Kámen a bolest
Karel Schulz
https://www.databazeknih.cz/img/books/12_/128733/kamen-a-bolest-128733.jpg
5
467
467
Svým posledním dílem, románem Kámen a bolest, vytvořil někdejší člen Devětsilu jedno z vrcholných děl české historické prózy. Líčí v něm osudy velikána renesančního umění Michelangela Buonarottiho a zároveň podává monumentální a mnohostranný obraz dramatických střetů epochy, která se např. v postavě fanatického kazatele Savonaroly láme od smyslného pozemšťanství renesance k mystickému vytržení baroka. "Kámen a bolest je jedním z vrcholů moderní české prózy, je plodem vyzrálé umělecké kultury, dílem, v němž se výrazové prostředky různých druhů umění - literatury, hudby, malířství, sochařství i architektury - navzájem prostupují a ovlivňují," píše v závěrečném komentáři, literární historik Blahoslav Dokoupil.... celý text
Přidat komentář
Další monumentální dílo české literatury, které možná někdo opomene, protože existují tu zahraniční Sienkiewiczové, Scottové, Hugové apod. Přitom všem však právě Schulzova próza se nejen těmto jménům vyrovná, ale v lecčems je i překoná. Barokní košatá souvětí a až existencionální zápas Michelangela se světem a sebou samým staví tuto knihu na piedestal historické literatury, která kromě faktografických zajímavostí přináší i universální témata, která platná jsou po všechny věky viz, např. umělec a jeho dílo.
"Jen rány dávají tvar věcem. I životu."
Hloubku této věty pozná snad jen člověk, jenž si už něco zažil. Pravdivá toť slova. Jenom se dají podtrhnout citátem z Nezvalova Edisona:
„Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek, stesk a úzkost z života i smrti“
"Také papež Julius, stařec v krunýři, pro něhož není oddechu ani spánku, slyší dunět ohlušující rachot řítícího se kamení hodin, lavinu času a jeho ruce se napínají ke kříži, aby se opět vracely. A někdy čas se plíží jako had ze skal, pomalu, v oblouku, záludně, a tu papež kopím a ostruhou je připraven protknout mu úzkou odpornou hlavu, přečkáme z vůle boží i věky, dokud nebude dostavěno, uvidíš, že zvítězíme i nad časem, ještě nezemřeme, ne, ještě ne, zvítězíme---"
Metafora času jako plížícího se hada je naprosto úžasná a trefná. Nad časem nikdo nezvítězí, ani Schulzovi nebylo dáno dopsat další dva díly svého díla, ale přece jenom v něčem čas přepral. Jeho kniha se čte dodnes, ona zůstává nenalomena zubem času a žije dál pro další generace čtenářů.
"Nejde o to zvládnout hory, nejprve musíš zvládnout propasti, nebo jinak se ti vše zřítí a propast pohltí horu i tvé dílo. Bojíš se hlubin? Zvykej na ně, abys nedostal závrať."
Propasti jsou elementární součástí našich životů, dříve či později do nich každý nahlédne, jde jenom o to, jak se s tím poprat. Život je, myslím, veskrze pozitivní věc, jenom v něm nemůžeme hledat jenom to, co nás těší, nakonec je to právě jistota propastí, která nás nakonec uklidňuje, jistota toho, že v tom nejsme sami.
O tuhle knížku jsem pohledem zakopávala už jako dítě. V naší knihovně byla odjakživa. Naštěstí mě v dětství její titul vždycky odradil. (Určitě to není čtení pro dítě, i kdyby bylo sebevětším knihomolem.) Takže poprvé jsem ji přečetla přibližně v pětadvaceti. Dodneška si pamatuju své usilovné pátrání po pokračování a to velké zklamání, když jsem zjistila, že prostě není!
Teď po dvaceti letech jsem knihu přečetla podruhé, a opět cítím jak ráda bych se začetla do pokračování.
Je to obsáhlý román, nesoustřeďuje se pouze na postavu Michelangela, ale ukazuje nám jeho rodinu, prostředí ze kterého vychází, jeho přátele i umělecké soky, podporovatele i nepřátele. Vše zasazuje do kontextu doby a událostí.
Karel Schulz nejenom veškeré pocity dokázal popsat, on je ve čtenáři přímo vyvolává. Při čtení jsem doslova cítila Michelangelovu bolest, úzkost, vyčerpání, nemoc. Cokoli autor napsal, každé slovo, věta mají v knize své místo a i když se mnohé z nich opakují a to i několikrát, nejsou tam zbytečně.
Je to úžasná kniha, bylo krásné ji zase číst, byl to svátek.
„Tu myslil na to, jak proměny života procházejí skrytě a nepovšimnuty, nedějí se zjevně, ale hluboce tajemně, a jejich chvíle se může zdát i všední a obvyklá, aby teprve později se s úžasem shledalo, že to tenkrát nebyl pouze všední den života, ale chvíle slavnostní a vznešená, která prošla tiše a skrytě, nepochopil jsi – Ještě jsi nic netušil, a již tvůj život byl rozťat vedví, to, co bylo, už nikdy se nebude podobat tomu, co se stane – Jaký most najít? Jak toto rozpolcení života překlenout?“
Zdá se, že jsou v dějinách světa zvláštní období, kdy se v čase a prostoru sejde nebývale vysoké množství inspirujících osobností a světoborných historických událostí. Lze se ptát, čím to je. Jsou to výjimečné podmínky, které generují výjimečné hrdiny? Anebo zvláštním talentem a schopnostmi obdaření lidé vytvářejí situace, ve kterém se lámou dějinná paradigmata? Pravda bude zřejmě někde uprostřed. Ať tak či onak: přelom mezi středověkem a novověkem ve střední Itálii nabídl mnoho zajímavých osobností a vojensko-politických i duchovních zápletek vhodných k tomu, aby byly beletristicky zpracovány. A Karel Schulz nabízenou látku dokázal skvěle vytěžit a napsal dílo, které nelze než obdivovat, které v sobě integrálně a přirozeně propojuje velké příběhy dějin a intimní drama boje o nalézání a ztrácení sebe sama v nelítostném víru mocenských her a intrik.
Byl to zejména Michelangelův osobní příběh, ze kterého jsem byl nadšený. Zatímco u historické linie jsem se občas přistihl u trochu nepozorného čtení o všech těch rodinách a kardinálech, jakmile jsme se spolu s Karlem Schulzem ponořili do vnitřního sochařova života, tak mi rázem přišel román naprosto skvělý, hlavně skvěle napsaný, klasicky i moderně zároveň, s nebývalou obrazností a výstižnou výmluvnosti, která kdyby byla snad ještě o písmenko víc ornamentální, už by sklouzla do nabubřelosti, ale tak jak byla, mě dokázala emočně zasáhnout a vtáhnout.
Přestože nejsem Schulzovu Michelangelovi osobnostně nijak podobný, bytostné prolnutí vlastního životního já a vlastního uměleckého já, promítající se do utrpení spojeného s tvůrčím procesem je mi cizí (moje občasné trápení se nad formulací knižních komentářů zde na DK se s Michelangelovým existenciálním bojem o sebevyjádření ve svém umění opravdu nedá srovnávat ;-), měl jsem pocit, jako bych se při čtení hroutil pod jeho břemeny a žil jeho nadějemi. To se mi při čtení románu sice stává často, ale až takhle intenzivně zas tak často ne.
„Rány mne utvářejí a formují, jako já kámen. Jen rány dávají tvar. Rány a kámen, bolest a kámen, život.“
Kámen a bolest je jednou z knih, na které jsem narazil v podstatě náhodou v knihovně.
Styl příběhu je netypický, ale přitom velmi čtivý. Osobně jsem nejvíce vnímal prolínání dvou rovin: životní příběh Michelangela Buonarrotiho, který vyzníval smutně, přestože byl naplněný tvořivou energií a neosobní příběh historických událostí, které se odehrávaly na pozadí a působily naopak komicky, přestože se jednalo spíše o tragédii. To vše dohormady vytvářelo zajímavý kontrast a moc se mi to líbilo.
V zápalu čtení jsem jaksi přehlédnul, že autor knihu nedokončil resp. příběh se uzavírá v období, kdy je Michelangelovi cca 30 let. A to mne mrzí, protože jsem si čtení moc užil a zajímalo mne, jak to bylo dál. Takže jsem si pak dohledal pár informací na internetu, což je dost chabá náhrada za tak vynikající knihu.
Dávám plný počet hvězd. Knihu bych doporučil všem čtenářům, kteří mají rádi historické romány a zejména období na přelomu 15-tého a 16-tého století.
Michelangelo Buonarroti :
Kámen ke mně promlouvá .... a já mu naslouchám a tvořím ....
" Temný život kamene se prodíral k němu na povrch a bil svými neviděnými, cítěnými vlnami do pokožky jeho rukou....
Tyto dlouhé, jemné vlny se slučovaly v jeho dlani, mohl je rozhodit jako paprsky a kámen by je byl opět vsákl do sebe ...."
V této knize jsem pozadí brala jako kulisu - zajímala mne hlavně postava umělce ....
Shlédla jsem výzdobu Sixtinské kaple, sochu Davida ve Florencii, ale co mne zaujalo nejvíce :
Chrám sv. Petra v Římě - a matka nevýslovné bolesti - PIETA - a její subtilnost :
" Absolutní bolest není zoufalá, absolutní bolest je nekonečná nezvlněná pláň ....
Lehce vsunul mrtvé tělo do klína Matky... tvář tichá, němá bolest ...."
To bylo krásné čtení - a dlouhé - po dávkách ....
A slova Michelangelova přítele fra Timotea :
Tvoř, ale ne pro svoji pýchu a žádostivost ... proto, aby nebyla zmařena krása.
"Víš, co se o Římě říká? Vše je tam na prodej. Oltáře, kněží, svátosti i Bůh.... Vše je na prodej."
A já si tak říkám, že my, pyšní na pokrok (čas nezastavíš), jakto, že už v dobách dávno minulých - renesanci v tomto případě - se dělo to, co jsem si myslela, že se může dít jenom v dnešních časech. V dnešní době rozjedené církve vatikánské, jejíž kněží se sotva kutálí a za sebemenší obřad pro věřící (křest, biřmování, eucharistie...) si nechají zaplatit pěkně kulatou eurovou sumičku.
O životě sochaře, malíře a básníka Buonarrottiho se autor rozepisuje na pozadí dějin světských i papežských vlád Medicejských, Della Roverů a španělského rodu Borgiů. Býval to zkažený svět, v oné době renesance a umění, krásy a zjemnělosti ducha... kdy mocní získávali svou moc korupcí, nepotismem a zabíjením svých protivníků, doba, kdy kardinálové měli bezpočet milenek a papežové potomky. Doba renesance zrodila třeba také mnicha Savonarolu, který se zasadil o vytvoření teokratického státu florentského, však jeho samotného nakonec čekala rozpálená hranice, nebo Machiavelliho, který naopak církev označoval za za strůjce morální zkázy Itálie. Jaká podoba se středověkým myšlením, závistí, krutostí a vraždami. Jak těžký byl život Michelangela. A jak dlouhý, přese všechno.
Doba renesance, já doufala v lehký, taneční krok spisovatele mezi sochami a architektonickými skvosty té doby. Jsem bláhová. Vždyť on to neměl nikterak lehké, Buonarrotti, stejně jako Leonardo da Vinci, byť právě tito dva velikáni své doby se dostávají do střetu. Dva tak velcí umělci na jednom místě musí spolu soupeřit, ale jen jeden z nich má před sebou ještě hodně dlouhý život, ten, k jehož slávě se ve florentské Akademii vypíná socha Davida. Přes svůj poměrně krátký život Karel Schulz, katolický konvertita, zanechal světu nemálo děl a toto, bohužel nedokončené, je nádherné epické dílo o životě člověka bojujícího proti všem i proti času ("Ale mne tato doba bolí."). Umím si představit, jaké pozdvižení vzbudilo v katolických řadách. Příliš to s nimi ale nehnulo, soudě podle neutuchajících skandálů století a let pozdějších.
"Nevšímej si věcí dočasných, protože tvoříš pro věčnost."
Krásným jazykem psaná kniha. Trochu těžší začátek, mnoho postav, ale pak jsem si zvykla na styl vyprávění a hodnotím 4*. Život Michelangela se odvíjí na pozadí renesančních intrik a bouřlivých proměn měst na území dnešní Itálie. Konec jsem pochopila až díky komentářům - kniha zůstala nedokončena.
Karla Schulze znám jen díky jeho příbuzenství s Topoly. Nevím proč, ale název ve mně vždy evokoval, že se jedná o básnickou sbírku (aniž bych se namáhala tuto bichli otevřít :)).
Renesance mi byla cizí a lhostejná. Až doteď. Mám dočteno a mísí se ve mně mnoho rozličných pocitů - melancholie (autor tento skvost, božskou knihu bohužel nedokončil a nedozvím se další Michelangelovy pocity, ani detaily jeho děl na zakázku, vnitřně výbušnou vášeň a touhu poznat poznamenaná místa renesanční - válčící, zamořené, náboženské, mystické, umělecké a horkem spalující - Itálie a obdivovat zmíněná díla a budovy, představovat si ony postavy a jejich možné konání a činy. Už se mi po Michelagelovi stýská... Ale neviděli jsme se naposledy, brzy se opět shledáme. Velmi brzy.
Toto je kniha mého srdce :-) Četla jsem ji několikrát a vím, že se kn í vždy ráda vrátím. Mám ráda Michelangela a tuto dobu a miluji jazyk a styl jakým je kniha napsána. Velice mě mrzí, že se jedná jen o první a část druhého dílu - velká škoda. Když jsem ji dočetla poprvé, tak mi přišlo, že mi najendou v životě něco chybí...
Prada, že hodně lidí mi říká, že jim trochu trvalo než se do knihy začetli, ale že to pak stálo opravdu za to
Nádherně popsaný historický kontext se spousty filozofických myšlenek, které Vám umí rozeznit i nejhlubší struny duše.
Historický román, životopis Michelangelův - to vyzní žalostně chudě pro popis tohoto osmisetstránkového obrazu ze slov ... Intriky mocných šlechtických rodů, "mafie" papežského stolce, fanatický mnich Savonarola, pragmatik Machiavelli ... a plejáda dalších a dalších, těch nejvěhlasnějších historických jmen zasazených do kontextu své doby, do neustálého mocenského a kulturního varu renesanční Itálie, v níž i Michelangelo svádí svůj zápas duše a hmoty.
Jak už bylo níže v komentářích zmíněno, Karel Schulz není klasickým románovým vypravěčem, spíše slovy maluje obrazy viděného jako výtvarník, exaltovanými výkřiky a opakováním načrtává a nechává působit duševní "muka" postav, protkává mnohými citacemi, antickými kulturními i filozofickými odkazy, kázáními, někdy zase karikujícími zkratkami sarkasticky shrnujícími marnost pinožení mnohých postav (vesměs tedy těch nesympatických)...a dokáže tak čtenáře plasticky přenést do svého barvitého, neuvěřitelně věrohodně působícího světa renesanční Itálie.
Jediná vada na kráse - jak už také bylo v komentářích mnohokrát zmíněno - je nedokončenost díla. Že by Leonardova pomsta?
Po dlouhe dobe opravdu krasna a hodnotna kniha, jejiz cetbu jsem si uzivala kazdou strankou. Nadherny jazyk, poeticke obraty a zaroven vyborne zpracovani historickych udalosti. Skoda preskoda, ze nedoslo k realizaci cele trilogie!
Román jsem nedočetla,je táhlý a často hodnĕ ponurý.Když jsem si přečetla životopis autora,dobu ve které žil a pracoval,jeho povolání,přišlo mi,že se snažil odreagovat a uniknout pomocí psaní,ale vlastnĕ nebylo kam.
Historický román, který líčí osudy Michelangela Buonarottiho, podává sugestivní obraz dramatických konfliktů doby. Mám pocit, že autor román nedokončil. Tuto knihu jsem četl v minulosti. Knihu jsem si půjčil od dědy. V knize se vyskytují černobílé fotografie.
SCHULZ díky své inklinaci ke katolicismu nebyl za komunistického režimu náležitě oceněn.
Velmi zvláštní kniha. Autor se snaží neustálým opakováním slov a celých vět přiblížit myšlení génia, což pro čtenáře logičtějšího založení působí zprvu velmi odtažitě. Alespoň já jsem se do knihy "začítal" velmi pomalu, přerušovaně a s despektem ke stylu. Časem mě ale děj pohltil a ke konci už jsem knihu četl skoro jedním dechem. Nechci tvrdit, že by mi kniha bůhví jak přirostla k srdci, ale v průběhu čtení se moje hodnocení změnilo ze dvou hvězdiček na čtyři.
Určitě knihu doporučuji každému koho zajímá renesanční umění a Florencie. Byť nejde o snadnou četbu, podává zajímavý pohled na významnou etapu italské historie.
(audio)
Škoda, že to není delší - bez ironie a bez náznaku, že by tomu něco chybělo. Prostě to autor nestihl. Už se nedozvíme, jestli by to skončilo spletí oslích můstků nebo důstojným odchodem, ale tohle je hoodně dobrá ochutnávka čehosi, co mohlo být ještě mnohem větší.
Tak tohle rozhodně nebyla oddechovka, ale tak mě to dostalo, že jsem měla pocit, že žijí v Itálii. Jedna z knih, které jsem s sebou prostě musela nosit úplně všude, dokud jsem ji nepřečetla...
Štítky knihy
křesťanství renesance výtvarné umění životopisné, biografické romány sochařství Itálie Michelangelo Buonarroti, 1475-1564 Medicejové rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 1983 |  Kámen a bolest |
| 1974 | Peníz z noclehárny |
| 1943 | Princezna z kapradí |
| 1941 |  Prsten královnin |
| 1966 | Blázen před zrcadlem a jiné prózy |
Uf. Přečteno. Nádherný jazyk a styl - náročné čtení, přesto pro mě úžasný zážitek na dlouhou dobu.