Jméno růže
Umberto Eco
https://www.databazeknih.cz/img/books/20_/203609/jmeno-ruze-203609.jpg
4
3877
3877
Na sklonku života vzpomíná mnich Adso na události, jichž byl svědkem, když v roce 1322 pobýval se svým mistrem, učeným františkánem Vilémem z Baskervillu, v jistém severoitalském opatství. Mělo zde dojít k jednání mezi stranou císařskou a papežskou, ale klid kláštera narušila série záhadných vražd. Tak začíná proslulý román Umberta Eca Jméno růže, který nyní vychází v doplněné verzi. Lze jej číst jako detektivku nebo jako historické vyprávění, Eco se však inspiruje i románem gotickým či iniciačním. Pátrání po neznámém vrahovi, vrcholící v bludišti klášterní knihovny, je pro autora navíc záminkou, aby podal neobyčejně plastický obraz evropského středověku, vztahem křesťanského intelektuála k nekřesťanské učenosti počínaje a kacířskými učeními a inkviziční praxí konče.... celý text
Literatura světová Detektivky, krimi Romány
Vydáno:
2014
,
Argo
Originální název:
Il nome della rosa, 1980
více info...
Přidat komentář
Román pro náročné čtenáře, který jsem četla 2x, poprvé jsem přeskakovala ty "náboženské" pasáže a stejně mě ta kniha pohltila. Podruhé asi po 15 letech jsem si ji vychutnala už celou a určitě se k ní zase vrátím.
Fantastický labyrint pro duši i srdce, ze kterého se mi vůbec nechtělo vylézt zpět do světa :-). Il nome della rosa! Jednou si určitě přečtu i v originále :-).
Rozepisovat se o vrstvách tohohle důlního díla by bylo vzhledem k předchozímu úsilí komentujících uživatelů nadbytečné (jedno svrchované, v zdejší komuně však až podezřele opomíjené ponaučení - bacha, jde o minispoiler - si ale neodpustím; olizovat si, nedejbože mlaskajíc, prsty a následně těmi nechutnými makadly otáčet nic netušící stránky je vskutku hříšně chlípná praktika, hotová bibliofílie; kajte se!) proto se jen optám; Už jste viděli duši? Ne? Já taky ne. Vždy, když jsem otočil list, tak se nezbadatelně přelila na další, ale jedno je jisté; tahle knížka jí má, révou písma ji lapila(?), čtenáři se v rukou vysmívá. Jméno růže je mi především analogem neuchopitelnosti (vzdor zjevnému stranění vědeckému pozitivizmu chovám tucha, že autorovo srdce, pod příkrovem akademické odtažitosti a pýchy, tlouklo pro neopakovatelnou jedinečnost okamžiku, stejně jako se zmítalo mezi marností a nadějí z od-kouzlení bytí...ale možná se pletu a přání je jen otcem zdání; na druhou stranu, i kdybych se mýlil {a ono je to stejně jedno, právě výkladová nejednoznačnost je, spolu s atraktivním zasazením děje, hlavním čtenářským lepem a potažmo vlastně i klihem celku díla} tak ani přísnou optikou Vilémovou nelze brát vědu jakožto nástroj/odpověď konečnou; vždyť žebřík máme po vystoupání zahodit...já bych si ho, i ty před ním, třeba klidně nechal; osobně nějak nefandím mentální chorobě „buď a nebo“, krom toho je paradoxní skutečnost zábavnější; ostatně, umíte si představit větší prázdno, než kdybychom vysvětlili všechno?) pomíjivého. Tedy samotného světa. Nic míň.
Chce se mi smát, výt, slzet, tupě civět, mlčet, nevím, všechno najednou.
5 zacuchaných vánočních žároviček
K tejto knihe som pristupoval s veľkým rešpektom, až trochu strachom. Môžem potvrdiť, že skutočne sa nejedná o žiadne ľahké čítanie na dobrú noc. Detektívna zápletka knihy je výborná, hoci som vraha tipoval správne, nevedel som prísť na jeho motív. Celý dej sa nesie v tajomnej atmosfére. Meno ruže zároveň obsahuje veľké množstvo symbolov, odkazov na iné diela, veľa filozofických a teologických úvah. Niektoré pasáže boli skutočne náročné a nie vždy som im celkom rozumel. Pri čítaní tejto knihy budú mať výhodu tí z vás, ktorí máte vzdelanie v oblasti estetiky, histórie prípadne religionistiky alebo filozofie. Meno ruže sa právom radí medzi vyššiu literatúru a hoci som si celkom istý, že nesadne každému, odporúčam to aspoň skúsiť.
Temná, napínavá kniha, která mě vtáhla do děje hned od prvních stránek. Nemohla jsem se od ní vůbec odtrhnout a těšila se, jak společně s hlavními postavami pochopím tajuplnost knihovny a další záhady.
Super příběh,ale nemohu si pomoct,film se mi líbil mnohem víc. Kniha byla příliš rozvláčná a ztrácela na tempu.
Už dlouho na mě žádná kniha nezapůsobila tak jako Jméno růže, a to ve všech svých rovinách - filosofické, detektivní, historické, iniciační i milostné (kdo ví kolik dalších jich tam ale ještě bylo). Posledních sto padesát stran jsem se od textu nemohl odtrhnout a samotný závěr mě doslova rozklepal. Hluboce se skláním před géniem Umberta Eca.
"A možná, že úkolem toho, kdo miluje lidi, je přivést je k tomu, aby se smáli pravdě, přivést pravdu k tomu, aby se smála, protože jediná pravda je umět se osvobodit od chorobné vášně k pravdě."
Zajímavý námět, napínavý děj. Ovšem v pasážích z filozofickým nebo teologickým zaměřením jsem se poněkud ztrácela. Takže se přiznám, že jsem je někdy přeskakovala. Neměla jsem trpělivost tuto filozofickou "vatu" číst.
Proto se mi víc líbil film se Seanem Connerym, ten měl větší spád, napětí a rozumnou míru úvah, kterých byla v knize přehršel....
Tajemný labyrint knihovny se skrytými pastmi, klášter plný intrik, množství různorodého hřešení, které by vystačilo na průměrné městečko, a přibývající počet mrtvých. Sherlock Holmes s Watsonem se proto pouští do vyšetřování... Tedy, samozřejmě jde o 14. století a detektivem je zde proto Vilém z Baskervillu s žákem Adsonem z Melku. Styl hledání vraha, včetně logické indukce z detailů a aktivního pátrání "v terénu", je ale velmi podobný. Kromě snahy zjistit, kdo je vrahem (i když "je to vlastně jinak") a jaký je v tom všem plán (i tady je to "tak trochu jinak"), se ale kniha ubírá cestami vyprávění o literatuře, náboženských sporech, včetně relativně velké části věnované delegacím diskutujícím o podstatě církve, či ne/spravedlnosti lidského pokolení. Velmi výživné, zvláště vzhledem k použitému jazyku, míchání faktického s fiktivním a rozsahu knihy.
Pokud ale opustím skvělou atmosféru a velmi zajímavě rozvedený motiv labyrintu, tak je bohužel pro mě hlavní příběh poněkud nepřesvědčivý a výsledek je takový na sílu – rozumím však, že část toho pocitu je vyvolán schválně a je součástí jednoho z motivů. K tomu se navíc jména všemožných bratří střídají jako na běžícím páse, což pro mě ještě o trochu dění znepřehledňuje.
Poslouchal jsem jako auioknihu, tedy spíš dramatizaci. Což na jednu stranu byl obrovský bonus, protože tu pracovali takový lidé jako Soukup, Vydra, Táborský, Lábus... no musím říct, ne vždycky mi herci k postavám dokonale sedli. Na stranu druhou to bylo trochu matoucí, urychlené rozhovory a emoce vyjádřené jen díky umu herce, bez dalších "instrukcí" v textu. Ale snažím se aby to nemělo vyliv na mé hodnocení.
Příběh sám o sobě je velmi zajímavý a kulisy středověkého opatství i trochu exotické. Už první setkání s hlavním hrdinou dávají tušit, že se zde setkáváme s vyšetřovatelem neobvyklého formátu (kam se hrabe Poirot a jeho šedé buňky mozkové), ale to je i jeden z kamenů úrazu - Vilém je až neuvěřitelně chytrý a i když autory vše podrobně popisuje, s jeho vyšetřováním jsem měl problémy držet krok. I tak bych to chápal, prostě jen nejsem zvyklý na autorův styl.
Druhý problém jsem měl s duchovní stránkou, tedy ne s vírou, ale se všemi zvěrstvy, které se v rámci církve děly, smilstvo, sodomie, inkvizice... těch pár záhadných vražd je vlastně taková příjemná linka. Tato "charakteristika" opatství mi pořád nějak seděla za krkem a prožitek z příběhu mi dost ničila.
Kniha je výborná a nedivým se jejímu statusu, ale rozhodně bych našel několik knih, které bych navrhl do povinné četby místo ní.
PS: moje 300 kniha na databázi :-)
(SPOILER)
Co začala karanténa, trvá mi něco přečíst tak dlouho, že snad ani nebudu říkat jak dlouho, protože by to byla ostuda. Odpadlo mi ale čtení po vlacích a v čekárnách, tak je to jakoby každý kniha měla tak třikrát více stran... A bylo to způsobeno též tím, že mě Jméno růže mě trochu čtenářsky potrápilo. Tedy ne začátek -- ten byl po Faustovi pro mozek jako pro žaludek bambusové výhonky po bramboráku s pečeným bůčkem. Ale poté, co se kniha rozjela, děj trochu rozvláčněl a chybělo zde napětí. Ano, už slyším, jak si pleskáte dlaní do čela... Pravda, je to sice příběh založen na skutečných událostech, tak si Eco asi nemohl vymyslet, že na dvůr opatství přiletí UFO a unese správce knihovny. Postava Williama z Baskervillu ale taky působí dost fiktivně, ne?
A právě to je asi můj největší problém se Jméno růže. Ač totiž Eco chtěl, aby čtenář věřil, že to příběh byl založen na pevných a skutečných základech, postavu Williama jsem mu nesežral ani náhodou. A to mě přitom tenhle pokrokový mnich tak bavil. Ale ani tak jsem vůbec nevěřil tomu, že nějaký takovýhle středověký Scherlock, jak to bylo v knize popisováno, skutečně chodil po chodbách onoho opatství na severu Itálie. Jakoby spíš Eco nechtěl, aby mniši nevypadali pouze jako banda šílených fanatiků a psychopatů, co věří každé babské pověře, spí s ostatními mnichy a upaluje nevinné dívky z okolních vesnic, ale že existovali (či existují) také mniši, kteří rozvíjeli své poznání a dokonce se snažili sloučit vědu s náboženstvím.
jméno růže zkrátka stojí a padá s postavou Williama z Baskervillu. Na jednu stranu nápad hodit prakticky současně uvažujícího člověka do opatství 14. století neskutečně baví, na druhou stranu to podkopává to historicky pravdivé pozadí příběhu, na které se Eco hodně nadřel sháněním rukopisů ze zapadlých antikvariátů po celém světě.
Po Eccovi samozřejmě přišel fantasmagorista Dan Brown, co tohle dělání ze čtenáře deb**a pomocí manipulace s historickými fakty povýšil ještě na úplně jiný level, ale stejně mám trochu podezření, že Eco vzniku fenoménu Dan Brown nechtěně přispěl...
Jinak to ale bylo skvělé. Jak píši. Postava někoho, kdo se vyzná v logice a šifrách v opatství plném zfanatizovaných cvoků -- to je samo o sobě skvělé téma. Konečná pointa byla nakonec překvapivá a jako člověka, co má rád humor jako málo co jiného (snad jste to z tohoto nebo jiného mého komentáře zde poznali), mě skoro až dojala a hlavně překvapila. Stejně tak bylo zajímavé i sledovat tady historicky důvěryhodné popisy poměrů v klášteře i v celé zemi, sporů císaře a papeže a podobně. Bylo zajímavé vidět, jak kdysi mocní politikařili vlastně dost podobně jako dnes, zatímco se to dole mydlilo mezi sebou (z velké části i kvůli nim), umíralo a trpělo.
Jméno předkůže není na pořadu dne. Spíše měsíce s tím, jak těžce se to četlo. Koukám, že kniha je pro mnohé klenotem a asi jim to nehodlám vyvracet. Jen z mého úhlu pohledu jsem nebyl úplně naladěn na křesťanskou filozofii, která má v sobě i nějaký krimi příběh, který nemá hrát hlavní roli a proto je takový bezvýznamný a plytký. Vlastně až na pár pasážích nemohu mluvit, o tom, že by mě kniha zaujala. Mnohdy tu mluvím o zkracování obsahu, aby byla kniha schůdná, ale tady by nezbyl ani prolog. Smutný příběh celosvětové klasiky.
Jméno růže jsem měla jako takovou svou povinnou četbu, které se celá léta ve své knihovně vyhýbám. Konečně jsem se "pochlapila" a už to chápu.. to všeobecné nadšení...
Tajemství, labyrint, knihovna a vědění jako střed všeho, to se mi moc líbilo. Detektivní linka byla velmi pěkná a napínavá. Kniha není ale pouze honba za odhalením zločinu, samozřejmě je to také odhalování středověké morálky, teologické a filozofické dílo. A jako takové se nečte úplně jednoduše. Musím přiznat, že některé disputace, popisy míst, vyobrazení a snů byly pro mě někdy trošku zdlouhavé a nudné, ale třeba popis milostné scény, wow, ten mě naprosto uchvátil!
Poutavě ukázáno, že za Boží vůli se dá opravdu schovat vše.. krádež, smilstvo i vraždu.
Můj osobní problém u podobných knih je metajazyk, odkazy na různá díla, poznámky, tedy všechno to, co dokazuje autorovu vzdělanost a sečtělost a stejně tak nevzdělanost a mizernou sečtělost mé osoby. Ale co naplat, kvůli tomu hvězdu strhnout opravdu nemůžu:)
Tuto knihu provází gloriola výjimečnosti. Přesto mi doma ležela několik let, než jsem se odhodlal do ní pustit. Problém pro mě představovala stylizace do středověkého dokumentu. Košatá souvětí, která vyplní polovinu stránky byla čtivá pokud probíhal nějaký děj. Teologické disputace však v této podobě byly extrémně náročné na pozornost. Omlouvám se, ale když se takovýmto odstavcem=souvětím prokoušete na konec, tak obvykle už nevíte co bylo na začátku. Uf, zkrátka není to literatura do postele ... tedy pokud nechce rychle usnout.
Pokud však překonáte tuto překážku, pak vám kniha může mnohé nabídnout. Kromě samotného příběhu, je to úžasný pohled na středověké smýšlení a priority. Dále pak mě fascinovala neuvěřitelná paralela mezi prosazováním středověkých teologických pravd a dnešní politickou korektností.
Pro mě je to kniha velkých extrémů - fascinující, ale zároveň místy hrozně nudná. Ještě nikdy ve mě kniha nevyvolala takové protichůdné pocity. Kdyby neměla takové renomé, tak bych ji asi odložil. Na druhou stranu jsem rád, že jsem ji dočetl a nemrzí mě to :)
Tak tohle je něco!! Mám pocit, že po téhle knize přehodnotím svůj žebříček.
Kniha se odehrává v několika rovinách a je možné v ní pokaždé najít něco nového. Je napsána extrémně čtivě a čtenář se vyloženě těší až odkryje další tajemství. Umberto Eco je skutečně mistr slova a krásně si se čtenářem hraje, když používá reálné a zároveň fiktivní odkazy. Zároveň je v knize krásná reference na Sherlocka Holmese, kterým je defakto inspirovaná celá detektivní stránka románu. (Hlavní hrdina Vilém z Baskervillu je odkaz na nejznámější dílo A. C. Doyla Pes baskervillský a vypravěč knihy Adso z Melku je John Watson bez dvojitého W)
Nebudem sa na nič hrať, táto kniha išla skoro úplne mimo mňa. Eco je výborný v opisoch atmosféry, miesta a doby (a aj postavám rozumie a vie o nich písať, zjavne ho bavia). Ale Meno ruže okrem toho obsahuje more (čo more, oceány!) dialógov a scén, ktoré ma neskutočne nudili a ktoré som túžil mať čím skôr za sebou. Dozaista budem obvinený z toho, že som primitív a barbar, ale proste len hovorím, ako na mňa slávny román pôsobil. Vôbec sa nehanbím na rovinu povedať, že sa mi oveľa viac bavilo legendárne filmové spracovanie so Seanom Connerym a to pravdepodobne práve z dôvodu, že sa oprostilo od akýchkoľvek zdĺhavých Ecoových dišpút (česť výnimkám) a režisér z toho urobil "len" temný, extrémne ponurý detektívny triler s miestami až hororovou atmosférou. Dávam alibistické 3* (ale mám chuť dať dve) a idem rýchlo preč. Ešte dodám, že okrem slávneho filmu existuje neslávny seriál s Johnom Turturrom a v r. 2023 Slovart vydal prvý diel komiksu od Mila Manaru.
No, mám v sobě smíšené pocity. Ještě u žádné knihy jsem se tolikrát nepřistihl, že jsem hltal obsah, ale myšlenkami jsem zabíhal do skutečného světa. V konkrétních částech jsem měl opravdu problém udržet pozornost. Napsané velice autenticky. Nejvíce mi vadily detailní popisy a až nadměrný počet konkrétních případů (kdo všechno byl ve snech, co všechno dělali, s čím přišli apod.) - kniha by se dala zkrátit o 10-15 stránek a vůbec by to nevadilo. Jinak ale úžasné téma, konec knihy úžasný. Jsem zvědavý na filmové zpracování.
Jméno růže a Umberto Eco jsou ve světě knih a čtenářů dva velké pojmy. Popravdě mi hrozně dlouho trvalo než jsem se ke Jménu růže odhodlal. Slýchal jsem z různých stran, že jde o knihu neuvěřitelně těžkou, nečtivou atd. Kupodivu (a přiznám se, že mi asi hodně pomohl film který jsem viděl mnohokrát) jsem tuhle náročnou knihu zvládl v poměrně krátkém čase a nemohu říct, že bych se nudil. Ano, jsou zde pasáže které by tu vůbec nemusely být nebo by klidně mohly být o polovinu kratší ale i když je kniha technicky vzato "detektivka" tak ony odbočky a rozhovory o víře, kacířství a filozofii celkem pomáhaly dotvářet obraz tehdejšího vnímání světa a pokud se o historii zajímáte, ledacos se i dozvíte. Velice se mi líbil "design" tajemné knihovny která hrála v ději důležitou roli a pobaví i jména hlavní dvojice "vyšetřovatelů" které i svým charekterem odkazují na Sherlocka Holmese a Watsona(Vilém z Baskervillu a Adson)
Těžká ale stojí rozhodně za přečtení.
Štítky knihy
náboženství teologie zfilmováno středověk italská literatura Itálie inkvizice kláštery, opatství knihovny mnichové, mniši
Autorovy další knížky
| 2005 |  Jméno růže |
| 2011 |  Pražský hřbitov |
| 2001 | Foucaultovo kyvadlo |
| 2015 | Nulté číslo |
| 2001 | Baudolino |
Takže tady máme opatství plné náboženských fanatiků. Kniha krásně ukazuje kam slepá víra, bez jakékoli kritiky může zajít. Detektivní zápletka je zde vedlejší. Ano některé teologické debaty byli zajímavé, zvláště pak zajímavé bylo sledovat, jak se lidé vraždí a mučí kvůli tomu, jestli byl Ježíš žebrák a všichni ostatní by se tedy měli chovat podle něj. Nicméně ty filozofické debaty by to chtělo udělat přístupnější pro obyčejného smrtelníka. Souvětí na celou stránku se nečtou snadno. Navíc je celá kniha psaná takovou lámanou češtinou. Každou druhou stránku zde máme latinský citát. V knize je také docela dost postav a než jsem se v nich zorientoval, tak byl konec. Díky tomuhle guláši se kniha nečte vůbec snadno a musel jsem se občas vracet v textu, abych pochopil co nám chtěl pan Eco vlastně sdělit a to se mi u ostatních knih stává velmi málo, ne-li skoro vůbec. Tady se mi to stávalo každou pátou stránku a trvalo mi měsíc než jsem se knihou prokousal. Při druhém čtení si myslím, že bych si knihu užil mnohem více a možná na druhé čtení ještě dojde. Byl jsem naprosto fascinován knihovnou a tím jak si ji Eco vymyslel. Zatím čtyři hvězdy, možná jestli přečtu ještě jednou, zvednu počet na pět hvězd :)