Kim Čijong (ročník 82)
Čo Namdžu
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/410488/bmid_kim-cijong-rocnik-82-AbH-410488.jpeg
4
235
235
Každý z nás zná nějakou Kim Čijong… Postava Kim Čijong, obyčejné třicátnice, je korejským čtenářům — a zejména čtenářkám — důvěrně známá. O věrohodnost jejího příběhu se autorka nemusí nijak zvlášť snažit, protože jednotlivé životní epizody tvoří součást obecné každodennosti a společně sdílené zkušenosti. Symbolický je už sám výběr jména; údajně se jedná o nejčastější jméno dávané korejským dívkám v roce 1982. Téměř každý tak ve svém okolí zná nějakou „Kim Čijong“, která od útlého dětství přes školní léta, později v manželství a v zaměstnání postupně zažívá drobné ústrky, obtěžování i zjevnou diskriminaci. Jednoho dne však hlavní hrdinka začne mluvit jinými hlasy. Hlasem své kamarádky, své matky… Manžel jí domluví návštěvu psychiatra a ona mu vypráví svůj příběh, který je zároveň příběhem všech korejských žen. Před rozuzlením každé příhody už většinou podvědomě cítíme, co bude následovat, byť bychom se možná raději mýlili. Společenská realita vycházející z tradičních hodnot a postojů je však v tomto ohledu mrazivá a neúprosná.... celý text
Literatura světová Romány
Přidat komentář
Obsahově zajímavé, ale dokumentární styl moc na literárním zážitku nepřidá. Myslím, že by se to dalo napsat i poutavěji, chvílemi to na mě působilo jako když čtu hodně dlouhý životopis na Wikipedii (včetně odkazů). Použití takového stylu byl pravděpodobně záměr, jen mi to při čtení úplně nesedlo. Každopádně poselství je jasné a podle mě se nevztahuje jen na Koreu, ale i třeba na Česko.
Uvěřitelná podobnost s tím, co si myslíte, že víte o životě žen a mužů v asijských zemích.
Příběh samotný je nacpaný emocemi a hrdinové jako sousedi, které máte rádi a chtěli byste je povzbuzovat.
Určitě dobrá volba.
Zachycení života jedné dívky v jihokorejské patriarchální společnosti, která se nechce vzdát svých zajetých tradic a pohledu na svět. Kim Čijong je pokroková a s obecným diskuzem zvyhodňujícím muže bojuje, občas v drobnostech úspěšně, ale v drtivé většina v důležitých věcech příliš ne. Je to dobré, je to drsné a je to i děsivé a smutné. Zpočátku mi vadila zrychlenost, díky které sice kniha plyne úplně sama, ale občas sklouzává k přílišně odosobněné popisnosti (což naštěstí jiné pasáže vyvažují víc než dost), nicméně díky ní působí text až dokumentaristicky, což je ve výsledku super, celkovému pojetí to sedí. Jediná věc (a to není úplně literární výtka), která mě spíš mrzí, je, že tahle kniha patří k takovým, které navozují dojem, že všichni chlapi na světě jsou egoistická a prasácká macho hovada. Což mi na těchhle knížkách vždycky přijde trošku nefér pohled, na druhou stranu je mi jasné, co autorka chtěla říct a že takhle to vyzní tak, jak by mělo, naléhavě a smysluplně. Ono by tu realitu ukazování jiných případů příliš zjemnilo.
Jsem rád, že jsem si to přečetl a jen doufám, že tak špatně na tom naše (a snad brzy ani ta korejská) společnost v otázce vnímání rovnosti (už) není.
V téhle knize jsou všechny důvody, proč netíhnu k svatbám, těhotenství, nesnáším patriarchát a jsem feministka. Příběh o jedné Korejce, který je zároveň příběhem o všech průměrných Korejkách. Nemluví tak jen hlasem svojí matky nebo nejlepší kamarádky, ale hlasem korejských žen, které zápasí už od malička se statutem dcery, se získáním vzdělání a kvalitní práce a také bojují o kousek klidu zatímco jsou napadány nebo uráženy.
Tento fiktivní příběh je založen na zkušenostech spisovatelky a opírá se o statistiky, takže se z fikce rázem stává beletrie s dokumentárním podtónem. Je až s podivem jak komplexní příběh se podařil vměstnat do tak malého počtu stran aniž by byl o něco ochuzen.
Strohé až dokumentární svědectví o životě a postavení korejských žen. Nesporně zajímavé, v něčem překvapivě (a bohužel) ne až tak cizí, protože "ženské trable" jsou poměrně univerzální bez ohledu na národnost/společnost. Přečteno za dva večery a musím přiznat, že mě na dané téma více zaujala Vegetariánka. Ale i tak hodnotím solidními 4 hvězdičkami.
Výborná a velmi zajímavá kniha popisující život a postavení žen ve společnosti v Jižní Koreji v nedávné minulosti a současnosti. Je to docela smutné čtení a člověka donutí k zamyšlení nad vlastním životem a podmínkami, v nichž žijeme my.
Na knize se mi nejvíc líbil doslov, byl nejvíce zvládnutý co se formy týče. Tím nechci říct, že hlavní myšlenka nebyla zajímavá - určitě otevírá téma, o kterém je potřeba mluvit, rozšiřovat ho do podvědomí všech a otevírat debaty, nicméně forma knihu podle mě dost stahuje dolů. Vcelku suché a nezáživné vyprávění, které se místy prolíná statistikou z tiskových zpráv, bez všech zvratů, ploché.
Pro člověka, zajímajícího se o ženská práva a feminismus, zde nebude nic nového, s čím se již v jiných publikacích nesetkali, nezasvěcenému ukáže obrázek toho, s čím se ženy běžně setkávají nejen v Koreji.
Konec mi přišel nedomyšlený, náhle utnutý a “zakecaný do ztracena”.
Příběh je "vyrobený" jen za účelem poukázat na nespravedlivé zacházení se ženami a v podle mě funguje. Chvílemi se mi zdálo, že je to životopis, ze kterého se vyškrtalo všechno vyjma pár úspěchů a mnoha ústrků. Takový zhuštěný zmar.
Většinu problémů s diskriminací, obtěžováním nebo přehlížením známe i u nás. Některé myšlenky pro mě ale byly nové. Třeba proč mají muži v rodném čísle datum narození a ženy tam mají číslo navíc? V Koreji začíná mužské jedničkou a ženské dvojkou, tam je to ještě očividnější. Je to sice hloupost, ale takových detailů je hodně a dohromady určují postavení žen ve společnosti.
Krátká knížečka, která hezky ilustruje těžkosti, se kterými se musí potýkat korejské ženy. Nemyslím si, že lze přirovnávat život obyčejné Korejky k životu obyčejné Češky, jako se o to pokouší některé komentáře, rozhodně ne v dnešní době. Například zatímco v Koreji představuje narození holčičky stále často zklamání pro celou rodinu (a vina padá přirozeně na ženu), v Čechách se s tímto tedy dnes podle mě nesetkáme. V mém okolí jsou tedy tatínkové z holčiček vyloženě "poprdění". Srovnávat pracovní podmínky je také trochu mimo. Například v Koreji není zase tak neobvyklé, aby někdo na pracovišti komentoval vzhled ženy. Nadřízený se může na rovinu zeptat, zda jste neztloustla. Že se to v tuzemsku stát nemůže neříkám, ale je to méně pravděpodobné, a rozhodně má Češka možnosti, jak se k situaci postavit, aniž by se bála, že přijde o práci a další nenajde. A srovnávat rozdíly platů Korejka-Korejec x Čech-Češka? No to snad ne. Knížka může sem tam působit trochu feministicky, na druhou stranu Korejky to opravdu nemají tak jednoduché a ani bych nesrovnávala korejský feminismus a evropský feminismus. Jde rozhodně o zajímavý pohled do života ženy z úplně jiné kultury.
Příběh jedné ženy vykresluje, jak pro holčičky a chlapečky platí ve společnosti úplně jiný metr, a je úplně jedno, že je některá holčička pracovitější a třeba i chytřejší. I podprůměrný spolužák ji převálcuje.
Není to vůbec příjemné čtení. Vnímám to ale opravdu poněkud feministicky.
Zní to věrohodně, ale dost černobíle.
Jsem přesto ráda, že jsem si knihu koupila. (audioknihu).
Nevím jen, jestli bych ji, a případně komu, doporučila.
Príbeh Kim Jiyoung je vlastne len opisom života jednej z mnohých, obyčajných, kórejských žien. V texte sa nachádzajú odkazy na reálne štatistické a demografické dáta, občas som preto mala pocit, že čítam knihu na pomedzí beletrie a príručky. Ale dozvedela som sa veľa zaujímavých vecí, napr. že problém diskriminácie žien je v J. Kórei natoľko významný, že tam v roku 2001 vzniklo Ministerstvo pre rodovú rovnocennosť. Problematiku historicky zakorenenej nerovnosti medzi pohlaviami sa mu ale asi nepodarilo úplne vyriešiť, keďže kniha bola vydaná v roku 2016 a záver vyznieva stále dosť skepticky. Autorka každopádne touto útlou knižkou oslovila až najvyšších politických činiteľov a svojím posolstvom presahuje hranice Kórei - tomu sa hovorí good job!
Jihokorejský, leč pro mnohé z nás v mnoha okamžicích až děsivě známý příběh o tom, co to znamená být holčičkou, dívkou a ženou ve světě, kde jsme si sice na oko rovní, ale ve skutečnosti nás vlastně celý život žere, že nemáme penis a měly bychom si to přiznat (protože bez něj nikdy nemůžeme být úplný, leda na pár minut - hahaha... dobrej fór? Ne? Ne?! Tak to asi nemáte smysl pro legraci. Ehm).
Kim Čijong přišla na svět v podobné době jako já a je fuk, jestli je to Korea nebo Československo, i tady byly - a nenechte se mýlit, stále jsou! - jasně dané role pro chlapečky (ale no tak! To JSOU prostě kluci! Nechte je být! Oni mají prostě jinou energii!) a pro holčičky (chovej se slušně! Nekřič! Nelítej! Jak se to chováš! Co si o tobě lidi pomyslí!). Jistě nebylo a není tu tak okaté, ale dvojí metr je tu stále. A tím myslím dodnes.
Dokumentární styl vyprávění funguje skvěle, slabší pro mě byly ony vložené faktické poznámky - nemohla jsem si pomoct - text se pro mě měnil ve slohovou práci na dané téma. Inu, máme tu nerovnost platů, sexuální obtěžování, neschopnost postavit se k mateřské roli, ke vzdělání, k nerovným příležitostem atd. tak copak se asi Čijong stane, abychom to ilustrovali v reálném životě?
Postavy jakoby říkaly jen modelové věci a ocitaly se jen v modelových situacích. Neumím si moc představit, že by se v tak silně patriarchální společnosti, jakou autorka vykresluje, mohla například starší sestra vyjadřovat tak otevřeně a prošlo by jí to. Anebo sama Čijong.
Přes veškeré výtky je to dobré a velmi dobře přeložené čtení, které vám připomene, že nic jako rovnost pohlaví (doufejme, že jen zatím) nemáme. A že bychom se neměli (to měkké i je důležité, protože skutečně MY VŠICHNI) přestat snažit, aby se to změnilo. Ne proto, že je to nefér, ale proto, že je to od základů naprostá zhovadilost.
no, kdyby nebylo těch pár korejských reálií, klidně by mohla být autorkou Češka, alespoň takhle slyším kňourat spoustu ženských okolo; v něčem máte jistě pravdu (např. platový nepoměr je skutečně ostuda), ale jindy jde spíš o úhel pohledu a optimistický, nebo naopak pesimistický přístup k hodnocení vlastního života
Jsem Češka a moje rodina taktéž do 50 kolene z Čech.
Kolo dostal brácha, protože je kluk.
Řidičák brácha, protože je kluk
Na gympl brácha, protože je kluk.
K moři brácha, je starší a kluk.
Okopávat kytky na hřbitov já, protože jsem holka.
Pomáhat babičce já, protože jsem holka.
V neděli chodit v sukni, jelikož je neděle a jsem holka. Brácha může mít tepláky.
Brácha si mohl číst (je chytrý), já musela makat (jsem holka, která se bude starat o děti)….
Telku měl v pokoji brácha, je kluk a chytrý (za komoušů tam nic nedávali, ale lovil polské programy).
Chceš jít do práce, nemáš hlídání pro děti, musíš si krátit úvazek, (a tím vydělávat ještě méně peněz)
Atd.
Takže pro stigma blbé holky, která se stará o rodiče, prarodiče, sourozence, manžela, děti.., nemusíme hledět do Koreje. Je to i u nás. Tedy rozhodně bylo.
Jsem ročník 1975.
Strohým, místy až emočně oploštělým, dokumentaristickým stylem popsán život (nejen) korejských žen a matek.
Čekala jsem něco trochu jiného. Je to určitě významná a záslužná kniha, ale pro mě poněkud nezáživná, prostě nečte se dobře. Tedy - ne že by se četla špatně, ale dobře taky ne, autorka není spisovatelka, spíš měla snahu přiblížit korejským mužům svět korejských žen a v těch zas vzbudit nějakou tu jiskru sebeúcty a povzbudit všechny ve snaze tuto nepěknou nerovnováhu změnit. Bohužel se o to pokouší formou románu, která jí nejde, je to takové nemastné neslané vyprávění prokládané odkazy na statistiku a odbornou literaturu a články. Rozhodně je to zajímavé čtení a jsem ráda, že jsem knihu četla a můžu ji i z tohoto hlediska doporučit, dozvíte se, jak se ženám v Jižní Koreji žije, v čem vyrůstají, k čemu je vedou, s čím zápasí. A že to po čertech nemají snadné. Ale nečekejte žádné literární dílo.
Mám rozporuplné pocity. Ze začátku mi ta knížka přišla strašně smutná. To, co zažívala O Mi Suk, matka Či Jong, mi přišlo úplně strašlivé. A to nebyla žádná vyvolená hrdinka drcená osudem, ale úplně obyčejná korejská žena. Ani Či Jong to neměla na žádné škole a v dospívání vůbec jednoduché. Ale s tím, co se jí dělo po tom, co nastoupila do práce a vdala se, za to už si trochu mohla sama. Chápu, že ji výchova a společnost do jisté míry umlčely, ale od manžela žádné ústrky nesnášela, jen s ním prostě neuměla komunikovat. Když byl jako chlap vychován v takové společnosti, spousta věcí ho ani nenapadla, že by ji mohla zraňovat, nebo jí vadit. Starší rodina je pak samozřejmě něco jiného. Ale ani ke svému okolí nedokázala být ani trochu asertivní, všechno, co si myslela, prostě spolkla. A tím se to postupně zhoršuje a ona si pak každý ústrk bere víc a víc. Taky si myslím, že to, co Či Jong zažívala v práci (upřednostňování mužů, nespravedlivě vyšší plat mužů, sexuální obtěžování ze strany mužů z pozice síly atd.) se děje i ženám u nás. Ne tak výrazně, ale děje. Což je vážně hrozné, zvlášť když si myslíme, že jsme v rovnoprávnosti mnohem dál, než tradiční Korea. Nejsme.
A ještě něco. Na celém tom příběhu je jedna věc pozitivní. Spěje to k lepšímu. O Mi Suk musela pracovat v továrně, aby vydělala na školné pro své bratry. Či Jong si mohla vybrat, na kterou vysokou půjde a v klidu ji dostudovat. Kdo ví, třeba v příští generaci si ženy nebudou muset vybírat mezi kariérou a dítětem, nebo budou více ve vedoucích pozicí (ale to se zatím neděje ani tady). Rovněž přístup mladých mužů se očividně mění. Oba její kluci se k ní chovali moc hezky, stejně jako potom manžel, který se ze začátku staral o domácnost víc než Či Jong. Ten incident s kamerou v práci je opravdu hrozná věc, ale nemyslím, že by to tak probíhalo jen v Koreji. Myslím si, že takto by to bohužel probíhalo kdekoli na světě. Takže situace žen v Koreji je špatná, ale i kniha dává indicie a naději, že bude líp.
Skloubit rodinu a kariéru je pro ženu mnohdy náročné, o to obtížnější je to pak v Jižní Koreji, kde tradiční hodnoty stále hrají prim, takže muži jsou těmi, kdo pracují a živí rodinu, ženy těmi, kdo zůstávají v jejich stínu a pečují o společné děti. Kim Čijong - ročník 82 je příběhem docela obyčejné ženy, takřka "průměrné" Korejky. Má starší sestru a mladšího bratra a už v dětství cítí, že bratr je coby muž v rodině protežován. Když Čijong dokončí studium a hledá pracovní uplatnění, opět se v konkurenci můžu ocitá na okraji. Práci nakonec najde, přicházejí však nové ústrky, diskriminace, obtěžování... A nakonec přijde dítě, a snad že už je toho na Čijong moc, najednou začne mluvit hlasem jiných žen - dalo by se říct, že vlastně mluví hlasem všech těch žen, jež se v životě a ve své kultuře potýkají s pocity méněcennosti a bezmoci.
Román je mistrně zpracován tak, že v něm není jediné slovo navíc, přesto je velice komplexní a je znát, ze Čo Namdžu naprosto přesně ví, o čem píše. To vše je ještě umocněno tím, že se autorka odkazuje na fakta, jež čerpá z vládních statistik, výzkumů a z tisku. Knihu hodnotím jako silný příběh ženy, o ženách, ale rozhodně ne jen pro ženy. Nelze než doufat, že budoucnost rozdíly v přístupu k lidem dle pohlaví nakonec vymaže, a to nejen v Koreji.
Kim Čijong (ročník 82)
Dost plytce klouže po povrchu a závěrečná kapitola snad ani nemusela být :-), neb jen celý dojem z knihy za mě narušila.
Ale na to, že je plytká (v ne úplně špatném smyslu), má v sobě poselství.
I přes výše uvedené a celkové hodnocení doporučuji.