Jablká nepadajú ďaleko
Liane Moriarty
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/514177/bmid_jablka-nepadaju-daleko-ffD-514177.jpg
4
369
369
Jablko nepadá ďaleko od stromu. Na staré krivdy sa nezabúda. Všetci v meste poznajú Delaneyovcov, úspešnú rodinu tenistov, v ktorej sa raketa dedí z pokolenia na pokolenie. Stan a Joy sa spoznali vďaka tenisu a odvtedy to medzi nimi len iskrilo. Po päťdesiatich rokoch manželstva sa však aj posledná iskra kamsi vytratila, a keď predajú spoločne vybudovanú tenisovú akadémiu, neostane nič, čo by ich spájalo. Samozrejme, okrem štyroch detí a nádeje na vnúčatá. Potom im raz v noci zaklope na dvere neznáme zakrvavené dievča. Predstaví sa ako Savannah a prosí o záchranu pred násilným partnerom. Delaneyovci neváhajú a dobrosrdečne prijmú mladú ženu pod svoju strechu. Onedlho však Joy zmizne a aj po Savannah akoby sa zľahla zem. Jediným podozrivým je Stan, a hoci odmieta vinu, vie viac, ako priznáva. Čo sa naozaj stalo? Kam zmizla mama a ako to súvisí so záhadnou neznámou? Neistota a pochybnosti postavia súrodencov proti sebe a nútia ich prehodnotiť rodinnú minulosť v novom svetle. Inak sa nikdy nedozvedia pravdu.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno: 2023 , Ikar (SK)Originální název:
Apples Never Fall, 2021
více info...
Přidat komentář
Kniha výborně začala... prvních sto stran bylo skutečně velmi dobře napsaných. Ale tím to skončilo.
Dvě třetiny knihy se nic nedělo, a závěr byl za mě naprostým fiaskem. Jak co do "happy endu" všech hlavních postav, tak "záludným virem", který se objevil. Poslední větu jsem nepochopila vůbec... ale možná to byl autorčin záměr? Pohrát si se čtenářem, aby hledal něco víc tam, kde nic víc není? Nevím!
Za mě od autorky nejslabší kniha. Dřív jsem její tvorbu hltala a vyhlížela nové kousky, ale o další knize, kterou vydá, budu velmi přemýšlet, jestli jí věnuji čas.
Co mi vrtá hlavou doteď... jak se Joy dostala do Londýna na Wimbledon, když měla strach z létání a nikdy neseděla v letadle?! Ve srovnání s jinými knihami z poslední doby, kterým jsem dala jen 3hvězdy za průměrnost (přesto ale byly hezké a čtivé) musím této knize dát hvězdy jen 2. Mrzí mě to... ale sladká jablka na přebale nepřinesla sladký čtenářský zážitek.
Pravděpodobně jsem byl v dobrém rozpoložení na tuto knihu, a proto mě bavila. Liane Moriarty má velmi živý styl psaní, hezky si dovede hrát se slovy a umí být vtipná - dokonce, pokud se zrovna zaobírá i hlubokými tématy. Hlavní postavy v této knize jsou uvěřitelné, sice mi nebyly úplně sympatické (snad jen Joy), ale jejich osudy/myšlenkové pochody jsem četl rád. Zápletka je "střelená", ale o to zajímavější. Hvězdičku strhávám za rozvláčnost: Románu by neuškodilo, pokud by byl cca o 100 stran kratší - tenis na každé druhé stránce už je občas trochu moc.
(SPOILER)
Na můj vkus trochu moc myšlenkových pochodů všech zúčastněných postav.
No, jako skoro 500 stran, abych se dozvěděla, že předmět doličný sežral pes...:-), ta Liane má ale fantazii!
Nicméně jako sonda do rodinných vztahů to nebylo špatné.
Váhám o počtu hvězdiček. Za to, že mě Liane udržela zvědavou, jak to dopadne a pak taky za toho psa přimhouřím oko a dám 4*.
Kniha se mi moc líbila, mám ráda takto psychologicky popsané myšlenkové pochody postav. Vztahy v rodině nejsou jednoduché, ať máte jedno nebo čtyři děti. Autorka umí tak pěkně popsat pocity, jak se ta postava cítí, že má člověk pocit, že čte o něčem co dobře zná.
Výborný příběh. Kniha je kombinací detektivky a psychologického románu. Má mnoho velmi zdařile vykreslených postav, které jsou opravdové a lidské čili ne jednostranně dobré nebo zlé. Děj je napínavý a opravdu dobře vypointovaný. Při střídání přítomnosti z minulosti se neztratí dějová linka. Kniha se mi velmi líbila a doporučuji k přečtení.
Přečetla jsem během dvou dnů. Rodina Joy a všechny jejich pozitivní i negativní zážitky jsou skvěle napsány. Zrovna tak myšlenky, které postavám zrovna probíhají hlavou. Savannah mi lezla na nervy. Jako kdyby se autorka nedokázala rozhodnout, jestli je to chudák nebo psychopat.
Přes ne příliš pozitivní recenze se mi kniha líbila. Mám přečtené skoro všechny knihy Laine Moriarty a tato se nijak nevymyká. Bravurní psychologie jednotlivých postav, výjimečná zápletka, odvážné rozuzlení.
U teto autorky mam rada to tajemno, neco se stalo, melo to nasledky, ale nerekne jasne, co to bylo. I v teto knize to je. A i kdyz se ukaze, ze vsechno je uplne jinak, ta psychologie postav je uchvatna. Ten retez pricin a nasledku - parada.
Navic je kniha velmi ctiva - neodtrhnete se od ni. Vrele doporucuji
Asi tak do poloviny to bylo nepříliš zajímavé, zdlouhavé, knížku jsem si četla před spaním, protože mě vždy po 2-3 stranách uspala. Ke konci to začalo být zajímavé, tak jsem posledních 100 stránek zhltla, abych věděla, jak to dopadlo... a zklamání. Poslední stránky už mě zase nudily.
Autorka jakoby nebyla schopná udržet myšlenku, přelétávala z tématu do tématu, přidávala kapitoly z pohledu sousedů, ve kterých jsem se poté už ztrácela, kdo je kdo. Některé odbočky byly zajímavé a podstatné pro děj, některé byly naprosto ubíjející. Za mě mohla být kniha aspoň o 100-150 stran kratší a nic by se nestalo.
Měla jsem u ní hodně pomalý start - hodně postav, přeskakování v čase a můj skromný časový rozpočet na čtení udělaly své. Ale vzhledem k tomu, že je to Liane, kterou miluju, vydržela jsem a dočkala jsem se. Bylo to naprosto boží. Joy jsem tolik chápala... To jak popisuje mateřství je neuvěřitelně reálné. Sama jsem ze 3 dětí a zároveň jsem matkou 3, takže jsem se v příběhu a myšlenkách Joy mnohokrát našla. Finální rozuzlení bylo sice trochu přitažené za vlasy, ale to pro mě u této autorky opravdu není to hlavní.
Jak okomentovat tak zatraceně, zatraceně, zatraceně dobrou knihu?
Četla jsem ji týden a pár dní a po neskutečně dlouhé době jsem měla u knihy pocit, že ji víc žiju než čtu. Nechtěla jsem ji dočíst stejně tak moc, jako jsem se již chtěla všechno dozvědět. Prostě znáte ty čtenářské pocity, když spadnete do fakt strašně dobrého příběhu a té pravé směsi slov, která se pro pár dnů stane vaší drogou, ne? Nemůžete přestat číst a nechcete nikdy skončit. Nechcete ty postavy a to místo nikdy opustit.
Liane Moriarty je mojí srdcovkou od doby, kdy bylo hitem Manželovo tajemství. Četla jsem od ní až na jednu knihu vše, takže její tvorbu znám dokonale. Tato autorka má v knihách mnoho postav a čtenáře nešetří. To se mi na ní vždy líbilo. Jak pozorní musíme na začátku vždy být, aby nám neunikl žádný detail a seznámili jsme se se všemi těmi plastickými postavami, kteří jsou skutečnější než naši sousedé...
V této nové knize je ale Moriarty vybroušená tak, jak mi přijde, že nikdy nebyla. Propsala se k absolutní mistrnosti, která nemá obdoby. Dokázala překvapit. Ještě stále. Obdivuhodné!
Navíc mi udělala radost, že postavy plavou v omáčce jménem tenis, neboť jakýkoliv příběh z prostředí tohoto sportu mě zaujme ještě víc. Je to třešnička na dortu tomuto skvělému příběhu, jehož příchuť nikdy nezapomenu.
Liane Moriarty rozumí lidem. Vztahům. Manželství, sourozenectví, rodičovství. Její postavy prožívají skutečné emoce a situace, ve kterých se nacházíme každý den také a možná proto nás její příběhy tolik oslovují. Jestli se někdo umí dostat do podhoubí rodiny, je to ona. A dělá to tak, jako žádný jiný spisovatel.
JABLKA ZE STROMU NEPADAJÍ je kniha tak nádherná, napínavá, šokující, plynulá a emotivní, že z ní mám skoro až závratě a nedokážu plně pochopit, že už skončila a já se mohu vrátit leda tak na její začátek.
Jakákoliv kniha, kterou teď rozečtu, nebude dostatečně uspokojující.
Paní Moriarty, děkuji. Zažehla jste ve mně již skoro vyhaslou čtenářskou jiskru. Rozhořela plamen. Hořím touhou číst. Napsat "děkuji" je málo. Ale přesto ještě tak tisíckrát: děkuji!
Příliš tenisu, příliš myšlenek, příliš pohledů. Kdo zná styl paní Moriarty, není překvapen, ale ani není nijak nadšen. Co fungovalo skvěle v Sedmilhářkách už v x-té obměně nefunguje. Pohledy dětí i náhodných kolemjdoucích se střídají příliš rychle, než aby se z příběhu složil celek, navíc těch náhod a rozuzlení na konci je až moc. Role domácích zvířat je už hodně přes čáru. Spíš nedoporučuji
Těžce se to četlo,rozvláčné až běda..vyprávění neplynulo, pořád se tam míchaly další myšlenky, takže než autorka dokončila co mělo být sděleno,zamíchalo se do toho tolik dalších témat,jako když dementní babička vzpomíná na minulost a než dojde na konec, tak zapomněla, co chtěla říct.Bohužel zklamání, předchozí knihy autorky se mi moc líbily.
(SPOILER)
Liane Moriarty i mne patří k sázkám na jistotu, a i když s výjimkou Alice nemám potřebu její knihy vlastnit, kdykoli vyjde něco nového, přečtu si to ráda. Jablka, která se ke mně z knihovny dostala až nyní, nebyla špatná, rozhodně bych je hodnotila jako lepší než předchozí knížku, ale tak nějak to nebylo ono… Liane volí svůj osvědčený model vyprávění, kdy na začátku nastíní zápletku, a pak se k rozuzlení střídavě pohybuje vyprávěním v přítomnosti a z minulosti, přičemž střídá pohledy různých postav a hraje si se čtenářem, který na základě nových úhlů pohledu a nových informací naprosto organicky mění názor na to, co se tedy vlastně stalo.
Kniha se opět odehrává v Austrálii, kterou sice vůbec neznám, ale autorka mi ji dokáže moc hezky přiblížit, a stejně jako jiné autorčiny tituly byla zaplněna postavami, které pokud sympatie nevzbuzují hned na začátku, jistě si čtenáře získají něčím v průběhu děje. Nejvíc jsem se asi dokázala ztotožnit s Joy, i když nemám odrostlé děti a prázdné hnízdo, možná pro některé popisované aspekty partnerského soužití. (Parafrázuji: Možná jde v manželství právě o tohle, nenechat se vytočit.) Děti mi postupně přirostly k srdci všechny a moc se mi líbilo nenápadné upozorňování na to, jak různí lidé vnímají jednu situaci různě, uchovají si na ni svoje vzpomínky, které jsou pro ně pravdivé, ale kdyby měli možnost nahlédnout do hlavy ostatním aktérům (kteroužto možnost Liane dala svým čtenářům), možná by se divili a přehodnotili své příkré soudy. Amyino oslovování Simona celým jménem bylo rozkošné a jsem si jistá, že reálný Simon Barrington si musel při čtení užívat každé písmenko.
Savannah byla… divná. Nebo pokud ne divná, tak minimálně zvláštní. Moriarty jejím prostřednictvím ukázala na kupu témat, které člověka zasáhnou, obzvlášť proto, že sám kolikrát nevidí věci, které vidět jsou, a kdyby je uviděl, možná by všechno bylo jinak. Přiznávám se, že Savannah mi k srdci jako jediná zcela nepřirostla a v knize na mě působila trochu uměle, jako jakýsi Deus ex Machina, který zamíchá s kartami, otřese světem všech Delaneyových, a pak se vytratí. Moc se mi ale líbily dílčí nenápadné narážky a střípky ukryté v průběhu celé knihy, které se pak složily do celistvého obrázku a najednou dostaly smysl. (I když tedy s tím klíčkem to bylo dost drsné.) V tomhle autorku upřímně obdivuji a říkám si, jak dlouho tyhle detaily promýšlela, zda si psala nějaké poznámky, a jak umně všechno do knihy zakomponovala, že to působilo nenásilně, ale nic nebylo navíc. Vše (tedy téměř vše), co bylo v příběhu jen okrajově nakousnuto, Liane vysvětlila a zakončila, a to včetně nebohé Polly a její žehličky.
Samotný Stan na mě působil spíše odtažitě a nepříliš sympaticky, ale když se ke konci vysvětlilo jeho chování (včetně toho, proč doopravdy nikdy nemluvil o svém otci), vzbuzoval ve mně soucit, hluboké porozumění a musela jsem obdivovat jeho sebekázeň. Škoda, že když o některých věcech nemluvíme a sami předstíráme, že nejsou, budujeme neporozumění a vytváříme problémy tam, kde by vůbec být nemusely.
Souhlasím s výtkou, že covidový konec v Jablcích být nemusel.
V knize je ukryto mnoho životních pravd a mouder, jen asi záleží na tom, v jaké fázi ji čtenář čte a co vše v sobě zachytí a co s ním rezonuje. Což je další věc, kterou musím na Liane vyzdvihnout, tohle ona skutečně umí. Když jsem u toho, po dočtení se mi o postavách z knihy zdálo a nad mnoha motivy jsem ještě přemýšlela, takže i když hned zkraje píšu, že to nebylo úplně ono, tak to vůbec nebylo špatné čtení a dost toho ve mně zůstalo, nad čím ještě budu uvažovat.
Moc pěkný příběh jedné velmi zajímavé rodiny s určitým tajemstvím v pozadí a s nejedním překvapením, že nakonec těch tajemství je více než jedno. Děj plyne pozvolna, o to více jsem si jej užívala . Jako matka a babička jsem se s hlavní hrdinkou často ztotožnila. Knížka mě nutila na mnoha místech k zamyšlení. A je v ní mnoho pravdy ze života a je zde vlastně i spousta poučení, jak fungují rodinné vztahy, mezi rodiči a dětmi , mezi sourozenci, rodiči navzájem. A navíc je tu tenis milovaný i nenáviděný sport, který celé rodině zasahuje do života.
Autorku mám moc ráda a rozhodně mě nezklamala.
Od autorky jsem četla všechny knihy a pokaždé jsem byla nadšená. Proto jsem se nemohla dočkat, až vydá něco dalšího. Z časových důvodů jsem se ke knížce dostala až teď, ale přečtena za pár dní, v každé volné chvilce. Pořád přemýšlíte, co se asi stalo, snažíte si splétat pavučinu rodinných vztahů. Takže se mi líbila, byla napínavá a kolikrát jsem šla spát dýl, než jsem chtěla, jen abych aspoň dočetla kapitolu a abych aspoň věděla tohle a tamto...
Leč jedna věc mi na knize vadila a přišla mi úplně zbytečná. A to je covid a pandemie. Copak toho už nebylo dost? Opravdu je nutné cpát to i do knížek? Tohle mě překvapilo, zprvu i znechutilo. Nicméně to téma a zpracování bylo tak skvělé, že i přes to dávám plný počet hvězd.
Mě teda kniha nějak úplně nechytila. Ne že bych ji nedocetla, ale ani žádná postava mi nebyla nějaka blízká. Jinak kniha o rodině, vztazích, jak se vztahy vyvíjejí, nějaká minulost, tajemství atd. Dle začátku jsem očekávala trošku jiné čtení. Ale věřím, že si kniha fanoušky najde
Nevím, jestli se mi kniha jen trefila do nálady, ale sedla mi dobře. Bavil mě popis rodiny, jednotlivých příběhů, které do sebe zapadly a ucelily životní vyprávění. Nic není černobílé a žádná rodina ani člen dokonalý, ale tak to v životě chodí..
(SPOILER) Dívám se na hodnocení ostatních čtenářů a jsem překvapená tolika zklamanými komentáři, mně se kniha velmi líbila. Dokonce se mi podařilo s rodinou Delaynových strávit v kuse celé odpoledne, a vůbec nelituji. Mám ráda romány, kdy není nikdo černobílý, kdy osoby jednají a chovají se přirozeně, a kdy mi situace v ději někdy až neskutečně připomínají ty, které jsem sama zažila. A oceňuji i autorčinu snahu o happyend - ten v životě vždy nepřichází, ale aspoň naděje je tu vždycky.
Štítky knihy
Austrálie rodina manželství tajemství sourozenci rodinné vztahy tenis
Autorovy další knížky
| 2014 |  Manželovo tajemství |
| 2017 | Sedmilhářky |
| 2015 | Na co Alice zapomněla |
| 2017 |  Šílené výčitky |
| 2016 | Tři přání |
Rodina, kde zmizí žena a hlavním podezřelým je manžel tu už sice byla několikrát, ale autorka to podává tak, že je to zase trochu něco jiného.
Knihu jsem poslouchala v audiu s Terezou Bebarovou a byla to skvělá volba. Už jsem dlouho žádnou Moriarty nečetla, takže jsem zapomněla, jak je ve svých knihách ukecaná. I přes jistou rozvláčnost píše ale tak, že mě to prostě baví číst!
Je tu poměrně dost postav, ale žádná není plochá a všem tak trochu nahlédneme do hlavy, což je super. Místy jsou jejich myšlenky celkem vtipné, takže i když tím autorka zase někam odbíhala, vlastně mi to nevadilo.
Jasně, celá zápletka je trochu střelená, ale mě to postupný odhalování všech tajemství a možností fakt bavilo!