Jan Cimbura
Jindřich Šimon Baar
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372022/bmid_jan-cimbura-Fhi-372022.jpg
4
206
206
Jihočeská idyla. Vydáno ke 120 váročí autorova narození.
Přidat komentář
Vůbec mi nevadí, že postava Jana Cimbury je údajně lehce zidealizovaná. Jsem přesvědčen, že čistý charakter je základ, jehož prostřednictvím člověk může skutečně tohoto ideálu dosáhnout.
,,I modlit jinak v té své snivé náladě se naučil. Až dosud spokojeně vytahoval při mši svaté v neděli „malý nebeklíč“ a klidně z něho buď zpíval nebo modlitbu za modlitbou odříkával tak, jak mše postupovala. Ale teď, když přišla boží neděle a jak první slovo zašeptal, první věty přečetl, zdála se mu modlitba taková nějak prázdná, dutá, nic nepovídající a nevystihující, slova v ní jako by ohmataná, otřelá častým užíváním, jako obnošený, starý šat a pojednou pochopil v té náladě, že jest to přímo směšné, aby on měl mluvit se svým Bohem tak, jak mu někdo cizí, kterého nezná, napsal, jak mu velí, a ne tak jako on, Jan Cimbura cítí a právě potřebuje. Stál tu zadumán, všecek v sebe ponořen, nevěda, co kolem něho se děje, jazykem ani ústy nehýbal, ale přece se modlil... Pochopil náhle co je to, v duchu a pravdě se modlit.
Jeho duše se projasnila, vykvasila a vyspěl v povahu vyrovnanou, dokonalou – zkrátka v člověka spokojeného. Radoval se ze sluníčka, z obilí, koní, šťasten byl u ženy a dětí, netoužil po radostech a požitcích jiných, jež na vsi vrcholí v hospodě, soudech, svárech a karbanu. Stal se z něho klidný, přirozeně žijící sedlák – a ani necítil, že jsou kolem něho nastavěny ohrady, jako je náboženství a zákony, žil naprosto svobodně, podle své šlechetné vůle a nepřicházel s nikým do sporů, necítil tíže trestů, ani pouta zákonů.“
90%
P.S.: Také bych chtěl mít takovou sílu, že bych zvednul valacha ze země holýma rukama.
Četba této knihy, to byla pro mě jízda. Nejvíce mě dostávaly kapitoly s koňmi, to jsem byl dost dojatý, asi tak jako moje mamka brečí, když kouká na Babičku od B.N. Láska k rodné hroudě, postava Jana Cimbury, jazyk autora, popisy doby, tak to jsou důvody, proč si Jana Cimburu určitě přečtu znovu.
Ke knížce jsem se dostal díky čtenářské výzvě 2018 - kniha v jiné knize - v tomto případě byla zmíněna v románu Rybí krev.
Ze začátku jsem si nemohl zvyknout na hlavní postavu, po pár stránkách už mě docela štvalo, jak se ke všem radostem i starostem stavěl kladně a jak se vždy, za všech okolností, zachoval správně a morálně. Pak jsem si ale uvědomil, že to není chyba autora, ale spíš doby, ve které žijeme my teď. Druhá věc která mi docela vadila byl nacionalismus, který především v některých kapitolách přerůstal až v odpor ke všemu nečeskému.
A proč jsem naopak knihu dočetl a dávám ji 4/5? Uchvacovalo mě autorovo líčení přírody, Jihočeské krajiny, selských zvyků a dnes již už dávno zapomenutých tradic, ale třeba i názvy některého náčiní a nářadí z běžného života. To čím si mě ale kniha získala úplně nejvíc, byl vztah dětí k rodičům a rodičů k dětem.
Tak tenhle román z jihočeského venkova mne fakt bavil. To prostředí mne hned vtáhlo do sebe, postavy skvěle napsané a uvěřitelné (především hlavní hrdina, který mi přišel jako morálně silná osobnost a zdroj zajímavých podnětů k přemýšlení). Baarův styl psaní je velmi srozumitelný a mně velmi blízký.
Výtečně napsané, skvěle vykreslené postavy, charaktery, popisy míst a obyčejů. Navzdory více než sto letům od napsání se čte velmi snadno i přes občasné pomalejší pasáže. Starý jazyk znamenitě dokresluje atmosféru.
Dva podněty mě vedly k přečtení této knihy - doporučení v jedné z recenzí pod knihou Muž jménem Ove a čtenářská výzva 2018. Rozhodně nelituji a chce se mi zvolat: Kdes byl celou tu dobu, Jane Cimburo! Od školních lavic mám odpor k autorům povinné školní četby, tak pro mě tato kniha spolu s mnoha dalšími zkrátka neexistovala. Díky čtenářské výzvě jsem objevila nádherné knihy, po kterých bych jinak nesáhla.
Krásná kniha o ještě krásnějším člověku, sedláku Janu Cimburovi. Takových lidí aby dnes člověk pohledal. Dal bych tuto knihu jako povinnou četbu, aby dnešní děti viděli, že existují i jiné hodnoty než jsou nám dnes podsouvány médii.
Pár citátů z knihy:
"Roste vzdělanost, ale hlásí se bezděky otázka, roste-li s ní i mravnost? Dobře už třicet let čtu noviny. Ale jednu věc v nich pozoruju - čím dál, tím víc nacházím v nich zpráv o podvodech, krádežích, žhářství, vraždách a sebevraždách. Někde něco není v pořádku. Tak se mému selskému rozumu zdá, že se vzdělává jenom stále hlava a zanedbává se srdce. Rozum se brousí, srdce otupuje. Přemýšlím o tom směru, a vidím, že čím dál bude hůř. Po vzdělání, školách, novinách, knihách všecko se sápe, jako by to platilo všecko a zatím to se mi nezdá nejprvnější věcí. Tou je v životě poctivost, střídmost, pravdymilovnost a zbožnost, to je základ štěstí, s tím musí jít vzdělání ruku v ruce, jinak na scestí svede člověka."
"S pánem řeč - na váze měř. Po peří ptáka - po řeči člověka poznáš - hodného i darebáka. Vystřelené broky nechytíš a hloupých slov nezadržíš - ale dobré slovo hodně zmůže a huby nespálí."
Četla jsem ji v podstatě jako malá holka na prvním stupni, někdy kolem roku 1985. Protože jsem dětství po škole trávila u babičky a jelikož tam nebylo nic ke čtení pro děti, a na hraní tak maximálně si vystřihnout panenku z obalu od čokolády, sjížděla jsem babi a dědovi knihovnu :) Je to krásný příběh, chce to čas na čtení a klid, podle mne asi nejlepší kniha, co jsem od Baara četla. Rozhodně mám v plánu se k ní ještě vrátit.
Jan Cimbura byla oblíbená kniha mého dědy, dodnes si pamatuji, jak jsem pro něj svazek sháněla, protože mu ten původní někdo nevrátil. A dodnes lituji, že jsem knížku nestihla přečíst, dokud tu byl děda s námi. Nemůžu mu tak sdělit své ryze pozitivní dojmy, to jak skvělý charakter Jan Cimbura měl, to jak se k sobě lidé chovali lépe, měli blízko k přírodě, že v řádcích je ukryto mnohé ponaučení.
Nejlepší dílo jaké jsem od Baara doposud četl. Plné chuti do života. Možná by nebylo špatné ho zařadit do škol jako povinnou četbu. Děkuji panu Baarovi, že román napsal a já si po letech mohu přečíst jak se dříve žilo. Doporučuji všem.
Čtenářská výzva 2017 - Oblíbená kniha rodičů/prarodičů. Díky mami byl to obohacující zážitek. Tato kniha skrývá hlubokou pravdu, lépe řečeno mnoho hlubokých pravd. Zprvu bylo čtení trochu náročnější, protože jsem měla vydání z roku 1968 a sloh úplně neodpovídal tomu současnému. Docela by mě zajímalo, jestli jsou nová vydání přepracována do současné češtiny. Pokud ano, je to skoro škoda, protože lehce archaická čeština dodává dílu patřičnou atmosféru. Již podruhé jsem letos sáhla do knihovny mých rodičů a podruhé mě uchvátily barevné ilustrace. Ne snad proto, že by byly tak krásné, spíš proto, že tam vůbec byly. Miluju barvičky. Když vezme člověk do ruky jakoukoliv současnou knihu, pokud tam vůbec nějaké ilustrace jsou, tak jen černobílé. Podle mě je to škoda. Barvičky jsou dnes asi drahé.
Stal se mým hrdinou. Jen škoda, že jsem si pak přečetla doslov a zjistila, jak to ve skutečnosti bylo.
Miluju tuto knihu, jsem ráda, že ji máme doma. A miluji svého manžela, protože on je můj Jan Cimbura.
Snad místo sáhodlouhého hodnocení postačí ten fakt, že tuto knihu jsem zařadila do knihovničky všech našich dětí. Lidské hrdinství podané jako naprosto normální život. Naprosto normální život vyznívající jako čisté hrdinství.
Tohle mě hodně zasáhlo. Někteří píšou, že to není moc čtivé nebo, že pro dnešní mladé lidi už to není. Pro toho, kdo nemá žádný vztah k přírodě a žije jen městským životem to opravdu není. Ostatní si na tom musí smlsnout. Nejlepší na celé knize je to, že Cimbura je opravdová postava, člověk, kterého J. Š. Baar osobně znal. Takže ač je to asi přikrášleno a místy je příběh opravdu velmi idylický, dá se věřit, že se vše stalo tak, jak Baar popsal. Dlouho jsem nečetl tak citlivý příběh a při několika pasážích jsem i zamáčkl slzu. Kdyby to šlo, chtěl bych být Janem Cimburou.
Štítky knihy
zfilmováno venkovské romány vesnice sedláci
Autorovy další knížky
| 2008 |  Jan Cimbura |
| 1972 | Hanýžka a Martínek |
| 1965 | Paní komisarka |
| 1969 | Holoubek |
| 1975 | Osmačtyřicátníci |
Krásna kniha.
Úcta k životu, úcta k prírode, k zvieratám, k ľuďom okolo.
"Nedíval se nikdy na žádný les jako na pouhou hromadu dříví, ale hleděl na každý s úctou jako na valné shromáždění živých tvorů, z nichž každý žije svůj dlouholetý život volně a svobodně, kde svorně druh druha v bouři a větru podpírá, chrání a zaclání, s ním se poctivě a bratrsky dělí o déšť, vzduch, světlo i půdu. Slyšel les hučet velebně i šumět sladce, ozývat se ptačím zpěvem i říjením srnců, vidíval nad ním kroužit ptačí dravce, v jeho korunách kmitat se veverky jako opičky…"
"Viděli louky srovnané, bez krtin uhrabané. Spatřili pole všecka osetá, vyčištěná, bez plevele, žádné úhorem neleželo. Konečne sa octli v lese hustém a vysokém. Přítmí posvátné jako ve chrámu prostíralo se kolem - když náhle sklonil se syn Jan, uchopiv Cimburovu ruku, políbil ji.
Pozdvihl ji ke rtům a jako pečeť tiskl na ni dlouhé a vroucí políbení svoje. Teprve po chvíli vzpamatoval se Cimbura a utrhl ruku. Co to děláš chlapče? skoro drsně obořil se na chlapce. Vím tatínku, co dělám, odpovídal krotce mírně Jan. Líbám tu ruku, která nám statek rozmnožila..
Obyčajný človek, sedliak, ktorý nepotreboval vysokú školu. Mal zdravý sedliacky rozum, ktorý ho viedol k pokore. Starať sa o pôdu, o zvieratá, ktoré ho živili. S úctou.
"Matka Země je matka milující, miluj ji, starej se o ni a ona ti dá jistě požehnanou úrodu, zanedbej ji a ona tě vytrestá tak, že hladem zmírat budeš."
Také jednoduché. Trocha skromnosti, pokory, úcty. To nám chýba.