Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/295435/bmid_jezero-sCF-295435.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa, u jezera, které vysychá a zlověstně vyhrnuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic — jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak to všechno další. Raději na to nemyslet. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tenhle příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který na cestu vyráží jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí do světa, aby hledal, a vrátit se domů, aby našel. Musí jezero přeplout, obkroužit a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby.... celý text
Přidat komentář
Prvni kniha od autorky. Syrove a depresivni se zda ted a tady, v dobe supermarketu a klimatizace. Ale tam, kde je jezero situovano, da se tusit, kde to asi muze byt, to byl mozna uplne normalni zivot. Kruta doba, kruty pribeh, ale nemohla jsem se od knihy odtrhnout.
Po několika prvních stranách jsem se děsila, aby kniha nebyla obdobou knihy Hořké moře (to už bych podruhé dočíst nedokázala). Naštěstí se tak nestalo a i přes nostalgii a smutek, který z knihy čiší, stojí toto dílo za přečtení. A zkuste si rovnou přečíst i něco o ekologické katastrofě u Aralského jezera. Člověk toho dokáže zničit mnoho (takřka všechno) a jen velmi pomalu se příroda vrací do původního stavu (pokud je toto vůbec ještě někdy možné).
Přečteno: květen 2018
Ach jo, tuhle knížku jsem zjevně vůbec nepochopila. Zdálo se mi to až moc syrové, zbytečně zmatené, chaotické, depresivní a nechutné, zkrátka a dobře mě příběh o mladém chlapci, později muži, vůbec nezaujal a nic to ve mě nezanechalo. Při čtení jsem se neustále přesvědčovala, že už budu vlastně skoro na konci, a ocenění, která kniha vyhrála, si podle mě vůbec nezaslouží. Četla jsem ji vlastně z donucení a po dočtení jsem ji hned někomu věnovala, třeba ji ocení více než já.
Depresivnější knížku jsem snad v životě nečetl. Celkově mi moc nesedla a dočetl jsem ji snad jen proto, že jsem neměl zrovna po ruce jinou knihu.
Přes některé kritické komentáře musím říct, že mě příběh dostal. Možná trošku při jeho čtení vadí fakt , že se nedá zařadit jeho děj do určité doby a místa ,ale ve finále je to vlastně dobře. Jakýsi předobraz dnešní doby klimatických změn a s ní souvisejících lidských osudů a všudypřítomné touze být milován a milovat.
Už dlouho mě žádná kniha tak neokouzlila. Působí na mě ryze a věřím jí a souzním s ní. Úvod je dokonalý. Drsné, ale láskyplné dětství malého hrdiny. Nádherně vystižené pocity zamilování. Krutosti klučičího světa. A pak konec. Příběh se vydává do dalších končin, aby se nakonec vrátil odkud přišel.
K tomu podivuhodné kulisy příběhu, tajuplné jezero, jeho duch, mrtvá krajina, lidé pasivně přijímající všechny nepřízně.
Jazyk přímý bez zbytečných prázdných vět.
A závěr. Kniha má vydařený závěr. Což se mnohým knihám nepodaří.
Já se tááák snažila, abych knihu dočetla. Vážně. Ale prostě to nešlo. Ani na x-tý pokus. Knihu mám doma a koupila jsem si ji ze dvou důvodů - jednak kamarádka ji četla a byla nadšená a zadruhé jsem si ten rok řekla, že si přečtu knihu, která získala Magnesii literu (2017). No leží mi doma druhým rokem a já už se nechci dívat, jak mi zabírá místo na nočním stolku, tak ji zase uklidím zpět do knihovny a možná po ní sáhnu za pár let znovu. Ale jen možná.
Kniha Jezero je velmi zvláštní. Neznám nikoho, kdo by knihu jen přečetl a řekl jen: "Hmmm." Prostě buď se vám líbí, máte ji rádi a patří k vaším oblíbeným, nebo jste prostě jako já, kdo se dostal možná tak za první třetinu a říkáte si: "Ty jo, ještě nejsem ani v půlce?!" Příběh mě nezaujal, hlavní hrdina - o němž jsem si nějakou chvíli myslela, že je dívka - též nezajímavý a ničím si mě nezískal (ať kladně či záporně). Za mě skutečně ne.
Za mě rozhodně ano. Možná trochu drsný příběh o hledání. Ta atmosféra bezútěšnosti, ale přesto ne beznaděje. Pořád je co hledat, tím je tu i naděje, že něco najdeme.
(A k některým dřívějším komentářům - nikdy nemůžeme přesně pochopit, jaké to je, na takových místech žít. Protože, i když se tam vydáme, víme, že za pár dní jedeme zpátky. Ale i tak - zajeďte si někdy k Jezeru, uvidíte...)
Marně vzpomínám , kdy jsem naposled četla něco tak blbýho. Co na tom bylo nejhorší? Spousta věcí. Opravdu mi vadí, když se autor není schopen rozhodnout, zda píše fantasy a nebo co. Bylo to strašně depresivní. Bylo to sprosté, a to bezúčelně. V knize neustále někdo masturbuje, zvrací a nebo tak . Příběh byl prostý a hloupý. Celou dobu jsem chtěla číst reálný příběh o chlapci, který se narodil u Aralského jezera co vysychá. Chtěla jsem se dozvědět něco u Uzbecích Kazaších nebo tak. To by bylo krásné. Tak něják mi přišlo, že to by chtěli i jiní čtenáři, i vydavatel i autorka sama. Jenže to by si musela něco nastudovat , a možná se tam zajet i podívat. Dát si práci. Místo toho si přečetla na wiki že Aral vysychá. Jezero nemá jméno. Socha státníka taky ne. Ani město nemá jméno. Je tedy dobře , že se člověk může aspoň něčeho chytnout a děvčata ve vesnici znásilňují Rusové. . Člověk potřebuje v nejistém světě aspoň tu jednu jistotu.
Nezaujalo mě nijak překotně putování Namiho. Ač krušné a nemilosrdné, nikam negradovalo a vyústilo filozoficky do prázdna. Měl jsem snad uhodnout, které jezero beznadějně vysychalo a kdo byl onen Státník? Jestli ano, dám se podat.
Pozornost udržovalo koncízní, až tělesně naléhavé vyjadřování (české!) autorky. Že přítomný čas urychluje i tuctové dění, na to ovšem přišli už mnozí před ní. 16/19
Urcite zaujimava, originalna kniha a jedinecnou atmosferou. Na zaciatku je mozno tazsie sa do knihy zacitat,ale potom uz dej vtiahne a cita sa to lahko.
Vlastně za celou dobu, co jsem knihu četla, jsem si nebyla jistá, jestli si tak blbé prostředí autorka sama vybájila nebo je reálné. Čest autorce, je to pravda - ekologická katastrofa Aralského jezera. Tak jsem zase chytřejší a je tu hvězdička. Ale jinak umělecké zpracování jsem nepochopila, proč to autorka tak popsala, v přítomném jakoby napínavém čase? Nebylo tam žádné přesahující sdělení, které by bylo důvodem psát příběh tak smutně a tajemně. Tváří se to tak umělecky, že bych čekala, že to má něco do sebe.
Zbožňuju knihu Celý den se nic nestane a tak jsem sáhla po další autorčině knize s tím, že si zase přečtu něco dobrého. Bohužel přišlo zklamání. Styl psaní je stejný, obdivuhodný. Příběh mě však vůbec neoslovil.
Tak za mě bohužel ne. Celou dobu jsem tápala, ale zajímalo mě, jak to s hlavním hrdinou dopadne. Po dočtení knihy mě běželo hlavou pouze: "Co to jako bylo?"
Silný a poutavě napsaný příběh. Jezero mě zcela pohltilo. Víc takových počinů v české literatuře!
Autorka je výbornou vypravěčkou. Příběh mě zaujal nejvíc svou originalitou a prostředím, o kterém zvlášť čeští spisovatelé jen málokdy píšou. V některých pasážích jsem se mírně nudila, zároveň téma nepatří asi mezi moje úplně nejoblíbenější. Celkově ale knihu hodnotím velmi pozitivně.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Oceněná kniha, která mě výrazně zklamala a ničím hlubším neoslovila. Zřejmě nepatřím do té správné cílové skupiny čtenářů, na kterou autorka a svým oceněním i Magnesia Litera, zacílila.