Kafka na pobřeží
Haruki Murakami
https://www.databazeknih.cz/img/books/39_/39121/bmid_kafka-na-pobrezi-pYZ-39121.jpg
4
2609
2609
Kafka Tamura, nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, se vydává na dlouhou cestu – obrazně i doslovně vzato. Odchod z otcova domu, putování i pokus o nový život je totiž metaforou vnitřní proměny. Osud je jako písečná bouře, co bez ustání mění směr. Odejde tam, kde ho nikdo nezná a ani nezkoumá, odkud se vzal. Začne pracovat v jedné knihovně pod dohledem pana Óšimy, svého rádce a kamaráda. Pozná slečnu Saeki, která žije ve vzpomínkách na tragicky zesnulého milence, okusí hodně bolesti i krásy.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , OdeonOriginální název:
Umibe no Kafuka / 海辺のカフカ, 2002
více info...
Přidat komentář
Tato kniha se běžné Murakamiho tvorbě vymyká. Jak žánrově tak rozsáhlostí. Prolínání časových a dějových linií, které do sebe nakonec zapadnou. Je zde hodně podivností, mluvící kočky, roztomilý pan Nakata, chlapec, který se vydává na cestu, aby unikl jistému předurčení. Rozhodně zajímavá kniha, místy laskavá, místy drsná a občas trochu náročná, ale rozhodně stojí za přečtení.
Z mého pohledu naprostého nováčka mezi Murakamiho tvorbou je Kafka kniha, která stojí za přečtení. Dlouhý román se zkraje čte poněkud krkolomně, ale po zdlouhavých několika kapitolách, kde se střídaly děje a čtenář se lehce ztratil, si děj zamilujete a budete hltat každou další stránku. Různé úhly pohledů mohou působit zmateně, ale po čase začnou dávat smysl a vy si začnete domýšlet odpovědi na velkou řadu otazníků.
V celé knize byla řada momentů, kdy jsem kroutila hlavou nad bizarními situacemi a přemýšlela, co jimi autor chtěl dokázat. Na to doposud (jako na řadu dějových otázek) neznám odpověď, ale i tyto 'divné a zbytečné' situace knize dodávají onu atmosféru a kouzlo.
Kafku na pobřeží bych rozhodně doporučila lidem s otevřenou hlavou, bez zaujatého pohledu. Občas je to směsice divností a nevíte, co si myslet, ale jakmile knihu zavřete a necháte si ji projít hlavou, postesknete si nad Takamatské knihovně a srubem v horách. Alespoň já se tak teď při psaní tohoto komentáře a přemýšlením nad knihou, kterou jsem dočetla už před nějakou dobou, cítím.
(SPOILER) Po Komturově smrti už jsem tušil, co mě při četbě čeká. Autor nezklamal, i když Komtur se mi líbil ještě víc. Murakami v Kafkovi zabředá do mystična a nadpřirozena mnohem víc. Japonsku se věnuje naopak méně, hodně se odkazuje na západní hudbu, na literaturu (nezapomíná ani na japonskou), na filozofii. Děj byl poutavý, ale ne vždy, občas jsem se myšlenkami vzdaloval od četby a nedokázal se úplně soustředit. Nadpřirozeno (především svými západními reklamními protagonisty) mi ne vždy sedlo. Přesto jde o výjimečný román. A pro představu, co o něm sám autor poznamenává (dle doslovu): "Kafka na pobřeží obsahuje mnoho hádanek, ale žádná řešení. Namísto toho se hádanky kombinují a skrze jejich interakci se vytváří i možnosti jejich řešení. A to bude pro každého čtenáře jiné." 85%, 21. 3. 2021.
Nejdrsnější patnáctiletý kluk na světě, hledající po odchodu z domova svou matku a hlavně sám sebe. Zajímavá postava, které se dějí neméně zajímavé věci.
Záhadná osoba která mu vstoupí do života v něm zanechá mnohem víc než se odvažoval doufat. Hledání dlouho ztracené matky, záhadná příhoda hluboko v lesích za doby trvání druhé světové války. Pobyt na odlehlém místě,
nesmírně lákavý. Nádherná knihovna, ráj na zemi.
Promluvy s tvory od kterých bychom to neočekávali.
Pár nepravděpodobných přátel, kteří jeden ve druhém zanechají víc, než se odvažovali doufat.
A taky Johnnie. Walker.
Byla tahle kniha další z řady skvělých autorových počinů? Kývám.
Tak jsem to dočetla a jsem trochu rozporuplná.Zaskočilo mně že si závěr musí vlastně učinit čtenář sám,to znamená-co čtenář,to jiný závěr.Když čtu vaše erudované názory je mi trochu hanba přidat ten svůj.Nicméně se o to pokusím.Kniha plná tajemství,nádherných popisů přírody a hlavně plná emocí,mě zasáhla tak hluboce ,že zůstane v mé paměti hodně,hodně dlouho.Musím se přiznat,že jsem asi některé tajemno úplně nepochopila správně,některé situace na mě zapůsobili velmi negativně-viz pojídání kočičích srdcí,ale jako celek nezapomenutelná kniha,těším se na další.Jen ještě malá poznámka-mrzí mne,že jsem ve svém životě alespoň na krátký čas nepotkala pana Nakatu,velmi bych ocenila jeho přístup k životu.
"Všichni neustále ztrácíme něco důležitého... důležité šance a možnosti, city které se nedají ničím nahradit".
Kniha od mého oblíbeného autora čekala dlouho na přečtení, až přijde její čas. Určitě to tak mělo být, jsou příběhy které oceníte když vám vstoupí do života právě v tu pravou dobu.
Příběh o zapomínání, vině, odpuštění, i o tom že někde uvnitř máme místo kde si neseme vzpomínky na to co bylo.
Pro mne osobně jedna z těch knih se kterými jsem se určitě měl potkat, a také potkal.
Za mě na pomezí 4-5 hvězd. Líbivé, člověk se na knížku těšil, ačkoliv ke kočkovému pánovi jsem si cestu hledal. Ano, trochu magický realismus. A přesně jako jinde - prostě to fantaskno a mysterično nějak nevadí a člověk ho příjemně přijímá. (ač ne vždy chápe a rozumí). Prostě ten flow je příjemný a je cítit přirozený talent. Jen mi prostě chybělo něco málo k tomu úplnému topu, co pociťuji u jiných geniálních autorů - většinou klasiků. Ale lze s klidem doporučit, nejspíše i hodně ženám. :)
Moje první kniha od Murakamiho....a ještě teď to rozdýchávám, takhle kniha mi zůstane v paměti ještě hodně dlouho. Neskutečný příběh, neskutečně napsaný, nechtěla jsem aby příběh skončil. Opravdu se od knížky nešlo odtrhnout. Určitě to není moje poslední kniha od Murakamiho.
Vše v této knize pochopil asi jedině sám Murakami. Těžko popsat dojmy. Po přečtení této knihy se vše změnilo. Nezůstal kámen na kameni. Snažím se. Nenacházím slova. Pád do hlubin duše autora. Sedím zde s knihou v ruce. Zůstal jen klid, vděčnost a radost.
Opět se musím sklonit před překladatelem tohoto románu, to musela být opravdu "makačka". Strašně ráda čtu, abych si "odpočinula" od každodenních obyčejných starostí. Ale u čtení Murakamiho Kafky si od starostí neodpočinu, po tomto čtení se cítím svým způsobem unavená množstvím fantaskních obrazů, které někdy až nechápu proč tam jsou. Mám pocit, že je tam otevřeno až příliš otázek a divností, některé ani snad netuším proč. Jsem moc ráda, že jsem těch mnoho stránek přečetla, ale nyní se ještě dlouhou dobu nepustím do dalšího Murakamiho románu. Jinakost jeho psaní je určitě zajímavá, poučná atd. atd., ale mezi jeho díly musím mít určitě delší pauzu. Norské dřevo se mi líbilo mnohem víc, není tak komplikované (to je jen poznámka pro toho, kdo si chce přečíst něco od autora poprvé) .
Přízračný svět: mládí, hudba, přátelství, knihovna, láska, sex, podobenství, smrt. Podivuhodná směs žánrů. S autorem se ocitám daleko na východě, v jiných krajích, v jiných dobách, ale se spoustou západních ingrediencí – s odkazy od antiky až po současnost. A také s přebytkem otázek. Kafka? Padající ryby nebo pijavice? Ztráty vědomí? Johnnie Walker? Plukovník Sanders? Kočičí mluva? Podivné vztahy? Podivná úmrtí! Co tím vším chce autor říct? Můj třetí Murakami, textem se probíjím proměnlivou rychlostí a spolu s Kafkou Tamurou, panem Óšimou, slečnou Saeki, dívkou Sakurou, panem Nakatou a mladým Hošinou hledám odpovědi.
Ta cesta byla dlouhá, ale znovu dojemná, napínavá, občas vtipná, záhadná, tu a tam neuchopitelná, nezapomenutelná.
90 % (aktuálně 2014 hodnotících s průměrem 88 %).
…
“Račte odpustit, pane Hošino, ale Nakata je prosím tak hloupý, že ani neumí číst.”
“Hmmm,” zahučel uznale Hošino, na kterého to udělalo opravdu dojem. “Ty brďo, neumět číst, to už je teda dneska fakt vzácnost.“
(SPOILER)
Dlouho jsem si nebyl zcela jistý, jestli se mi Murakamiho Kafka na pobřeží líbil, či zase tolik ne. Nakonec jsem došel k závěru, že líbil.
Je to bezesporu skvěle napsaná kniha, která na 550 stranách neustále udržuje čtenářovu pozornost a neztrácí spád. Taky je zde zábavná hra s vypravěčem, mám na mysli neustálé změny fokalizace podle kapitol. Murakamiho způsob psaní mi připadá zábavný a místy měl blízko k absurdní literatuře, ačkoliv to bylo zapříčiněno i námětem, který byl leckdy téměř surreálný.
Na tomto románu oceňuji také to, že jeho čtení navozuje dojem, že se autor při psaní strašně bavil. Každou chvíli v pozadí hraje hudba, Beatles nebo Beethoven a všechno mezi tím. V určitých scénách, když samotné postavy poslouchají hudbu, tyto skladby výrazně dotvářejí atmosféru, protože pokud je čtenář zná, jako by je poslouchal s postavami. Z těchto důvodů je Kafka na pobřeží román velmi hudební, nemluvě o tajemné titulní písni.
Jak stránky míjí, čtenáři se před očima míhá spousta zvláštních, nových věcí, od mluvících koček, ubodaného Johnnieho Wolkera, vchodového kamene, dívky, která v nepatřícných chvílích cituje Henriho Bergsona, po hermafrodita. Murakami neustále navádí čtenáře k tomu, aby věřil ve vysvětlení, které se v takových případech v závěru dostaví.
A ono nic.
Na konci se dozvíte, že své knize nerozumí ani autor, jak sám přiznal. A jste odkázáni na interpretace. Nyní můžete buď věřit, že kniha je plná symboliky, nebo že jako cizinci nemáme vlastně orávo pochopit Kafkův svět, anebo třeba, že Murakami prostě psal, co chtěl. Pravdivé jsou samozřejmě všechny výklady. Čtenář z toho může být trochu zneklidněn, jako třeba já, který jsem knihu musel doslova rozchodit, abych věděl, co si o ní myslím. Jeden japonský kritik nazval Murakamiho "sňatkovým podvodníkem" právě proto, že čtenáři částečně přislíbil nějáké vysvětlení, kterého se ale čtenář nedočkal. Já však takivou absenci vyústění nepovažuji za nedostatek, protože dílo je tím pádem zcela otevřené. Mohu v něm hledat prvky psychoanalýzy, různé filosofické tendence, odkazy na japonskou kulturu (ačkoliv jinak je román velmi nejaponský) nebo na ně pohlížet z úplně jiného úhlu pohledu. Jako čtenář jsem svobodný.
Nemůžu jinak než dát pět hvězdiček,miluju tu magii a nadpřirozeno předkládané nám s takovou lehkostí.Vůbec nevadí nezodpovězené otázky,pro mě důležitá je cesta postav,jejich pohnutky,jejich prožitky.Pan Nakata a Hošino- to je neotřelá dvojice v jiných knihách nevídaná
Kafka na pobřeží v sobě skrývá tolik různých žánrů, že skoro nevím, kde začít. Je to ale rozhodně aspekt, který se mi hodně líbil. Povídání s kočičkami připomíná bajku, která se ale zvrhne v šílený horor, popis procesu “výroby flétny z kočicích duší” je asi to nejotřesnější, co jsem kdy vůbec četl. Skvělá je taky linka pana Nakaty a Hošiny, tahle část příběhu je zase žánrově road trip se vším všudy a právě Hošino mi byl ze všech postav v knize nejsympatičtější svou přímočarostí a upřímností. Skoro by se dalo říct i jednoduchostí, i když vedle pana Nakaty je to dost relativní :-). V Kafkově linii jde hlavně o to, zdali se hrdina ztratí v tom bludišti, co má sám v sobě, a samozřejmě o jeho vztah k matce. Jsou tu i docela explicitní erotické scény, které ale nejsou samoúčelné a naprosto přirozeně zapadají do děje. Murakami prostě popisuje svět svých postav kompletně včetně jejich sexuality. V tomto románu plného magického surrealismu se mi paradoxně nejhůř věřilo tomu, jak morální vyspělý Kafka je a jaký ma kulturní rozhled na to, že je mu teprve patnáct.
Nejintelektuálnější erotická kniha všech dob ;) Kouzelná, skoro všechny hlavní postavy románu jsem si oblíbil. A se Sakurou se snad ještě uvidím (read: zase k ní vlezu do postel).
Musím se přiznat, že mě kniha štvala. Několikrát jsem ji chtěla odhodit a už se k ní nevracet. Nicméně mi to nedalo, ostatně jako u všech knih, prostě je musím dočíst. Nikdo mi nebyl sympatický, vadilo mi surové popisování násilného a erotického chování, nepodstatné detaily, jako co si kdo uvařil k večeři, co si oblékl apod. Ke knize se nikdy nevrátím, ještě teď se mračím, když si na ni vzpomenu ;).
Hodně zajímavá knížka, nad kterou musím pořád přemýšlet, našel jsem v ní spoustu zajímavých myšlenek. Haruki Murakami je specifický v tom, že napíše cokoliv a nebojí se zabrousit do všemožných detailů, klidně bude i nechutný, proto na jeho knihy snad nejde zapomenout. Všechny obsahují něco, co mě chytí a vtáhne. Hlavní postava mi připadala opravdová a jedinečná - sice jsem Kafkovi ne vždycky fandil, není to můj úplně nejoblíbenější hlavní hrdina, ale i tak mě zajímalo, co se s ním stane dál. První část se mi sice zdála o fous lepší než ta druhá, ale ve výsledku jde o opravdu skvělou knihu... Mám dojem, že její důležitost a jedinečnost asi docením, až se mi děj pořádně rozleží v hlavě. :)
Specifická kniha, zadrápla se mi pod kůži. Svérázně netypické příběhy hlavních postav u kterých prostě potřebujete vědět jak dopadnou a navíc přemýšlíte jestli z nich nemáte něco podobného v sobě. Líbilo se mi takové to střídání stylů, jednou detektivka, pak sci-fi, které sklouzne k bajce...Povedené dílo. 4/5
Tato kniha byla první, kterou jsem od Murakamiho četla, ale už po pár desítkách stran jsem věděla, že ho zbožňuji. Zajímavé peripetie udržovaly moje oči přišpendlené mezi řádky dlouhé hodiny, jenže v této knize samozřejmě čas neznamená vůbec nic. Od začátku jsem četla s pocitem, že se může stát cokoli, ale nic mým názorem na knihu ani autora neotřese, a to ani otevřený závěr, které běžně nemám nijak v oblibě. Zkrátka na mě kniha působila, jakoby ani nemohla být napsaná jinak, jakoby jedině přesně těchto 550 stran slov mohlo vytvořit ten jediný možný správný celek.
Štítky knihy
japonská literatura magický realismus převtělování World Fantasy Award (cena)
Autorovy další knížky
| 2005 |  Norské dřevo |
| 2012 | 1Q84: Kniha 1 a 2 |
| 2010 | Kafka na pobřeží |
| 2004 | Na jih od hranic, na západ od slunce |
| 2015 | Bezbarvý Cukuru Tazaki a jeho léta putování |
Ach Haruki, zase jste mne dostal do kolen. Doslova.
Dlouho se mi nedařilo překonat čtecí krizi po přečtení čtyřdílné série Pohřebiště zapomenutých knih. Ale Murakami je holt záruka úspěchu, jen mě to mohlo napadnout dříve.
Stejně jako má první loňská "jarní" kniha byla od něho, letos to bylo zrovna tak. A musím říci, že mě Murakamiho knihy baví stále stejně. Nemůžu říci, že by v nich bylo nějaké slepé místečko, kde by snad hrozilo opadnuté mého zájmu.
Nejinak tomu bylo i u Kafky na pobřeží. Trochu erotiky, lehký magický realismus, příroda v kontrastu s městem, poklidné prostředí knihovny vs. hluk dálnice. Nejdrsnější patnáctiletý kluk, který zří onen svět; nejdivnější šedesátiletý stařeček, co si povídá s kočkami a kameny; genderově nespecifický pan Óšima... je toho opravdu moc. Každý moment v příběhu byl geniálně načasován A co teprve posledních pár řádků každé kapitoly, které přinesly nesmírnou dávku napětí a gradace děje.
Stejně jako v ostatních knihách, co jsem od Murakamiho četla, ani tady nehrozí, že by se čtenář ztratil v počtu postav. Jména znějí příjemně, souvětí jsou srozumitelná, semtam člověk narazí na nějaké to moudro, po kterém pak přestane číst a jen tupě zírá do prázdna a prázdno má v tu chvíli i v hlavě.
Jenže "Věci kolem tebe jsou jen obrazem toho, co máš v sobě. A co máš v sobě, je jen obrazem toho, co je kolem tebe. Kdykoliv se proto vydáš do labyrintu okolního světa, vydáváš se na cestou sám sebou." (s. 414)
Nemůžu jinak, než s láskou vzpomínat na všechny Mirakamiho knihy a těšit se, že ke mě osudový vítr brzy nějakou zase přivane. A nebo nebudu spoléhat na osud a brzy si nějakou koupím sama. Co vím, mám doma v knihovně opravdu jen zlomek jeho knih.