Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1197
1197
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Tak zvláštní, strohá, neurčitá.
Na na dystopický díla moc nejsem, ale Jezero mě uchvátilo. Vyprávění bez zbytečných emocí, i když ten příběh s váma emočně zacloumá sám. Neurčitej čas a prostor, ale stejně se díky různým narážkám snažím zjistit, kde by to tak mohlo být. Ekologická katastrofa. Zmatek a potřeba zjistit, kdo jsme, odkud pocházíme.
Ze začátku jsem si myslela, že mě Jezero nebude bavit, že mě strhne šeď až někam do nudy, ale opak je pravdou. Je mi líto, že jsem jej nečetla dřív.
Místy mi připomínala Paměť moji babičce.
Bianca Bellová má jako autorka nakročeno za hranice České republiky asi nejenom s knihou Jezero, ale já zatím četla pouze tuhle. Ten příběh je univerzální, dá se číst všude na světě se stejnou naléhavostí. Je to krátký text plný krutosti. Na mě jí bylo moc a a nečetlo se mi to vůbec příjemně. Určitě to byl záměr a zcela určitě jsem to neměla číst uprostřed léta. Můj stav mysli nebyl nastaven tím správným směrem.
Opravdu zvláštní kniha. Byla mi doporučená. Asi jsem od ní čekala více. Tentokrát se musím připojit k celkovému hodnocení na databázi. Téma dobré, ale celkově by mě zajímalo více.
Na knize mě zaujala především neurčitost, a přitom značná návodnost, do kterých míst a času děj lokalizovat. Aralské jezero je samo o sobě smutným příběhem, stejně jakou je bezvýchodnost lidí zde, hlavního hrdinu knihy nevyjímaje. Obscénnost některých scén děsí, až si čtenář klade otázka, z jaké své životní zkušenosti je autorka čerpá. Motiv cesty "tam a zase zpátky" za poznáním sama sebe je v literatuře obecně jedním ze stěžejních, v jazykových kulisách a místních reáliích Jezera je však znovu nový.
Jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četla. Příběh, poetika, originalita. Celkově síla a zjevení. A to v malém českém rybníčku.
Zajímavý příběh díky prostředí. Jinak si nemyslím, že by to bylo nijak unikátní. K žádné postavě jsem si ale nevytvořila vztah, tak jsem vlastně byla ráda, že je kniha krátká.
Zajímavá knížka, ale že bych jí četl znova, tak to asi ne. Takový syrový styl, vlastně žádná z postav mi nebyla sympatická, o klukovi, který nemá šťastný život, chce se dostat někam dál, ale …………...- no asi tomu rozumím, ale je to taková beznaděj.
Ano, je to takřka mýtický příběh hrdiny. Jenže zasazený do kulis, které mě odpuzují. Navíc vyprávěný poněkud odtažitým, nezúčastněným stylem, který mi úplně nesedl. Ale rozumím těm, kteří jsou Jezerem nadšeni.
Surová ale nie krutá kniha o dospievaní jedného chlapca. Kniha je tematicky rozčlenená na štyri úseky (Zárodek, Larva, Nymfa, Imago) a je to taký Bildungsroman pre dospelých. Odohráva sa kdesi v neznámej krajine, ktorá podozrivo pripomína severskú rybársku dedinu za komunizmu, ale nikdy to nie je povedané priamo. Príbeh akoby nebol zakotvený v našom čase a priestore. Občas sa vyskytnú nejaké náznaky, ale záver si musí každý urobiť sám.
SPOILER Hlavný hrdina Nami nemá šťastný život. Vyrastá bez rodičov, neskôr i bez starých rodičov, jeho milovanú znásilnia ruskí vojaci, v meste, do ktorého ujde sa jeho jedinému priateľovi stane nehoda, skončí pri drogovom dílerovi…
Spočiatku sám nevie, čo vlastne robí a životom sa iba pretĺka, neskôr sa pokúša nájsť vlastnú matku, na ktorú si spomína iba matne. No i keď sa mu to nakoniec podarí, vôbec nenasleduje klasické „a žili šťastne až do smrti”. KONIEC SPOILERA
Napriek tomu to nie je číra depresia. Skôr to celé pôsobilo tak snovo, akoby tá skutočná špina a hnus boli zakryté milosrdným plášťom hmly. Jazyk je síce drsný (nechýbajú vulgarizmy, tie sú tam dokonca na každej stránke, naturalistické opisy a scény), ale zároveň veľmi lyrický a nežný.
Príbeh sledujeme v prítomnom čase. Bellová doň nie veľmi nenápadne zakomponovala aj problémy súčasnej doby, viď pasáž o islamizácii jednej dediny. Tieto časti boli divné. Dosť.
Podľa mňa je to veľmi kvalitné dielo (bolo ocenené Magnesiou Litera), ktorého cieľom nebolo zobraziť konkrétny dej, ale skôr v čitateľovi vyvolať rôzne pocity.
Jediný skutočný problém mám so záverom. Akoby chýbal nejaký „zakončenejší“ koniec. Alebo som proste nepochopila nejakú úžasnú metaforu :D.
„Když zůstane s čerstvě položeným asfaltem sám, kreslí do něj Nami nenápadně svou bolest.“
Je skoro nemožné tuto knihu hodnotit. Za mě je to skvost, ale uvědomuji si, že nadšení zdaleka nepropukne u každého. Za mě má tato kniha něco do sebe, asi je to tím obrazotvorným vykreslením nálady ve společnosti, prostředí..
Tu Magnesii Literu získala oprávněně.
Je to zvláštní kniha a možná proto ji moc doporučuji.
Psáno úsporně, popis lokací, postav a atmosféra jsou ale působivé. Pečlivá volba metafor; lyričtější prvky kompenzují syrovost a bezútěšnost děje. Násilné scény nejsou moc naturalistické a sprostá mluva dokresluje primitivnost ve vztatích, hrubost života postav. Pro takové zprostředkování lze využít i jiné způsoby v literatuře, ale tohle odpovídá celkové úspornosti knihy.
Často se uvádí drsnost, tak jsem se připravila. Po dočtení: Nevím proč, ale četla jsem knihy, v nichž na mě zapůsobily vypjaté vztahy, násilí a projevy negativních stránek lidské povahy daleko víc (Žítkovské bohyně, Věštění z krajky, Syn luny).
Líbí se mi vývoj hlavního hrdiny v přístupu k situacím a lidem. Nad věcmi přemýšlí, což není v knize explicitně napsané, ale z jeho chování to vyplývá. Má přirozený soucit se zvířaty. Zajímavost - autorka pracuje s astrologickou charakteristikou (hl. hrdina narozen na konci října, tedy ve znamení Vah, a je emotivní, váhavý ale ne bez cílevědomosti, nezkoumá věci do hloubky, je esteticky založený, má pohledný zevnějšek s dolíčkem ve tváři).
Prvek zvracení je nadužíván a přítomen i v situacích, kde jsem to moc nepochopila. Třeba je brán z psychosomatického pohledu, jako neochota přijmout to, co je člověku vnucováno, ale mohlo by toho být míň.
Text byl pro mě časem jednotvárný, poslední pětinu jsem už četla velmi rychle, ve snaze zjistit, co vlastně hledal a jestli to najde, ale prostředí už mě nezajímalo.
Nicméně kniha se mi líbila, časem ji asi přečtu znovu a budu o ní ještě nějakou dobu přemýšlet. Díky za zdejší komentáře (už. lubtich a další), byly důvodem, proč jsem se rozhodla knihu si koupit - a nelituji.
Příběh přenese do úplně jiného světa, vcelku smutného, krutého, kde člověka (zdá se) nic hezkého nepotká, nečeká - lze jen přemýšlet, nakolik reálný může být..? Nejdřív jsem si myslela, že se to odehrává někdy v 50.-70. letech 20. století, ta přítomnost ruských vojáků, k nimž místní chovají odpor nebo spíš nenávist, socha Státníka (koho asi?), průvody s mávátky, všichni chudí, pracující na “státním” někde v kolchozu; později jsem si už nebyla tak jistá kvůli určitým narážkám a popisům. Tentokrát mi nijak zvlášť nevadil vulgární slovník vesměs všech postav, které se v příběhu mihnou, tak nějak mi to k tomu ruskému prostředí sedělo. Akorát konec byl tak nějak bez konce. A teď se vrhám na “Růži od Stalina”, to se bude hodit do tématu :-)
Za mě skvělá a netuctová věc na poli české literatury. Taková směs pikareskního r. a Bildungsromanu odehrávajícího se kdesi v bývalém Sovětském svazu. Kniha má v sobě drsnost, špínu, bahno, toxicitu, ale taky jakousi naději a víru v hlavního hrdinu, že až dojde na dno, začne zase stoupat a bude lépe.
P. S. A navzdory nepopíratelné kvalitě se kniha výborně čte.
Bohužel nedočteno. A s další knihou této autorky to dopadlo stejně. Ty brutální scény jsou tak dokonale napsané, že se mi dělá při čtení fyzicky zle a nakonec knihu radši odložím.
Zajímavá a velmi čtivá kniha, která Vás vtáhne do děje už po pár stránkách a do konce Vás už nepustí. Knihu přečtete na jeden zátah - příběh je krásný, i když to rozhodně není veselé čtení. Celé je to bolestivé a smutné, ale rozhodně to stojí za přečtení.
Tohle se mi opravdu nestává často, tohle je tak zvláštní kniha, že ji snad neumím ani hodnotit. Tak jen velmi krátce: dočetl jsem.
Očekávání je pěkně zákeřná věc. Ale Cena EU ani Magnéska za prózu není očividně záruka mého čtenářského blaha.
Sledujeme jakýsi apokalyptický svět neurčitého časoprostoru - budiž, tímhle si Bellová ulehčila případné místopisné svízele, ale to není zásadní. Značný je i ekologický vliv.
Prostředí je drsné a znepokojivé. Právě to mě asi na knize nejvíce bavilo - různé zákoutí tohodle zanedbanýho světa. Brutální, nekompromisní mluva, vulgarismů přehršel. A i přes syrovou mluvu autorka občas vysekne solidní metaforu:
...po obličeji se jim modré šminky roztékají v hydrologické mapy... (s. 15)
Fokalizace upřená na Namim je originálním prvkem vyprávění.
Zásadním problémem jsou postavy. Nami je vlastně hrozně rozverný, neukotvený, chová se různorodě, jak se to zrovna v dějové lince hodí - někdy poslušně jak ovečka, někdy vzpurně. To odporuje i rozdělení kapitol podle vývoje hmyzu. Chápu jeho motivaci, ale občas by na ni též zapomněl, nebejt nějakýho zásahu.
Zaza je vlastně jen ženský objekt, Johnny je ten "zlej a bohatej" a Bába tvoří alespoň nějakou neotřepanou personu, to jo. Pokud je vám ale nejsympatičtější postavou opice, která se tam mihne sotva pětkrát na pár řádků, není to úplně v pořádku.
Z děje mám též rozporuplné pocity. Odchod z města - dobrý. A pak začne roztržitý sled náhodných událostí, když se Namiho někdo ujme. Líčeny jsou menší i větší události, z nichž je však pocit víceméně stejný a nezáleží na tom, jestli je to návštěva nevěstince nebo vyzabíjení zvířat na ostrově. Taky bych se obešel bez Namiho blití potažmo erekce na každý druhý stránce, chápu, naturalistický pojetí, ale redukoval bych to. Závěr tenhle mišmaš docela zachraňuje a díky bohu za otevřenej konec.
Dost zajímavých motivů, dost motivů již přeužitých. Dobrý to je, nic víc, nic míň.
„Máš hezkej exém,“ řekne pak Nami ledabyle.
„Jak jako?“ zamračí se Zaza.
„Jako že většina lidí to má celý červený a opuchlý, ale ten tvůj je takovej...růžovoučkej, roztomilej prostě.“
„Aha.“
(s. 38)
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Jezero
Příběh něco mezi středoasijským Alchimystou a Ptáčetem a ejhle ona to napsala žena a ještě k tomu z Čech, zajmavé, poutavé čtení i silný příběh z postsovětského prostředí kde život chudých a žen je hodně smutný a žalostný, nic pro slabší povahy.