Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/19_/1953/bmid_kdo-chyta-v-zite-u8T-1953.jpg
4
4256
4256
Tento psychologický poválečný román poprvé vydaný v roce 1951 patřil v padesátých letech k těm nejčtenějším. Příběh vypráví sedmnáctiletý mladík Holden Caulfield, který byl vyhozen z přípravné školy a popisuje tedy jeho cestu domů. Cestou se setkává s různými typy lidí a získává nejednu zkušenost. Černý humor, kterým nám je tento příběh vyprávěn, nás více přibližuje k povaze pubertálního hocha, který cestou poznává nejen nové lidi a nová místa, ale také tak trochu sám sebe.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2000 , Volvox GlobatorOriginální název:
The Catcher in The Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
3,5* Holdena vykopnou ze školy a on se musí vrátit domů. Ale co bude těch několik dní svobody dělat?
Kdo chytá v žitě je literární klasika. A s těmi je kříž. Mraky lidí je milují, část populace nesnáší. Já osobně jsem v té druhé skupině. Pokud má kniha kolem sebe auru "musíš znát", nechce se mi do ní. Ale víte co? Tohle za to stálo.
Hlavní postava nám prostě a jednoduše popisuje pár dní svého života. Unikátním jazykem, kde chci vzdát poklonu překladu, sledujeme Holdenovy myšlenkové pochody. A že jich je. Někdy až moc. Chlapík je to totiž ukecaný a nejspíš mu v hlavě chybí nějaké mini kolečko, protože často nereaguje "normálně".
A tady asi vidím ten hlavní appeal celé knihy. Nejde o prosťoučký děj, ale spíše o ten pocit chvilkové svobody, o to nejít se stádem. Čte se to lehce? Ani ne, ale zároveň má tahle kniha tak zvláštní kouzlo a atmosféru, že ji dokážu i já považovat za klasiku.
Uznávám, že jsem trochu suchar, protože celý příběh je napsaný nespisovnou češtinou a to mě trochu (dost) rušilo. Počátek slabší, postupně příběh sílil.
Za mě ve výsledku fajn, občas jsem se zasmála, určitá hloubka tu je a rozumím, proč je to klasika. Jen nebudu ta pravá cílovka. Věřím, že v určitém věku nebo pro určitý typ lidí to může mít silnější kouzlo.
Netušila jsem vůbec, co mám čekat od tohoto příběhu. Znala jsem jen název knihy. Překvapila mile, pobavila jsem se. Povaha Holdena se mi zalíbila, bavilo mne jeho vyjadřování.
Neplánovaně jsem před touto knihou přečetla Indiánské léto, které se taky odehrává v NY po válce. Jen to je příběh vážnější.
Kniha pro mne byla obrovským zklamáním. Nechápu, že je často součástí maturitní četby. Postrádá kontemplativnější děj, je to jednoduché vyprávění, bez větších zvratů.
Protagonista Holden, vysokoškolák, co se vyjadřuje jako venkonvský balík. Byla mi nepříjemná jeho ich forma, čtení z pohledu dospělého člověka, který má myšlenkové pochody puberťáka. Holden je cynický a pokrytecký -nad všechny se povyšuje a kritizuje je, ale to je přece prominutelné, když lacině pronese, že ani on sám není dokonalý.
V knize vidím snahu o morálnost, Holden má zřejmě působit dojmem citlivého, hlubokomyslného introverta, ale nakonec je zněj ustrašený nevyzrálý chlapec, který neustále před něčím utíká a není schopen čelit životu.
Knihu jsem četla neobvykle dlouho, musela jsem se do ní hodně nutit.
Podobně jako u mnohých jiných knih jsem ji měl v plánu přečíst již na gymplu, možná těsně po něm, ale bohužel se tak nestalo a já se nyní s Holdenem docela výrazně minul. Škoda, před deseti lety by mi nejspíš přišel mnohem sympatičtější.
S Holdenem Caufieldem se lze snadno ztotožnit, neb začívá krizi "všedního dne", kterou někdy zažil každý z nás. Díky jeho emocionálním prožitkům se jeho poměrně fádní putování New Yorkem překlápí v zajímavý mix životních rozhodnutí a s tím spojených zajímavých setkání. Nicméně byť se jedná o poměrně zábavnou knihu, chybí mi v ní jakýkoliv "wau efekt", který by jí posunul na vyšší level. Celkově však ve mě převládají pozitivní emoce a rozhodě četby Kdo chytá v žitě nelituji.
"Říkal jsem si, že bych moh udělat to, že budu předstírat, že jsem hluchoněmej. Tak aspoň nebudu muset s nikým vést žádný pitomý, stupidní, neužitečný řeči. Když mi někdo bude chtít něco říct, bude mi to muset napsat na kousek papíru a podat mi to. To každýho za nějakou dobu pekelně otráví, načež budu mít od všech řečí do konce života pokoj."
Brilantní kniha s neotřelým způsobem vyprávění. Nadchla mě během dospívání a nyní znovu. Krásná dávka cynismu a určité rezignace, i když možná jen na oko. Použití Salingera v seriálu Bojeck Horseman mi zase dává trochu víc smysl.
Doporučuji všem k povinné literatuře ;)
Naprosto skvělá knížka. Četla jsem ji poprvé na gymplu a líbila se mi. Teď jsem ji četla znovu a v originále a nezklamala. Jazyk, který autor používá je vtipný a trefný. Příběh má hloubku a dá se s ním ztotožnit.
Knížku jsem četl jako náctiletý a sem tam jsem se s Holdenem v jeho mentálních obrazech sešel. Možná ho někteří dospěláci moc neberou a dívají se na jeho chování spíše jako "ten starší sourozenec". Holden je inteligentní a citlivý, ale snaží se působit tak trochu cynicky, dospěle. Čmuchá kolem sebe, zkouší a hlavně vše komentuje. A toto přesně dělají i dnešní teenagers.
kniha o dospívání, pro aktuálně dopívající těžko stravitelná (ono je to koneckonců docela těžké a bolestné období, proměnit se z larvy v dospělce bez možnosti si při tom schrupnout v kukle; mít trápení, nevědět sám co s sebou a ještě se v tom vrtat není úplně příjemné) čteno poprvé v (plusmínus) patnácti, a pak ještě několikrát, a to první čtení nestálo za nic.
Kniha, která neměla žádný výrazný děj, do čtení jsem se musela nutit. Jestli tohle někdo musí číst jako povinnou literaturu, tak se pak nedivím, že nemá ke knihám žádný vztah.
Chápu, že to je kultovní kniha, ale už jsem na ni asi stará:)
Vůbec mi nesedla, posílám dál...
Tři hvězdičky dávám za Holdenův pěkný vztah ke své mladší sestře.
Nemůžu říct, že by mě kniha nějak zvlášť oslovila a nutila mě nějak zásadně přemýšlet o životě...
Je zde bez okolků a příkras popsáno co se honí v hlavě a nad čím přemýšlí 17letý kluk, který v životě zřejmě všechno měl, po ničem nemusel dlouho toužit a už vůbec se na získání toho či onoho nemusel podílet a něčím přispět. Pak mu spousta věcí okolo přijde, že je jen pozlátko, zbytečnost a hraní si na něco. Vlastně takové pořádné zrcadlo mu teprve nastavuje jeho mladší sestra, která se ho ptá: Je vůbec něco co máš opravdu rád?
Jsem ráda, že jsem knihu nečetla ve svých telecích letech (i když jsem se k tomu tehdy chystala), protože jsem si celkem jistá, že bych ji tehdy spíš neocenila. Rozhodně ne tolik jako teď, kdy mi imponuje, jak nenápadným a podvratným způsobem Salinger vykresluje svůj masterpiece. Fascinující použití obvykle filmového pravidla "show, don't tell", protože čtenář může/musí sledovat nejen to, co Holden dobrovolně sděluje, ale také (a hlavně) co zamlčuje a co skrývá mezi řádky. (Anglicky.)
Přečteno v rámci Čtenářské výzvy, i když pamatuji, že jsme ji měli doporučenou na Gymnáziu.
Musím se přiznat, že mě příliš neoslovila. Popis třídenní cesty 16 letého chlapce z internátní školy domů do NY, při které zažije několik situací a setká s mnohými lidmi.
Myslím, že kniha má už nejlepší roky za sebou. Jak se změnil humor, tak bych řekl, že knize chybí nadčasovost. Ale možná by jen stačilo aktualizovat ten překlad Pellarů z roku 1960.
Já jsem velice svědomitý a poctivý člověk, a tak mi salámismus hlavní postavy vyloženě lezl na nervy. Kniha mi kvůli flegmatismu hlavní postavy ani nepřišla moc zajímavá a špatně se mi četla.
Hodnotiť to budem až neskôr, knihu som prečítala vo veku, kedy ma nahnevalo, že ma v rámci povinného školského čítania čokoľvek nútili prečítať (mala som svoje obľúbené žánre), tak si ju dám ešte raz, každopádne, čo si spred tých 25 rokov pamätám, bolo, že na to, aká tenká tá kniha je, som ju čítala hrozne dlho... Snáď to teraz, keď už som 40tnička, bude lepšie a niečo mi to do života dá. :-)
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1971 |  Devět povídek |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Asi by mě Holden víc bavil před 15 lety, když mi bylo taky 16, ale bohužel, tehdy jsem se k němu nedostala.
Teď to pro mě byla taková úsměvná skorojednohubka.