Kdo chytá v žitě
J. D. Salinger (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/38_/38931/bmid_kdo-chyta-v-zite-2OP-38931.jpg
4
4231
4231
Jeden z nejpopulárnějších amerických poválečných románů od klasika moderní literatury. Příběh vyprávěný sedmnáctiletým Holdenem Caufieldem je vlastně popisem necelých tří dnů jeho cesty domů (po opuštění přípravky v Pencey) předvánočním New Yorkem, kdy se Holden konfrontuje s řadou lidí (spolužáci, venkovanky ze Seattlu, prostitutka a její pasák, rodiče, učitel...). Více než putováním prostorem je tato cesta však spíše putováním od nevinnosti k vědoucnosti, od sebeneznalosti k sebeuvědomění, od izolace k pocitu sounáležitosti s okolním světem. Černý humor, jímž je tento svět nazírán, je jednou ze zbraní proti němu: člověka, který není schopen se světu smát, brzy jeho zoufalství zahubí...... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2010 , Knižní klubOriginální název:
The Catcher in the Rye, 1951
více info...
Přidat komentář
No, tak jsme jednou měli literaturu a já jsem si prostě nechtěla brát to hezké nové vydání Harryho Pottera, kterého jsem právě četla, aby se mi nezničil. A navíc končil školní rok, takže jsem to moc neřešila a řekla jsem si, že si pro něco zajdu do školní knihovny. Nevěděla jsem, co si mám vzít, ale potom jsem si vzpomněla a uviděla jsem, že tam je Kdo chytá v žitě. O téhle knize jsem poprvé slyšela od mojí sestřenice, protože když jsem se jednou ptala, co je její nejoblíbenější kniha, tak mi řekla, že Kdo chytá v žitě. Tak jsem se jí zeptala, o čem to je a ona mi říká, že vlastně o ničem. Což mi přišlo divné, protože přece každá kniha o něčem je. Ale vlastně je to tak nějak trochu pravda. Nemá to žádnou zápletku. Ale není to úplně doslova o ničem. Prostě... jo, vysvětluje se to vážně strašně špatně.... je to prostě o krátkém úseku života Holdena Caulfielda. Pro typy lidí jako jsem já, kteří moc nemají rádi knihy bez zápletky, to není úplně to pravé ořechové, ale něco v tom najdou. Mě to v nějakých částech nebavilo, v nějakých jo. V jedné chvíli jsem si i řekla, jestli s tím neseknu. Ale nakonec jsem to dočetla a jsem ráda za to, že ji mám přečtenou. Byla tam určitá myšlenka... Na začátku to teda vypadalo úplně skvěle. Byla jsem nadšená z hlavního hrdiny, vtipnosti knihy. Ale očekávala jsem, že se tam asi přece jen stane něco víc. Dávám tomu 3,5*/5*.
Holden byl takový zároveň vtipný, fajn, ale někdy se fakt choval jako trouba. Ale kdo taky občas ne, že? Hodně se mi na něm líbilo, že měl svoje vlastní názory a má zajímavé vztahy s lidmi a bavilo mě to pozorovat. A nebyl ani moc hloupý na to, že propadl. Vlastně měl celkem extrémní život, co se týče toho, co nám v knize vyprávěl. Vlastně vypadá jako takový obyčejný kluk, ale není. Ta kniha se fakt hrozně špatně rozebírá. Ještě jsem si oblíbila jeho mladší sestru Phoebe, protože byla prostě taková srandovní a roztomilá.
Moc nevím, co autora inspirovalo, aby napsal tuhle knihu, ale nebyla špatná. Jak říkám, chvilkami mě nebavila, chvilkami jo. A bylo tam ale hodněkrát hláška typu: ,,To mě umrtvilo", což mi celkem vadilo. Prostě takové nemastné neslané, ale často vtipné a občas celkem přínosné. Na konci se mi například líbila taková Holdenova myšlenka: ,,Jak můžete vědět, jestli něco uděláte, dokud to neuděláte?" a měl tam myslím i jiné takové myšlenky, které se mi líbily. Vážně nevím, není to kniha pro každého, takže doporučuju si přečíst a udělat si na knihu vlastní názor. A pokud čtete knihu pouze se zápletkami, není to nic pro vás.
A kam teda v zimě zmizí ty labutě?
Četla jsem k maturitě a díky různým zmínkám o knize jsem čekala něco víc než jen popis života z pohledu teenagera... Inu přehnaná očekávaní zabíjejí realitu.
Když jsem tuto knihu četl před několika desetiletími (sakra, to to uteklo), bylo to jasně na 5 hvězd. Nedávno jsem se při úklidu knihovny do ní začetl znovu a žádné velké nadšení se nedostavilo, dal bych tak 2 hvězdy. Takže se vyhnu hodnocení a navrhuji čist tuto knihu podle věku čtenáře.
Hlava zpočátku přínos nechápala, srdce si však knihu okamžitě prosadilo. Zřejmě proto, že byla napsána citem, nikoliv hlavou :-)
Jedna z nejlepších knih, co jsem četla. Fakt. Zůstala ve mně, vpila se hluboko do mého nitra a když jsem ji četla (byla jsem stará jako Holden), jako by mi v mnoha věcech promlouvala přímo z duše. Pro někoho je to kniha o ničem, ale já v ní vidím hluboký psychologický román zcela odzbrojující svou upřímností, ryzostí a kritickým pohledem na svět i sebe sama. Holden je na první pohled nepřizpůsobivý floutek flákající se od ničeho k ničemu. Pod tím vším je to však mladý člověk schopný hlubokých citů a s množstvím otázek, na které hledá odpověď. Pozoruje, přemýšlí, formuje vlastní názory na život. Hledá své místo, hledá sebe sama uprostřed okolního světa, tak odcizeného a šedého, až srdce bolí. Ale chápu i negativní recenze. Takhle kniha je totiž pocitová. Buď vám sedne a budete ji milovat celý život, nebo ji otráveně zahodíte. Pro mě je v ní hluboká pravda a v tomhle ohledu chytám v žitě také.
P.S. Hláška "To mě umrtvilo", je náhodou boží! Ráda ji dodnes občas použiju :).
Sám doteraz neviem, ako mohla táto kniha naviesť Mark David Chapmana k tej brutálnej vražde. Mne osobne kniha pripomína niečo na spôsob "Utrpenie mladého Werthera". Veľmi sa mi páčila myšlienka žitného poľa a priepasti. Odporúčam.
Určitě je to kniha pro pokročilé čtenáře, nelze spoléhat na to, že jí současná dospívající generace porozumí jen proto, že prožívá stejné vývojové období jako hrdina. Zdá se mi, že v ostatních komentářích se často opakuje klišé naučené z čítanek a literárních rozborů o klackovitosti a přehnané kritičnosti adolescenta (hl. postavy). Mě naopak přesvědčil svojí spontánností, skutečně rozvinutou sociální kompetencí (jak bychom řekli dnes) - podívejte se, jak snadno navazuje vztahy, kolik má kolem sebe lidí, jak přechází z jedné interakce do druhé. A rozhodně mu nemůžu upřít, že je v jádru ryzí, dobrý člověk vybavený klíčovými hodnotami, které mu pomůžou prožít dobrý život.
Přečtení této knihy jsem plánovala 2 roky... Ale fráze: ,,To mě umrtvilo." Ve mně vyvolala zřejmě alergickou reakci. Nicméně jsem knížku dočetla, hlavně kvůli zvědavosti, jak to s tím případem dopadne.
Nemyslím si, že se jedná o špatnou knížku, ale u mě už na začátku ztratila jakousi věrohodnost a už jsem ji nemohla brát vážně, tak třeba ještě jednou za 20 let... Na shledanou!
Toto bude trochu osobné. Knihu som čítal niekoľko krát vo veku zhodnom s hlavným hrdinom (16-17). Bolo to búrlivé obdobie všeobecne (r. 1990-91) a pre mňa obzvlášť. Prvé kontakty s nežným pohlavím, ktoré neboli iba o rozprávaní sa. Alkohol, cigarety, bary, diskotéky. Problémy so školou, s rodičmi, sám so sebou. A prvá veľká láska. Práve od tejto, mne vtedy veľmi milej, osôbky som mal túto knihu požičanú. Bol som ňou fascinovaný. Nielenže mi otvorila bránu do sveta veľkej literatúry, ale pootvorila mi aj dvere do môjho vlastného vnútra. Nastavovala mi zrkadlo, možno smer. Čítal som ju stále dokola. Až mi bola darovaná s venovaním, že tá kniha som JA.
Nedokážem byť v hodnotení objektívny. Ubehlo odvtedy takmer 30 rokov. Knihu mám v polici a s láskou ju oprašujem. Je kúskom mojej minulosti, mladosti. Už som sa k nej viac nevrátil. Len som si práve pri písaní tohto komentára uvedomil jednu vec. Snom hlavného hrdinu bolo zachytávať deti hrajúce sa na žitnom poli pred pádom do priepasti na okraji. Ja sa už roky venujem práci s postihnutými deťmi, ľuďmi - mentálne, telesne, s autistami. A mám aj svoje dve krásne dcéry. Vlastne som stále ten, kto chytá v žite...
sice docela bez příběhu, ale bavilo mě to, zajímavě napsané a uvěřitelné postavy, které vám připomínají svými charakterovým rysi lidi, které znáte.
Pro mě studentská klasika, vzpomínka na studentská léta. Myslím, že k této knize nelze uzrát. Je pocitová. Buďto to tak máš, a nebo ne.
"… Phoebulka neřekla nic, ale poslouchala. Poznal jsem jí to zezadu na krku, že poslouchá. Ona vždycky poslouchá, když jí člověk něco vykládá. A legrace na tom je, že v padesáti případech ze sta ví, o čem je řeč…"
Tenhle odstaveček je pro mě nejdůležitější v celém příběhu. S žádnou z postav jsem se neztotožňovala ani za studentských let, kdy jsem četla knihu poprvé, ani teď, ale účast ve mně to vyprávění vzbudilo - a říkala jsem si, že časem snad Holdena potká v jeho životě něco podobně hezkého, jaké bylo jeho porozumění se sestřičkou. Že mu to bude dávat smysl a bude mít pak už pořád na co navazovat...
Knihu jsem přečetl na doporučení v době studií; zjevně jsem ji nepochopil. Asi o deset let později jsem se pokoušel znovu v domnění, že jsem konečně dozrál a docením tuto „klasiku“ světové literatury. Hmm, musím přiznat, nepodařilo se. Na další pokus nejspíš nenajdu odvahu. Jedna hvězdička za to, že jsem to přežil.
Můžu s klidným svědomím říct, že jsem se ještě nikdy nenudil tak, jako když jsem četl tuhle slátaninu, kterou někteří nazývají klasikou. Hlavní postava naprosto nepříjemná. Děj o ničem. Čte se to příšerně. Z neustále se opakujících frází jako "fakticky", "to mě umrtvilo" a "bez psiny" jsem byl více deprimován než hlavní hrdina. Budu moc rád když se mi to už nikdy nedostane do ruky.
Kniha o klukovi, kterého spousta věcí štve, nemá žádné vyhlídky do budoucna, prostě se chce jenom tak svobodně bavit, zamilovávat se do holek, smát se a dělat voloviny, které jsou mu zrovna po chuti. Kontinuita povahy protagonisty je mlhavá. Osobně to vnímám jakožto střep, který se snad dotkne jen tohož, kdo je stejného tvaru. Osobně v tom zla shledávám méně než hloubky. Nevím, proč to Chapmana inspirovalo k zabití Lennona. Na druhou stranu možná právě v té bezprostřednosti chování a postoji k světu se určití lidé viděli a řekli si, že Holden je sympaťák, že je jako oni. Já v tom uzřel , jistou duševní rozmazlenost a nedisciplinovanost, což jsou taky osobností rysy hlavní postavy. Těžko říct. Možná jsou tací, kteří to nevzali jako své nedostatky, ale jako prostou nesynchronizaci se systémem, do kterého byli vrženi a ve kterém nedostahují výsledků, které si podle vlastních soudů zaslouží. Těžko říct. Jenom tak plácám.
Taky jsem knihu četl jako povinnou četbu, ale bylo to už před hezkou řádkou let (45). Přesto si ji docela dobře vybavuji, protože mě na rozdíl od jiných povinně čtených knih hodně zaujala. Měl jsem plné pochopení pro hlavního hrdinu a jeho smýšlení.
Tuto knihy jsme četla asi rok a půl zpátky jako povinnou četbu do češtiny, vím, že už tehdy se mi opravdu líbilo Holdenovo přemýšlení a tak celkový nápad knihy.
Akorát ke konci knihy už jsem měla někdy jeho pesimismu plný zuby.
Nicméně letos se mi kniha dostala do roky znova a to v rámci povinné četby do aj.
Moc se mi do toho nechtělo, protože jsem to už znala a taky jsem se bála, že podruhé už to nebude ono.
Nakonec mi přišlo, že druhé čtení v originále jsem si užila ještě víc. Nějak víc jsem se umělá vcítit do Holdena a navíc odpadl můj problém s českým překladem. Který podle mě Holdenovu mluvu a přemýšlení nevystihl až tak dobře.
Ať si klidně říkají, že potřebuje psychologa. Podle mě jsou některé jeho pohledy na věci poměrně pravdivé.
Například kam se poděly kachny v Central Parku :D
Vydat knihu v roce 2015 v překladu, který už má 55 let, je očividně zastaralý a v některých ohledech nedává smysl, obsahuje chyby, které by měla korektura odstranit, to je něco, co jen ukazuje na to, jak se na vydávání knih u nás kašle, jen když to nebude moc stát. A přitom je tahle klasika skvělá a ukazuje sílu formy a vyprávěného příběhu. Holden je postavou, s kterou je strašně snadné se ztotožnit, ale přitom ji chvílemi i nesnášet. Asi stejně jako někdy nejsme spokojení sami se sebou. Sebedestrukční příběh nahlížený zajímavým pohledem, kdy celou dobu můžete mít pocit, že je všechno v pohodě, ale ono není. Ani trochu. Jedinečná podoba ich-formy.
Dočetla jsem knížku a mám smíšené pocity. Místy jsem měla Holdena ráda a naprosto mu rozuměla, ale místy jsem ho nesnášela a neměla jsem ani chuť číst dál. Takový rozkol mezi "úžasná knížka" a "průměr" jsem dlouho neměla.. Moje hodnocení je 3,5*
Štítky knihy
New York americká literatura dospívání USA (Spojené státy americké) studenti psychologické romány černý humor škola internát pro chlapce
Autorovy další knížky
| 1971 |  Devět povídek |
| 1960 |  Kdo chytá v žitě |
| 1987 | Franny a Zooey |
| 1987 | Vzhůru, tesaři, do výše střechu zvedněte! / Seymour: Úvod |
Tuhle knihu je potřeba, dle mého, číst v určitý čas. V pravý čas. Na prahu dospělosti, tak asi někdy. Aspoň já jsem tehdy Holdena a Phébulku milovala, milovala jsem celou knihu a zamilovala jsem si i autora a přečetla díky tomu všechno, co u nás vyšlo. Ne že bych všemu porozuměla, ale četba jeho povídek i drobnějších próz mi prostě dělala dobře.
Zamilovaná kniha mi pomohla dostat se také do výjimečné studijní skupiny letní školy BBC: vyučující, sám spisovatel, si asi řekl, že na té holce z východu (psal se rok 1989, ale srpen), která má ráda The Catcher in the Rye, asi něco bude... Ale dost pěkných vzpomínek, zpátky do současnosti...
Knihu jsem přečetla před nějakým časem znovu, a nejen že to vůbec nebylo ono, ono to bylo až protivné čtení. Poučení: nepokoušet osud (či cokoli) a nevracet se zpět, ne(pr)ověřovat si, jak báječné to bylo. Dělám to tak s výjimečnými místy ve světě (občas i lidmi) a budu to tak dělat i s knihami. Nechť zůstanou skvělé, prvotní pocity. A proto této knize nikdy neuberu nic z původních pěti hvězd!