Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Naprosto strhující, bravurně napsaný, syrový příběh, který nedá člověku spát...
Po přečtení knihy jsem naprosto neschopná čehokoli jen tupě zírala do zdi, a snažila se vzpamatovat z hrozného poznání, které se čtenář dozví až na téměř poslední stránce knihy...
Hrůzný příběh o lidské hlouposti, tuposti, a o zrůdnosti lidského chování, jež bezmyšlenkovitě ničí lidské životy a bezdůvodně způsobuje utrpení všude, kde se dá...
Já jsem se knihou prokousávala poměrně těžce, nechtěla jsem ji jen tak proletět, příběh samotný mi nepřišel novátorský, ale tato klasika se nikdy nepřejí. Mou pozornost stále upoutávala podobnost s jednotlivými místy, fragmenty děje, vykreslením osudů jednotlivých postav. Chvílemi jsem měla reminiscenci tuhého totalitního režimu, ocitla jsem se v gulagu, zažila formaci Tálibánu, hinduistické tradice, ženy v burkách a fanatické muslimy. Nemůžu říct, že by mě to rušilo, naopak jsem se v mysli vracela ke svým oblíbeným knihám a přiřazovala je konkrétním situacím. V postavě staré dámy jsem se dokonce dostala až k H. Murakami a jeho 1Q84. A samozřejmě už po přečtení obálky mi naskočila Vnučka pana Linha. Taková milá sumarizace mých oblíbených knih. Naprosto oprávněně udělena cena Magnesia Litera, ale pro mě spíše za odkazy na knihy, které autorka jistě také četla a chytly ji za srdce.
Téměř od začátku na mě příběh působil spíše postapokalipticky a snad díky některým prvkům jsem si děj zasadil do prostředí města Pripjať u černobylské jaderné elektrárny a už jsem se toho až do konce knihy nezbavil. Ale dobrý, jsem rád, že jsem si tuto knihu přečetl. Celkově 3 hvězdičky, ale přidávám jednu za čtivost a to, že jsem byl najednou na konci ani ne za tři hodiny.
Nadšení většiny zde nesdílím. pro mě nebyla kniha ničím výjimečná a nezapomenutelná. Příběh jezera a lidí žijících kolem může být fikce, ale umím si představit, že se klidně mohl stát. Namimu autorka na záda teda naložila osud, přišel mi hrozně bezútěšný, bez světla na konci tunelu. Čtení mi vůbec nepřinášelo radost, byť se mi četla dobře.
Osud hlavního hrdiny zasazený do prostředí toxického Jezera a pokřivených vztahů nutí k přemýšlení o sobě sama i o společnosti. Brilantně napsané.
Já nejsem zrovna nějaký odborný literární expert, abych tu ocenila tu surovost, opravdovost. Čtivá kniha je, nutí k zamyšlení, nemohla jsem se odtrhnout a to je dobře. Je to děj zasazený do neurčité země v neurčité době, ale ty prvky, který příběh má lze najít všude kolem nás.
Jisté je, že Jezero je zcela jiné čtení, když do tohoto jezera vstoupíte, můžete klesnout až na dno a možná i nevyplavat vůbec. Je to opravdu drsné, surové čtení, ale mě se líbilo. Obracela jsem stránku za stránkou a spoluprožívala osud Namiho, chlapce, který žije v hrozném prostředí a hledá svůj kousek štěstí.
Co, k sakru, jsem to právě přečetl? O čem to mělo být? Proč to je? :D Bylo to hrozně divný, zato fakt dobře čtivý.
Kniha předčtená jedním dechem. Přes depresivní okolnosti děje jsem se v mnohých pasážích zasmála a pobavila nad groteskní ironií příběhu a žasla, jak surově a čistě je příběh podán.
Nadčasový príbeh, ktorý v človeku zanechá stopu a prinúti ho zamyslieť sa zase raz nad zmyslom života.
Výborně napsaný příběh jednoho nelehkého chlapeckého dospívání. Autorka mě velmi překvapila vyzrálým stylem vyprávění, které je místy velmi drsné a vzápětí nečekaně lyrické. Opět jedna velmi zasloužená Magnesia litera. Rozhodně doporučuji náročným čtenářům, kteří se nebojí číst o méně přívětivých stránkách života...
Úsporně a velice sugestivně napsaná knížka. Dost depresivní, a přesto se mi krásně četla, je v ní spousta krásných obrazů. Namimu čtenář musí držet palce.
Surově naturalistické a zároveň jemné a nevinné jako krásná poezie. Perfektní knížka o proměně jednoho chlapce v muže a smíření se s vlastní/rodinnou minulostí. Takový reálnější Alchymista od Coelha bez intelektuálních pasáží, ale mnohem víc uvěřitelný a lidský. Moc se mi to líbilo.
Kdyby to šlo dal bych asi 4 a půl. Naturalistické scény, stejně tak jako jemné, ze kterých je cítit soucit. Hlavního hrdinu jsem si oblíbil hned od začátku. Úžasný příběh, drsný a zajímavý svět. Všechno to dobře zapadá dohromady. Asi na Namiho jen tak nezapomenu.
Pozn. Nemůžu si pomoct, ale nějak o mnoho více na mě zapůsobily ženské postavy a jejich pohnutky, nějak jsem víc uvěřil, že jsou skutečné a bližší.
S paní Bellovou jsme se evidentně nepotkaly na stejném břehu jezera....
Než se pustím do komentáře, upozorňuji, že může obsahovat SPOILERY - nechce se mi dlouze přemýšlet, která informace by mohla být v ději zásadní (mě přišla většina z nich fádní a nezajímavá).
Její studený, strohý, dle mého záměrně "syrový" (jelikož je to "in") a bezemoční styl vyprávění ve mne vyvolal - no (čtenáři div se) stav zcela bez emocí....Tedy abych byla opravdu upřímná, sem tam se nějaké emoce dostavily - nuda, vděk za to, že to má pouhých 186 stran (nerada odkládám knihy bez dočtení, ať už jsou jakékoliv) a občas i skřípění zubů ve chvíli, kdy se do zcela monotónního sledu informací o Namiho životě vloudil nějaký dialog typu:
"Jak se máš Zazo? Často jsem ....víš co...." přeskočí mu hlas.
"Mám se dobře, Nami. Děkuju."
"To je dobře."
"Spěchám Nami."
"Jasně, tak zítra?"
Zaza rychle pohlédne ke dveřím bytovky a pak k oknu.
"Nevím."
"Jak myslíš."
Zaza balancuje s ošatkou vajec opřenou o pravý bok.
"Tak já du."
"Počkej ještě."
"Co?"
"Nevim. Nechoď ještě."
"Ale já musim."
Nekráceno. Toť vrchol děje. Většina knihy je ještě mnohem suchopárnější a jednotvárnější než uvedený dialog. Chápu, že se teď strohý styl plný vulgarit nosí a je to prostě v módě, což mne jen znovu utvrzuje, že cokoliv podléhá módní vlně, není nic pro mne. Budiž pro mne pro příště zdviženým prstem.
Bellová sází na "atraktivní" prostředí Aralského jezera postiženého jednou z největších ekologických katastrof současnosti. Nicméně ho používá pouze jako "cool drsnou" kulisu pro Namiho život, stejně jako nesnášenlivost mezi původním a ruským obyvatelstvem. Zbytky obyvatel na břehu umírajícího jezera líčí jako tupá nevzdělaná hovada s naprostou absencí zájmu o cokoliv jiného než chlast a šoustání (omlouvám se, normálně tyto výrazy nepoužívám, ale zde nelze jinak). Namiho z tohoto vzorku nevyjímaje - snad jen s tím rozdílem, že se neupije hned, ale nejprve zkusí najít svou ztracenou matku. To vše proloženo fakt velkým množstvím vulgarit - a to nejen z "úst" Namiho (coby puberťáka, jak zmiňuje někdo v jiném komentáři), ale vlastně většiny postav, které se příběhem mihnou.
Vzhledem k ročníku narození Bellové soudím, že se zhlédla v počátcích (polského)dabingu u prvních VHS kazet, které po sametové revoluci zaplavily takřka každou domácnost. Pro mladší čtenáře doporučuji malou exkurzi do této doby - kdo tento dabing jednou slyšel, nikdy již nezapomněl, aneb - jeden (většinou mužský) hlas dabuje veškerý děj i postavy ve filmu (ať už to byl nějaký karate kid či porno) naprosto odosobněným jednotvárným monotónním a hlavně zcela bezemočním stylem: "au, nech toho, dobře, jdeme..."
Vyprávění v této knize je přesná kopie tohoto historického dabingu. Hlavní postava (Nami) mi byl (nejen) díky tomu zcela ukradený. Příběh mohl být zrovna tak o černošské holčičce z břehu Viktoriina jezera nebo indickém klukovi žijícím a umírajícím ve slumu někde v Kalkatě. Tragických příběhů je plný svět, vlastně těch dobrých je naprosté minimum. Zásadní ale je, jak nám jej autor dokáže podat, jak ho dokáže uchopit. V případě Bellové mám pocit, jako by jen zcela mechanicky zaznamenala něco, co se odvíjí před očima každého jen trochu bystřejšího pozorovatele světa. Nic navíc, žádná "přidaná hodnota", žádný důvod, proč si zrovna Namiho příběh mám pamatovat či proč by mě měl vlastně zaujmout. Což je škoda.
V přímém srovnání s nedávno dočtenými také velmi neveselými lidskými osudy zachycenými v knihách "Bůh maličkostí" a "Do tmy" z toho pro mne Bellová vychází velmi bídně.
Vlastně jediný "lidský" prvek z celé knihy se (pro mne) schovává na samém konci - v postavě starého muže lovícího ze dna jezera ztracené předměty, čímž supluje hledání svého ztraceného syna. To je snad jediná bytost v příběhu, které autorka "dopřála" alespoň nějakou duši, emoce a lidskost.
Pro mě byla tato kniha velkým překvapením. Nečekal jsem od toho nic a dostalo se mi bezvýchodného, syrového, dystopického příběhu na pozadí jedné z největších ekologických katastrof v dějinách lidstva. I když se nejedná o žádné příjemné čtení, byl to zážitek. Ten, kdo se alespoň na chvíli nevcítil do Namiho a nesnažil se pochopit jeho jednání, nemohl si tento tíživý příběh vychutnat naplno. Části v Borosu jsou dechberoucí, ve městě to trošku začíná skřípat, ale od části se zvířaty na ostrově paní Bellová jede svoji spanilou jízdu až do finále, které mě zpátky odnese na vyschlý břeh jezera jako mršinu. Skvělé a bohužel stále aktuální. Tohle mi sedlo.
Já se musím zeptat: Je dnes v literatuře zárukou úspěchu napsat knihu ulepenou hektolitry moči, zapáchající rybinou a čůrky potu? A to všechno vložit do bábiných sádelnatých rukou?
Já se teda nabažila hodně rychle; hl. hrdina Nami, který buď zvrací, nebo má erekci, mě celou dobu neuvěřitelně otravoval, a já doufala, ze ho Duch jezera konečně pozře!
Ale jsou tu i věci, které mě hodně bavily: krátké, úsečné věty (dlouhá souvětí jen u Hrabala, prosím), surovost, dějovost (žádné sáhodlouhé úvahy nad tím "kdo vlastně jsem?" - nad odpovědí se nepřemýšlí, odpověď se rovnou hledá) a celkový obraz ponurého, umírajícího světa.
Ale nakonec jde o průměrný čtenářský zážitek. Bylo toho moc.
Neotřelé, surové, ale je to příběh, který Vás od začátku zaujme. Stále Vám pak v hlavě budou vířit myšlenky o Namim, jezeře, třech červených trojúhelníčkách a cestě. Cestě jednoho chlapce.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Přes tu tunu rozporuplných komentářů dodám toto. Čekání na práci jsem zažil jak Nami(benzina Shell - Chicago - Belmont/Milwaukee), několikrát si mě vybrali. Byly to nejlepší chvíle mého života, jako bych přesně věděl co ten kluk prožívá... Zuza se jmenovala Jitka. Když mě po tolika letech viděla, naštvaně se na mě podívala a řekla: "Tak ti přeji moc hezký zbytek života...". Víckrát jsem ji neviděl. To polorozpadlé, zchátralé město se jmenovalo Karviná. Sice už ho dali trošku dohromady, ale už nekvete tolik, jak za komunistů, když se vesele těžilo uhlí a devastovalo okolí hlušinou... No a teď můj komentář: "Sakra, co mi ta knížka připomíná?!?!"