Jeden den Ivana Děnisoviče
Alexandr Isajevič Solženicyn
https://www.databazeknih.cz/img/books/54_/543/mid_jeden-den-ivana-denisovice-9qR-543.jpg
4
1779
1779
Tato částečně autobiografická kniha popisuje jeden den v pracovním táboře na Sibiři. Hlavní hrdina Ivan Děnisovič Šuchov byl zajat německou armádou, podařilo se mu utéct, ale byl odsouzen jako špión na deset let v pracovním táboře. I přes tvrdý režim, nelidské zacházení a krutou zimu si zachovává lidskou tvář a raduje se z toho nejmenšího, co mu dovoluje peklo pracovního tábora, nestěžuje si. Na závěr je u Šuchova vidět rezignace. Klesá pod břemenem, ale neprotestuje, nenaříká a dokonce nachází jisté potěšení v útrapách.... celý text
Literatura světová Romány Historické romány
Vydáno: 2000 , AcademiaOriginální název:
Один день Ивана Денисовича, 1962
více info...
Přidat komentář
Oproti jiným Solženicynovým dílům je tohle tak akorát dlouhé, tak akorát drsné, a hlavně úžasně čtivé. Poslední větu knihy by si měl každý plačtivák vytetovat na dlaň, aby mu zvedala náladu.
Přečteno v rámci ČV 2021. Jeden obyčejný den v pracovním táboře na Sibiři. Dej plyne poklidně a o to víc si čtenář uvědomuje tu hrůzu, mráz, zimu, věznění, útěky..
Tohle bylo hodně silné - ale to jsem ostatně věděla už dávno. Věděla jsem přesně, co čekat. A stejně mě mrazilo. Jeden den. Hlas Miloslava Mejzlíka, který tomu dodal úplnou atmosféru. Je zvláštní tuhle knihu hodnotit - nemá příběh, nemá hrdinu, nemá rozuzlení. Má ale důležitou výpovědní hodnotu a je děsivější než kdejaký thriller. Zaujaly mě také úvahy o jídle, "přátelích", svobodě a víře.
Dost dobrý popis života v ruském gulagu. Navíc to byl popis jednoho dne a přesto to stálo za to.
Musím se přiznat,že jsem čekala víc.Popis jednoho dne v gulagu,zajímavé,ale čekala jsem příběh.
Novela Jeden den Ivana Děnisoviče popisuje jeden den obyčejného vězně v sovětském pracovním táboře. Do knížky jsem šla s představou silného příběhu plného utrpení a ztráty lidskosti, nakonec se ale ukázalo, že popis jednoho dne rozepsaný na 170 stran je po většinu času neskutečná nuda. Převážnou část děje zabírají myšlenky a pocity hlavního hrdiny, jeho přemýšlení nad situací a strohý popis toho, co právě dělá, nebo se chystá udělat. Vyprávění bylo oproštěno od veškerých emocí, knížka ve mně nedokázala vyvolat vůbec žádné pocity. Celkový dojem trošku vylepšil konec, kde se autorovi podařilo postavě Šuchova vnuknout alespoň malou jiskřičku naděje, kterou si dokázal uchovat i navzdory prostředí, ve kterém se zrovna nacházel. Bylo to skvělé zakončení příběhu, ale i tak to bylo málo.
Jsou lidé, kteří čtou Chrise Cartera, protože je to kruté. Těmto doporučuji Solženicina. Protože to je poctivě a nehorázně kruté.
To je tak - po těch nějakých "Selekcích", co jsem se jimi prokousala v poslední době, si povídám, měla bych si jít přečíst nějakého zase ruského pana spisovatele, abych si připadala intelektuálně. A, tumáš! Připadám si Solženicinem celkem rozervána...
Neférově ubírám jednu hvězdičku za syrovost, že to na mne bylo už moc.
Na toto téma jsem četla i lepší knihy,ale stejně si myslím,že jich není nikdy dost.Připomenout si ,jak těžké časy prožili jiní,že strádali mnohem více a mnohem déle.
Krutý svět a osud zároveň. Přijde mně, že jsme moc rozmazlený v dnešní době, i když doba kolem Covidu není jednoduchá, vždycky může být hůř, například v gulagu.
Zaujímavo popísaný jedeň deň väzňa v ruskom pracovnom tábore na Sibíri. Výborne opísané pocity, myšlienky, túžby, duchovné aj fyzické prežívanie väzňa Šuchova. V dobe vydania určite vzbudila veľký rozruch.
Nejvíce děsivá je tato kniha asi v tom, že hlavní protagonista vůbec nedumá nad tím, jaké utrpení prožívá a jak by případně mohl utéct domů k rodině. Tyto starosti jsou v podobných pracovních táborech mimo myšlení všech vězňů. Jejich hlavní starosti se týkají toho, kolik porcí jídla zvládnou ukořistit, jak si sehnat nějaký ten tabák a hlavně jak přečkat celý den, aby se vůbec dožili toho dalšího.
Navzdory svému krátkému rozsahu se mi kniha nečetla nejlépe a v záplavě vězeňského žargonu a postav jsem se tu a tam ztrácel. To však neznamená, že bych nebyl rád, že jsem si ji přečetl. Za ten čas to stojí a čím více lidí ho bude ochotných knize věnovat, tím lépe. Krutá realita pracovních táborů není zase tolik let vzdálená a bude dobře, pokud ji budeme mít na paměti. Jestli mi totiž tato kniha něco dala, pak je to vědomí, že jakmile se člověk na takovém místě ocitne, na myšlenky o hrůze a nespravedlnosti nezbude místo.
Tak nevím, asi mi to úplně nesedlo... Téma je rozhodně zajímavé, ale nedokázala jsem se začíst. Knihou jsem se, vzhledem k jejímu rozsahu, prokousávala nezvykle dlouho.
Myslím,že tento či podobný příběh by si měl povinně přečist každý,aby si lidé uvědomili v jakém blahobytu si tu žijeme.
Tohle pro mě bylo zklamání.
Největší problém v mém případně byl, že mi absolutně nesedl styl autora. Děj sám o sobě byl zajímavý a místy i poutavý, ale způsob vyprávění mě až místy iritoval a rušil při čtení.
Když tady pročítám komentáře, připadá mi, jako bych četla úplně jinou knihu. Dramatičnost, čtivost, napínavost,... nic takové jsem v knize bohužel nepotkala. Což je velká škoda...
Hodnocení: 2/5*
Velmi poutavě napsaná sonda do jednoho běžného, přesto úspěšného dne, odsouzeného "špióna" Ivana Denisoviče Šuchova, který si odpykává 9.rok v pracovním táboře někde na Sibiři. Velké plus knížky je, že autor si něčím podobným prošel sám a mohl tak do značné míry čerpat ze svých zážitků. Propuštění vězňů je v nedohlednu, naděje na amnestii jsou malé, ale cesta k přežití je jasná. Člověk musí pravidelně jíst a vyhýbat se korekci.
Čekala jsem nudu a rozvláčné popisy, když se celé dílo odehrává v jeden den, ale četlo se to velice dobře.
Štítky knihy
koncentrační tábory gulagy zfilmováno Sibiř Sovětský svaz pracovní tábory rozhlasové zpracování totalitní režimy zločiny komunismu
Část díla
Autorovy další knížky
| 2000 |  Jeden den Ivana Děnisoviče |
| 2011 | Souostroví Gulag: 1918–1956 |
| 1990 | Souostroví Gulag - 1. díl |
| 1991 | Rakovina |
| 2004 | Dvě stě let pospolu. Díl 1, Dějiny rusko-židovských vztahů v letech 1795-1916 |
Toto je zvláštna kniha - nemá hrdinu, nemá dej, dokonca nemá ani rozuzlenie. I keď, z tej poslednej vety zamrazí a to práve kvôli tomu, čo a ako je v tomto diele napísané. Ten jeden deň je exkurzia, silný zážitok. Ťažko predstaviteľný na vlastnej koži, ťažko uveriteľný, že tisíce ľudí to v tej zime reálne zažívali nie jeden deň ale dlhé roky. Až z toho mrazí. Bolo to surové. Otázka je, či my, ľudia 21. storočia, už nie sme až príliš rozmaznaní slobodou a pohodlnosťou života. Nechcem tým povedať, že nemáme svoje problémy, ale ocitnúť sa na desať rokov v podmienkach popisovaných v tejto knihe, to už je iná káva.