Jako bys jedla kámen
Wojciech Tochman
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359405/bmid_jako-bys-jedla-kamen-E1U-359405.jpg
5
302
302
Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké. Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem. Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Literatura naučná
Vydáno: 2017 , AbsyntOriginální název:
Jakbyś kamień jadła, 2002
více info...
Přidat komentář
Hodne silna kniha. A tema, o kterem se stale prilis nemluvi, ani nepise. Vrele vsem doporucuji.
Málo strán, napriek tomu ťažká kniha. Ťažko sa číta o tom, akých zverstiev sú ľudia schopní. Po nich ostávajú ľudia, zlomení, sami, so stratenými hodnotami, kde tá najviac cenená - mať rodinu, domov, je častokrát nenávratne preč.
Treba poznať históriu, neopakovať chyby... Odporúčam prečítať túto knihu.
Velmi zjednodušeně se domníváme, že válečné zločiny se v Evropě odehrávaly naposled za druhé světové války, válku v bývalé Jugoslávii vnímáme jen jako válečný konflikt. Tahle kniha ukazuje, že jen nedávno se válečné zločiny srovnatelné s nacistickými objevily se stejnou intenzitou a brutalitou jako holokaust, jen zde nebyli cílem Židé. Válka v bývalé Jugoslávii s sebou přinášela nejen vojenské akce, ale i události, u kterých je označení "zvěrstvo" ještě poměrně eufemistické. Tahle útlá kniha je vskutku silným dílem, které nám ukazuje že o válce na Balkáně máme v mnoha případech značně zkreslené představy, zpravidla idealistické. Zločiny které se zde odehrávaly jsou děsivé - a člověk, který do této oblasti jezdí si jen klade otázku, jak ti lidé mohou vedle sebe žít. Se svojí bolestí, se svojí nenávistí, se vzpomínkami. Nevím, nedokážu na to odpovědět. Jen vím, že tuhle knihu by si měl přečíst každý, aby si uvědomil, kam se mohou dostat i ti, kteří žili léta spokojeně vedle sebe, spolupracovali, navštěvovali se, přátelili se. Jak tohle všechno může najednou překrýt nenávist a zloba, kam mohou nacionalistické tendence vést.
Skvelá kniha a zároveň ťažké čítanie, ktoré sa nedá len tak pustiť z hlavy! Pre mňa osobne jedna z najlepšich absyntoviek, určite odporúčam!
Syrové, temné čtení o tom, jak strašná zvěrstva dokáže lidská nenávist, nacionalismus, dezinformace. Lačnost politiků toužících po moci, za kterou zaplatili životy a ponížením obyčejní lidé. Kniha je psána velmi úderně, občas se čte těžce, ale nedovolí Vám ji odložit.
Některé situace jsou opravdu dost tíživé, jako balvan na hrudi... Pro lidi se slabší psychikou, co špatně sníšejí zlo mezi námi, bych doporučoval něco trochu jiného.
Je hrůza, že se takové věci děly a dějí. A lidstvo se nepoučí. Je těžké o tom jen číst, nesrovnatelně těžší musí být se s takovými zážitky a ztrátou blízkých, z nichž mnozí měli život před sebou vyrovnat.
Kniha je velmi dobře napsaná. Kéž by byla čtená mnoha lidmi a lidstvo nezapomínalo.
O krutosti světa! O krutosti lidstva! O tom, že neopakovatelné se opakovalo! O tom, že nemám slov! Čtěte!
Hodně depresivní čtení o tom, jak se Jugoslávie vypořádala s válkou. Při čtení mi mrazilo - je neuvěřitelné, že se tohle dělo necelých třicet let zpátky, kdybych nevěděla, o čem čtu, asi bych odhadla, že autorka vypráví o nacistickém Německu nebo stalinistickém Sovětském svazu. Těch sto stránek, které tahle knížka má, je neobyčejně krutých...
Pred vojnou je napätie. Pred vojnou je segregácia a rasizmus. Krivo pozerajúci susedia. Pred vojnou sú predvolania, vypočúvania, razie. Pred vojnou sú šeptom prenášané obavy a nádej, že žiadna vojna nebude, že to predsa nedovolia.
Vojna je, keď sa mesto rozdelí na "dobrú" a "zlú" stranu. Vojna je, keď sa začne streľba na nevinných, vinných len farbou pokožky či bohom. Vojna je počúvanie blížiaceho sa dunenia delostreľby. Vojna je utekanie cez lesy a rozdelenie sa na dve skupiny, kde otec a syn si povedia: "Zase sa uvidíme." Vojna je, keď len jedna skupina prežije. Vojna, to sú pasce, streľba, zatýkanie, koncentračné tábory. Vojna, to sú znásilnenia. Keď "tie pekné" ženy odvedú a je im jedno, či je im tridsať, alebo dvanásť rokov. Vojna sú masové hroby s desiatimi, tridsiatimi, tristo nekompletnými kostrami. Vojna sú prvotné hroby, priekopy pozdĺž ciest, naplnené telami, len zahrnuté hlinou. A vojna je, keď tie prvotné hroby nájdu satelitom a tak je treba ich urýchlene vykopať a kosti premiestniť, čím sa ešte viac sťaží identifikácia. Vojna je rozdelenie do dvoch radov a potom streľba do toho, kde sú muži. Vojna sú masové hroby.
Po vojne... sú masové hroby. Priekopy, jaskyne, studne, z ktorých sa už nikdy nebude dať piť. Po vojne sú kostry, ktoré treba poskladať a identifikovať. "Mal váš otec takýto sveter? Chodila vaša sestra takýmto spôsobom?" Po vojne je, keď vám dovolia sa vrátiť do vášho domu, ale v tom už bývajú ľudia, ktorí vás pred tým chceli zabiť a vy môžete byť radi, keď vám z vášho domu vrátia aspoň rodinný fotoalbum. Po vojne sú vyľudnené mestá, do ktorých sa nechcete vrátit, pretože máte priveľa spomienok. Po vojne sú ľudia, ktorí celý deň sedia nehybne pred domom, pretože takto aspoň spália menej kalórií a tak nemusia toľko jesť. Po vojne sú tisíce vdov a matiek, ktoré nikdy nepochovajú svojich manželov a synov. Po vojne sú muži, ktorí žijú pokľudným spôsobom, ale utekajú pred každým fotoaparátom a kamerou, lebo čo keby ich niekto spoznal a spomenul si, že toto je muž, ktorý ma znásilnil a zastrelil mi manžela. Po vojne je Haag. Po vojne je segregácia a rasizmus a vzájomné obviňovanie, kto začal. Po vojne zostanú ľudia, ktorí stratili zmysel života a vlastne im tá vojna chýba, lebo vtedy niečo znamenali a mali pre čo žiť.
Kniha je krátka, s jednoduchými oznamovacími vetami. Jej primárnou snahou nie je šokovať, len poskytnúť svedectvo. To samotné šokuje. Je dynamická, vyvážená, s dobre sa striedajúcimi kapitolami. Vojna v Bosne nebola tak dávno a ani tak ďaleko a pritom mám dojem, že na ňu zabúdame, a to chodíme dovolenkovať tak blízko k pomníkom.
K tejto knihe sa mi ako intro dokonale hodí intro z Na západe nič nové: „Táto kniha nechce byť ani obžalobou, ani vyznaním. Chce sa iba pokúsiť vydať svedectvo o generácii, ktorú zničila vojna – i keď unikla jej granátom.“
Syrové, napsané popisně, bez emocí. O to víc toho kniha vyvolá ve čtenáři. Nehledá viníka, předkládá jednotlivé kousky mozaiky, aby si každý udělal představu sám.
Bosensko-srbský konflikt je komplikovaná věc, obtížně se o něm píše a ještě obtížněji vypráví. Bohužel, nemohu hodnotit kdovíjak kladně. Reportáž mi přišla jednostranná, bez jakéhokoliv zasazení do historického/etnografického/kulturního kontextu. Neubírá ji to na kvalitě zpracování formy, nicméně obsah pokulhává. Bohužel.
Ač je kniha velmi krátká, musela jsem si ji dávkovat postupně. Možná proto, že mi přiblížila blízkou historii o blízké zemi. Nějak stále nemůžu uvěřit, že se taková krutost děla a měla jsem z toho nelehké sny. Ale určitě je potřeba knihu přečíst a uvědomit si, co se dít nemá, a že se máme parádně.
Krátka knižka, ktorá je však veľmi silná, surová a smutná. Je zarážajúce, že sa takéto veci diali, neďaleko od nás, len pár rokov do zadu.
Kniha o krutostech v 90.letech v Bosně. Příběh o hledání kostí svých nejbližších, abyste je mohli konečně pohřbít, o masových hrobech, o konci války, o strachu.
S mírem ale strach neodešel, přetrvává. Je cítit všude. Kdykoliv může na dveře zaklepat původní majitel na dveře a nárokovat si dům. Kdykoliv se mohou objevit kosti právě vašeho příbuzného.
Přiznám se, že o historii tohoto konfliktu vím pramálo a chci to napravit. Vždyť, takových pár kilometrů od nás se dělá taková zvěrstva!
128 stran. Kosti, zabití muži, chlapci, strach, znásilněné a zabité ženy, děti, těla, smutek, bída, masové hroby, nelidskost, zničené rodiny, zničené životy...
Po přečtení této knihy jsem si vzpomněla na jeden citát od Platóna. „Jen mrtví viděli konec války; jen mrtví vědí, co to znamená žít.“
Síce krátke, ale mrazivé... Kniha sa číta trochu ťažsie ako napríklad Nájdem si Ťa, ale veľa som sa dozvedela, veľa som si potom vygooglila a ľahko sa mi nespalo :-/
Jako bys jedla kámen je kniha o Bosně, domovině bosých lidí a Jardy Bosáka. V devadesátých letech tam byla válka a hodně lidí přišlo o Playstationy a televize. Ani si to nechci představovat.
Tochman knížku pojal jako deník do kterýho valí jen ty nejpodstatnější útržky, což způsobilo, že mi kniha několikrát spadla na zem - měla totiž velkej spád. HAHA! DEJTE MI UŽ NĚKDO NĚJAKOU MEDAILU ZA HUMORY. Celkově se kniha ani na moment nezastaví, šine si to zpustošenou Bosnou napříč a vykopává mrtvý ve vzpomínkách přeživších žen. Byl to hnus, to vám teda můžu povědět. Já se jako vždycky kroutím, když mám sníst nějakou zeleninu, třeba brokolici nevezmu do huby vůbec, ale tohle bylo daleko horší. Že někdo hraje fotbal s něčí hlavou mě už samozřejmě moc nepřekvapuje, že jo, tak viděl jsem Terminátora všechny díly, horory, taky ten film jak tam sou ti Kanibali, ale co mi i přes mé zkušenosti hlava vůbec nebere je fakt, jak se re-socializovali bývalí nepřátelé zase zpátky na sousedy a spolupracovníky. Představte si to, jako by ve vile Vyvolených byl dvanáctkrát Vladko a jen jeden z nich měl hřeben na vlasy. To prostě musí bejt peklo.
Tochmanovi uděluji devět bludišťáků z deseti za to, že to správně vybalancoval a zůstal nestranným pozorovatelem, kdy bez soudů a nadržování podal nehezkou zprávu za pomocí těch nejobyčejnějších, avšak nejbolestivějších vět.
Na polích zdemolované Bosny, která prožila jeden z nejkrvavějších evropských konfliktů konce dvacátého století, lidé dodnes motykami vykopávají kosti. Lebky svých otců, kusy rukou svých matek a čelisti synů, jejichž ostatky již přes deset let hledají. Každou chvíli někdo narazí na masový hrob - poházené ostatky v jeskyních, ve studnách, na smetištích. Syny poznají podle červených bot nebo figurky Supermana. Jejich kosti jsou obvykle několikrát zpřeráženy, jak je umlátil k smrti kdejaký Srb, který uzvedl lopatu a měl na to žaludek. Protože „právo“ zabít svého Bosňáka měl každý. Bratrovražedná válka z devadesátých let připravila téměř každou muslimku o muže a každé dítě o otce. Co dnes zbylo z mocného Sarajeva, dějiště nejdůležitější události dvacátého století? Ruiny a rozstřílené paneláky, kulky a kameny, stín západu, město duchů.
Přes osm tisíc muslimských mužů v bosenské Srebrenici povraždili jejich bývalí kolegové, učitelé, žáci, pacienti, sousedé a přátelé - za totální nezúčastněnosti nizozemských vojáků. Děti se svých matek ptají na to, jak daleko je to ze Srebrenice k nim domů, aby podlehli naději, že jejich otcové a starší bratři jsou stále ještě na cestě z pekla na zemi.
Tochman, důležitý muž z generace prokletých polských reportérů, skrze soubor krutě odevzdaných reportáží ukazuje, že s koncem války v Bosně a Hercegovině ani zdaleka nepřišlo smíření ani klid. Lidé se bojí o své domovy, protože se strachují, že si je bude nárokovat ten, jehož původní majetek zabrali, matky nemohou pochovat své syny a manžele, protože zmizeli a doslova se po nich slehla zem a protože stále zakopávají o kusy lidí, které jiní vraždili jak krávy na jatkách. Bosna už není k životu, ale k postupnému dovymření původních obyvatel, jejichž přeživší potomci se rozprchli do všech koutů světa, aby unikli ze slzavého údolí příbuzných a přátel, kteří dennodenně zakopávají o smrt.
„Na obrazovce vždy naříkají ženy. Muži tam nejsou. Zdejší muži se bojí, že je někdo (oběť, která přežila) pozná a udá prokurátorům Mezinárodního trestního soudu: tady jsou ti, kteří hráli kopanou s muslimskými lebkami, anebo ti, kteří přinucovali muslimské muže k tomu, aby ukousli jiným muslimským mužům varlata.“
„Vězni byli nejdřív zbiti. Bili je strážní, vyšetřovatelé z řad důstojníků, ale i obyčejní lidé z okolí. Na půdu tábora směl vstoupil kdokoliv, kdo byl Srb. Směl si vzít s sebou cokoli těžkého (hůl, tyč, něco kovového, lopatu), vybrat si kteréhokoli muslimského vězně a bít ho. Obyčejní lidé z okolí (rolníci?, řemeslníci?, dělníci?) téhle možnosti využívali; potom se zase vraceli domů.“
„Teď vykopávám zároveň s bramborami ze země kosti. Je to ten můj? Nebo je to můj bratr, který tehdy zrovna přijel o dva dny dřív z Německa na dovolenou? Všude trčí kosti nebo plavou ve studních.
Sousedku zatáhli na půdu. Znali ji z Prijedoru, pracovala v restauraci u Muslima. Znásilnili ji, zabili a šli dál.
Některé, ještě živé, naložili na náklaďáky. Odjížděli neznámo kam. Dnes víme, že do táborů smrti. Tam je mučili. Možná tam trpěl i ten můj. Chtěla bych vědět, jak. Co dělali s jeho tělem?
Znám to tělo nazpaměť, rozeznám ho.“
Štítky knihy
polská literatura novináři války válečné zločiny Bosna a Hercegovina válka v Jugoslávii (1991-2001)
Autorovy další knížky
| 2017 |  Jako bys jedla kámen |
| 2022 | Kokrhání kohoutů, pláč psů |
| 2013 | Pánbůh zaplať |
| 2017 | Eli, Eli |
Možno by to chcelo silnejšiu príbehovosť slebo aspoň niečo zapamätateľné okrem toho, že vojny sú strašné ľudské dielo.