Jak zacházet s nemrtvými
John Ajvide Lindqvist
Druhý román švédského prozaika Johna Ajvide Lindqvista, který si po úspěšném debutu Ať vejde ten pravý tentokrát pohrává s klasickým hororovým motivem zombie. V jeho podání ale oživlé mrtvoly nejsou žádná strašidelná masožravá monstra, ale ztrápené bytosti, které chtějí, jako každý z nás, jen jediné: vrátit se domů. Jak zacházet z nemrtvými je mrazivým hororem se vším všudy a zároveň dojemným příběhem o lásce, která se dokáže vzepřít samotné smrti. Stockholm v polovině srpna 2002. Po dlouhé úmorné vlně veder trápí všechny obyvatele nesnesitelná bolest hlavy. Jako by město pokrývalo podivné elektrické pole. Nedají se zhasnout světla ani vypnout elektrické přístroje. Obyvatelé propadají panice. Něco visí ve vzduchu. Najednou vše rázem pomine. Zdánlivě se nic nestalo, nebo že by přece jen...? Gustav Mahler, novinář v důchodu, ztratil po smrti milovaného vnuka chuť do života, nic ho netěší a nezajímá. Najednou mu zavolá starý známý z Danderydské nemocnice. Stalo se prý něco strašného – mrtví v nemocniční márnici náhle ožívají. Mahler to pokládá za hloupý žert, ale přesto se na místo vypraví...... celý text
Literatura světová Horory Romány
Vydáno: 2012 , ArgoOriginální název:
Hanteringen av odöda, 2005
více info...
Přidat komentář
Pro mě, a nejen oproti "Ať vejde ten pravý", velké zklamání. Vážně nevím, co to mělo být..Vůbec jsem se nedokázal ztotožnit s chováním hlavního hrdiny. Sakra, kdyby mi u dveří zazvonila tátova zahnívající mrtvola (nechť je mu zem lehká), tak ho vemu lopatou po hlavě. O tom žádná. A ne, že si ho nakvartýruju do obýváku na gauč...jedině snad kdyby měl nějaký výraz v očích. Odnáším si celkový dojem násilně tlačeného poselství, nejasného čichového vjemu a lehkého znechucení. A to zombie tématiku sakra můžu! Slabé 3*** jen za autorův styl.
Skvělé čtení. Těžko uchopitelná myšlenka autora o smrti mrtvých.Určitě by stálo za uváženou, číst knihu pomaleji a pozorněji. Sám jsem příliš spěchal za rozuzlením a zřejmě mi unikly jemné nuance příběhu. Přesto i přes záhadnost děje se mi tato kniha jeví jako klenot mezi tajemnými příběhy. Nejedná se vyloženě o horor, ale je to na jeho základech postavené. Zamiloval jsem si postavy románu a těžko se mi s nimi loučí. Neshledáme se ještě někdy?? Život je záhada a tato kniha rovněž.
Lindqvist je opět skvělý! Jeho druhý román je mistrovskou skicou toho, jaké by to bylo, kdyby ožili naši mrtví a chtěli se k nám vrátit. Žádné krvelačné a vraždící zombie s odpadávajícími kusy masa tu ale nenajdete - ty jsou typické pro prvoplánové horory, kde se sice párkrát leknete, ale na konci si oddychnete, že to bylo "jen jako". Lindqvist nemá takové laciné triky zapotřebí, a ani by s jeho myšlenkou a vyprávěním neladily. Ví, že mrtvých či Oživlých není třeba se bát, a že tou skutečnou hrozbou mohou být jen živí ... Princip, jak zacházet s nemrtvými, staví na jednom ze základních zákonů celého vesmíru - zákonu akce - reakce, a jeho příběh je tak výmluvným připomenutím hluboké pravdy o tom, že "co vyšleš, to se ti vrátí".
Knihy o zombie jsou lepší jak o upírech. V tomto případě, ale to není pravda. Lindqvist se tak mocně snažil pokračovat v stopách svého debutu, až z toho vznikla slátanina.
Možná si do toho projektuju něco co tam sama vidět chci, ale tohle není horor. Spíš hodně strašidelný příběh o nás jako lidech. Není to o zombiích,shnilým masu, lekání nebo něčem nadpřirozeným, to tvoří spíš kulisu pro příběh. Na tomhle pozadí se odehrávají drobné příběhy o loučení, nadějích a vině. I úvaha o tom, jak se k nadpřirozenu postaví naše moderní demokratická rádoby nerasistická a nexenofobní společnost a tom, kde končí člověk a začíná tělo.
Rozhodně bych neřekla, že to byla nuda..
Líbil se mi nápad i zpracování, to že mrtví nejsou žádné kusy masa lačnící po krvi. To že pozůstalí zmítáni smutkem v nich vidí naději a šanci být znovu se svými milovanými. Upřímně si nemyslím že by kniha patřila do žánru hororu, i když je plná oživlých mrtvých.
3/4 knihy mě uspávala, pak se to na posledních 50 stránek rozjelo a když to začalo být zajímavé, tak kniha skončila...
I když jsem knížku přečetla už před pár dny, stále nějak nevím jestli se mi líbila nebo ne. Příběh je rozhodně zajímavě postaven, nemrtví najednou nejsou prostředkem hrůzy, ale spíše obrazem společnosti. Než temný mi příběh přišel spíše smutný. I když někoho chceme hrozně moc zpátky, nakonec ho raději necháme dobrovolně jít.
Tato kniha nepatří tak úplně k hororovému žánru. Zpočátku vás vtáhne do děje naprosto realistickým zobrazením situace, kdy zesnulí lidé znovu obživnou. Toto je zdůrazněno i různými citovanými úryvky z televizních a novinových zpráv a také příběhem jednoho z hlavních hrdinů, který událost sleduje nejen z hlediska své profese (bývalý novinář), ale zároveň je na ní i sám citově zainteresován. Simultáně se zde rozvíjí několik dějových rovin s několika hlavními hrdiny, kteří nastalou situaci prožívají v různých životních situacích a různými způsoby. Posléze už se autor věnuje spíše podrobnějším náhledům do psychiky postav a nakonec i úvahám o konečnosti? lidského života, o existenci lidské duše, posmrtného života a dopadu, který by mohl mít na celé lidstvo obrat proti přirozenému řádu věcí, kdy mrtvým (tělům ani duším) není dopřán klid a pokoj a vracejí se zpět ke svým blízkým. Jsou už ale "jiní" - už to nejsou stejné bytosti, které jsme znali a milovali. Způsob zpracování knihy je velmi originální a nápaditý a určitě ji doporučuji k přečtení - rozhodně budete mít o čem přemýšlet.
Zpočátku je záměr pojmout zombie téma z jiné strany dost znát, ale výsledný dojem je kladný. Kniha tíhne spíš k (někdy až školometské) popisnosti na úkor akce, ale nakonec je to v kontextu dobře. S autorem bych se sice asi názorově nesešel, ale jedna z hlavních myšlenek, které mi šly při čtení hlavou, byla na téma všeobjímající tolerance (na severu zvlášť zdomácnělé), při které lidé kolikrát už ani nevědí, k čemu všemu zaujímat korektní postoje. Nicméně možná zas tak vedle nejsem, když vezmu v potaz závěr knihy. Ale kdo ví, pravda je možná někde jinde a Lindqvist si sám také není jistý.
Stejně jako "Ať vejde ten pravý"i tato kniha je pro mne něčím jiným v žánru hororu. Vlastně by se dalo kacířsky říci, že to ani zombie horror není. Je to spíše psychologické drama s prvky hororu, kde se orzebírá především postoj lidí, když se najednou před dveřmi objeví jejich nedávno oplakání zesnulí. Tělesně jsou to oni, ale osobnosti to nejsou téměř žádné. Místo dost emotivní, když např. se jedná o tragicky nedávnom zesnulé malé dítě. Vřele doporučuji.
Tak trochu hodně jiný "zombie horor". Zapomeňte na hordy krvežíznivých oživlých mrtvol toužících zabít co nejvíce nevinných lidí. Připravte se na hledání odpovědí na otázky jako: co se stalo, že mrtvoly ve Stockholmu obživly? Jsou to ti lidé, kteří před časem zemřeli? Jak se k nim chovat? Má to všechno nějaký hlubší význam? Jsme vůbec schopni se s tím vyrovnat? ...?
Oproti "Ať vejde ten pravý" trošku zklamání, ale určitě stojí za přečtení.
Příběh tří rodin, jejichž zesnulí spolu s dalším tisícem nebožtíků náhle ožijí, se snaží odpovědět na otázku, co je smrt a zda existuje nějaký život po životě. Zvlášť dojemná je linka s Annou a jejím šestiletým oživlým synem a osmiletého Magnuse, kterému zemřela matka. Nečekejte žádné akční scény, nýbrž spíše psychologické drama. Vypodobnění duše jako housenky mě celkem překvapilo.