Jako bys jedla kámen
Wojciech Tochman
https://www.databazeknih.cz/img/books/35_/359405/bmid_jako-bys-jedla-kamen-E1U-359405.jpg
5
302
302
Příběh o Bosně. A taky o kostech, které hledají svá jména i tváře. Kostech z masových hrobů, z hlubokých jeskyň i ze studní. Kostech zavražděných. Bosna, léta devadesátá. Zemi, jen málo vzdálenou, ničí válka, etnická nenávist a masové vraždy jak z období druhé světové války. Reportéři všech světových médií jsou v první linii a o vraždění informují v přímém přenosu. Po válce však odsud všichni odešli a nezůstal nikdo, kdo by informoval o těch, kteří bosenské peklo přežili, kteří ztratili všechny blízké. Wojciech Tochman to udělal. Na Bosnu, v níž po roce 1995 zavládl mír, hledí optikou opuštěných matek a dětí i očima lékařů, kteří chtějí vrátit jména všem bezejmenným kostem. Útlá, ale nesmírně silná kniha Jako bys jedla kámen vychází v překladu Lenky Kuhar Daňhelové.... celý text
Literatura světová Literatura faktu Literatura naučná
Vydáno: 2017 , AbsyntOriginální název:
Jakbyś kamień jadła, 2002
více info...
Přidat komentář
Text, ktorý ma veľmi zasiahol. Môže za to téma aj autorov úderný štýl. Jedna z tých kníh, po ktorých dočítaní ostanete bezmocne sedieť na mieste a civieť do prázdna...
Myslím, že naposledy mi bylo u četby fyzicky špatně hrozně dávno. Místy jsem znechucením a hrůzou přečetla jen pár stran denně. Prostě a jednoduše to nešlo. Jako bys jedla kámen je všechno jen ne příjemné čtení. Přitom nikterak explicitní, o to horší to pro mě bylo. Občanská válka v devadesátých letech, pamatuji si dozvuky, útržky jako úplně malé dítě. Brutální svědectví podtrhuje osoba doktorky Ewy.
Reportáž o důsledcích občanských válek na Balkáně v 90. letech a o tom, jak je více než dvacet let strašně málo z hlediska čehokoliv. Člověk je svou podstatou zvíře. Byl, je a bude.
Moc hezky zpracovaná kniha. Autor nechává kapitoly jemně otevřené, nechává čtenáře domýšlet. Autorův zcela objektivní pohled velmi cením. Nejde o holý popis historických faktů, ale skládačku různých příběhů, která má potenciál vam mnoho předat.
Autor je polský reportér, novinář a spisovatel. Měl možnost navštívit poválečné oblasti po konfliktu v Bosně a Hercegovině (1992-1995), vyzpovídat tamní obyvatele a ty si tyto výpovědi v této útlé knížečce můžeš přečíst.
"Na ty časy už chtějí lidé zapomenout," říká Jasana. "Kdybych zapomněla já, zešílím."
Jsou to vzpomínky na hrůzy. Na ztrátu příbuzných, důstojnosti, domovů a pro spousty lidí tím pádem pozbytí smyslu pro co žít.
Jednalo se o jeden z nejkrvavějších konfliktů na Balkáně- masové hroby v lesích, zoraných polích, jeskyních byly běžná záležitost. A pro přeživší je teď jediný smysl života čekat na identifikování kostí příbuzných. A vzhledem množství těl je to čekání na mnoho let.
Pak je tu druhá strana z těch co zůstali. Těch co znásilňovali své sousedky, tloukly muslimy k smrti a teď se po příměří neodvažují vystoupit z domovů, které obývají po mrtvých rodinách.
Válka sice skončila ale v lidech tam pořád je. V jejich ztrátě, živoření a vnitřní vině přeživších.
Hodně tíhnu k Východu - Ukrajině, Rusku, celkově hlavně k tragédiím a válkám poznamenaným zemím. Ukrajina mě nikdy nepřestane fascinovat svými dějinami a tím, jak se na ní nestalo prakticky nikdy nic pěkného, to samé Rusko. V politologii jsem samozřejmě zaregistrovala i další události jinde, např. Turecko na Severním Kypru, konflikty v Severním Irsku, apod. A vždycky se všude musím jet díky tomu do té země podívat, takže naše dovolené mívají poněkud depresivní politický nádech.
No a teď tato kniha. Vím kam jet příští rok.
V minulych dnoch si akurat pripomenul svet 25 rokov tragedie v Srebrenici. Mala epizoda v pomerne malej vojne. Lenze vojne ktora sa dotkla aj nas. Blizko nas. V nasej dobe. Na uzemi skoro u susedov. Knihu som cital hned ako vysla, dnes som v nej len tak znova listoval. Stale sa mi aj po rokoch vybavuju pasaze z nej. Neskutocne silna reportaz. Ked sa spomenie dnes vojna v Juhoslavii, vybavia sa mi deti ktorym otcovia zohnali granaty, nosia ich vsade so sebou na uteku. Aby radsej skoncili same svoj zivot, len aby nepadli do zajatia a boli mucene. Deti pribijane na brany domov pred ocami rodicov. Cital som pretoze som chcel pochopit, preco vlastne daco take vznikne? Ako vlastne moze vzniknut taka nenavist medzi susedmi? Chcel som pochopit "mechaniku" tejto vojny. Hlava mi to nepobrala.
Jsou události na které by se nemělo zapomínat.Tato kniha připomíná jednu z nich.Není to hezké čtení,ale je potřeba to číst a vědět o tom.Nezměrné utrpení matek a všech co přežili.Přežili,ale poznamenaní doživotnim strachem a prožitymi hrůzami.
Já jako generace v tomto tématu příliš málo kovaná, jsem četla v úplně hrůze a smutku. Jak tam ti lidé do dnes můžou žít asi nepochopím, možná ani oni sami neví. Po celou dobu čtení te utlounke knizecky mi v hlavě vyskakovala paralela s druhou s tebou válkou, jak se po ní celý svět dusoval, že už nikdy...
Asi som túto knihu nemala čítať v období vrcholiacej koronakrízy. Rozhodne mi mentálne nepomohla, ale aspoň som si vo vedomostiach urobila novú kapitolu o nedávnych dejinách, ku ktorým sa v Európe vôbec nevyjadrujeme, pričom prebehli len nedávno (90.roky)! Je potreba o tom čítať, aby sme si opäť uvedomili kam až môžu nacionalistické tendencie zájsť. A kniha mi dala minimálne podnet na to, aby som sa o tejto tematike dozvedela viac.
Kniha je robená vo forme krátkych čŕt od legendárneho poľského reportéra W.Tochmana. Kapitoly sú krátke- autor v nich prosto a vecne popisuje životné osudy ľudí, či sa bavíme o moslimoch alebo o bosniakoch. Nesúcití, neplače, len popisuje, a o to ťažšie je knihu čítať.
Jako bys jedla kámen není kniha zajímavá jen svým názvem, ale především vyprávěním příběhů z občanské války v Jugoslávii, kdy se ze sousedů stali vrazi, z dětí sirotci, z manželek vdovy. Otřesné příběhy krutosti, zvůle a hromadných hrobů, které jsou stále odkrývány. Je to těžké čtení, ale je nutné si uvědomit, že co pro někoho může "ta ošklivá kniha," je pro tisíce lidí denní realita bez možnosti úniku. Vzpomínání na krásné časy s milovanými protínají okamžiky hrůzy při jejich násilné ztrátě. Není to čtení pro slabé povahy, je to čtení pro každého, kdo se nebojí mít při pohledu do minulosti ne tak dávné otevřené oči naplno a poučit se z ní. Už kdysi se slíbilo, že se některé věci už nikdy nesmí stát. A ony se stále dějí...
Jedna z mála knih, ve kterých nedokážu objevit nelogičnost. Ono je to totiž o nelogičnosti celé. O příšerné lidské blbosti.
Pokud patříte k těm lidem, kteří mají rádi románky s přeslazenými konci, obejděte tuhle knihu obloukem. Není to nic pro vás.
Kniha je poměrně krátká, ale je celkem jasné, že na podobné vlně by šlo pokračovat do nekonečna. Protože osudy těch mála žen, které jsou zde zachyceny, jsou jen kapkou v moři.
V knize nacházíme popis něčeho, co se neodehrálo za druhé světové, tedy "už dávno", ale v minulosti tak nedávné, že si ji pamatuje většina populace, nebo v tu dobu už alespoň byla na světě. Ale události jsou snad ještě horší, než za druhé světové války. Tady totiž nejde o vpád cizí armády, ale o vražedný boj mezi sousedy, kteří doteď žili vedle sebe. Nejabsurdnější na tom celém je, že zatímco někde se obě strany vraždily v nejvyšším tempu, jindy a jinde si lidé, přátelé stále pomáhali, přestože stáli každý na jiné straně konfliktu.
Jenže zatímco dění za války je ještě poměrně známé, nějak se moc neví, co bylo po tom. Jako by válka skončila a život šel zase dál. Jenže tak to není.
Reportáže zachycují zemi zdecimovanou válkou, ve které se snaží protloukat ženy, které, když mají štěstí, se kromě sebe musí postarat i o někoho jiného. Žijí z absolutního minima, bez podpory, kolikrát ve strachu, že se objeví předchozí majitel jejich bytu a vyhodí je. Což se udělat může a někdy i děje, ale ne moc často, protože propast mezi oběma tábory je stále hluboká. Kdo by se vracel mezi ty, kvůli kterým zemřel někdo blízký?
Žena, která přišla jen o jednoho syna je tu pokládána za šťastnou, protože to bylo jen jedno dítě. Jiné jsou na tom hůř. Ani zachování téměř celé rodiny ale není zajištění lepší budoucnosti, protože stále úřaduje chudoba a posttraumatický stres. Mladí odchází do ciziny.
Cílem života se tak stává holé přežití a hledání odpovědí na to, co se stalo s blízkými, kteří zmizeli z povrchu zemského. Stovky a tisíce lidí doufají, že v nově objevených masových hrobech najdou ostatky příbuzných a jejich hledání bude u konce. Jenže příslušné kosti stejně jako v tomto hrobě můžou být i v jiném, dosud neobjeveném, nebo rozházené kdesi po horách...
Když jsem četla, někdo ke mně přišel a zeptal se: a je to hezký?
Co na to říct? Bylo to všechno možné. Poučné, děsivé, dobře odvyprávěné... ale hezké? Možná občas, když nějaká žena konečně našla ostatky svého dítěte, nebo když se projevila sousedská solidarita. Ale celkově je to cokoli jiného, jen ne hezké. O téhle válce se nějak moc málo mluví. O světových válkách se zuřivě píše i natáčí, ale relativně nedávno nám skoro na zahradě proběhla válka stejně strašná, jen v lokálním měřítku, na kterou se moc nevzpomíná.
Povinná četba pro všechny barbínky, které mají pocit, že nedostat nový mobil znamená konec světa. Znám pár takových, které by to měly číst třikrát denně. Dnes je běžné si pořád na něco stěžovat, ale tady si člověk uvědomí, že pokud mu blízcí neumírají kvůli absurdní válce, je všechno vlastně v pořádku.
Je velmi těžké po přečtení této knihy cokoli psát. Jako bys jedla kámen nepatří mezi knihy, které se Vám budou líbit, ale přesto je dobré si ji přečíst.
Stále se vracíme v knihách, filmech, vzpomínkách, k hrůzám holocaustu a 2.světové války. Je to správné, měli bychom si je hrůzy připomínat, aby se nemohly již nikdy opakovat. Co je však alarmující a vyvolávající mrazení až do morku kostí je skutečnost, že se tyto hrůzy děly i v nedávné minulosti, na konci minulého tisíciletí kousek od našich hranic. V době, kdy se Evropa probouzela do nového života po desítkách let totalitních režimů.
Reportáž W. Tochmana je syrová, pravdivá, popisuje hledání ostatků bližních těmi, co válku přežili. Vrací se i k popisu příběhů a hrůz, kterými oběti války před svou smrtí prošly.
Knihu jsem četla před svojí cestou do Bosny a Hercegoviny, abych lépe pochopila mentalitu tohoto kraje... abych do sebe nasála bosenskou atmosféru... abych se pozorně rozhlížela... abych si zapsala do paměti, že lidský život je křehký, a že svobody si musíme vážit.
Možná po návratu dopíši pár vět, až všechno spatřím na vlastní oči.
Kniha, ktorá opisuje emocionálne hrôzy vojny, pátranie po obetiach, opisuje momentálny stav. Knižka je pomerne malička, možno preto ma nestihla úplne pohltiť. Každopádne ak sa zaujímate o problematiku na Balkáne, určite sa oplatí prečítať.
V rámci postupného doplňování vědomostí o bosenské válce jsem tuto knihu četl jako doplněk k reportážím Jana Urbana Všem sráčům navzdory aneb Válka, o které nechcete nic vědět.
Reportáže Wojciecha Tochmana mapují situaci v poválečné Bosně a Hercegovině a jsou tvořeny několika rovinami. Dočítáme se tu o vzpomínkách lidí na prožitá utrpení a ztrátu blízkých – synů, dcer, manželů nebo otců, o snaze pozůstalých pátrat po jejich osudech a nalézt jejich ostatky, aby mohly být důstojně pohřbeny. S tím souvisí obdivuhodná práce antropoložky Ewy Klonowské, která odkrývá masové hroby a kompletuje kosterní pozůstatky válečných obětí s cílem dát jim znovu jména.
Oproti Urbanovým reportážím nejsou tyto tak úderné a sžíravé. V tomto případě se jedná o syrovou emocionální polohu spočívající ve vyrovnávání se prostých lidí s následky válečných zvěrstev a ztráty blízkých, tisíců zavražděných civilních obyvatel pohřbených v masových hrobech, v jeskyních, studních nebo příkopech. Občas jsem měl problém orientovat se ve jménech a rodinných vazbách, ale přičítám to tomu, že jsem knihu přečetl velmi rychle, měl jsem problém se od ní odtrhnout. Podle mě kniha patří mezi důležitá mementa bosenské války.
Citace z knihy:
V Komisi pro zmizelé osoby vzpomínají na slova doktorky Ewy při exhumacích v okolí Prijedoru: „Kopala jsem a přitom jsem věděla, že narazím na děti. Je mi docela jedno, jestli vykopávám dítě nebo starce. Kosti jsou kosti. Jen s tím rozdílem, že u dětí je kostiček víc a mají menší trvanlivost. No, a narazila jsem právě na takové kůstky, jaké jsem čekala. A na hračku vedle nich – na figurku Supermana. Bylo třeba ho dát do plastového pytlíku. Nemohla jsem. Držela jsem figurku v ruce, nade mnou stál otec dítěte. Cítila jsem, že tohle nezvládnu, že se rozpláču. Sama sebe jsem přesvědčovala: Ewo, někdo tu musí pracovat. Kosti jsou kosti. Tohle je hračka nalezená u kostí. Musíš ji dát do plastového pytlíku a věnovat se dalšímu tělu.“
Zajímavé svědectví, hlavně pokud se chcete dozvědět něco o pátrání po mrtvých, masových hrobech, a identifikaci obětí. Rozhodně jde o lepší knihu než jsou Urbanovy reportáže ze stejné edice. Reportáž drží pohromadě, a ač i zde hrají emoce prim a nemá jít o široký popis konfliktu, autorka se nesnaží čtenáři nic vsugerovat, prostě jen ukazuje, jak hrozná umí být válka, a jak semele nakonec každého.
Vzhledem k tomu, že jsem neměla žádné znalosti o válce v Bosně, byla jsem na začátku mírně zmatená a trvalo mi, než jsem se pořádně začetla. Kniha pro mě byla rozhodně přínosem, nejenže teď o válce vím, ale mohla jsem se díky ní setkat s osudy lidí, jež ji museli prožít a vidět ty pro mě do této doby nepředstavitelné následky, které válka způsobila. Člověka při čtení mrazí, co vše jsou schopni lidé na sobě navzájem napáchat.
Kniha určitě čtenáře donutí zjistit si něco o Bosně. Přiznám se, že jsem netušil, jak složitý je tamější politický systém. Vzhledem k vášním, které kniha popisuje se divím, že takový "kočkopes" zatím vydržel a funguje jako stát. Rozhodně doufám, že mír na Balkáně vydrží. Kniha oproti jiným Absyntovkám mě příliš nevtáhla. A to i navzdory tomu, co popisuje. Vysvětluji si to buďto málem stránek nebo dvěma tématy (exhumace kostí a vzpomínky na masakry), která jsou obě velice zajímavá, ale navzájem si kradou prostor. Chápu, že se jedná o reportáž, ale vše bylo vždy jenom mírně nakousnuté. Knihu nicméně doporučuji jako zajímavý doplněk, pokud o Bosně a bosenské válce něco už víte. V celém textu se samozřejmě objevuje ono poselství, že čelit své minulosti a přijmout za ni odpovědnost (ať už se jedná o Srby, Chorvaty nebo Bosňáky) dokáže vskutku jenom veliký národ.
Působivá kniha, jako všechny z této edice a jako všechny od představitelů polské literární reportáže. Jen překlad občas zaskřípal a místy činil text trochu nejasným, proto 4,5*
Štítky knihy
polská literatura novináři války válečné zločiny Bosna a Hercegovina válka v Jugoslávii (1991-2001)
Autorovy další knížky
| 2017 |  Jako bys jedla kámen |
| 2022 | Kokrhání kohoutů, pláč psů |
| 2013 | Pánbůh zaplať |
| 2017 | Eli, Eli |
Sme v povojnovej Bosne a Hercegovine. Pozorujeme pri práci antropologičku Ewu. Zbiera a skladá kosti vykopané z masových hrobov. Aby pozostalí mohli pochovať a oplakať telá svojich blízkych. Aby sme spoznali osudy rodín počas vojny a život pozostalých po nej. Dôležitá kniha.
"V dnešnej Bosne sa nekladú tri otázky: Ako sa má tvoj muž? Ako sa má syn? Čo si robil počas vojny?"
"Ženy sa pýtajú: - Načo nám bola vojna? Prečo zomierali naši synovia? A odpovedajú: - Na nič, pre strach, potulky a krv, pre život v barakoch."
"Míňame mestečko: ľudia sa prechádzajú, pijú kávu v kaviarňach.
- V každom z nich vidím vraha, - opakuje Jasna. - Ale keď som doma, v Mostare, keď ich nevidím, myslím si niečo iné: všetci predsa nezabíjali, každý zločin má svoje meno a priezvisko."