Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
…život se s Damim od narození nemazlí…drsná kniha od začátku do konce… Často jsem se ptala: „ je takový život vůbec možno žít?! Autorka používá hodně vulgarit, ale to asi k té šílené době a místu patří…nicméně kniha je dobrá, vtáhla mě do děje, musím na ni myslet…
Beznadějné, silné, drsné, depresivní... Určitě se už nikdy nechci k této knize vrátit, ale nelituji, že jsem ji četla...
Jezero od Biancy Bellové je trochu obtížné hodnotit. Děj je natolik ubíjející, že by mi snad ani nevadilo, kdybych tu knížku nikdy nečetl. Jenomže ona je docela dobře napsaná. Beznaděj a marnost čtenáře místy úplně pohlcuje, příběh má silnou atmosféru a dobře se čte. Místy je to ale tak drsné, až to spíš odpuzuje.
Údajně drsné, pro mne je přesnější výraz hrubé. Údajně syrové, pro mne nechutné a dědkům já říkám dědo a bábám babi. Skoro totéž, a přece jiné, že jo. A ještě v přítomném čase! Jistě jsou i takoví lidé, ale nelákají mě.
Drsný, syrový, depresivní a bezvýchodný příběh. Příběh z oblasti, kde lidi zlikvidovali přírodu a zmar teď dostihl i je. Četl se mi těžce, smutně, ale nešlo přestat. Škoda jen posledních 40 stran - jakoby už autorce došel dech...
Jedu na emocích. Pokud mě autorka (či autor) dokáže vtáhnout do svého světa, vstoupím rád. Bianca Bellová mnou smýkla a vystrčila mě ze smrdutého dobytčáku drkotajícího po transsibiřské magistrále do ještě smradlavější rybářské vesnice kdesi u břehů Aralu, Bajkalu, Titicacy, či jezera Čadského. Škrábu si – spolu s Namim – ekzém na ruce. Přímo bytostně cítím ten zmar a kalné bezčasí. Čas stojí a zároveň se šíleně točí – kousla ho snad tarantule nebo co…? – a honí svůj vlastní začátek… nebo konec. Uroborové i Uroboros.
O knize Jezero se toho v recenzích napsalo spousty. Iniciační. Bildungsroman. Taková. Maková. Nudná. Skvělá. Erotická. Sprostá… Já nevím. Já jsem – myslím – po svém pochopil, co tím básnířka chtěla říci. A způsob, jakým to udělala, mi byl po chuti. A na ta místa v knize, která mi úplně nevoněla, jsem už dávno zapomněl. Ale v tom mém bláznivém vnitřním obraze přibyla další šmouha. Šmouha, která navazuje na jinou šmouhu podobného ražení. A těch šmouh je již několik desítek, ba stovek. A i přes svou abstraktnost mi evokují naprosto konkrétní obraz… A taky se pořád nemůžu zbavit toho ekzému na rukou…
Jedinečný koncert pro nehybnost, zoufalství, stojící čas, pradávné podivné zvyky, strnulost...
Bohužel se ukázalo, že to není šálek mého čaje. Bojovala jsem s tím, ale nedočetla. Nebavilo mě to. Nic víc, nic míň.
Ze začátku jsem myslela, že budu muset knihu odložit. Osamělost Namiho a syrovost okolního prostředí se mi zdála až samoúčelná. Ale poznenáhlu mě román do sebe vtáhl a já četla a četla. Sám o sobě, oholený na kost, je příběh v podstatě obyčejný, ale zvláštní a tajuplná atmosféra je vykreslená úžasně.
Pro mě na českém trhu něco velmi neobvyklého, zajímavého a svým způsobem i vzrušujícího. S touhle knihou se budu pyšnit v mé knihovně :).
Něco tak drsného a syrového bych od ženské autorky nečekala. Všudypřítomný zmar a rozpad umocněný velmi strohým vyprávěním. No být ten hnus kolem i v lidech podrobněji popsán, deprese u čtenáře by asi byla nevyhnutelná. Nami je obyčejný i neobyčejný kluk, jeho příběh uvěřitelný, jeho cesta, život, už to tady bylo tolikrát, ale každý si tím projde. Že nenajde odpověď na všechny otázky? Že se je nedozví ani čtenář? A v opravdovém životě se přece taky nedozvíme vše. Stejná událost se jeví jinak, podle toho, kdo ji vypráví. V Namim je dobré jádro, není to hrdina jako Mirek Dušín, ale ví, co je správné, snaží se o ten další krok.
Nejsem rád kritikem, protože mám ke spisovatelům úctu, ale tohle není dobrá kniha. Ačkoliv je vcelku dobře napsaná, její téma je nudné a omšelé. Co se dozvídáme o životě a o světě, když ji dočteme? Že je tvrdý a nespravedlivý? To ale přece dávno víme. Archetypy postav a jejich jednání, nepravděpodobná setkání, duchovno, odkazují zřejmě na tradici mýtů a eposů, ale čím je postava Namiho archetypální, čím nás právě tento příběh obohacuje? Snad jen uvědoměním si ekologické katastrofy způsobené na Aralském jezeře a jejím dopadu na místní obyvatelstvo...
Ke knížce mě přivedla knižní šifra, našla jsem ji brouzdáním se v knižních titulech, které obdržely cenu Magnesia Litera. Musím se přiznat, že po cca 20 stránkách jsem to chtěla vzdát - tohle pro mě není. Knížky napsané v přítomném čase se mi nečtou moc dobře a navíc jsem se v rychlém plynutí času ztrácela. Jsem však ráda, že jsem vytrvala, knižka mě postupně pohltila a nakonec jsem ji přečetla jedním dechem. A to se mi už dlouho nestalo, abych si večer četla a řekla si, ještě tři stránky a jdu spát, a přečetla si dalších 20 a pak se donutila jít spát, abych ráno zase brzo vstala a knížku dočetla. Takže všem doporučuji vytrvat a přečíst aspoň 30 stránek, pak už se neodtrhnete!
Ze začátku jsem nevěděl kdy a kde se děj odehrává... Vlastně to nebylo jasné ani po přečtení knihy, ale vzpomněl jsem si na dokument, který jsem kdysi viděl v tv o Aralském jezeru a „unikátním" ekologickém (a hlavně ekonomickém) vylepšení dané oblasti. Samotný příběh je drsný a těžko uvěřitelný, ale je mi jasné, že někde, na mnoha místech naší koule, žije mnoho Namiů, kteří díky skvělým lidem, s kterými zde trávíme život, oni živoří. A ne vlastní vinou.
Drsné a depresivní ale přesto hodně čtivé. Autorka umí ve čtenáři probudit atmosféru nějaké východní země ,ve které není žádná vyhlídka na lepší budoucnost . Cenu Magnesia Litera 2017 si podle mě zaslouží.
Rozhodně se mi kniha dobře četla a zajímavý příběh plný rozuzlení ale některé pasáže byly opravdu drsné. Na tuhle knížku musí být obzvlášť nálada.
Zručně napsaná kniha. Suverénní vyprávění. Nic nechybělo - tajemství, atmosféra, série zápletek, dobře popsané postavy a vztahy mezi nimi. Přemýšlím, co by se dalo vytknout, ale nic mě nenapadá.
Přesto se mi zdá, že něco Jezeru schází - nějaké to kouzlo, které dělá z románu opravdový zážitek. Něco, kvůli čemu bych se o Namiho bál, kvůli čemu bych měl pocit, jako by se to všechno dělo mně samotnému.
S Jáchymem Topolem bych asi Bellovou nepoměřoval, přijde mi, že se jedná o různé žánry (magická bizarnost Topola je něco hodně jiného než Bellové drsné vyprávění). V recenzích se porovnávalo i s Nabarveným ptáčetem - to už mi dávalo větší smysl, ale chyběla mi zde Kosińského naléhavost. Ale nejčastěji jsem si při čtení vzpomněl na knihu Petry Hůlové Paměť mojí babičce, ta mi připadala podobná tou náladou neúprosného úpadku, absencí morálních i legislativních pravidel. Jen s tím rozdílem, že Hůlové knihu jsem prožíval se zatajeným dechem, na rozdíl od Jezera, kde jsem sice byl zaujat, ale bez opravdového emocionálního ponoření - a to je právě ta jedna hvězdička, která chybí do plného počtu.
Možná moje hodnocení ovlivnilo to, že jsem četl bezprostředně po Stefánssonově knize Ráj a peklo a Brodeckově zprávě, dvou úžasných knihách, které na mě působily mimořádně sugestivním dojmem - v takové konkurenci možná vypadalo Jezero trochu víc fádně, než by tomu bylo v nějaké jiné konstelaci.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Audiokniha: Výborný přednes Petry Špalkové. Kniha samotná stojí na příběhu, který se odehrává v jakési neznámé zemi, v níž se diktatura a komunismus prolíná s mýtem, potažmo s mýtem jezera a jeho ducha. Atmosféra a prostředí jsou výborné. Samotný příběh je, řekl bych, snad až příliš modelový a schematický, ale ono to docela k tomu prostředí a celkovému dynamickému stylu vyprávění sedí. Dobré, moc dobré; moderní mýtus, kterému chybí snad jen větší hloubka. Kdybych měl použít jezerního příměru, tak je to spíš Aral než Bajkal.