Jezero
Bianca Bellová
https://www.databazeknih.cz/img/books/31_/317774/mid_jezero-duU-317774.jpg
4
1199
1199
Příběh ze současnosti starý jako lidstvo samo. Rybářská vesnice někde na konci světa. Jezero, které vysychá a zlověstně obnažuje břehy. Muži mají vodku, ženy starosti a děti si škrábou ekzémy. Co má Nami? Nami nemá nic, jen bábu s tlustýma rukama. Nami nemá nic, jen život před sebou: první lásku, o kterou ho připraví ruští vojáci, a pak všechno to další. Ale když život začne na úplném konci světa, možná že skončí na jeho začátku. Tento příběh je totiž starý jako lidstvo samo. Je to pouť hrdiny, chlapce, který se na cestu vydá jen s uzlíčkem nervů a kabátem po dědkovi. Musí jezero přeplout, obejít a nakonec se potopit na jeho dno pro největší tajemství. Bianca Bellová napsala brilantní novelu, která se podobá i nepodobá jejím předchozím knihám. Zůstává syrovost vidění, přesný a úsečný jazyk. Ale tentokrát se ocitáme v úplně jiném světě, hutnějším, hlubším, osudovějším. Teprve zde jako by do sebe vše zapadlo. Jezero svými ledovými vodami svírá útroby. Nami připomíná hrdinu z Kosińského Nabarveného ptáčete nebo pikarovské postavy sígrů z próz Jáchyma Topola. Nesentimentální, brutální a přitom jaksi mateřsky živočišné vidění a pojetí Biancy Bellové je však zcela originální a setkání s ním přináší nevšední čtenářský zážitek. - Jiří Peňás, kritik a publicista Občas když začnete číst novou knihu, po několika stranách poznáte, že je to ten vzácný případ, kdy čtete něco výjimečného. A toto je ten případ. Dost drsnej případ. A pak s každou další přečtenou stranou zjišťujete, že je to jinak.Jezero je ještě lepší, než jste si před chvílí mysleli. A mnohem drsnější. - Jan P. Muchow, hudebník... celý text
Přidat komentář
Silně depresivní kniha, nemohla jsem usnout a promítalo se mi to do snů. Pomalu vymírající město, zrezivělá torza aut, vysychající jezero. Lidé s nádory, ekzémy, novorozenci bez rukou nebo s jednou navíc, těžce nemocní odváženi do středu jezera a jemu vydáni napospas. Takhle se nám odměňuje vydrancovaná příroda ať je kdekoliv, v této knize například na dálném východě. Mohu doporučit pouze silným povahám.
Temný děj, který má hloupku i svoje mouchy (konec příběhu). Autorka si pohrála s obrazovou přesností a na čtenářích je,jak celý šedý svět okolo jezera pojmou.
Jsou knížky, které vás bolí číst, a přesto nemůžete přestat. Jezero je jednou z nich. Menší stránkový rozsah zabraňuje rozmělnění obsahu, celou dobu soucítíme s nejdřív dítětem a později mladým mužem Namim. Ten prochází nelítostným životem v umírající zemi, která nabízí jen pálenku a prašné cesty, žádnou budoucnost pro mladé. Hutná atmosféra neurčitého místa v neurčitém čase (děje se to teď? před čtyřiceti lety? v Kazachstánu, u Bajkalu?) je nejvýraznějším prvkem knihy.
Nádherný příběh dospívajícího chlapce kdesi v totalitním režimu. Nicméně bez jedné hvězdy, kvůli závěru.
Hodne zvlastni kniha, nektere myslenky v ni zajimave, ale celkove jsem ji asi nepochopila. Pusobila na me hodne depresivne, nasili, sex(predstavy), samota. Libilo si mi popis toho, co ukravalo jezero, nektera jidla, takove detaily, kdy jsem mela pocit se dotknout.
Tak vypravěčsky dobře, pravdivě a uvěřitelně napsaná kniha, že je mi líto, že v závěru vlastně žádný závěr nenastal. Netuším, co vlastně je sdělením této knihy, která zpočátku působí skoro magicky, až jsem doufala, že hrdinova cesta směřuje někam k nějakému poznání, pochopení, vhledu... což bohužel nenastalo. Takhle ve mně přetrvává jen pocit naprosté marnosti, což je dost depresivní, takže pokud to bylo záměrem, povedlo se. Ale pořád mám dojem, že mi něco uniká. Proč potom ty archetypální postavy na Namiho pouti, když ho nikam neposunou? K čemu konflikt s matkou, společností, pravdou, když v závěru je všechno negováno stylem, že je vlastně všechno za prvé jinak a za druhé jedno?
Drsná, krutá, smutná, tichá věc.
"Obě ženy utvoří sousoší, visí na sobě, tisknou se vší silou , třesou se, pokolikáté už. Jednou někdo udělá sochu rybářovy ženy, která si cloní oči a hledí k obzoru, celé zástupy žen s pravicí o něco svalnatější z toho neustálého vyhlížení."
v niečom - asi v atmosfére - mi to pripomenulo Strugackých Stalkera. výborný kus.
Temna kniha pro temne podzimni vecery.
Ovsem nemuzu rict,ze nezajimava. Syrovy styl psani...chmurne prostredi...slozity osud Namiho...
otevreny konec donuti premyslet...
Zanechal fragmenty sebe samého v lidech, které miloval, a sám už nemá nic... Jezero se asi nestane zářezem do světové literatury, ale v té české je to krásné zjevení. Bellová do poměrně přímočaře a jednoduše vyprávěného příběhu vpravila množství působivých odkazů na reálný svět, množství jinotajů (Fuks!) a alegorií. Atmosféra připomene seriál Pustina, víra v jisté nadpřirozeno rozezvučí strunu fantasy, postava státníka jako by vypadla z dystopií, slyšíme ozvěny našich historických pogromů, ale i kritiku současné společnosti. Kdo v knihách vidí víc než slova (mimochodem hodně umně volená), bude nadšený, a vlastně všem se může líbit alespoň osobní rovina příběhu, pouť za poznáním (realističtější Alchymista?). Působivý titul a zasloužené literární ceny.
Neomalenost ... lidí k lidem, lidí k přírodě ... hrubost a brutalita ničící životy i mezilidské vztahy zanechávajíc po sobě spoušť v podobě ekologické katastrofy, která na pozadí příběhu dává ještě víc vyniknout beznaději ... příběh je napsaný velmi chytře ... ostře míří přímo k cíli ... co chce, je šokovat ... proto, aby varoval, a to se mu opravdu daří ... jenže ... v příběhu je na relativně málo stránkách popsáno dost ošklivosti a vulgarity, až to na mě bylo příliš ... na druhé straně je pak vědomí, že tohle není fikce, ale příběh s reálným základem, a ten dostává mé 3 hvězdičky ... a přitom si, bohužel, přeji jediné ... na příběh rychle zapomenout ...slova, věty, tohoto příběhu nechci nechat rezonovat a proplouvat mou myslí ... ne tohle nejsou ta správná slova ... znám i jiná hluboká, vážná, šokující, naléhavá témata, která k nám promlouvají ... a autory, kteří to dle mého zvládli lépe ... na mě to prostě byl moc velký příděl bezmoci, který působil kontraproduktivně, a není to tím, že bych si myslela, že nemá reálný základ, naopak, myslím, že je víc než možné, aby vše bylo přesně tak, jak autorka popisuje ... jen ve mně její slova asi nevzbuzují ty správné emoce ... občas je příliš prostě příliš ...
No, tohle tedy nebyl můj šálek kávy... Ani by mi tak nevadilo, že je to taková depka, a ano, chápu symboliku a tak. Ale přesto - kdybych neviděla, že procenta rychle ubíhají a brzy to budu mít dočtené, asi bych na konec nedošla. Nějak mi to nesedlo.
Syrový, ničím nepřikráslený příběh o hledání kořenů. Příběh chlapce, který se potřebuje vyrovnat se svou minulostí, resp.najit svoji matku, aby pochopil... příběh odehrávající se na břehu vysychajícího Aralského jezera, které jako memento představuje nesmyslné chování diktátorských režimů. Příběh z oblasti, kde lidský život a lidská důstojnost nemají žádnou cenu. Z tohoto příběhu Vám nebude veselo, ale bohužel i to je realita 20. a 21.století.
Kniha se mi líbila svou obrazností. Čpěl z ní pach vysychajícího jezera, síry, chudoby. Pach hledání vlastních kořenů. Pach revoluce. Pach beznaděje. .... Teď to vypadá, že mi kniha páchla. :)
Líbila se mi. (4/5)
Bianca Bellová se s novelou/románem Jezero přiblížila a překvapivě i vyrovnala fenomenální knize Petry Hůlové Paměť mojí babičce, v podstatě jediné dva případy v moderní polistopadové české literatuře, kdy se český autor, respektive autorky dokázaly ,,převtělit" do vypravěče z jiné kultury a autenticky odvyprávět příběh mimo území a mentalitu České kotliny, a to tak, že je nanejvýš uvěřitelný a pravdivý. Fiktivní svět Jezera je podán symbolicky, jako čtenář si ho ztotožňuji s lokacemi Aralského jezera a postsovětskou republikou (lhostejno zda Kazachstánem či Uzbekistánem) a opravdu věřím, že takto postižená atmosféra se blíží tamní realitě, příběh Namiho je krutý, jak bývá v těch končinách zvykem, kniha syrová, čemuž autorka uzpůsobuje zvolený jazyk a výrazivo, marast (post)sovětské éry i přírodní katastrofy je doslova fatální, vysychání jezera a ekologická zátěž z těžby ropy i prosolené půdy, nicotnost lidského života i zmar pověr a kruté podstaty tradičního způsobu života i člověka odtrženého od morálního zákona přírody... Bravurně napsané, dokonale vymyšlené, možná jen rozsahem až příliš minimalistické...
Nečekala jsem žádný brilantně propracovaný příběh a ani jsem ho nedostala, přesto na mě čekalo poutavé vyprávění jednoho malého chlapce, který se během příběhu změní v dospělého muže. Chlapce poznamenaného tím, kdo byli jeho rodiče i prarodiče, stejně tak i dobou a prostředním ve kterém vyrůstal. Syrový příběh, který nic nezkrášluje. Ano, možná tam byly až lehce fantaskní věci, jako například Bůh jezera, kterého se všichni báli a posílali mu své oběti, ale i tak se mi příběh více než líbil.
Abych pravdu řekla, měla jsem co dělat, abych knihu dočetla do konce. Rozhodně mě tento schizofrenní román nezaujal ani po obsahové, či stylistické stránce. Inu proti gustu....za snahu 3 hvězdičky.
Fakt byla udělena cena Magnesia Litera?
Přečteno na jeden zátah. Velmi syrové, ale pěkné. Děkuji paní spisovatelce za osvěžení a krásnou knihu.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie česká literatura Rusové rozhlasové zpracování jezera lovci lidé se zdravotním postižením Magnesia Litera postapokalyptická sci-fi
Autorovy další knížky
| 2016 |  Jezero |
| 2019 | Mona |
| 2021 | Tyhle fragmenty |
| 2011 | Mrtvý muž |
| 2022 | Ostrov |
Není to líbivá kniha k odpočinku po namáhavém dni, spíš vás naučí rozumět slovu deprese. Překvapivý konec, který odpovídá normálnímu životu víc než tomu knižnímu. Parádní.