Jméno větru
Patrick Rothfuss
https://www.databazeknih.cz/img/books/13_/136158/bmid_kronika-kralovraha-jmeno-vetru-l9w-136158.jpg
5
1151
1151
Kronika Královraha / Príbeh kráľovraha série
< 1. díl >
Jmenuji se Kvothe. Unášel jsem spícím mohylovým králům ukradené princezny. Spálil jsem město Trebon. Strávil jsem noc s Felurian a odešel živý a při smyslech. Byl jsem vyloučen z Univerzity ve věku mladším, než na ni lidé obvykle vstupují. Mluvil jsem s bohy, miloval ženy a skládal písně, při kterých minstrelové vzlykali. Možná jste o mně slyšeli. Tak začíná Kvothův příběh – od jeho dětství strávené ve skupině potulných herců, přes léta prožitá jako polodivoký sirotek na ulicích zločinem prolezlého města až po drzý a nepřehlédnutelný vstup do obtížného a nebezpečného studia magie na slavné Univerzitě. Na samém počátku však Kvotha potkáváme již jako zkušeného mága, zručného zloděje, suverénního muzikanta a neblaze proslulého vraha. Ale ve Jménu větru se toho o něm skrývá mnohem víc, vždyť jde o pravdivé zobrazení událostí skrývajících se za legendou o Kvothovi Královrahovi.... celý text
Literatura světová Romány Fantasy
Vydáno: 2012 , Argo , TritonOriginální název:
The Name of the Wind, 2007
více info...
Přidat komentář
Zajímavá kniha. Nejdříve jsem se v ní trochu ztrácel, pak mě pohltila, nakonec mě poněkud zklamala. Autor umí místy vynikajícím způsobem zprostředkovat atmosféru a vytvořil velmi zajímavou mytologii okolo magie (kdo zná Fraserovu Olivovou ratolest, tomu tento přístup nejspíš nebude úplně neznámý). Už je to chvíle, co jsem knihu četl, ale dosud si živě pamatuju některé obrazy a pasáže a mám chuť si knihu přečíst znovu. Zlom však přichází někde při příchodu na akademii magie, kdy se prve hutné atmosferické fantasy poněkud mění v další vývar z Bradavic. Kvůli tomu a velmi neuspokojivému ukončení strhávám bod, ale knihu rozhodně stojí za to číst.
Slušný fantasy příběh. Souhlasím s názory, že to není nic nového pod sluncem, žádný wow efekt se u mě nekonal, přesto se mi kniha dobře četla a bavila mě.
Jde o příběh nadaného dítěte, které přijde o rodiče a musí se samo protloukat světem přes spodinu společnosti, ale díky svému talentu a povaze se mu to podaří a dostane se na vysněnou univerzitu... a celou cestu ho vede touha po pomstění smrti rodičů... opravdu nic překvapivého. Pěkný je trochu jiný druh magie, zajímavě naznačený magický svět a tajemní tvorové a slibné jsou náznaky střetů a bojů v příštích dílech.
Trochu na nervy leze Kvotheho samolibost, to, že ze všeho lehce vyvázne, bych nekritizovala, to je úděl hrdinů a proto to tak rádi čteme.
Já jsem spokojená a ráda se v budoucnu pustím do dalšího dílu.
Začnu s pozitivy. Kniha se opravdu dobře čte. Jde o vyprávění v první osobě a vypravěčem je sám hrdina, sedící v hostinci, takže neztrácí čas s otravnou expozicí a la Stehlíková, protože by tím své posluchače přinejlepším sral a přinejhorším by vypadal jako retard. To asi ocení především ti, které nezajímá historie a zeměpis fantasy světa a chtějí si nejprve vybudovat sympatie k hrdinům a ponořit se do příběhu.
Což mě přivádí k negativům, jelikož příběh a hlavní hrdina sám je bohužel těžce neoriginální a předvídatelný. Kvothe je sirotek a chodí do školy pro čaroděje, jenom to už není infantilní základka, kde vám Brumbál lepí smajlíky na úkoly, ale seriózní univerzita plná lidí s akademickými záměry. Kvothe sám je pak samozřejmě nejvěčí boreček, kterému všechno vychází a na co sáhne, tak je v tom hned nejlepší, a kdyby neměl zrzavou palici a díry v ponožkách asi by z něho udělali krále hned na začátku a nemuseli bychom se prokousávat třemi knížkami. A je mi jedno jestli je Kvothe věrohodný vypravěč nebo ne, protože jestli je to takový narcis, aby si tohle všechno vymýšlel, tak to je možná ještě horší, než kdyby to byla pravda.
Ale jak už jsem řekl, kniha se i přes to dobře čte. Je vidět, že Rothfuss psát umí a příběh, ač neoriginální je celkem svižný a nenudí.
Jedna z nejlepších fantasy knih, které jsem četla. Nejspíš bych ji na žebříčku dala hned za Harryho Pottera. Velmi čtivě psané, zajímavý svět. Nicméně určitě není pro všechny. Je to příběh jednoho hrdiny. Žádné velké bitvy, politika, postupné umírání hlavních postav, atd. Je to prostě pohodový a zároveň napínavý příběh z fantasy světa. Takže bych ji doporučila těm, kteří by si nejradši znovu poprvé přečetli Harryho Pottera, nebo třeba Naslouchače, aniž by věděli, jak to dopadne :)
Největší zklamání na jaké jsem ve fantasy žánru narazil za hodně dlouhou dobu.
Je to ale asi moje chyba. Věděl jsem, že tato série je všeobecně hodně vychvalovaná a že je přirovnávána například k Písni ledu a ohně, jejíž autor George R. R. Martin ji několikrát doporučil svým čtenářům. I kvůli tloušťce knih jsem tak věřil, že se jedná o komplikovaný příběh se zajímavými originálními postavami, drsným světem, mnoha nečekanými zvraty a tak dále a tak dále.
Bohužel, měl jsem se lépe informovat, protože jsem tvrdě narazil. Přirovnání k Písni ledu a ohně či jiným "temnějším" fantasy sériím tady vůbec není na místě. Jedná se o typický příběh jednoho hrdiny, který všechno umí nejlépe a svět je k němu hrozně krutý, ale on se z toho nakonec vždycky nějak dostane a pak prožívá další dobrodružství. První polovina alá Oliver Twist mě ještě vcelku bavila, protože ačkoliv byl příběh dost jednoduchý a nebyl ničím výjimečný, aspoň byl pořád v pohybu. Druhá polovina na Univerzitě se ale vyloženě táhla a nedokázala udržet mou pozornost. Nebylo to vysloveně špatné, ale tohle zkrátka už nějakou dobu není to, co si od tak chválené fantasy série slibuji.
Co mi ale vyloženě vadí je koncept knihy, který ji vlastně od začátku spoileruje. S tím že to Kvothe vypráví a má k tomu v přítomnosti průpovídky, čtenář nejenom ví, že Kvothe ze všeho vyvázne, ale často má spoustu kapitol vysloveně dopředu vyzrazených. To pak ubírá na napětí a mém zájmu o příběh.
Jak jsem ale již několikrát zmínil, kniha určitě není obecně špatná, jen to bohužel není nic pro mě. Jinak si ale myslím, že se objektivně dá říct, že je to poměrně příjemné poctění pro fanoušky knížek typu Harry Potter.
Pochválil bych i opravdu hodně čtivý a příjemný styl psaní - ačkoliv mě kniha moc nebavila, stránky se otáčely úplně sami a prolétl jsem ji za dva dny. A moc se mi líbil i zajímavě, až učebnicově popsaný systém magie.
Za mě tedy 3*, bohužel asi nejsem cílovým čtenářem této série. Druhému dílu ale stejně šanci dám, to bych zase nebyl já.
Nenechte se odradit pomalejším rozjezdem, to nejlepší přijde až po několika desítkách stran! Kniha mě moc bavila, ale přišlo mi zvláštní, že jsem tu nenašla ani jednu postavu, které bych vyloženě fandila. Při čtení jsem si připadala spíš jako tichá pozorovatelka, která čeká co se stane, ale nijak postavy nesoudí a nenechává se dějem tolik strhnout. Pokud si správně pamatuji, tak se mi tohle u žádné jiné knihy ještě nestalo. Nicméně, kniha se čte nádherně a jakoby lehce. Ještě bych dodala, že některá období Kvothova života jsou na můj vkus popsána až moc rozvlekle (např. jeho život v Tarbeanu nebo různé cestování z místa na místo - hlavně ke konci).
Asi budu spíš v menšině, když napíšu, že mě Kvothe nijak zvlášť neokouzlil - až příliš nápadně se podobá typické Mary Sue. Geniální dítě, které si pamatuje vše napoprvé a sám od sebe pochopí každou záludnost, co mu život podstrčí. Díky množství lidí, kteří putovali s jejich společností, ví úplně všechno. Dobře si uvědomuje svou výjimečnost a neváhá ji drze podstrkoval ostatním (zvláště mistrům). Díky hbitému jazyku se mu úspěšně daří vybruslit z většiny problémů, do kterých se namočí. Je pohledný a okouzlující a ačkoliv to s ženami vůbec neumí, hned mu každá padne k nohám. A nějaké záporné vlastnosti? ...zbrklost. (Kdo by to byl čekal.) Ale i přesto, že jde o příběh Kvotheho života, se mi kniha líbila. Bavil mě Bast, bavila mě Univerzita, bavili mě Čandríni a legendy a sympatie a celý barvitý svět, který se autorovi povedlo vytvořit. Bavila mě i Kvothova dobrodružství, i když on sám mi občas hrozně lezl na nervy. Kniha se četla krásně, děj ubíhal příjemným tempem a nejednou jsem se při čtení zapomněla dlouho do noci. Celkový dojem je tedy veskrze pozitivní. Škoda, že nefunguje knihovna, hned bych si běžela pro druhý díl...
Kniha mne nebavila ... měla jsem co dělat abych ji vůbec dočetla (četla jsem ji 4 měsíce!).
Ač mám i další díly ... vůbec nevím zda je budu číst.
Kdesi som čítal, vraj je to dobrá kniha. Konotácia ma zaujala, nuž som si ju zohnal a prečítal. Výborne napísané, kvalitne, skvelý príbeh. Prečítal som to veľmi rýchlo. Takže je to pravda. Som spokojný. Teraz mi ostáva zháňať druhý diel. No, bolo mi to treba?
Čekala jsem, že to bude dobré ...a bylo. Hodně dobré.
Hlavní hrdina je sympaťák, talentovaný muzikant, chytrý jako opice, ale tak trochu neřízená střela. Jeho putování životem je hodně zamotané, ale fandila jsem mu celou dobu. Velice pěkně a do široka rozprostřený příběh mě opravdu chytil.
To co mě štve je, že podobně jako v případě Písně ledu a ohně je dokončení série v nedohlednu.
Jedna z knih, které snad nejde vůbec nic vytknout. Kromě toho, že série je zatím nedokončená (jak někdo někde vtipně poznamenal, "Chtěl jsem nějak vyplnit čas při čekání na dokončení Game of Thrones, tak jsem začal číst Kroniku královraha, a hádejte co?"), takže teď nevím, jestli mám co nejdřív otevřít druhý díl, nebo se uklidnit a trochu si to dávkovat, protože se ještě načekáme.
Chvílemi si připadáte jako po boku Zaklínače, chvílemi jako v Bradavicích, ale není to žádná napodobenina, to teda ne. Tenhle svět má svoje zákonitosti (a na klasické postavy fantasy jako jsou elfové, trpaslíci... rovnou zapomeňte). Podstatné je, že hlavní hrdina Kvothe je ve všech zatáčkách svého příběhu otevřený, lidský, chybující, střídá štěstí a smůlu, a tím pádem je maximálně uvěřitelný. Trochu otravně přechytralý, což ale kompenzuje svojí zbrklostí, takže se na něj nemůžete zlobit, že mu všechno jde, protože si to obratem stejně pokazí. Kvothův život v Tarbeanu připomíná Dickensovský Londýn.
Některé čtenáře zřejmě úplně netěší, že místo akčních scén si častěji přečtou o emocích, které Kvothe prožívá a že místo rychlého postupu děje zůstává po prvním díle většina podstaty pořád utajena. Mně osobně to tak vyhovuje.
Jméno větru se objevilo velmi nečekaně. Velmi příjemným způsobem, kdy se člověk dozví, že jde "jakoby" o novou Píseň ledu a ohně, ale svou, originální a jinak udělanou. Svou. A navíc z toho bude seriál. Byl jsem natěšený, co si budeme. A příběh sám o sobě není zlý. Jasně, musíme se probrat přes hodně zvláštní úvod, kde se seznamujeme s postavami, kde zjistíme, že z těch 15 nakonec budou důležité jenom 2 nebo 3. Pak se tedy vydáme tam kam chceme, tam nás zase pro změnu čeká seznámení s dalšími X postavami, se kterými se stane to, co se s nimi stane, jasné. Takže zase lehce zabitá část. Ale hej, stejně jako o všech knížek od Martina, se to dokáže číst hrozně rychle, a když autor dá, tak i příjemně. Pak tedy přijde konečně milovaná Univerzita. Na ní však dojde k zajímavému faktu, že to, co by vypadalo jako největší nuda byla z knihy asi největší zábava. Proto jsem si střed asi nejvíce užil. Jenže pak to bohužel jde dolů ze srázu. Příběh se totiž začne točit v nějaké smyčce toho, že hlavní hrdina se snaží nalézt nějaké otázky na odpovědi, co může znít jako super motivace pro něj. Pro mě je tam ale motivace skoro nulová, jelikož mě ty odpovědi jednoduše nezajímají. Protože Rothfuss má jednu neuvěřitelnou slabinu ve svém příběhu, na kterou jsem hlavně trpěl skoro celých posledních 200 stran a to, že jeho vývoj příběhu není ve výsledku nic důležitý. Kniha má neuvěřitelný přehršel kapitol, které jenom zaplňují děj, aby se neřeklo a dělají knihu tlustší, ale ony vám vlastně nic neřeknou. K čemu nám je Kvotheho neustále snažení se o dívku a její nahánění přes desetinu odhalení mapy příběhu na 600 stránkách? Jeho neustálé bojování o to, zda může nebo nemůže drnkat na loutnu a podobně? Jeho lezení za kanálovou kamarádkou? Jeho zadlužení, univerzitní trampoty a nepřátelství jsou v celku logické, a proto mě drží a baví celou knihu. jenže potom se v tom začnou motat divno-draci, lidi, kteří měli tak nezáživnou linku, že když se pak kolem nich začne točit dalších 50 stran, tak nevím proč a kvůli čemu. Jasně, je to moje chyba. Ale je to moje chyba za přispění toho, že se z mého subjektivního úhlu pohledu se v půlce knihy vlastně nic neděje. A to je dost smutné. Nechci to srovnávat s GoT už z principu, že to stále jsou dvě rozdílné knihy, ale když to vezmu obecně, tak Martin měl kouzlo v tom, že v každé kapitole z každé z postav se něco dělo pod nějakým záměrem. A těch pár stránek, kde třeba se někoho ptali na kraviny jste přetrpěli, protože ta kniha byla skvěle napsaná. Zde se prodíráme příběhem, který je někdy už zábavná asi jako poslouchat Andreje Babiše dva roky v kuse, že je vyvolený, bezúhonný a čistý jako hovno spadnuté z nebe. Posledních asi 200 stran už opravdu dočítám s lehkým odstupem a posledních pár kapitol skoro s odporem. Je mi jasné, že o něčem další dvě knihy na více jak 500 stran být musí, ale samo o sobě je vtipné, že z toho Kvotheho úvodu, co vše dokázal, tak v první knize je zmíněna jen jedna věc. A to mi přijde spíše jako pěkně drzá loupež než jako nálada na to si přečíst další knihy. Což je taky škoda, jelikož jsem hned počítal s tím, že se vrhnu rychle na druhou a zatím poslední knihu, ale poté, co jsem zde byl spokojen a pak jsem spadl tvrdě na hubu, budu spíše rád, když najdu sílu se jenom podívat na připravovaný seriál. Za mě neuvěřitelná škoda.
Absolutně skvělé fantasy, ale rozhodně ho nedoporučuji číst!!! Proč??? No protože je to s autorem podobné jako s jeho kolegou, co napsal Píseň ledu a ohně (Hra o trůny v seriálové podobě). Poslední vydaný díl Strach moudrého muže totiž vyšel v roce 2012 a od té doby se o dalším dílu jen mluví. Vzhledem k tomu, že je to už 8 let, tak se bojím, že další knížka série už nevyjde (tak jako u George R. R. Martina). Tak asi takhle :-(
Prostě a jednoduše... Asi jsem narušená, protože normálně takové knihy nečtu, ale mě se Kvothuv příběh líbil. Příjemný útěk z reality.
Kniha se mi líbila, i když jsem od ní neměla žádné očekávání. Některé pasáže knihy jsou velice poutavě napsané, jiné mi přišly zdlouhavé. Převažovaly ty poutavé.
Velmi zdařilé dílo ze světě fantasy. Doslova jsem knihu hltal :-) autorův osobitý styl psaní a popisování věcí, pocitů, dění, mě zaujal hned od samého začátku a řadím ho k mým oblíbencům. Jestli váháte nad tím, jestli si knihu Jméno větru přečíst, tak vám radím, neváhejte, rozhodně za to stojí.
Co určitě nelze autorovi upřít, tak to je mistrovství slova. Opravdu, je to neobyčejně čtivé, lehké, čtení jde samo od sebe. A vtáhne do děje. (Nemenší poklonu si tedy zaslouží překladatel.)
V čem je tedy problém? Právě že v tom, že když jste uprostřed té skvělé jízdy, začnete mít pocit, že kloužete tak trochu po povrchu. Možná skutečné Rothfussovo mistrovství tkví v tom, napsat knihu (knihy), kde se v podstatě nic nestane. To je samozřejmě trochu nadsázka, ale skutečně, děj se ponejvíce hýbe na začátku a k závěru. Někde mezi tím si člověk říká: O co tu vlastně jde?
To je ještě posíleno tím, že čtenář vlastně všechno vidí skrze hlavní postavu. Což samozřejmě vede k silné identifikaci s ní, bohužel, alespoň pro mě, je Kvothe hrdina samolibý a sebestředný. I jeho "slabší chvíle" tady vlastně slouží k ukázání toho, jak velkým je. Přitom, mám pocit, že v klíčových okamžicích prostě zasáhl nějaký osud, který ho popostrčil, není to důsledkem jeho mimořádných schopností.
S tím souvisí i to, že zákonitě ohledně všech a všeho ostatního se dosti klouže po povrchu. Nečekejte drobnohled postav a prostředí, jako u některých jiných fantasy. Tady většinou slouží jenom jako stafáž hlavnímu hrdinovi a i u těch, kde by se to přímo nabízelo, se toho o nich příliš nedozvíme, protože buď jsou to postavy mimořádně "tajemné" (že, Denno) nebo tak trochu blázni (zdravím mistra Jmenovače).
Chvílemi ta kniha velice baví, chvílemi jsem měl chuť ji zahodit, a udržel jsem se pouze silou vůle. Pokud dám šanci druhému dílu, tak za nějakou dobu. To vše s vědomím, že zase tak špatná není. Přinejmenším po stylové stránce. Na druhé straně, zcela určitě je přeceňovaná...
Autorovy další knížky
| 2012 |  Strach moudrého muže |
| 2008 | Jméno větru I. |
| 2015 | Hudba ticha |
| 2017 | Jméno větru |
| 2008 | Jméno větru II. |
Ke knize, co si pamatuju: Výstavba každé kapitoly byla hravá, magická, rovněž je mi jasné, že Rothfuss vycházel z osobních zkušeností a jelikož si s tím tak dlouho hraje (očekávaná Kronika Královraha 3 je něco jako Half-Life 3 literatury), ať chce nebo ne, bude to kvalitní text. Za hodně dlouhou dobu, kdybych měl doporučit nějakou novou fantasy sérií, tahle docela rezonuje se svým hravým světem, zajímavým příběhem a ne úplně vypočitatelným hlavním hrdinou - a teď k tomu hlavnímu:
Vřele děkuji fašistické databázi za další smazání mého dlouhého komentáře i hodnocení, které jim z nějakého důvodu po roce a půl přestalo být po chuti (a jak také pravidelně a náhodně činí). Je to už vážně ubohý. Začínám mít dojem, že tuhle stránku taky vlastní Babiš. Není nad to, když výsledek mého osobního projevu, nad kterým člověk mnohdy stráví 30-45min času, aby v něm vyjádřil přesně, co si o knize myslí, je bezdůvodně smazán.
P.S.: Nemůžu se dočkat, jak stáhnete dolů i tohle (mám to v záloze, takže to budu pokaždý kopírovat zpátky). Let's bang, baby!