Jane Eyreová
Charlotte Brontë
https://www.databazeknih.cz/img/books/36_/364459/bmid_jane-eyrova-NCA-364459.jpg
5
4410
4410
Charlotte Brontëová publikovala svůj první román, Jane Eyrovou, v roce 1847 pod pseudonymem Curre Bell. Do několika týdnů se z knihy stala literární událost. Velkou senzaci způsobilo i příjmení Bell, které se ten rok objevilo i na obálce knih Na větrné hůrce nebo Agnes Greyová. Londýn volal po autorech nejčtenějších románů, ale sestry Brontëovy na vysokou společnost netrpěly...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2012 , Československý spisovatelOriginální název:
Jane Eyre, 1847
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem četla poprvé ještě na střední škole a doteď si pamatuji, jaký na mě udělala dojem. Jana Eyrová se pro mě stlala opravdovou osobou, se kterou jsem prožívala každý odstavec. Určitě jsem nečetla naposledy.
Dlouho jsem s knihou otálela kvůli strachu z prvních kapitol, že na mě budou moc drsné...Mám velmi ráda miniserii i některá filmová zpracování. Kniha však dosahuje samozřejmě větších kvalit, zvláště když si uvědomíme, kdy a v jakém prostředí ji autorka psala. Za mě rozhodně opět lepší kniha než film.
Ne všechny povinné četby musí být nudné, Jana Eyrová je toho příkladem. Nestárnoucí klasika, která nikdy neomrzí, aspoň pro mě.
Krásná kniha! Nechápu proč jsem přečtení tak dlouho odkládala. Jana je úžasný člověk s obrovským srdcem.
Tohle je za mě nejlepší úplně nejlepší kniha. Moc se mi do ní nechtělo pouštět, ale když jsem si ji napsala na seznam knih k maturitě, nezbylo mi nic jiného než to zkusit. Knížka teda byla velice pěkná, příjemně se četla, děj byl poutavý. Nemám k ní žádné výtky. Zařadila bych ji do knih, kterou by si alespoň jednou za život měl přečíst každý.
Obyčejná žena, která neměla lehký život. Přesto zůstala svá a silná a šla si dále za svým.
Dostala se mi do ruky poprvé, když mi bylo 14. Našla jsem ji na půdě u babičky, bez pevných desek, beze jména, prakticky v salátovém vydání.... Byla to láska na první (slzavé) přečtení. Od té doby jsem ji četla snad "stokrát" a pořád tu knížku miluju.
Knihu jsem vzala do ruky díky výzvě. Moc se mi líbila a myslím, že jsem ji nečetla naposledy.
Přečteno, ale ke knize se už nevrátím. Sestry Brontëovi mají sice neuvěřitelný talent, co se psaní týče, ale s každou jejich knihou se utápím v smutku a zoufalství. Nedokáží vystihnout ani tak jednoduché pocity jako je radost a tak i vy máte pocit, že se celá kniha nese v depresivní a místy utahané linii, která nikdy nekončí. Jany mi bylo pochopitelně líto, protože neměla jednoduchý život, ale to byly asi jediné emoce které jsem vůči hlavní hrdince pocítila. Umím si ale představit, že pro melancholické povahy se Jana stala spřízněnou duší.
Jana Eyrová predčila moje očakávania. Akoby som čítala tri skvelé romány spojené do jednoho. Nečudo, že sa objavuje v toľkých rebríčkoch kníh, ktoré musíte prečítať predtým než zomriete. Je to presne ten typ knihy, ktorú keď dočítate cítite akúsi prázdnotu a do ďalšej knihy sa vám ani nechce púšťať. Jednoznačne nadčasové dielo, od nesmierne vzdelanej a emancipovanej autorky, ktorá vdýchla kúsok so seba do hlavnej postavy. Román je napísaný tak dobre, že aj pomerne neuveriteľný dej, plný zhod okolností je pre mňa uveriteľný.
Knihu jsem přečetla kvůli čtenářské výzvě. Původně jsem viděla pouze film z roku 1996 a ten se mi líbil. SPOILER: V knize podle mě byl pan Rochester na Janu kolikrát až dost zlý a ona na něj taky, takže mě překvapovalo, proč chtějí být spolu. Také mi vadilo, jak se autorka vyžívala v popisech a díky tomu byla kniha zdlouhavá a místy i nudná - hlavně ke konci. No a Jan Křtitel to byla kapitola sama pro sebe. Nechápu jak takový samolibý despota, kterému není nic dobré, mohl být duchovním. Každopádně kniha rozhodně stojí za přečtení.
Knihu jsem cetla poprve, nevim proc jsem se ji tak dlouho vyhýbala . Nadherna kniha! Krasne napsana.. Myslim ze netřeba slov :)
Tuhle knihu mám moc ráda a ráda se k ní občas vracím. A proto letošní výzva je pouze záminka vrátit se do staré Anglie a prožít s Janou její setkání s Rochesterem.. A mimochodem za nejlepší filmové zpracování považuji to z roku 1983 s Timothy Daltonem.
Musím uznat, že Jane mi jakožto hlavní hrdinka byla sympatická. Moc hezké bylo i celé prostředí knihy, kde se příběh odehrával. Moc ráda čtu příběhy z této doby a s potěšenín tak zjišťuji, jak se v těch dobách žilo. Krásný je i styl psaní, kterým je kniha psána, ale místy je to kvůli tomu celkem zdlouhavé, protože autorka vše svědomitě popisuje do detailů. Jsem moc ráda, že jsem se k této kultovce konečně dostala, ale místy mě zklamalo, jak moc jsem se u čtení nudila.
Knihy této spisovatelky jsme nikdy ráda nečetla. Zkoušela jsem mnohokrát, ale nedokázala jsem se začíst.
Britská literatura je moje slabina. :-) To už by musela být extra slátanina, aby zcela neprofesionálně nedostala plný počet hvězd. Každopádně i přes silnou idealizaci postav, se autorce povedlo dobře vykreslit psychologii postav a neopakovatelnou staroanglickou atmosféru. Konec je možná až zbytečně šťastně ukončen, ale na celkový dojem knížky to nemělo vliv.
Štítky knihy
láska zfilmováno anglická literatura viktoriánská doba venkovské romány romantika osudy žen sirotci zranění romány pro ženyAutorovy další knížky
| 1973 |  Jana Eyrová |
| 1991 | Sirotek lowoodský |
| 1990 |  Villette |
| 1975 | Shirley |
| 2010 | Emma |
(SPOILER) Pravděpodobně jde o nejrománovatější a nejklasičtější román, jaký se mi kdy dostal pod ruku.
Nejsem na tyhle uberklasiky moc zvyklý, jelikož většinou si ke čtení vybírám postmoderní experimenty a všelijaké posunuté podivnosti. O to více osvěžující se pak mohou jevit tyto zaprášené vyprávěčské metody plné linearity, nepravděpodobných dějových zvratů a dvourozměrných postav.
Není na tom nic špatného, vždyť literatura jako platforma unese ze všech uměleckých odvětví nejvíc.
Nemám rád kýčovitou malbu, kýčovitou hudbu ani kýčovité filmy, ovšem šikovně vystavěný kýč v románu mě může zasáhnout na správném místě dřív, než si jeho kýčovitost uvědomím. Kýč.
Jak jinak bych si měl vysvětlit, že jsem se u románu rozčiloval, bavil, děsil se a vůbec se nechával většinu času ovládat autorčiným perem.
Jana Eyrová je kniha, která nepřekvapí šílenými zvraty (byť v době prvního vydání mohlo platit něco docela jiného), neposouvá hranice žánru, ale nabízí věc, na kterou v dnešní době někteří autoři zapomínají. Tou je samozřejmě perfektně vystavěné vyprávění.
K samotnému příběhu. Začátek u debilní tetičky stál za to a dává čtenáři možnost takřka od první stránky sympatizovat s Janou. Což se u mě jednoznačně vydařilo. Až karikaturně vykreslená postava pana Brocklehursta, který chuděru přijme do školy z nočních můr mě moc bavila, stejně jako diss, který dá Jana své tetě na rozloučenou.
Samotný pobyt ve škole byl dle mého názoru trestuhodně nevyužitý. Škoda, že v době vydání Jany ještě nefrčel naturalismus, protože nechutné jídlo, brutální tresty a úchylné učitelky k takovému pojetí přímo vybízejí, stejně jako vlna tyfu, která poněkud zamává s osazenstvem školy.
Bohužel se všechno jakoby samo od sebe vyřeší a Jana je najednou učitelkou toužící po větším rozhledu. Dostane se do sídla pana Rochestera, aby se postarala o jednu tupoučkou Francouzsku, která by nejradši jen pařila, dostávala dárky a hezky se oblékala. Z této postavy vychází poměrně zajímavá srovnání francouzské a anglické povahy. Kdybych byl Francouz, snad bych se cítil dotčen, jakožto Čech jsem se však jen škodolibě posmával.
Postava Fassbendera, pardon Rochestera, je jednou z mála nečernobílých figur, kterými Lotka zabydlela toto dílo. A já ho měl rád, moc, protože jedině frajer začne balit o polovinu mladší dívku tím, že jí začne přirovnávat ke skřetům, zhaní její vzhled a pak jí donutí, aby s ním každý den dlouze do noci tlachala u krbu, což mimo jiné zapříčiní řadu vynikajících dialogů. No a co udělá Jana? Samozřejmě se vášnivě a hluboce zamiluje, a tak začne největší lovestory od dob Humberta Humberta. Jako další plus přičítám fakt, se to celé odehrává, stejně jako Větrná hůrka, v romanticky nehostinném prostředí, plném divokých lesů, blat, vichru, osamocených pustin, které dávalo mé fantasii velmi příjemnou masáž.
Pak nastanou všelijaké dějové kotrmelce, vyjeví se jedna tajemná, šílená bytost, což vyústí v klišé tak veliké, že na něj sama autorka upozorní (svatba). Scéna, která následuje (rvačka manželů) byla však tak lahodná, až jsem si při čtení opět lahodil.
Janu sled událostí vyžene ze sídla a po strastiplném putování plném žebrání, spaní v lese a ponížení dovede k rodině a zároveň k nejvíce nepravděpodobnému dramatickému oblouku, jaký si autorka mohla vymyslet. A tady na něj ani neupozorňuje, takže dávám jeden z největších mínusů celé knihy. Naštěstí jsem se z toho zvládnul oklepat a radost z krásné literatury mohla pokračovat.
Rodinu vede Jan Křtitel a ten mě, jakožto člověka, jež rád kriticky polemizuje nad křesťanstvím, neskutečně sral a byť sám o sobě nebyl špatným člověkem, jeho úmysly s Janou byly na poblití. Fakt Jane, takhle se k dívkám nechová a vůbec, to že tě místo radovánek a píchání baví askeze a šíření křesťanství je v pohodě, ale nestav tyhle svý divný zájmy nad radosti nás normálních lidí, děkuji a padej už do té Indie, nebo kam se to vlastně chystáš. Během pasáží s ním a Janou jsem si říkal, že pokud mu Jana podlehne, půjdu žalovat nejbližší feministce, aby Janu Eyrovou zakázala. Naštěstí má drahá Janička svou hlavu a hrdost, a krom toho, že se shodou okolností stane finančně nezávislou, poslechne své srdce a hlas ve větru a završí celou lovestory dramatickým návratem, z kterého nejedno citlivé srdíčko zapláče. Já teda neplakal, ale to jen proto, že jsem celkem tvrdej a už jsem pár smutných knih přečetl.