Japonsko, má láska: český cestovatel a sběratel Joe Hloucha

19.09.2021

(SPOILER) Kniha je v současné době asi nejlepším zdrojem informací o Joe Hlouchovi. Ničím mě ale výrazně nepřekvapila, leda tím, jak moc se můj dojem z Hlouchy získaný četbou jeho knih shoduje s obrazem, který podává tato kniha (viz můj komentář u knihy "Moje paní Chrysanthema").

Kniha má k Hlouchovi přiměřeně kritický přístup. Je škoda, že některé domněnky nejsou ničím konkrétním podkládány - nová pro mne byla např. zmínka o jeho zálibě v mužích v uniformě. Na druhou stranu by mnohé i vysvětlovala. Knihu bylo vzhledem k nákladu pouhých 500 kusů trochu těžší sehnat. Je škoda, že v obrazové části je jen velmi malá část sbírky, a jen minimum z předmětů zmiňovaných v textové části knihy.

Že je Hloucha kulturní ignorant jsem tušil již po přečtení jeho první knihy, a potvrdily mi to citace z jeho deníků na adresu B.M. Eliášové, takže skutečnost, že 90% jeho sbírky dřevotisků jsou jen novodobé kopie či patisky mě moc nepřekvapila. Velmi rád bych ale věděl, čím byl živ. Jestli stále z dědictví, nebo zvládal nacházet dost ještě naivnějších movitých kupců pro předměty ze své sbírky.
V jistém smyslu mi Joe Hloucha připomíná jiné prodavače exotismu, jako V. A. Nováka nebo Daniela (Ne)Konečného. Nezajímá ho, jak věci jsou a proč, protože realita je tak nudná, cílem je jen udělat ohromnou exotickou šou pro neinformované masy.

Rozhodně nejzajímavější částí jsou přetištění korespondence se Sigismundem Bouškou a dalšími.

Kniha mě ale (v kombinaci s pár dalšími, které jsem četl v poslední době) přiměla k zamyšlení, jak nakládali sběratelé se svými sbírkami, jaká měli očekávání a jak to dopadlo - např.:
1)Hloucha si patrně přál, aby jeho sbírka byla vystavena jako celek, a přenechal ji Náprstkovu muzeu výměnou za důchod, který si moc neužil, ale sbírka skončila rozdělena do různých fondů a je očím veřejnosti skryta a jen tu a tam z ní vyberou předměty do nějaké krátkodobé výstavy o Japonsku.
2)R. A. Nykl věnoval svou pozůstalost Náprstkovu muzeu i s penězi na zaměstnání pracovníka, který ji setřídí a zpracuje. Místo toho zůstala ve zcela nepřístupném depozitáři dalších 50 let, než se jí začal věnovat první člověk. Placený z evropských fondů, protože peníze, které museum dostalo skončili kdoví kde.
3)Emil Holub chtěl nezištně věnovat sbírky Národnímu museu v Praze, ale to ho odmítlo (snad z osobních důvodů). Tak je rozdal po pár kusech do stovek institucí, čímž sbírka přestala existovat.
4)Rosa Hoff/Růžena Holubová odkázala zbytek Holubovi pozůstalosti městu Holice, které mu během pouhých osmi let postavilo museum. Je vhodné zmínit, že Emil Holub věnoval předtím městu svůj rodný dům jako pozemek na stavbu školy.
5)Sigismund Bouška věnoval své rozsáhlé kvalitní sbírky Umělecko-průmyslovému museu - vystaveny nejsou a kde jsou nevím. Na svět se asi podívají méně často, než mizerné sbírky Hlouchovy. Přitom si přál, aby byly přístupné českým lidem.

....chápu, že nelze vystavovat vše, ale trochu to budí dojem, že odkázat věci některým velkým institucím není zajištěním jejich cesty do výstavních síní, ale spíše do zapomnění v depozitářích.