Jmenuji se Maryte
Alvydas Šlepikas
https://www.databazeknih.cz/img/books/46_/469674/bmid_jmenuji-se-maryte-IzH-469674.jpg
4
216
216
Jmenuji se Maryte – věta, kterou se šestiletá Renata naučí litevsky a opakuje ji jako zaříkadlo proti všemu zlému. Pochází totiž z městečka ve Východním Prusku, z dnešní Kaliningradské oblasti, a má tu smůlu, že je Němka. Krátce po válce ji dějiny odvanou do cizí země, kde dostane nové jméno a s ním novou identitu a naději na nový život. Román o fenoménu takzvaných vlčích dětí – wolfskinder, které dodnes žijí na území Litvy, vyvolal po svém vydání v roce 2012 senzaci a stal se litevskou knihou roku. Autor v něm s neobyčejnou něhou i vášní odkrývá zasutý cíp evropské historie a ve strohých sekvencích, psaných prostým, přitom však básnicky jemným jazykem, líčí, jak snadno se šlo v kruté zimě roku 1946 ztratit.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno:
2020
,
Odeon
Originální název:
Mano vardas – Marytė, 2012
více info...
Přidat komentář
Po dlouhé době jsem opět vzal do rukou knihu, která má "genocidní" příběh. Tomu vládne sice téma holocaustu, ale dělo se od počátku lidstva, děje se to dneska a bohužel bude až do konce lidstva. Samotná kniha i s příběhem mi od počátku námětem, ale především stylem připomínala Körnerovu Adelheid, což nakonec potvrdil i doslov v knize. Samotný "krutý" příběh plný utrpení a smrti především dětí s německým původem, nemá vlastně jednoho ďábla - sovětskou rudou armádu, ale všechny, co přežili válku. Jak je v knize často zobrazováno, v první poválečné zimě musela drtivá většina přeživších se změnit ve "vlky" - přežije jen nejsilnější. Naštěstí si autor neliboval v popisech krutostí, ale bez zbytečných emocí, s až poetickým popisem, jen předkládá čtenáři realitu, jak byla.
Ze začátku kniha "utahaná", naopak ke konci se to rozjelo. Stylisticky by mohla být napsána jinak. Moc mi psaní nesedlo, ale tady není na místě hodnotit sylistiku. To téma je tabuizované a tak silné, že se jej veřejnost bojí. A to se mi líbí, že jsou tací, co mají potřebu o tom psát nebo sdílet dokomenty.
Velké díky za zmínění, že při snaze natočit o Wolfskinders dokument, německé ministerstvo zamítlo i s jakoukoliv finanční podporou. Hanba.
Jmenuji se Maryte. Věta, kterou se naučila litevsky říkat šestiletá Renata, aby zatajila, že je Němka...
Kniha se zabývá tematikou tzv. vlčích dětí, které žily po válce na území Litvy. Děti, které ztratily vše a přežily válku.
Příběh, který je v knize vylíčený, je hodně smutný. Děti strádají, trpí, jsou nemocné, podvyživené, přesto bojují. A ta obrovská síla, to odhodlání v dětech vás čtenáře zcela ochromí.
Prve jsem chtěla knihu odložit, že na krutosti teď prostě nemám (po nedávno čtených válečných osudech), ale chytla mě popisovaná zima, místa a také jednoduchý styl vyprávění - jak sám autor řekl, chtěl, aby ke čtenáři promlouvaly samotné osudy. Ano, je to drsné a kruté vyprávění, ale na rozdíl od mnoha válečných i poválečných jsem zde cítila špetku naděje a laskavosti některých lidí z příběhu.
Původně jsem od knihy čekala trochu něco jiného, ale i přes to jsem z ní naprosto nadšená. Jmenuji se Maryte se věnuje pro mě zcela neznámému tématu a osvětluje ho z pohledu dětí, které si tyto události prožily.
Musím říct, že četba této knihy pro mě byla skvělou zkušeností a i když má jen necelých 200 stran, tak ve mě zanechala hodně hluboký dojem a donutila mě zamyslet se nad následky druhé světové války z úplně jiného úhlu, než jsem zvyklá.
V dnešní době vychází poměrně dost knih s tématikou druhé světové války a holocaustu, ale tohle je něco jiného.
Mně osobně se také moc líbilo, jak stroze nám to autor celé podal. I když psal o strašných událostech, čtenáři to předkládal poměrně chladně a jako fakta. Díky tomu jsem měla pocit, že si můžu názor udělat zcela sama. Nemám ráda, když autoři tlačí na pilu a vše nám podávají až moc emotivně, proto jsem tohle opravdu ocenila.
Za mě tedy skvělá kniha s originálním příběhem.
Co se literárních děl přeložených z pobaltských jazyků týče, nenajdeme jich na českém trhu mnoho, možná bychom je dokonce mohli napočítat na prstech a označit tuto skutečnost za raritu. Jmenuji se Maryte je tím nejnovějším, co si v češtině pod štítkem litevská literatura můžete přečíst. Nakladatelství Odeon v tomto románu právoplatně spatřilo potenciál a umným, autentickým překladem ho posunulo ještě o řádek výše, co se jeho kvalit týče. Jmenuji se Maryte vnímám jako jeden z nejpřínosnějších románů posledních měsíců, po kterém můžete v knihkupectví sáhnout.
Rodina ztrácející se ve sněžné vichřici, děti stravované vlčím hladem, nelidskost poválečného Pruska a litevská naděje. Silné a surové. A srovnání s Körnerem sedí...
Příběh se odehrává na konci druhé světové války ve Východním Prusku, dříve německé oblasti, nyní obsazeném Rusy. Obyvatelé jsou vyhnáni ze svých domovů, žijí ze dne na den, bez jídla, většinou i bez střechy nad hlavou. Šestiletá Renata se dostane do Litvy, kde se naučí důležitou větu – Jmenuji se Maryte, díky ní dostane naději na nový život.
Knížka řeší málo známé téma vlčích dětí – wolfskinder, což jsou sirotci z Pruska, kteří se snaží dostat do Litvy s nadějí, že tam bude lépe, že získají jídlo pro svou rodinu. Bohužel, ne vždy jim to vyjde a děti se tak potulují lesem a snaží se přežít.
Tato kniha byla neskutečně zajímavým pohledem na toto téma. Opět něco z druhé světové války, o čem se moc nemluví. Kniha je drsná a smutná. Sledujeme nejen malou Renatu, ale i celou její rodinu a její snahu vydržet hrůzy, se kterými se potýkají.
Ze začátku mi trošku vadil styl psaní, není zde klasická přímá řeč, je to popsáno hodně obrazně, neodhalují se zde myšlenky jednotlivých postav. Ale na druhou stranu je to napsáno tak skvěle, že Vás to za chvilku chytne a už nepustí. Budete prožívat vše s hlavními hrdiny a i když jim nevidíte do hlavy, budete prostě vědět, jak se cítí.
Velice smutný příběh, který se Vás určitě dotkne.
Tak nějak... rozpačité. Knížka vypráví silný příběh z bývalého Pruska a o poválečnou depresi tak není nouze. Bohužel mi ale nesedl styl vyprávění (např. absence přímé řeči, zvláštní členění textu do odstavců nebo časté ukončování vět třemi tečkami). Tenhle autorův “mimimalismus” mi bránil se začíst a sžít se s postavami i dějem. Bohužel, nadšení tedy nesdílím, ale věřím, že kniha si své čtenáře najde.
Útlá kniha, která se čte jedním dechem. K čtivosti přispívají podle mého především tyto dvě okolnosti: zaprvé je příběh „Marytiny“ rodiny nesmírně poutavý, zadruhé je to použitým vypravěčským stylem – ten je takřka lakonický a děj se odvíjí v jakýchsi filmových obrazech. Střih je precizně načasovaný, kamera pracuje s detaily záběru – při četbě jako byste seděli v kině a vše sledovali z první řady… Já to zhltla jako malinu!
Ocitáme se na konci 2. světové války, vojáci už sice oficiálně dobojovali, ale bitva obyčejných lidí (v tomto případě Němců) o holý život stále pokračuje. Není co jíst. Mrzne. Děti se ocitají bez rodičů. Rodiny přišly o domov. Utrpení z těch 200 stran doslova čiší, omrzá vám přitom nos, stahuje se žaludek. Alvydas Šlepikas totiž píše úsporně, přesto velice sugestivně.
Autor zde zpracoval fenomén Wolfskinder, tzv. vlčích dětí, ale nenechte se mýlit, není to žádný Tarzan nebo Mauglí. Děti se tehdy prostě jen ocitly v době, kdy bylo dětství spíše na obtíž. Bylo třeba se postarat o rodinu a o sebe sama. V útlém věku tak děti nuceně předčasně dospívaly a samy se vydávaly do Litvy, aby zde našly jídlo pro své sourozence a pro matku. Občas však takové dítě nepřežilo a často nepřežil ani na jídlo čekající zbytek rodiny. Kruté časy s sebou nesly kruté chování. Dveře, na které děti klepaly, se ne vždy otevřely. A i když se otevřely, ne vždy to znamenalo úspěch.
Jmenuji se Maryte rozhodně doporučuji – je to syrový příběh, který by ani v tom velkém množství knih s (po)válečnou tématikou rozhodně neměl zapadnout. A že za to stojí, o tom svědčí i to, že román si v Litvě vysloužil cenu Svazu litevských spisovatelů a čtenáři ho zvolili knihou roku. Po překladu do němčiny získal také německou Cenu Georga Dehia.
Jednoznačný kandidát na knihu roku 2020 v rámci Odeonu, přečete to za tři hodiny, je to skoro ve stylu filmové střižny, odkud Vám postupně vypadají všechny dějové linie postav a zůstane jen jedna, extrémně silný motiv bez zbytečné psychologizace postav, stručný popis, až morbidní, máte-li žaludek na poválečné téma, hned koupit
Východní Prusko se stalo prvním územím hitlerovského Německa, na které Rudá armáda vstoupila při tažení na západ na konci druhé světové války v roce 1945...
Příběh se odehrává v poválečné zimě roku 1946 v zemi zadupané válkou a nasáklou krví. Vojáci Rudé armády si berou vše a ničí vše. Vesnice, obydlí, statky, ženy, děti. Německé děti utíkají od rodin do Litvy s myšlenkou, aby sehnaly jídlo pro svoji rodinu a vrátily se zpět, jenže mezitím se ztrácí a už se nenajdou, nebo zjistí, že se nemají kam vrátit. Chtějí jediné - chtějí přežít a možná nakonec ani to už ne. Stávají se z nich vlčí děti - Wolfskinder.
Ponurá atmosféra, zoufalství a zmar proplouvá celou knížkou a lze ji přirovnat k atmosféře knihy Sůl moře, nebo možná i Nabarvené ptáče. Kniha vám předkládá syrovou realitu, bez popisu pocitů a emocionálního zabarvení hlavních hrdinů - to vše si musí čtenář domyslet sám.
...jsou to prázdná pustá pole, kam zabloudí jen vítr, když mezi ruinami a vybydlenými domy nenachází známou cestu - takové je poválečné Prusko - podupané, znásilněné, rozstřílené.
Tato novinka od Odeonu nás seznamuje s tvorbou dosud v ČR nevydaneho autora litevskeho původu. Příběh odehrávající se mezi Východním Pruskem a Litvou nás zavádí do období poválečného, kdy je oblast okupovana a plundrovana ruskými vojáky. Titulní hrdinka má tu smůlu, že je Němka, a proto se společně se svou rodinou stává terčem mnoha útoku. Již jako dítě je nucena čelit se sourozenci mnoha osudovým výzvám- přes ztráty majetku, rodičů až k hledání vlastní identity. Autor se inspiroval reálným příběhem tzv. vlcich děti. Roman v mnohém připomíná Nabarvene ptace. I přes tento fakt se jedná o svebytny text s mistrovským vylíčením méně známé etapy dějin a lidských osudu.
Štítky knihy
litevská literatura znásilnění násilí poválečná doba Litva společenské romány sirotci vlčí děti
Dlouho jsem váhala zda dát pět nebo čtyři hvězdičky. Ne kvůli knize jako takové ale kvůli obsahu. Knížku jsem musela párkrát odložit bokem. Jako matce se mi četla těžce. O vlčích dětech jsem vůbec nevěděla a moc mě to mrzí. Musím si to nastudovat víc. Ty děti prožily peklo, a i proto na jejich památku dávám pět hvězdiček.