Jak jsem vyhrál válku
Patrick Ryan
https://www.databazeknih.cz/img/books/30_/306119/mid_jak-jsem-vyhral-valku-ucP-306119.png
4
1290
1290
Nesmrtelný válečný román, v němž válku bere vážně snad jen jeho hlavní protagonista, poručík britské spojenecké armády Ernest Goodbody, vychází v anglicko-české verzi. Donkichotský Goodbody se během několikaleté anabáze snaží vrátit válce její důstojnost, ale čtenář záhy pochopí, že jde o absurdní počínání – válka je beznadějně směšnou záležitostí a smích je také to jediné, čím ji lze porazit.... celý text
Literatura světová Romány Válečné
Vydáno: 1993 , Naše vojskoOriginální název:
How I Won the War, 1963
více info...
Přidat komentář
Úplně si pamatuju, jak jsem ji kdysi četla v metru a smála se nahlas. Bezvadná!
Dovolil bych si polemizovat s vyvodem Nefredil. A to ne proto, ze mi tahne uz na 6 krizek a presto toto dilko povazuji za jednu z nejlepsich svetovych humoristickych knih, ale proto, ze se domnivam, ze ma zcela zcestne a podivne predstavy o tom co se libi dospivajicim klukum. Mam ted doma sice jen jednoho 11leteho. Ale troufam si tvrdit, ze mam o neco lepsi predstavu co spise ctou. Pokud uz neco ctou (a je to vzacnost!) tak Jak jsem vyhral valku to rozhodne neni. mj. i proto, ze kniha vyzaduje urcity prehled realii z daneho obdobi, aby clovek dokazal ocenit slovni humor i souvislosti.
Kazdy ma rad jiny typ humoru (pokud vubec ma rad humor). Mne by ovsem velice zajimalo (bez jakekoli ironie!) jake knihy radi mezi vrcholy humoru LaCucaracha a Nifredil. Omlouvam se, ale proste nedokazi si predstavit podle Vaseho prispevku, jaky humor je pro Vas to prave, orechove ...
Podle zdejších nadšených komentářů o tom, jak se kniha nedá číst v MHD, protože se furt nezřízeně chechtáte, jsem očekávala něco vtipnějšího. Ne že bych se často nepousmála, ale smát se nahlas, to zrovna ne. Typ humoru je takový britský, sarkastický a mně sympatický. Hlavní hrdina je typ snaživého blbce, nadřízeného, který ostatním leze na nervy, ale on to nevidí a myslí si, že je oblíbený. ("Moji chlapci měli z našeho opětovného shledání takovou radost, že večer po mém příjezdu všichni šli a opili se.") Zápletky a humorné situace vyplývají vždy z toho, že se něco nepovede podle představ, záměr nevyjde, takže je snadno předvídatelné, co asi nevyjde. Ale nevadí to, je to prostě jen šablonovité. Autor umí vtipné situace podat opravdu vtipně, bohužel ten zbytek se mu moc nedaří. Hlavně proto působí knížka poněkud nudně, vždycky po dočtení kapitoly jsem byla ráda, že ji mám za sebou, a do další jsem se rozhodně nepouštěla hned. Občas jsem se ztrácela v popisu situace a nechápala jsem, co přesně se děje. Od jistého okamžiku mi taky přestaly některé věci připadat vtipné, přece jen jde o válku, ale možná to bylo ovlivněno i tím, že jsem nedávno četla Krvavé země, takže jsem se nějak nedokázala pobavit nad Němci či Rusáky. A vůbec, ono číst třeba větu "nešetřili jsme na nich veškerým požehnáním osvobození, mezi jehož dobrodiní patřilo využití jejich dcer a zválcování jejich vinic tanky" a smát se, to by mohl leda blb. Pro mě je to spíš za 3,5 hvězdy, ale dala jsem čtyři, protože spisovatel tam ten podtón, že válka je svině, přece jen měl a nedělal si z ní jen tupou srandu (i když často ty nehody a lidské charaktery či konání pochopitelně silně přitáhl za vlasy za účelem komičnosti). Shrnuto a podtrženo - vtipné, ale nudné.
Chápu proč tahle kniha vzbuzuje nadšení hlavně u dospívajících kluků. Já už dospívající kluk nejsem (a popravdě, nikdy jsem ani nebyla), takže to nadšení nesdílím. Fůra věcí byla předvidatelmá až čekaná. Taky se bohužel nekonaly salvy smíchu, které mi každý, kdo ji četl, sliboval. Smála jsem se pouze u scény na ostrově s klikou. Trochu hlubší prokreslení postav by se taky slušelo, lehce to chvílemi klouže po povrchu a některé scény by byly skvělé, kdyby si autor dal tu práci a dotáhl je. Potenciál to má na ztvárnění jako divadelní hra, kde by to na jevišti prostě danými prostředky dovyprávěli a diváci by byli nadšení.
Někdo to tady přirovnával ke Švejkovi. No... pro Brity tohle Švejk nebude, jen jedno z řady humoristických děl, jakých britští autoři napsali řadu.
Každopádně jsem si čtením doplnila mezeru, kterou jsem měla v neznalosti toho textu a jsem za to ráda. Bavila jsem se a bylo to příjemné. Ono kdyby každý humoristický nebo odlehčený text dosahoval kvalit tohohle, bylo by to skvělé.
Dovolil bych si použít slogan jedné dnes už skutečně staré počítačové hry (přes 20 let):
Válka ještě nikdy nebyla tak zábavná.
Je to hrozné a je to hrozně zábavné. A absurdní. Na pozadí války a umírání je smích, je veliká sranda (pání V+W by spíše řekli - srandovno). A pokud jste někdo doposud nečetl o porovnávacím testu zubních protéz civilní a vojenské ... máte nejvyšší čas začít si prodlužovat život dalším smíchem ... :-)
Kniha, kterou si rád přečtu znovu a vždy se u ní od srdce zasměji. Po přečtení mě vždy napadá, že válka je vůl.
Do této klasiky jsem se pustila po nedávném shlédnutí divadelního zpracování v hlavní roli s fantastickým Alešem Hámou. Ernest Goodbody pro mě už navždy bude mít jeho tvář. Ale přiznám, že divadlo mě pobavilo o dost víc, než kniha. Možná bych ji bez předchozího shlédnutí hry ani nedočetla.
Fakt se to nedá číst na veřejnosti, ještě tak v parku nebo na lavičce v lese, ale určitě ne v čekárně u doktora, nebo v nějaký místnosti plný neznámých lidí :-)
Obecně se tvrdí, že Haškův Švejk je nejlepší protiválečná satirická kniha. Satira to je, ale primárně jenom na válku a vojenské prostředí podle mě ne. Švejk totiž není ani vtipný ani zábavný ve válečných pasážích (viz ony drastické popisy např. kaprála nabodnutého na tyč od výhybku), takže co se týká vlastní zábavnosti, na tuhle knihu podle v tomto směru mě nemá.
Je svižnější, stručnější, dopsaná a uzavřená. Je v ní záplava gagů a nezapomenu na situaci, kdy jsem četl v metru a smál jsem se tak, že člověk sedící proti mně si toho všiml, chvíli na mě koukal a pak pravil: "Že vy čtete Jak jsem vyhrál válku?" Musím konstatovat, že to tehdy, někdy v osmdesátkách byl hit, kniha vyšla a četl ji kdekdo. No a všechny v té době fascinovalo, jak v knize byla popsána úvodní fáze občanské války v Řecku a především Goodbodyho souboj se dvěma malými černými řeckými komunisty, které hrdinný Ernst drtil nekonečným výkladem o pravidlech kriketu.
A poučení? Jak pravil šišlavě onen seržant Goodbodymu v úvodu jeho vojenské kariery: "Nemyslete, synáčku, myšlení nechte ministrovi války, ten je za to placenej…" A se slzou vzpomeňme jediného mrtvého, který se v celé knize vyskytl - Nicola Pelocchiho, který neposlouchal svého capitano, ale nakonec zůstal hluboko v jeho srdci. Vlastně zahynul i ten německý poručík, od kterého poručík Goodbody koupil nepoškozený remagenský most. A já trouba myslel, že v tom filmu to bylo skoro podle skutečnosti.
P.S. Občas si u některých knih přečtu po čase, co jsem napsal a co tady přibylo od jiných. Nocniptak udivilo, co napsala termili a tak jsem si její koment vyhledal. A pro její údiv na komentem termilli mám naprosté pochopení. Tady si P. Rayn nedělá legraci z války jako takové, ani nezesměšňuje a nebo nezlehčuje motivace účastníků a už vůbec ne oběti. To, že tady netečou potoky krve a nelétají tady vzduchem mozky nebo zlomky kostí, neznamená, že by cokoliv zesměšňoval. On jenom koncentrovaně a realisticky popisuje, jak to opravdu bylo. Čím se liší osobnost (předesílám, že skutečná) kapitána Sobela z prvního dílu Bratrstva neohrožených od Goodbodyho? A co třeba generál Browning ve filmu Příliš vzdálený most a jeho replika ke generálu Urquartovi, veliteli britských výsadkářů u Arnhemu, který si stěžuje, že jeho jednotka měla cca 80% ztráty slovy, že on vždycky věděl, že je ten most příliš daleko, ale Monty (pro ty, co to neznají do detailů - adorovaný generál polní maršál Bernard Montgomery, ve skutečnosti jeden z řady tupých a neschopných britských velitelů už z hloubi XIX. století) celou operaci pokládá za úspěšnou? A to ji většina nižších důstojníků shledala ještě před zahájením za naprosto nesmyslnou? A co třeba závěr stejného filmu? Masakrovaní britští výsadkáři, kterým už chybí naprosto vše (potraviny, střelivo, zdravotnický materiál) otevřou jeden z kontejnerů, který je jim shozen jejich velením a po otevření najdou - červené barety...Není to vlastně to samé, co Patrick Ryan píše?
Upřímně srovnání se Švejkem, kterého mám rád, mi tady dost silně pokulhává na obě nohy. Ano, obě knihy jsou to (proti)válečné satiry. Ano, v obou knihách se hlavní postava (ani nechci použít slovo hrdina) chová jako hlupák. Ale tady končíme.
Anglický humor má svá specifika a nemusí sedět každému. Takže ani kniha nemusí sedět každému. I mně to nakonec chvíli trvalo, než jsem se do toho dostal. Ale pak už to jelo.
Mimochodem, viděl jsem dříve film. Ale to se nedá s knihou srovnávat.
Vzhledem k tomu že je knížka velice populární jsem čekala že bude dobrá a zasměji se, ale naprosto předčila očekávání. Bylo to skvělé a myslím že není na škodu mít někdy takový nadhled. Obávala jsem se že to bude něco podobného jako Švejk, kterého nemám ráda, ale ačkoli k němu bývá Goodbody přirovnáván, nepřišlo mi to (naštěstí). Za mě naprosto perfektní.
Tak to byla opravdu bomba! Takto jsem se dlouho nezasmál! Můžu jen doporučit. Nikdy by mě nenapadlo, že se budu tak moc bavit u knihy z roku 1963! Přečteno (zlhtáno) za dva dny (větší důkaz spokojenosti neexistuje :-)). P. S. Pozor: Film je oproti knize vyloženě sračka!!!
Velmi populární klasika, ale čekal jsem, že mě nadchne více. Některé pasáže byly vtipné, ale nebylo jich tolik. Tento druh humoru prostě není úplně můj šálek kávy. Předpokládám, že než začal psát pan Ryan tento válečný humoristický román, četl i nesmrtelné dílo od pana Haška. Žel se mu kvalitou příliš nepřiblížil...
V tomhle případě nejde dát nic jiného než plný počet. Goodbody a spol jsou prostě jedineční. Srovnávat se Švejkem v žádném případě nejde, je to něco jiného. Kdo má rád anglický humor, absurditu a nadsázku, tak si přijde na své. A až tu knížku budete po přečtení vracet do vaší knihovny, můžete si zkusit Goodbodyovský krok.
Výbuchy smíchu mít asi nebudete, ale jako úsměvný nadhled nad válkou je to fajn.
Vypadá to jako legrace, nic není takové jak by mělo, žádná zbytečná práce není zbytečná, je to jen velké pískoviště velkých kluků, kterému se rika válka. Vím, že je lepší se smát, než plakát, ale zbytek světa opravdu plakal ...
Jinak je důstojník Ernest Goodbody zábavná postava - chápu jeho smysl pro čest a spravedlnost. Kdybychom byli všichni tací jako on, byl by svět lepší, ale méně zábavný. Příjemná oddechovka.
Je to více méně humorná kniha o druhé světové válce. Ač je hlavní "hrdina" mnohde přirovnávaný ke Švejkovi, já s ním žádnou podobu neshledávám. Ernest Goodbody mi připomínal spíš Arnolda Rimmera z Červeného trpaslíka. Taky takovej snaživej ňouma - je "disciplinovaný, organizovaný, naprosto oddaný své práci a vždycky má u sebe tužku."
Humor je tu spíš takový jemný a náznakový. Rozhodně se nestávalo, že bych se při čtení smála nahlas. Spíš jsem se občas jen tak pousmála. A jindy zase, přestože třeba události byly popisované spíš lehce úsměvně, mě mrazilo v zádech z toho, co bylo mezi řádky. Ono málokteré válečné dílo je psané proto, aby se u něj někdo smíchy lámal v pase. Pěkně a bez hrdinské pompy jsou zde popsané poměry panující v anglické armádě a přístup vojáků k tomu, co prožívají. Všechny popisované příhody jsou uvěřitelné, snad až na tu příhodu s mostem přes Rýn.
Každopádně se to četlo hezky, ale tak nějak pomalu. Nenutilo mě to číst v každé volné chvilce, netěšila jsem se celý den, jak si večer vyšetřím půlhodinku a zasednu ke knížce. Jsem ráda, že jsem knihu přečetla, nicméně vím, že podruhé ji určitě číst nebudu.
Štítky knihy
druhá světová válka (1939–1945) smích absurdní humor světová literatura satirické rományAutorovy další knížky
| 1970 |  Jak jsem vyhrál válku |
| 2008 | Jak jsem vyhrál válku / How I Won The War |
Válečný humoristický román. Dílko mne bavilo a pobavilo.