Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1197
1197
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Syrový, úsporně napsaný, naturalistický román. Nic pro citlivé povahy! Kdybych ho viděla jako film, často bych si musela zakrývat oči. Zároveň ale vzbuzuje zvědavost a nutí číst dál. Příběh je napsaný bohatým jazykem a řemeslně je skvěle zvládnutý. Ano, řeč je často hrubá, ale jak jinak vypsat tak drsný příběh? Mě Jezero pohltilo a přečetla jsem ho za jediný den.
Děsivá kniha, která se zdá naprosto sci-fi v sobě bohužel ukrývá i hodně pravdy.
Doporučuji článek na Wiki, kde je popsána ekologická katastrofa Aralského jezera, které v důsledku projektu zavlažování pouští téměř vyschlo (objem vody klesl na jednu desetinu!) a voda je již v podstatě jedovatá.
Odkaz:
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Aralsk%C3%A9_jezero
(Uro)Boros, koloběh zrození a smrti a temnota všude kolem - to pro mě bylo Jezero.
Má to atmosféru, napětí a příběh. Moje první setkání s autorkou a určitě ne poslední. Jestli lze o tak temné knize říci, že byla pěkná, potom ano. Byla moc pěkná.
Audiokniha - Vysílání Českého rozhlasu
Už dlouho jsem neabsolvovala nic tak bezútěšného. "Syrové" je zatraceně slabý výraz. A to jsem si jen chtěla nad chvíli odskočit od jiného, značně rozsáhlého příběhu, který se začal stávat trochu monotematickým.. teď mám chuť si hodit mašli..
Chodemmimo, k zamyšlení je i volba Rozhlasu pro ženu vypravěčku, fakt by mě zajímalo, co je k tomu u příběhu s většinovým obsazením mužských charakterů, včetně toho hlavního, vedlo..
Výborná atmosférická kniha, kde se (tak jako v knihách Jáchyma Topola, jehož romány anotace s tímto, podle mě trefně, srovnává) všem dějí ohavné a ještě ohavnější věci, kde temnota vítězí nad nadějí, zkrátka kde si deprese podává dveře s beznadějností. Ale na rozdíl od Topolových hrdinů tu ten hlavní k jisté katarzi nakonec přeci jen dojde. Nic pro slabé povahy, ale já Jezero řadím k těm lepším současným českým románům a Bianca Bellová se tak dostává do seznamu "musím si od něho/ní toho přečíst víííc".
Každý hledáme kořeny, teda snad.
Velmi realistický stroze podaný příběh o hledání vlastní existence. Líbí se mi styl psaní, úsporné, ale výstižné.
Velmi poutavý styl vyprávění, syrový, chvíli jsem si musela zvykat. V tomto období ruské okupace Ukrajiny dostává námět a prostředí úplně jiný rozměr...
Líbil se mi trochu zvláštní, hutný styl psaní. Líbil se mi ten originální trochu živočišný, trochu duchařský příběh. Takhle bych chtěla umět psát. Cenu dostala autorka zaslouženě.
Syrový příběh Namiho, který hledá... ...nachází a zase ztrácí, aby zjistil, že není co hledat. Kniha na víkend, doporučuji.
Zajímavá kniha. Nevšední úsporný styl, který nám někdy řekne víc než bychom čekali z většího objemu textu. Kniha je drsná, ale k popisovanému prostředí to prostě sedí.
Když jsem v květnu přečetla Tyhle fragmenty, věděla jsem, že to nebude poslední autorčina kniha, která se mi dostane do rukou. Při podzimní cestě z práce jsem „omylem“ zabloudila do knihkupectví (však to znáte) a nadšeně odcházela s Jezerem v ruce. Protože odejít z knihkupectví bez knihy z Hostu je pro mě nepředstavitelné. A teď už ke knize…
Do Jezera jsem se pustila hlavně proto, že vědomě vyhledávám depresivní knihy s těžkými tématy, abych se ujistila v tom, že můj život není zas tak špatný.
První polovina knihy mě bavila mnohem víc, i přes její depresivní atmosféru, ne úplně hezké popisy rybářské vesnice a jejího okolí. Příběh malého chlapce Namiho, byl velmi intenzivně a detailně popsaný. Celá kniha je vlastně o Namim, sledujeme, jak se z malého chlapce stává dospělý muž, kterému chybí matčina láska a rozhodne se po ní pátrat. Proto odjede z rybářské vesnice do města. Zároveň zde nachází pracovní příležitost a spoustu zkušeností. Na stodevadesátidvou stránkách se s ním život nemazlí. Bellová dokázala popsat tíživou atmosféru zcela bravurně. Jak to s Namim dopadne si budete muset přečíst sami.
Tohle bylo asi úplně poprvé, co na mě atmosféra knihy tak působila. Některé pasáže byly opravdu temné a musela jsem knihu na chvíli odkládat. A vlastně ji prokládat romantikou.
35/2021 Hype okolo Biancy Bellové mě minul, ke knize jsem přistupoval otevřeně, bez předsudků. Od prvních stránek (socha Státníka...) jsem pochopil, o jaký typ literatury jde. Metafora, alegorie odehrávající se ve světě, který působí důvěrně, blízce, ale přece jen tak nějak tušíme, že to není tak docela ten náš svět. Protagonistův příběh je pak klasický from zero to hero, od malého chlapce po nabušeného mstitele - tady žádná překvapení nečekají. Problém je, že kniha je hrozně kýčovitá. Je to definice kýče v tom smyslu, že kniha ve čtenáři vyvolává nějaké emoce, ale vždy je to naprosto prvoplánové - každá věta vzbudí jednu konkrétní reakci, za kterou už se nic dalšího neskrývá. Každý jednotlivý čtenář bude popisovaný děj vnímat totožně: teď hnus a odpor, teď zase smutek a dojetí. Neexistuje tu nic jako různorodost, škály emocí, možnost o čemkoliv pochybovat, přemýšlet. Všechno to působí vyumělkovaně, ne-uvěřitelně, jako kdyby to bylo všechno vypočítané na efekt, a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem to "prohlédl" a vidím v tom primárně jakousi ne-autenticitu. Chápu ten pokus o navození špinavé, smradlavé a beznadějné atmosféry - jenže když si to srovnám s nějakou opravdu "drsnou" knihou, tak tohle vyplývá beznadějně plytce. Zároveň chápu, že na tak krátké ploše (170 stran, v podstatě je to delší povídka) není prostor jít skutečně do hloubky..
Jo a ještě něco. Přišlo mi, že Bellová nemá nijak zvlášt velkou slovní zásabu, některá spojení se tam opakovala furt dokola.
I když Jezero nebylo můj šálek kávy, spíš panák vodky, byl to čtenářský zážitek. Ekzém, bahno, smrad, zabíjení zvířat (to bylo pro mě asi nejhorší), ale i rozkvetlá růže a naděje. Knížka vám nedá nic zadarmo, chce to hodně představivosti a odvahu číst dál.
Mé čekání bylo odměněno.
To, co jsem vytýkala v předchozích dílech, tedy neschopnost citu, neuchopitelnost postav, povrchnost.... toho se mi zde dostávalo měrou skoro nesnesitelnou a neunesitelnou.
Postavy živé, jejich krev horká, srdce bijící, láska (mateřská, partnerská, přátelská) všudypřítomná, mizérie světa a života zadušující ale nevítězící.
Knihu nemusíme vnímat pouze jen jako dystopii. Je o světě, který by mohl být - nebo už někde skutečně existuje... anebo už dokonce byl. Svým zaměřením je až neskutečně současná: bolestně se dotýká nepříjemných témat, která nikoho nenechají chladným.
Lze ji též číst i jako takový zvláštní "bildungsroman" - hrdina dospívá a vydává se na trnitou cestu za poznáním. Nad vodou ho kolikrát drží jen jiskřička naděje v podobě přání najít svou matku. Tento motiv mi připomněl knihy o lidech, kteří přežili gulagy a jiné vyhlazovací tábory pouze díky tomu, že se též upnuli k nějakému snu.
Text je skvěle propracovaný - a ani nemusíme být příliš bystří čtenáři, aby nám při čtení knihy nevytanul na mysli osud Aralského jezera. Největší výpovědní síla novely spočívá v její syrovosti: emoce zde téměř nemají místo /kromě vztahu Namiho ke ztracené matce/. Kvůli dokreslení atmosféry krutosti světa jsou vulgarismy skoro nutností. Autorka se nijak nezdržuje zbytečnými popisy prostředí - její naturalistické obrazy jen umocňují dojem bezútěšnosti světa, v němž se hrdina ocitá.
Kniha je to drsná, ale znám i daleko drsnější. Poslouchala jsem jako audioknihu, s kvalitním přednesem. Tento žánr mě jinak míjí, ale určitě se podívám po podobných knihách, na něž jsem narazila v recenzích. Od autorky si ráda přečtu i další díla.
Poprvé jsem jej poslouchala jako četbu na Českém rozhlase Vltava a nedoposlouchala. Podruhé jsem se začetla a nedočetla. Po třetí jsem si řekla, že přeci nebudu takový srab, aby mě stále dokola děsila expresivnost některých scén a konečně jsem ji přečetla celou. Krutost a téměř absolutní absence lásky mi nedaly spát, stejně jako úmorná depresivní bezvýchodnost a nutnost drbat se po těle pokaždé při čtení stejně, jako když vám někdo sdělí, že měl vši a vy si automaticky zaboříte prsty do vlasů a začnete se škrábat. A vybaví-li se mi podobná nesnesitelnost imaginací při čtení a až fyzický odpor k nim, pak podobné obrazy ve mě vyvolaly Nížiny Herty Müllerové. Nejsem čtenářkou dystopií, ale tahle výrazná kniha mě nakonec převezla. Nejen přes to pomyslné vysychající jezero.
Velice zajímavá kniha, která vyzkoušela hranice mé snesitelnosti pro lidské utrpení. Doporučuji.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Jezero
(SPOILER) Magický tajemný příběh, který mě nenechal vydechnout. Krásné detaily a líčení atmosféry. Chvílemi mi připomínal Alchymistu, chvílemi Murakamiho. Nami si mě získal svou rozkolísanosti, dělal chyby, ale šel dál. Potěšil mě i otevřený konec. Ráda sáhnu po další autorčině knize.