Kartuziánsky kláštor v Parme
Stendhal (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/42_/427948/bmid_kartuziansky-klastor-v-parme-luL-427948.JPG
4
240
240
Popis knihy zde zatím bohužel není...
Literatura světová Historické romány
Vydáno: 1949 , PravdaOriginální název:
La Chartreuse de Parme, 1839
více info...
Přidat komentář
Historický román z doby Napoelona. Mladý šlechtic Fabrizzio, který se účastnil bitvy u Waterloo se ocitá na parmském dvoře. Je svobodomyslný a dost nechápe politiku plných intrik, falešných pomluv a lhostejnosti. Fabrizzio hledá pocit štěstí a lásku, kterou nedokáže poznat, jeho emoce jsou prázdné a i když je plný snů, tato emoce mu chybí. Jednou se ocitne v nešťastné situaci, kdy umře člověk a on je za tuto smrt uvězněn do věznice parmské. Tam poznává dceru žalářníka, do které se bezmezně zamiluje. Určitou lstí je osvobozen a hledá záchranu v odchodu do kartuziánského kláštera. Jenže se též nechce vzdát své poznané lásky.
(SPOILER)
Dvoudílná adaptace Českého rozhlasu z roku 1976, mimo jiné s V. Galatíkovou.
Příběh odpovídá době, romantický mladý hrdina, prostopášník, který je předurčen pro církevní kariéru. Neví, co je láska, přitom při potyčce o dívku zabije nešťastnou náhodou soka. Ocitá se ve vězení a tím ve víru pletich a intrik na parmském dvoře. Zamiluje se do žalářníkovy dcery, uteče, zase se vrátí a nakonec spolu mají tajný vztah.
Kniha ukazuje vztahy a intriky na parmském dvoře, kdy je každý proti každému. Vévoda se tak drží u moci. Na konci je zabit rebely.
Ach ten těžký život šlechticů. Nemají do čeho rýpnout a tak vymýšlí blbosti.
Z celé knihy na mě neustále dýchala nuda jejich životů a zbytečnost jejich existence. Krásný odraz doby, jen styl knihy je příliš poplatný době vzniku. Autor nás zahlcuje každým pseudohnutim mysli a špatně se to čte. Poměrně jednoduchý příběh je tak rozplyzlý do tisíců slov a zbytečně.
„Ale čtenář je už asi unaven všemi těmito podrobnostmi úředního jednání a právě tak všemi těmi dvorskými intrikami. Ze všeho toho je možné si vzít poučení, že jakmile se člověk dostane ke dvoru, vydává všanc své štěstí, je-li šťasten; v každém případě činí svou budoucnost závislou na intrikách nějaké komorné.
V republikánské Americe zase je nutno (jaká nuda!) vážně se po celé dny ucházet o přízeň pouličních kramářů a stát se takovým pitomcem, jako jsou oni. A žádné operní divadlo!“
Tohle je rámec, v kterém jednají hrdinové Stendhalova románu. O odchodu do Ameriky se tu pak několikrát mluví, ale nedojde na ni. Zato NUDA je překvapivě hybatelem událostí, které mají často osudové dopady. Podivné! Neměla šlechta opravdu nic jiného na práci než zábavu a hýčkání svého zbytnělého ega? Intriky, intriky na druhou, intriky na entou a jejich důsledky. Romantická láska, láska ke svobodě, vláda jedu a dýky. To vše zpracováno podle staré kroniky zvané „Počátek velikosti rodu Farnese“. Síla této knihy je v líčení silných hnutí mysli tvořících směs lásky, nenávisti, života a smrti. A samozřejmě pro nás zajímavého líčení doby po napoleonských válkách v absolutistickém parmském knížectví. Autor sám lavíruje mezi dvěma světy („starým“ a „novým“) a chvílemi vypisuje nekonečné souvislosti, aby pak hnal děj zkratkovitě dál.
Knížku se skvělými Lieslerovými ilustracemi mám po své mamince, milovala klasickou literaturu, já ji přečetl teprve nyní, když jsem na penzi, a přiznávám, že s autorovým povídáním musíte mít nějakou tu trpělivost. Přeci jen byla psána skoro před dvěma staletími, kdy se tolik nespěchalo. (Rok po napsání knihy se kupř. vdávala Božena Němcová, a když jste své milé chtěli zahrát její oblíbenou písničku, nebylo to z cédéčka, ale museli jste si najmout opravdovou kapelu...) A v dnešní době ukrajinské války se jistě pousmějete nad Fabrizziovou účastí v bitvě u Waterloo, ale je to trpký úšklebek: dnes by určitě nepřežil...
Podobné jako u ČERVENÝ A ČERNÝ. Děj mě nijak nevzal, ale nasál jsem problematiku té doby.
Klasický objemný román popisující celý život a duševní vývoj mladého Fabrizzia. Sám Stendhal přímo v románu ironicky napsal: „Přiznám se, že jsem následoval příkladu mnoha vážených spisovatelů a začal jsem vyprávět historii svého hrdiny rok před jeho narozením.“ (str.14)
Podrobnosti ze života dvoru absolutistického knížectví se všemi jeho hodnostmi, intrikami a způsoby jsou pro člověka 21.století těžko uchopitelné, nicméně je to právě příběh několika velikých lásek, které udrží čtenáře bdělým.
V druhé polovině knihy se rozehraje dojemná Epika, kdy Fabrizzio skončí uvězněn v Parmské věznici, a kde překvapivě poprvé pozná upřímnou lásku. Narativ graduje a ke konci, v němž je toho tolik líčeno tak málo slovy, vyústí v tragické (neočekávané) dovršení, z kterého mám do teď vlhko v očích.
Pěkná kniha. Děj sice není pro dnešního čtenáře nijak zvlášť nápaditý nebo skandální, ale celý příběh se velmi dobře a příjemně čte.
Vše bylo řečeno: Klasika, čili pro dnešního čtenáře těžko uchopitelná. Zdlouhavé pasáže mimo hlavní děj. Neuvěřitelné chování některých postav. Příjemný pohled do vládních intrik. Konec neskutečně rychlý a nepředvídaný. A co všechno spojuje a je v nadhledu celého příběhu - přece láska, ta hýbe světem, jde přes mrtvoly, ta může za všechno i za tento historický román, který je potřeba přelouskat!
V případě této knihy jsem trochu na vahách jaké dát hodnocení. Myslím, že kniha mohla být mnohem kratší. Pak by byla čtivější. Chápu, že byla psaná v jiné době a pro jiné čtenáře. Je to klasika a ta není vždy zábavná.
Tuhle knížku bych rozdělil na tři části: překombinovaný, táhnoucí se začátek – zajímavé a místy opravdu čtivé prostřední 3/4 knihy – zvláštní, sotva uvěřitelný a poněkud křečovitě působící konec. Popisy, dlouhé vnitřní monology i "romantické" přebírání emocí samozřejmě v kontextu doby chápu, ale při pohledu na celek se mi zdá, že dílo zkrátka není úplně zvládnuté. (Poznámka na okraj: Motivace a jednání postav se občas zdály tak nesmyslné, až jsem měl podezření, že jde o chyby překladu.)
Nechal som si preležať myšlienky o tejto knihe a tak som sa rozhodol zmeniť moju recenziu.
Niektoré veci som nepochopil (konanie postáv, vzťahy) a to mi niekedy kazilo dojem. Zle som sa začítal a tak som sa nestal "zasväteným". Štýl bol náročnejší ale to podstatné sa dalo ľahko vytriediť. Poplatná aj dnešnej dobe (aj keď sa to na prvý pohľad nezdá). Pekný, zaujímavý a netradičný príbeh v ktorom hrá hlavnú rolu ľudskosť - jednoduchá ale aj komplikovaná. Niekedy prisladké, niekedy veľa opisu. Určite neľutujem, ale čítal som už lepšie
Uvažoval jsem o čtvré navíc, ale byla by jen asi ze slušnosti ke klasice a možná i za úžasného Gérarda Phillipa ve filmové verzi - a to je málo. Každopádně - zajímavá stavba románu, rozdílná dynamika děje, kdy se střídají napínavé pasáže plné zákulisních intrik a nebezpečí s popisnými pasážemi, z nichž nejvíc vyniká dokonalý (podrobný) popis bitvy u Waterloo.
S tolerancí vzhledem k době, po kterou je kniha na světě, a s vědomím, že jsem ji kdysi četl, jsem se k ní vrátil. Je to čtení pro zasvěcené.
Tak po měsíci konečně dočteno (na mne neobvykle dlouhá doba). Během čtení téhle knihy byly chvíle, kdy jsem si říkal, že scéna nemůže být nudnější a chtěl jsem už začít číst něco jiného. Jenže pak přišly další události v knize a já jsem byl s koncem (který byl vůči pomalému ději celé knihy nějaký podezřele rychlý) došel k tomu nejlepšímu možnému názoru, a to, že Stendhala stojí za to číst.
Jednu hvězdu ubírám za chvílemi (ale opravdu malými chvílemi) rozvláčné (i na realismus moc rozvláčné) popisy.
Mistrovské dílo, spolu s romány Čevený a černý a Lucien Leuwen patří mezi pilíře světové literatury.
Poněkud nedoceněný román, jenž svou nezvyklou stavbou a celkovou koncepcí mnohého povrchního čtenáře odradí, ale kdo se do něj pozorně začte, toho odmění nevšedním zážitkem. Na román jsem se dlouho chystal, vždy jsem dal přednost něčemu jinému. Ke knize se určitě v budoucnu vrátím a rád si ji vychutnám znovu.
Štítky knihy
zfilmováno vězení, věznice francouzská literatura kláštery, opatství zfilmováno – TV seriál
Autorovy další knížky
| 1961 |  Červený a černý |
| 1969 | Kartouza parmská |
| 1988 | Lucien Leuwen |
| 1964 | Římské procházky |
| 1961 | Armance / Lamiela |
(SPOILER) Místy jsem si říkala, že daná pasáž je dobře napsaná, jen mě to celé tématicky míjí. Místy jsem se nudila u detailů z nudných životů nudných urozených hrdinů. Kniha má velmi špatnou dynamiku. Pomalý úvod bych knize odpustila, rozsáhlé líčení zápletky je také ještě v pořádku, ale uspěchaným koncem to u mě autor hodně pokazil. To je snad ještě horší, než závěr Zaklínače. Tak já čtu několik set stran, o každém hnutí mysli každé postavy, abych se pak bez významnějšího dějového zlomu dostala skokově do budoucnosti a dozvěděla se, že ten náhle zemřel, ta náhle zemřela, tamten a tamta následovali o pár let později? To už raději otevřený konec než takovéhle "A žili až do smrti, to je ale překvapení, co?". Tak Kartouza parmská mi stačila jednou.