Je to i můj život
Jodi Picoult
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/380796/mid_je-to-i-muj-zivot-CHb-380796.jpg
5
1697
1697
Koupit eknihu Anna není nemocná, ale jako by byla. Ve třinácti letech má za sebou nespočet chirurgických zákroků, nemocničních pobytů, transfuzí, injekcí – jen proto, aby její starší sestra mohla žít. U Kate totiž ve dvou letech propukla leukémie a její rodiče se rozhodli pro další dítě, aby pro nemocnou dceru získali dárce kostní dřeně. Anna byla počata ve zkumavce a lékaři vybrali embryo, které bylo pro Kate jako dárce geneticky vhodné. Jenže v rodině, kde se všichni soustředí na vážně nemocné dítě, si Anna připadá jenom jako dárce. A tak se jednoho dne vzepře způsobem, který šokuje všechny okolo, ale v důsledku i ji samotnou. Rozhodne se, že už nebude jenom výrobcem buněk, že má nárok být vnímána jako lidská bytost. A když to nepůjde jinak, domůže se práva na vlastní tělo a život i před soudem. V této fascinující povahové studii rámované strhujícím příběhem zkoumá Jodi Picoultová reakce a rozhodnutí lidí v těžké životní situaci, a klade mnoho otázek, na něž se jen těžko hledají odpovědi. Mají rodiče právo nutit zdravé dítě podstupovat bolestivé a někdy riskantní zákroky, aby zachránili to nemocné? Když využijete jedno dítě, protože představuje jedinou naději na záchranu toho druhého, jste dobrá matka, nebo je to přesně naopak? Kontroverzní téma podává autorka – jak je ostatně jejím zvykem – citlivě, bez přehnaného sentimentu či moralistního poučování.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2015
,
Ikar (ČR)
Originální název:
My Sister’s Keeper, 2004
více info...
Přidat komentář
Moc dobře znám film - viděla jsem ho několikrát. O to víc jsem ráda, že jsem se víc dozvěděla o všech postavách. Film je skvělý ale jak už to bývá - kniha ještě lepší. A ten závěr... Pani... Není to lehké čtení ale kniha úžasná.
Na knížku jsem se těšila, protože jsem od autorky četla Vypravěčku, kterou jsem přečetla skoro na jeden zátah a velmi se mi líbila. Ale u této knihy přišlo docela zklamání. I když se jedná o velmi těžké téma, které se mě jako mámy malého syna dotýká a vůbec nevím, jak bych sama v takové situaci jednala. Ale to množství vyprávějících postav a jejich zbytečných příběhů a vzpomínání mimo samotný příběh mi přišlo hrozně zdlouhavé, natahované a dost často nudné. Tyto pasáže, které se netýkaly přímo Kate s Annou a jejích rodičů jsem přeskakovala, pro příběh mi nepřišly důležité a ani mě nebavily. Kdyby to byl příběh čistě jen o Kate a Anně, bylo by to pro mě osobně lepší. Konec však byl hodně překvapivý, takový jsem opravdu nečekala. Časem se určitě podívám i na stejnojmenný film.
Picoult se opět pouští do náročného téma, jak je u ní zvykem. I zde se střídá hned několik vypravěčů v rlzných časových obdobích, což může někoho předem ze začátku mást. I já jsem s tím občas měla problém, ale nejednalo se o nic hrozného, co by mi čtení otrávilo. Téma je bez debat velmi zajímavé a nelze říct, kdo má vlastně pravdu. Nutno ale uznat, že v mých očích měla Sara Kate prostě raději a zacelou dobu jsem na matku Anny nezměnila názor. Často mě jednání matky rozčilovalo, přišlo mi příliš sobecké a to říkám, jako celkem čerstvý rodič. Picoult má knihy ale skvělé a ač jsem nejdříve myslela, že už vykrádá sama sebe, tak mě samotný konec naprosto posadil na zadek. Jen mi přišlo zbytečné vyprávění tolika postav.
Na knize mi vadilo velké množství vypravěčů (6). Jelikož se celkem neuspořádaně střídaly vypravěči i časy ve kterých se zrovna jejich kapitola odehrávala. Třeba: otec si povídal s právníkem a najednou začal mimo rozhovor (nám čtenářům) popisovat co se dneska dělo v jeho práci (což by ani tak nevadilo, kdyby to nějak souviselo s dalšími událostmi, jenže nesouviselo a tak mi to přišlo stejně podstatné jako by zmínil, že jejich sousedka má sestru= naprosto zbytečná informace) a pak zase pokračovali v rozhovoru.
Kvůli tomu jsem příběhu moc nevěřila, nedokázala se vžít do žádné postavy a nevěděla jsem komu mám tedy fandit.
Konec mě ale celkem překvapil a vehnal mi slzy do očí, což knize přidalo nějaké plusové body.
Silný příběh o tom, že chcete zachránit jedno nemocné dítě, ale trpí i to zdravé a funguje pro rodiče jako náhradní součástka. Konec byl velmi smutný.
(SPOILER) Kniha, která rozpracovává velmi složité téma, jak je ostatně u této skvělé autorky zvykem. Líbilo se mi, že děj je oproti filmu upraven a konec mě šokoval.
Těšila sem se, ale mnoho kapitol mi přišlo jako umělá výplň knihy. Často ani děj nikam neposouvaly. Hlavni hrdinka krapet neuvěřitelná svým chováním.
Silné téma. Kniha samotná je ale hodně rozvlekla, příliš prostoru dostávají vedlejší postavy a příběh tak ztrácí tempo. Některé pasáže jsem přeskakovala a chvíli jsem myslela, ze knihu ani nedoctu. Což by ovšem byla skoda, závěr me naprosto rozsekal. Byl sice nečekaný ale vlastně naprosto reálný, takže za nej dávám hvězdičku navíc.
Rozhodně zajímavé a vážné téma. Přeci jen, žít s pocitem, že jsem vlastně potomek na součástky, byť všemi milovaný, asi není nic moc.
Děj jako takový je fajn,(nebudu řešit, jak moc je sobecké a citově vyděračské si pořídit dítě na náhradní díly, abych prodlužovala život někomu na smrt nemocnému. Nebo jak moc by bylo efektivní někomu takovému chtít vůbec dát novou ledvinu) i když mě osobně nejvíc zajímaly části, které se točily kolem procesů u soudu. Kdo to zkrátka okecá líp. I když jsem z větší části věděla, co bude následovat, protože jsem viděla film. Na druhou stranu, když pominu občas humornou výplň s neustálým vysvětlováním, na co že potřebuje Campbell svého psa, tak bych jinou výplň klidně vypustila. Například linka Julie mě ale vůbec nezajímala a místy to byla vážně zbytečná vata. Stejně tak ta rádoby milostná linka s Campbellem. A ubraná hvězdička je i za konec. Ten je jiný než filmový a docela mě překvapil. A přiznám, že filmový se mi líbil víc. Byl zkrátka reálnější, uvěřitelnější a víc zapadal do ostatních okolností. Kdežto v knize se to seběhlo během pár stran a nějak mi to tak prostě nesedělo.
Kniha obsahuje závažné téma,ale trochu mi vadilo přeskakování z minulosti do současnosti a také vypravování od různých postav a přitom pohled samotné Kate tam naprosto chyběl. Konec s Annou jsem vůbec nečekala, ale závěrečný epilog mi přišel už trochu přitažený za vlasy.
No..tak tohle bylo slušný. Neotřelé téma s nečekaným koncem! Možná mi trochu vadilo přeskakování do minulosti, občas jsem nevěděla kde jsem :) Ale i tak to stálo za to. Skvělé.
(SPOILER)
Tuhle knihu od J. Picoult jsem dlouho odkládala, protože jsem viděla film. Nicméně kniha je v mnohém daleko lepší, ať už se jedná o prokreslenější postavu Jesse nebo hlubší pohled do celkového problému a do nitra postav, či postavu, která ve filmu vůbec nebyla zmíněna (sociální pracovnice). Upřímně jsem se do děje ponořila hned, jakmile jsem došla z knihovny domů a neodtrhla jsem se, dokud nebyl konec.
Co se týče hlubšího pohledu do nitra postav, musím říci, že ve filmu působí matka více sympaticky a to nejen díky skvělé Cameron Diaz, ale hlavně proto, že filmaři vyškrtli pasáže, ze kterých mi v knize bylo špatně (např. když Anna nesmí jet na tábor a matka si to v hlavě odůvodňuje hlavně tím, že kdyby se Kate přitížilo, nebude Anna poblíž aby poskytla potřebné "náhradní díly") a v zásadě jsem měla po celý děj knihy pocit, že máte jen dvě východiska: buď si Anna prosadí právo rozhodovat o svém těle a ledvinu nedarovat (přestože u Anny od začátku cítíte, že sestře ledvinu darovat chce, ale jedná se jí o to, aby s ní přestali všichni, od rodičů, přes doktory až k nemocné Kate, jednat jako s věcí) nebo jí připoutají k posteli, uspí a ledvinu jí odeberou násilím.
Pokud se budeme bavit o konci, tak v něm je zásadní rozdíl oproti filmu. Anna umírá a z jejího těla jsou odebrány veškeré možné orgány pro dárcovství, včetně ledviny, kterou dostane Kate. O dost surovější a nespravedlivější závěr, který ovšem k celkovému tématu sedí daleko více. Umřít totiž můžete kdykoliv. Smrt se neptá.
Možná bych více ocenila, kdyby nenásledoval po konci příběhu ještě epilog, kde se dočteme o tom, jak se Kate splnily její sny stát se učitelkou baletu, protože upřímně je to hodně přitažené za vlasy. Kniha měla, dle mého názoru, končit před epilogem, tedy Anninou smrtí. Vážně musí čtenář vědět, že otec měl po její smrti problémy s alkoholem, bratr se stal policistou, sestře se splnily sny, ale v zásadě se atmosféra v rodině nezměnila, protože se dále vyhýbají smutným tématům a předstírají, že se to nestalo a Anna je vlastně stále stejně "neviditelná" jako byla i za života? Myslím, že v tomto případě měla dát autorka možnost vlastní představivosti čtenáře.
Ale i přes to, že s vyzněním epilogu nesouhlasím a nelíbil se mi, celkový pohled na knihu jsem nezměnila. Jedná se rozhodně o velmi silný příběh, který nutí přemýšlet nad spoustou věcí ještě hodně dlouho po přečtení a málem doslova se vám zavrtá pod kůži.
Smutné téma, ale bohužel moc často pravdivé. Požitek z knihy mi trochu kazil fakt, že jsem již viděla film. Ale přesto skvělé čtení.
Ačkoliv je mi teprve devatenáct a vlastní děti nemám, vzal mě tento příběh opravdu za srdce. Číst ho jako matka dětí asi bych se od nich celou noc nehla.
Zajímavý a originální námět, ale ne moc dobře napsáno. Kniha mohla být klidně o polovinu kratší.
Tohle je neskutečně silné téma. Od první stránky Vám bude během čtení běhat mráz po zádech a věřte, budou se ve Vás prát všemožné pocity. Od strachu, lítosti, až po zhnusení a vlastně i pochopení. Kniha je obrovská Sophiina volba a morálně je to také velmi rozporuplné. Tu snahu a zoufalost matky chápu, ale stejně tak jednáním pohrdám...
Autorka (moje oblíbená) si opět vybrala velmi náročné téma. A jako pokaždé, ho i zde uchopila bravurně.
Doporučuji.
Prokousavam se touto knihou uz dost dlouho,je to docela hezky napsano, ale plno nezazivnych pasazi,ktere knihu maji nabobtnat, ale v podstate to nikam nevede. Jine knihy dokazu zhltnout hned,ale tato jde ztuha.
Autorovy další knížky
| 2014 |  Vypravěčka |
| 2005 | Je to i můj život |
| 2015 | Čas odejít |
| 2011 | Nejsem jako vy |
| 2017 | Velké maličkosti |
Tento styl psaní mě neskutečně przní život a čas strávený s takovým dílem. Je to jako sledovat epizody Family Guy (Griffinovi). V polovině nějaké brutálně důležité superdebaty plné morálních problémů najednou jedna z postav řekne: “pamatujete, jak jsem byl před šedesáti osmi lety na záchodě a zapomněl si utřít prdel. Sice to nemá s tímto rozhovorem nic společného, ale musel jsem to zmínit, abych tak natáhl děj do požadované délky a nasral každého, koho zajímá to oč tu běží. Přiznejte se, že vás to strašně sere a to ve mně probouzí nutkání si u toho dráždit bradavky až do vrcholu extáze vzrušení z vaši frustrace. A teď zpátky k příběhu...” Jak se zdá je to zaběhlý trend autorky. Má to odvádět pozornost nebo se tak snaží udělat postavy víc lidské? To první se daří s bezmeznou hloubkou, to druhé absolutně skomírá při každém takovém pokusu víc a víc.