Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/21_/213900/bmid_kafka-na-pobrezi-1oO-213900.jpg
4
2609
2609
Patnáctiletý Kafka Tamura žije s otcem v centru Tokia; rozhodne se najít matku a sestru, které před mnoha lety zmizely, a uteče z domova. Skrývá se v knihovně v malém městečku, kde pozná stejně "podivné" kolegy. Párkrát se mu zdá, že matku zahlédl, ale je to mýlka.
Literatura světová Romány
Vydáno:
2010
,
Odeon
Originální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
Moje srdcovka, četla jsem už 3x a myslím, že po ní sáhnu brzo znova. Pokaždé v ní najdu něco jiného. Těžko bych vysvětlila slovy, o čem všem ta kniha je. A pan Nakata – nejroztomilejší literární postava, s kterou jsem kdy měla tu čest!
Velmi krasná kniha se zajímavým příběhem. Dobře se to četlo a přemýšlím že bych si ji přečetl klidně znova, protože to opravdu stojí za to. Příběh je smutný, tajemný a plný mystiky. Takže zaujme opravdu velkou skupinu lidí.
Mé první setkání s Murakamiho tvorbou. Byl to pro mě hodně zvláštní styl a kniha, ale velmi mě chytla a bavila. Bohužel velká spousta věcí a otázek pro mě zůstala nezodpovězených a záhadou, ale i proto mě možná ta knížka tak pohltila....
Asi hodinu po dočtení knihy stále ležím na posteli, koukám do zdi a představuji si Kafku na pobřeží. Nemůžu myslet na nic jiného než na tu knihu a mám chuť ji znovu otevřít a číšt znovu a znovu, dokud se mi nevysvětlí nevysvětlitelné..
Další ze skvostů jednoho z mých nejoblíbenějších autorů. Nemám, co bych vytkl. Murakami a jeho světy jsou pro mě jako droga
(9/10) Hodně zvláštní čtení. Přesto mě kniha vtáhla a hodně bavila a ač se v závěru nekoná žádné dramatické odhalení, ze kterého bych se posadil na zadek a některé otázky zůstaly nevyřešené, tak mi to zde nevadilo. Jednu, avšak poměrně velkou, výtku mám jako velký milovník koček k jedné scéně (kdo četl, jistě ví), ze které mi bylo opravdu nevolno, takže jsem knihu musel asi na den odložit, než jsem se odvážil číst dál. Pokud by mě předtím kniha opravdu nezaujala, asi by u mě po tomto skončila, ale nakonec jsem se dokopal a jsem za to rád. Od autora bych v budoucnu rád zkusil něco dalšího, tak doufám, že se to příště obejde bez podobných traumat.
Po civilním a obyčejném Norském dřevu je Kafka na pobřeží poněkud šok. Jednak je to kniha zbytečně roztahaná, rozvláčná a gradující ve svém vlastním halucinogením tempu, jednak jsem za celou dobu úplně nepochopil, co tím chtěl vlastně básník říci. Hodnotné a hluboké filozofické myšlenky jsem v tom nenašel, rovněž ani žádné metafory. On není ani tak problém v tom, že je děj neakční, Murakami je skvělý vypravěč a píše čtivě, kámen úrazů pro mne tkví v tom, že tentokrát nedokázal vypointovat hlavní myšlenku, sdělení, cokoliv... Kafka na pobřeží mě rozpoltila, ale absolutně nic ve mně nezanechala - nedostavily se žádné pocity, žádné soucítění s postavami, ani nic podobného, a na rozdíl od Afterdark mě nezaujala ani atmosféra. Příště sáhnu po něčem méně surrealistickém, protože právě nadpřirozené prvky a prolínání reality s podivným světem fantazie, mi v tomhle případě znechutily zážitek úplně nejvíc.
Ztiaľ asi najlepší Murakami, ktorého som čítala... Pretože tam bolo veľa magického realizmu. Mňam.
Knihu jsem přečetl na doporučení kolegyně z práce. Prý ji uchvátila... Ale já jsem zcela rozporuplného názoru. Kniha je sice čtivá, ale...
Celkově děj utíká, ale výsledný efekt nic moc. Postavy mají určitě hloubku a jejich filosofické úvahy jsou k zamyšlení, ale celkově to ve mě nezanechalo nějaký hlubší zážitek.
Magický realismus asi nebude můj šálek čaje...
Hmmm, už dlouho jsem se nesetkala s tím, aby kniha měla tak vysoké hodnocení a mně se vůbec nelíbila...
Nikdy jsem neměla ráda otevřené konce, prostor pro fantazii, vícero možností, jak si knížku, film či třeba představení v divadle vyložit.
Až dokud nepřišel Murakami.
Tady toho totiž bylo tolik, že mě snad i začalo bavit vymýšlet všemožné interpretace daného textu.
Líbí se mi, že každý pochopí Kafku jinak. Možná že i jeden člověk ji při každém čtení pochopí jinak. A v tom je to kouzlo, ne? Je to jedna kniha, která však může mít stovky řešení....
Knihy tohoto autora ve mne zanechávají silné pocity. Nejlepší na knize je to, že vlastně si scénář a konec píšeme v hlavě sami.
"To já jsem si v patnácti říkala, že bych nejraději zmizela v nějakém úplně jiném světě. Někde, kde by se úplně zastavil čas.
"Takové místo ale v tomhle světě fakt neexistuje"
"Přesně tak. Takže musím žít tak, jak žiju. Ve světě postupně se ničících věcí, věčně se měnící mysli a neúnavně plynoucího času. Ale v patnácti jsem si myslela, že takové místo musí někde na světě být. Že někde musí být nějaký vchod, kterým se člověk do toho jiného světa dostane"
"To jste byla tak osamělá? V patnácti letech?"
"V určitém smyslu rozhodně ano"
"Visím v meziprostoru mezi dvěma prázdny. Už nedokážu rozlišit, co je správné a co ne. Nevím už dokonce ani, co vlastně sám chci. Stojím opuštěný uprostřed strašlivé písečné bouře."
"Limbus, to je meziprostor na hranicích života a smrti. Temné a ponuré místo, jen co je pravda. A právě tam se teď nacházím já. Teď zrovna jsou to tyhle lesy. Já jsem mrtvý. Zemřel jsem dobrovolně ze své vlastní vůle. Ještě jsem ale nevstoupil do dalšího světa. Jinými slovy, jsou bludná duše. Bludné duše nemají tvar ani formu. To, co vidíš, je jen má dočasná podoba."
"Vedle světa, ve kterém žijeme, existují ještě jiné, paralelní světy. Ty do nich můžeš vstoupit, do jisté míry. Můžeš se z nich i šťastně vrátit. Když si ovšem dáš pozor. Jakmile totiž překročíš jistou hranici, návrat už není možný. Ztratíš cestu zpátky. Je to labyrint. Věcí kolem tebe jsou odrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestu sám sebou. A to je mnohdy setsakra nebezpečná cesta.
- Jako když Jeníček s Mařenkou zabloudí v lese?
Přesně tak. Ztratíš se jako Jeníček s Mařenkou. Lesy tě chytnou do pasti. Ať si na ně vymyslíš sebelepší fintu, kolem vždycky číhají ptáci s očima na stopkách, aby mohli přiletět a sesbírat drobky, co si jimi naznačil cestu. "
"Specifická váha času na tebe doléhá jako mnohoznačný starý sen. Postupuješ dál a dál, abys tím časem prošel. Nejspíš mu neunikneš, kdybys šel třeba světa kraj. Ale i přesto se o takovou cestu musíš pokusit a na ten kraj světa dojít. Protože jsou věci, které nedokážeš, pokud nezajdeš až úplně nakonec".
"Jsem uprostřed uzavřeného kruhu. Čas tady neznamená vůbec nic".
"Taková už je láska, milý Kafko Tamuro. Sám zažíváš její nádheru, co bere dech, sám bloudíš v jejích temných propastech. Musíš jí vzdorovat vlastním tělem a vlastní myslí".
Pro mě mistrovské dílo. Rozhodně stojí za přečtení. Uplynulo několik měsíců a na knihu často ještě vzpomínám. Zanechala ve mě hodně pocitů.
Tolik jsem ráda chodila tou vysokou trávou do hor a trávila čas v té knihovně. Úplně jak omámená jsem knihu nosila všude s sebou!
Když jsem zjistila, že natočili film, tak se to ve mně pralo - mám, nemám? Věděla jsem, že pokud bude mít film stejného ducha, tak budu "rozsekaná" na několik dnů. Byla jsem!
Jednou v autobuse jsem viděla pohledného mladíka, jak si čte tuto knihu. Hned bych mu dala pusu. Prostě emoční záležitost!
Takto sa píšu knihy. Kiež by sa viac autorov učilo od Murakamiho a jeho surrealistického štýlu. V dnešnej dobe mi v literatúre chýba takáto odviazaná fantázia a tajuplnosť (alebo možno len neviem natrafiť na tie správne knihy podobné tejto). Jedna z naj, čo som kedy čítal
Po přečtení zůstává víc otázek, než odpovědí, ale kupodivu mi to vůbec nevadí, příběh skončí tak, jak skončit má. Magické a metaforické prvky zasazené do života a putování dvou lidí, přestože jsou nereálné, zapadají výborně, dávají smysl i nám, kteří jsme se prostřednictvím Kafky na pobřeží s dílem Murakamiho setkali poprvé. Doporučuju :-)
Vážený pane Murakami,
vzpomínám si na naše první setkání, které proběhlo před několika lety skrze knihu Norské dřevo. Ta mě zaujala svou "jinakostí", jakousi neevropskou náladou, jinou kulturou, rozdílným charakterem. Zvláštní bylo ono putování literárním světem Norského dřeva, leč nebylo nelíbivé.
Po několika letech, docela nedávno, zavítala jsem do Vašeho světa 1Q84, kde jsem se cítila - upřímně řečeno - poněkud ztracená, ale našla jsem cestu ven, váhajíc, zdali to bylo dobře, či nikoliv, avšak přesvědčena, že svět, v němž panují dva měsíce, není světem, v němž nalézám zalíbení.
I přesto nechala jsem se zlákat Kafkou na pobřeží a vstoupila do třetice do Vašeho literárního světa, nyní přesvědčena, že již naposledy.
Ono totiž svět, v němž nefunguje vztah příčina-následek, přestože celý příběh k němu směřuje, není světem, ve kterém se orientuji, a ozvláštnění typu postav, které si povídají s kočičkami (proč vlastně? či za jakým účelem?) nebo které umí zapříčinit pršící pijavice a ryby z nebe (a opět: proč vlastně?), postav, které na sebe umí vzít různou podobu a ovlivňovat průběh děje (ale z jakých příčin?), není dostatečné, naopak - toto "ozvláštnění" prohlubuje mou nejistotu ohledně toho, zdali samoúčelnost může mít výpovědní hodnotu, minimálně na té rovině, kdy se ptáme alespoň po významu, když už ne přímo po smyslu.
Kafka na pobřeží je pln fantaskních obrazů, avšak ty nemají žádné vyústění, a tudíž nefungují. Jen proplouvají kolem, neotiskují se, nemají totiž čím - vyprázdněná metafora.
Příběh chlapce, který chtěl být nejdrsnějším patnáctiletým klukem na světě (pravděpodobně proto cvičil, jak nám vypravěč několikrát podrobně popisoval) a chtěl se vyhnout svému oidipovskému osudu (a vyhnul se mu vůbec? a co ta jeho sestra? byla vůbec nějaká?), aniž bychom se dozvěděli, co je příčinou, natož pak důsledkem onoho počínání, jsem sice dočetla do konce, ale jediné, co ve mně zanechal, je one pocit toho, že vypravěč je tak trochu perverzní a že menstruací zakrvácená hadra pohozená v lese může někomu změnit celý jeho život - jako panu Nakatovi (jediná postava, o které víme, že jej učitelka v lese zmlátila a můžeme se domnívat, že pravděpodobně v důsledku tohoto otřesu se stal takovým, jakým byl).
Pane Murakami, nechápejte mě špatně, nejsem z těch bytostí, které potřebují znát odpovědi na všechny otázky vyčnívající mezi řádky (i když v tomto případě jsou to otázky vyplývající přímo z textu samotného), ale pravděpodobně potřebuji trochu víc než jen odkazy k Beethovenovi, Oidipovi, genderové rovnoprávnosti atp., vlastně vůbec nejsem fandou překombinovaného děje, navíc pokud se nikde nepropojí a nevyústí v celek. To se tady totiž neděje, ani v náznaku.
Tímto se s Vámi loučím, víckrát se již zřejmě nesetkáme, i tak Vám děkuji za možnost nahlédnout do Japonské kultury (z níž se zřejmě chcete vymanit a proto pracujete s motivy západního světa), nicméně co naplat - ačkoliv je Váš literární svět bohatý, v konečném důsledku ničím neobohacuje, tudíž sbohem,
Vaše (dnes již ex) čtenářka
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Na konci knihy jsem se zamyslela, jaké by to bylo, kdyby se z jedné knihy staly dvě. Jedna jen o Kafkovi a druhá o hledání vchodového kamene.