Klapzubova jedenáctka
Eduard Bass (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/79_/79771/klapzubova-jedenactk.jpg
4
1119
1119
Klasický humoristický román o chalupníkovi z Dolních Bukviček, který ze svých synů sestaví vzornou fotbalovou jedenáctku. Klapzubáci postupně porážejí všechna domácí mužstva, zvítězí v Barceloně, vyhrají v kolébce kopané - Anglii, z Austrálie si odvážejí titul mistrů světa. Jen utkání s domorodci na ostrově lidojedů (kam se dostanou po ztroskotání v bouři) se poněkud vymyká zvyklostem - ale výsledek je neméně pozoruhodný. ... celý text
Přidat komentář
Humoristický román o neobvyklém receptu, jak vyhrát ve fotbale každý zápas nebo soutěž. Při průměrném počtu 1,67 dítěte na rodinu v ČR je to koncept nepoužitelný. A v moderní době, kdy fotbalovou ligu řídí Berbr, Rogoz nebo Pelta, by neprorazili ani Klapzubové.
Kniha je určena školní mládeži, ale fandové věřící ve zlepšení poměrů v českém fotbale ji mohou číst v jakémkoliv věku!
Tuhle knížku miluju už od dětství. Četla jsem ji minimálně 5x. A teď jsem se k ní vrátila kvůli Čtenářské výzvě. A pořád se dobře bavím.
Tohle čtení rozhodně není jen pro kluky-čutálisty a já si ho dost užila. Je to svěží, šťavnaté, optimistické, bodré, hravé a celé vás to chtě nechtě nabudí, naladí na veselou notu. Starý Klapzuba má pod čepicí a jeho kluci jsou zkrátka kabrňáci. Vřele doporučuji.
Možno užívat jako antidepresiva ve chvílích, kdy máte pocit, že lidi spolu nemluví, nespolupracují, myslí jen na sebe, dělají všechno jen pro peníze a nic nemá cenu.
---
„Starý Klapzuba seděl na lavičce, poslouchal, co se kolem mluví, a jen se škvířil a chechtal, přendával fajfku z koutku do koutku a svítil očima jako kocour.“
---
„Ze všech stran se sjížděli učitelé, trenéři a všelijací odborníci, aby od Klapzubů pochytili, jak se musí hráči pro zápasy připravovat. Pochytili mnoho, ale to hlavní, v čem vězelo tajemství Klapzubů, nepostřehli. Byla to jejich duševní a citová převaha, naprostá a nezištná obětavost, s níž jeden pomáhal druhému, skutečné, ryzí bratrství, o němž starý Klapzuba jim sice nevykládal a nepřednášel, ale které mezi nimi vypěstoval a které jim především dopomáhalo k vítězství.“
Úžasná klasika, která nikdy neomrzí a je čtivá i dnes. Humorná a krásně mistrná čeština. Ke knize se opět zas někdy vrátím. Brečel jsem u rozhovoru pana Klapzuby s kolonelem Wardem při cestě do Austrálie.
"THE RACEK" "YES"
"THE KONEC" "YES"
Tak konečně přečteno, školní četba, kterou jsem léta odkládala. Nebylo to špatné, ale asi znova číst nebudu. JV
Klabzubova jedenáctka je jednoduché, naivní a oddechové čtení. Rozhodně není pro náročného čtenáře, ale pro odreagování je kniha dobrá.
Upřímně nevím, jak knihu hodnotit. Chvílemi bavila, chvílemi ne. Musím ale uznat, že se jedná o literární klasiku.
Éda Bass je literární historií,netřeba komentovat. Kniha by měla být opět povinnou četbou. Úsměvný příběh o fotbalovém rodinném podniku, čte se fajn i pro mládežníky, kteří zrovna do ničeho nekoupou. Rozhodně lepší jak FIFA na PC. Pěkné 4.
Milé čtení, krásné ilustrace, nápadité značení stránek. Krásně se četlo. Žvásty typu "Na tuhle knížku už jsi moc starej, to už jsi propás" rozhodně nejsou na místě. Její krásu si uvědomuji a připouštím i v pozdějším věku. :-)
Krásná čeština, bohatý jazyk a skvělý humor - to vše jsem ocenila až po letech, kdy pro mě tato knížka přestala představovat trauma z povinné četby. Líbí se mi i velice svérázné a nezaměnitelné ilustrace Josefa Čapka, které knihu doprovázejí.
3,5*
Klapzubova jedenáctka je klasikou, ke které se mnozí čtenáři často a rádi vrací. Nejsem si ale úplně jistá tím, zda pro dnešní mládež není příběh už trošku zastaralý a možná i méně přitažlivý. Záleží také na tom, co si kdo od knihy slibuje. Za mě se jedná o ideální, spíše klučičí čtení, které není nijak vulgární, nepostrádá dobrodružství a jež se zaměřuje na morální hodnoty.
Který fanoušek by nechtěl aby jeho tým byl ten nejlepší z nejlepších? Tady jeden máme ;-)
Velmi se omlouvám všem fotbalistům, ale mně - už v dětství - po přečtení téhle knihy přišli všichni fotbalisté tak nějak vygumovaní.
Ano, kniha je občas až přehnaně popisná, nicméně asi je třeba vzít v potaz datum vydání. Každopádně příběh mi k dnešnímu dni přijde aktuální minimálně v tom, jak vede pantáta Klapzuba svoje hochy nejen ke sportovnímu úspěchu, ale i k pevnému charakteru. S chutí bych to zavedl jako povinnou četbu pro vedoucí sportovních oddílů dětí a mládeže :)
Štítky knihy
česká města mistrovství Evropy humoristické romány mistrovství světa otcové a synové fotbal, kopaná klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1955 |  Cirkus Humberto |
| 1963 |  Klapzubova jedenáctka |
| 1948 | Lidé z maringotek |
| 1983 | České humoresky |
| 2000 | Na lodi za pohádkou |
Který z chlapů od pěti do sto pěti, který kdy kopl do míče, by nemiloval tuto knížku. O ženských nemluvím, tam to platí taky.
I já, coby desetiletý chlap zmagořil láskou, utíkal za ní (na plácek za domem), platil i s úroky (rozedranými teniskami) a nepočítal s daní (modřinami od kolen dolů), to vše s touhou trefit se do soupeřovy brány a zažít ten slastný pocit - dát gól (nebo na něj aspoň nahrát).
A když jsem pak večer v posteli mohl ještě číst o starém Klapzubovi a jeho zázračném týmu jedenácti synů, kteří jako jedenáct mušketýrů bojovali jeden za všechny a všichni za jednoho, byl jsem v sedmém nebi.
To jsem ještě nevěděl, že v dospělosti zažiju jeden mikropříběh, který jako by byl z této knížečky opsán:
Zkraje '90. let jsme se vraceli ze služební cesty, ze španělské Reinosy zpět do Ostravy. Nebudu popisovat jak se to stalo, ale situace byla taková, že jsme jeli osobní dodávkou, na zadních sedadlech spali mí dva šéfové z Vítkovic, dodávku řídil německý řidič a já na předním sedadle se s ním snažil konverzovat. On neuměl anglicky, já tehdy neuměl německy.
Jedeme nekonečně dlouhou (dálnice tam tehdy ještě nebyla), rovnou silnicí od San Sebastianu k Tarbes, lemovanou stromy. Hledal jsem v paměti, jak se řekne německy "pěkný" a jak je množné číslo od "strom", a po zralé úvaze jsem řekl:
"Schöne Baumen".
Řidič, na znamení, že informaci přijal, přikývnul. Po pěti kilometrech odpověděl:
"Das sind Platanen".
Nyní jsem zase přikývnul já, a přemýšlel, co na to říct. Trvalo mi to dobrých osm kilometrů, pak jsem uvážlivě pronesl:
"Schöne Platanen".
Do Tarbes jsme pak už jeli mlčky.