Kde kvete tráva
Han Kang
https://www.databazeknih.cz/img/books/37_/372962/bmid_kde-kvete-trava-uHP-372962.jpg
4
288
288
V noci na 27. května 1980 proběhl v jihokorejském Kwangdžu nejhorší masakr civilistů nařízený vlastní vládou, jaký moderní dějiny země pamatují. Pod záminkou potírání komunistické diverze schválili čelní představitelé státu vojenský zásah k potlačení lidových nepokojů, které byly ve skutečnosti projevem nesouhlasu s panujícím autoritářským režimem. Román sleduje osudy několika mladých hrdinů, které se oné osudné noci protnou. Ti, kteří přežili, musí čelit pronásledování ze strany státních orgánů i vlastním vzpomínkám na prožité trauma.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2018 , OdeonOriginální název:
소년이 온다 (Sonjoni onda), 2014
více info...
Přidat komentář
Knihu jsem přečetla doslova jedním dechem. Ačkoliv jsem měla při čtení svíravý tíživý pocit, nemohla jsem ji odložit. Pro mě úžasně napsaná kniha. Jedna z těch, které ve vás zaručeně zanechají stopu. Rozhodně stojí za přečtení. Donutí vás se ještě dlouho zamýšlet nad lidskou krutostí.
Úžasná kniha. Autorka si se způsobem sdělení svědectví přímo pohrála. Každá povídka používá jiný způsob vyprávění a umožňuje čtenářovi se dívat na situaci z různých úhlů. Myslím, že jednotlivé kapitoly jsou napsané tak, ze by se daly číst v jakémkoliv pořadí (krome epilogu). Moje nejoblíbenější kapitoly: 2., 3.
Útlá knížka, ale potřebovala jsem k přečtení víc než týden. To proto, že jsem se v pracovních dnech ke čtení dostala vždy až pozdě večer – a tuhle knihu jsem si před spaním opravdu číst netroufla.
Původně jsem si myslela, že téma č. 18 letošní Čtenářské výzvy, totiž kniha z prostředí, v kterém bych se nechtěla ocitnout, splním nějakým válečným románem, knihou o holocaustu apod. Nejspíš i na tyto knihy dojde... Musím ale říct, že po přečtení knížky Kde kvete tráva bych se do Koreje nechtěla podívat snad ani dnes. Pozor, nemyslím tím KLDR, ale Jižní Koreu. Právě tam se odehrává děj tohoto románu. Ač klíčové události knize zobrazené proběhly v letech 1979 a 1980 – diktátorský režim, masakr civilistů včetně žen a dětí, věznění a mučení – knihou se jako červená nit vinou příběhy těch, kteří přežili a jejichž život bych událostmi ve městě Kwandžu navždy poznamenán. Co je ale horší, cenzura, sledování tajnou policií a další podobné praktiky pokračovaly zřejmě až do konce 20. století a celkově se o temné kapitole jihokorejské historie moc nepíše a nemluví ani dnes.
Protože moje znalosti východoasijských dějin jsou nevalné, přečetla jsem si nejprve doslov překladatelky, který mi mnohé osvětlil. Doslov velmi upřímný – ale i děsivý. Ten, který dal zavraždit stovky, možná tisíce lidí (přesné číslo se asi nikdy nezjistí), byl omilostněn a v klídku si užívá důchod a hraje golf ve svém sídle. Naopak někdejší oběti masakrů a jejich rodiny si dodnes nesou společenské stigma. Co si má člověk myslet o zemi, která dle Wikipedie patří mezi 10 nejbohatších na světě, ale 15 % obyvatelstva žije v chudobě? Mezi chudými jsou zejména starší ženy... nejspíš proto, že v době, kdy byly mladé, dostávaly za stejnou práci zaplaceno jen polovinu toho, co muži... to se také jen tak mimochodem čtenář dozví v této knize. I to, že pracovní doba dělnic v textilní továrně byla v 70. letech 20. století 15 hodin denně, volno měly tyto ženy jen 2 dny za měsíc! Takové pracovní podmínky byly v českých zemích někdy v 1. polovině 19. století. Ano, Jižní Korea je asijským tygrem, ale za jakou cenu? A jaký je vlastně rozdíl mezi touto zemí a třeba komunistickou Čínou a jejím potlačováním lidských práv? Jakpak se k situaci v Jižní Koreji na konci 20. století postavilo mezinárodní společenství v čele s USA? Nejspíš nijak... vždyť přece šlo jen o pár umučených "komoušů", alespoň dle sdělení tehdejší jihokorejské státní reprezentace...
Smutná kniha, ale velice potřebná. Doporučuji všem, zejména pak těm, kdo mají některé země zařazeny mezi "hodné", demokratické, a jiné mezi "zlé", nedemokratické. Dobří a zlí jsou totiž jen lidé a běda, pokud se moci chopí takoví, kteří jsou pod záminkou boje za nějaký vznešený ideál schopni všeho...
začátek knihy byl stejně šokující jako Vegetariánka. Popisy zápachu z mrtvol, kapitola z pohledu mrtvoly... zajímavé. Poté to dle mě lehce uvadalo, postav, které vystupovaly, bylo hodně a začínala jsem se v nich ztrácet. Styl vyprávění byl pro mě náročný. Ale celkově téma... promyšlené, dobře zpracované a pro mě bylo neznámé. I když byla Vegetariánka z mého pohledu o chlup lepší, i o této knize jsem v noci přemýšlela. Přemýšlela jsem o myšlenkách a činech postav. Přemýšlela jsem o tom, že se jedná o rok 1980, žádná dávná historie. Přemýšlela jsem o absurdnosti politiky, kdy všechno všem projde a oni si za vraždy tisíců lidí dnes hrají golf ve své vile....
Také si pamatuji, jak jsem kdysi při hodině zeměpisu litoval tu "hodnou" Korejskou republiku, která zůstala uvěznaná "zlým" komunistickým Severem (s rudou Čínou za zády) na vzdáleném konci druhého Korejského poloostrova, oblokopená ze zbývajících tří světových stran jen lhostejným mořem. Posametovou optikou jsem vnímal protiklad mezi dvěma Korejemi jako opozici komunismu a demokracie, útlaku svobody, zla a dobra. To, že v Korejské republice mohlo docházet k názorové cenzuře, pornásledování odpůrců režimu či dokonce k politicky motivovaným vraždám a masakrům, nezapadalo do mé jednoduché šablonky.
Pokud něco vůbec dokáže vyvrátit výše zmínenou teorii je to právě tato kniha. Tuto černobílou šablonu rozbíjí prakticky dokonale. Událost pojmenovaná v tamní kultuře 518 (podle 18. 5., tj. dne kdy povstvání v roce 1980 začalo) tak tamní "demokratická" vláda si vybrala několik svých občanů jako obětní beránky, aby umetla cestu demokracii, jenže už z pozadí tahala za všechny nitky lidí stejného národa, kde se jako "vzor demokracie" o osm let později konaly velkolepé olympijské hry.
70. a 80. léta představují nejtemnější období dějin jihokorejské demokracie. V roce 1972 vyhlásil úřdající prezident Pak Čonghi novou ústavu (tzv. jusinské reformy), čímž se fakticky stal dikatátorem demokratické země. K ospravedlnění pak tento režim často využíval právě komunistickou antiideologii, oklešťoval bezpečností opatření a zpřísňoval postihy. V roce 1975 vešel v platnost mimořádný výnos číslo 9, který klasifikoval jakoukoliv kritiku kohokoliv z vlády jako trestný čin. Odpůrci nového "demokratického" režimu pak byli mučeni, vězněni, zatýkáni a popravování.
„Zvláštní bylo i to, že na rakev nikdy nezapomněli rozprostřít vlajku a několikrát ji omotat motouzem. Proč lidem zastřeleným armádou zpívají jejich blízcí státní hymnu? Proč jejich rakev halí do vlajky? Copak je nezabila vlastní země?“ (s. 15)
„Opravdu nás dneska všechny povraždí?“ (s. 26)
„Na co se tak vyzbrojili? proběhlo ti hlavou. Vždyť my nechceme žádný boj. Nemáme jedinou zbraň.“ (s. 151)
„Pamatuju si, jak jsem se zatajeným dechem obracela stránku za stránkou, až jsem na poslední fotografii uviděla znetvořenou tvář dívky, svisle rozetnutou bajonetem. V ten okamžik se cosi křehkého v mém nitru bezhlesně roztříštilo. Cosi, o jehož existenci jsem do té doby neměla ani potuchy.“ (epilog, s. 194)
Masaker na 200 stranach, velmi smutne, velmi zvlastne pisane, opakovane to citat nemam chut, po Vegetarianke a tejto knihe uz autorkine dalsie vyhladavat asi nebudem.
Se ani nechce věřit, že 50 let zpět byla v této technologické mocnosti diktatura a prostesty se řešily rovnou kulkami, velmi silný příběh, autorce nejde o to něco hodnotit, spíše na pozadí příběhu ukázat zvěrstva doby minulé
Autorka na poměrně malém počtu stránek popisuje události hrozivého masakru civilistů a nechává vyznít osudy několika postav. Stejně jako v předcházející Vegetariánce vypráví autorka příběh nesmírně rozmanitým jazykem a využívá přímosti a naturalistických popisů, které jen přidávají příběhu na tíživosti. Kde kvete tráva patří ke knihám, které stojí za to si přečíst, ale jen málokdo po nich sáhne znovu.
6 vypravěčů, jeden příběh z různých perspektiv. Malé dějiny na pozadí těch velkých. Neuvěřitelně silný příběh o události, která, troufám si říct, není v našem kontextu příliš známá. Ale i přesto je potřeba o ni mluvit, i přesto je potřeba "nést" kulturní historii i paměť dál a nezapomínat. Připomínat si, kde jsou hranice morálky, svobody, lidské důstojnosti; jaká je váha lidského života...
Za mě silná kniha jak po stránce vypravěčské (text obstojí sám o sobě), tak z hlediska předlohy (když si uvědomíme reálný historický kontext, je čtenářský zážitek o to silnější).
Velmi oceňuji překlad i následný doslov, kde překladatelka stručně a jasně osvětluje dějinné "události č. 518".
*************
"Kwangdžu může být cokoliv, co je vyloučené osamocené, pošlapané mocenskou zvůlí, bezdůvodně odsouzené k totálnímu zničení. [...] Kwangdžu se neustále rodí, aby bylo znovu zmasakrováno. Bouří se a hyne v ohni, aby mohlo být znovu obnoveno z krve a popela" (s. 202).
Kniha o krutých událostech, napsána však nádherným lyrickým jazykem. Pro mě překvapivé události, neboť jsem o této zemi moc nevěděla. Autorka se s tím příliš nepáře a o událostech píše tvrdě a bez příkras. Jen tak mohou určité věci plně vyniknout. Díky za tuto knihu, která mi zase o něco víc rozšířila obzory.
Konečně jsem se knihou prokousala. Byl to příběh o tíživé události lidských dějin, o kterých se málo ví. Autorka zde užívá velmi naturalistického líčení a popisů. Volí ale nádherný jazyk, díky němuž se vám vše před očima ukazuje jako obraz. Máte pocit, že přesně vidíte, o čem autorka píše, cítíte, slyšíte. Také mění způsoby vyprávění. Klobouk dolů, také samozřejmě pro překladatele.
Kniha se mi nečetla jednoduše, téma je velice tíživé, každopádně doporučuji lidem, co na to mají žaludek a chtějí se o událostech v Kwandžu dozvědět více. Protože kniha je rozdělená do kapitol podle pohledu jednotlivým postav, člověk se dozvídá o událostech z různých pohledů. Skrz celou knihu jsem měla zmatek ve jménech, které mi znějí velice podobně , a kvůli zvláštnímu stylu textu v první kapitole jsem si nebyla jistá, zda knihu dočtu - ale dočetla jsem a jsem ráda.
Doporučení: Přečtěte si doslov na začátku, kde jsou stručně shrnuté události, které se stali a které vedli k povstání.
Kde tedy kvete tráva? Aneb pocit zmaru z tolik trýznivého tématu mě doprovázel až do posledního odpadajícího kvítku. Sama historická událost je natolik skandální a šílená, že Han Kang ani nemusela naturalisticky popisovat hrůznost spáchaných zločinů, aby vyvolala tísnivý pocit nevole a hnusu. Tak silnou emoci, jež náhle překvapí svou žlučovou pachutí v krku. Krása jazyka a lyrické momenty pak měly ambice zalepit rány na bolavé duši...
"Mami, poď tůle, tudy, jak je slunce. Mami, tam na tý světlý straně je v trávě spousta kytek. Proč deš ve stínu, poď se mnou tudy přece. Tam, kde kvete tráva."
5,5
Konec doslovu : "Čon dosud žije, bydlí ve velkém domě v jedné z bohatých čtvrtí v Soulu, hraje golf a jeho klid opatruje policejní ochranka. Ale už jen prostý fakt, že román jako "Kde kvete tráva" může být napsán a je čten, přináší k pamětnímu kameni kwandžuského povstání další střípek roztříštěného skla ze ztracených duší. Aby už nikdo nehanobil jejich odkaz. Aby se na ně nezapomnělo."
Taky jsem si jako většina komentujících přede mnou myslela že ta špatná Korea je ta druhá, v té Jižní by se snad nic takového nemohlo stát. Pak jsem si vzpomněla na devadesátá léta a Jugoslávii .Silná kniha která musí každým hluboce otřást.
DOPORUČUJI !!!!
....................................................................................................................Výzva 2020/4
Tak tohle bylo drsný! Vydržím v knihách ledacos, ale psychickou nevolnost jich zatím u mě vyvolalo jen pár (v čele s Mistrem Campanem) - tahle je jedna z nich. Znovu ji na 99,9% číst nebudu, nejsem masochista.
Co se knihy jinak týče, každá kapitola se týká někoho jiného (ale všechny jsou spojeny jednou událostí) a každá je psaná jiná formou. Hned ta první je v du formě, se kterou jsem se snad dosud nesetkala, a četla se mi špatně, dlouho trvalo, než jsem si na ni zvykla. U některých dalších kapitol nebylo hned zřejmé, koho se týkají, a u Unsuk mě zmátl časový posun, než jsem pochopila, že jsme o pár let jinde.
A ještě jedna malá, opravdu malá výtka: Unsuk má podlitinu na pravé tváři, ale pak najednou na levé. Chyba překladu, nebo autorky?
,,udalosť 518" je šialené, že v moderných dejinách ľudstva sa dejú takéto veci...
Prečo sa o takýchto udalostiach nerozpráva v školách, v správach, nevznikajú dokumenty ?
Vďaka tejto útlej knihe som sa dozvedala ďalší malý dielik z nedávnej histórie....
Autorovy další knížky
| 2018 |  Kde kvete tráva |
| 2019 |  Bílá kniha |
| 2025 |  Neloučím se navždy |
| 2023 | Vegetariánka |
Velmi zajímavě koncipovaná kniha, v níž jsou hrdiny jednotlivých kapitol přeživší i oběti masakru v Kwangdžu - masakru, o němž se ne dostatečně hovořilo a který tak trochu upadl v zapomnění, byť by tomu tak být nemělo. Masakru, při němž vznikaly masové hroby a v budovách se rozkládala těla dosud neidentifikovaných obětí. Z knihy je člověku úzko - to opravdu není ta Jižní Korea, kterou z médií známe, ale země, která připomíná Kambodžu v době Pol Pota. Z velké části je kniha psaná ve 2. osobě, což často nechává čtenáře chvíli v nejistotě, komu je daná kapitola věnována. Jednotlivé dílky ale do sebe nakonec zapadají.