Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/487870/bmid_klara-a-slunce-UgR-487870.jpg
4
524
524
Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2022 , ArgoOriginální název:
Klara and the Sun, 2021
více info...
Přidat komentář
Když srovnáme tenhle jemný příběh s běžnou sci-fi, nabitou dějem a překvapivými zvraty na každé stránce, mohl by se zdát nudný. Ale není. Vyprávění robotky Kláry o jejím poznávání světa a domova nemocné teenagerky Josie je dojemné a vyvolá člověku spousty otázek, které stojí za to držet v hlavě, i když nemají odpovědi.
Kazuo Ishiguro je pre mňa jeden z mojich najobľúbenejších autorov a ani táto kniha nesklamala. Krásno- smutný príbeh, ktorý by nás mal nútiť zamyslieť sa nad nami ľuďmi. Pre mňa skvelá kniha. AJ
Prvá tohtoročná za mnou... Čo povedať? Ishiguro nebude môj autor (mala som to s ním rovnako už pri Neopustej me a aj pri Soumrak dne). Kvalita písania super, téma blízkej budúcnosti, elitárstva, genetických modifikácií, robotky a jej vedomia a preciťovania takisto krásna, kopa námetov na premýšľanie, a čítanie ako po masle - tón knihy vám nedovolí knihu pustiť z rúk. Avšak, ako hovorím ku mne to nepreniklo a Ishigura predávam väčším milovníkom odo mňa. Povedzte mi, že nie som jediná, ktorú kniha nezasiahla.
Spíše než o sci-fi se jedná o psychologický román, takže se určitě nenechte odradit.
Je to příběh o lidech, chovajících se jako roboti. O robotech, chovajících se víc lidsky než lidé. Ale především je to příběh o lidství jako takovém a jeho nenahraditelnosti.
Je to smutné, poetické a melancholické.
Je to pomalé vyprávění, postavené na zdánlivě obyčejných scénách, ze kterých autor dokáže vykouzlit neobyčejné emoce.
I tak si ale myslím, podle reakcí, které jsem zaznamenala, že mě to nezasáhlo tak, jako ostatní. Nějak to ke mně naplno neproniklo. Nicméně je to skvělá kniha a určitě ji můžu doporučit dál.
Pokud bych od Ishigura četl tuto knihu jako první, určitě bych byl nadšený víc. Autor rozvíjí již dříve použité motivy. Atmosféru tradičně vytváří více nevyřčené než vyřčené. Zamyšlení nad povahou umělé inteligence, která je citlivější než lidská.
- Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství OneHotBook -
Popis knihy mne naprosto uchvátil. Futuristická tematika s roboty obdařenými umělou inteligencí, kteří nechtějí ovládnout, zotročit, či alespoň vyvraždit lidstvo. To bylo pro mé uši naprosto úžasné. Koneckonců anotaci knihy si můžete přečíst bez mého přičinění, ale přesto vám chci o knize povědět více než jen pár slov.
Hlavní postavou a vypravěčkou v jednom je Klára, humanoidní robot už poněkud zastaralého typu. Do vínku ovšem obdržela mimořádnou schopnost, jíž je pozorování. Jak jen pozorování může být vnímáno za výhodu oproti ostatním, jistě mnohem užitečnějším vylepším? Třeba už jen proto, že dokáže vypozorovat i drobné nuance, detaily, které mnohým z nás unikají. Zatím co Klára čeká v obchodě, pozoruje lidi, zákazníky, a doufá, že i ona brzy najde svůj domov a bude moci naplnit svůj účel. Začne interagovat s malým děvčátkem, vážně nemocnou holčičkou, Josie. Po náročném testu matka svolí a Josie si odvádí svoji novou přítelkyni, chůvu, učitelku… svého robota.
Klára se postupně učí chápat lidské vztahy. Má problém pochopit, proč se v jednu chvíli chováme k jednomu člověku mile a v jiné situaci jej kritizujeme, či se zlobíme. Stejně tak má problém porozumět lásce rodičovské. Matka Josii miluje celým svým srdcem, ale přesto jí vládne železnou rukou řádu a zcela bez milosti omezuje její svobodnou vůli. A právě lidé, jejich chování a jednání, jsou poněkud stereotypní. Konají tak, jak se očekává na určité pozici či v určitém věku. V této rovině je vidět jak se Klára od svého okolí učí a ve své podstatě je jedinou postavou, která se vyvíjí. Vyvíjí se emočně, ale také funkčně. Díky tomu si vytváří emoční pouto k Josii, kterou… To už vám raději neprozradím.
Klára a slunce ve mne zachovala rozličné otázky. Například otázku významu lidskosti v 21. století či význam emočního porozumění. Jaký je rozdíl mezi vědět a vnímat? Co činí člověka člověkem? Je to vědomí, inteligence, emoce či maso a krev? Je možné se lidskosti naučit? Lze překročit hranici stroje a člověka? Kupodivu na mne nepůsobil negativně ani ekologický aspekt, naopak jsem jej vnímal přirozeně, jako součást celku.
Jak jsem již zmínil, knihu jsem nečetl, nýbrž poslouchal. Klára Suchá v roli interpretky a Vít Malota jakožto režisér odvedli více než dobrou práci. Poslech byl velice příjemný, hlas paní Suché mi připadal nádherně „robotický“. Myslím, že tak nějak by mohl znít humanoidní robot. Jediné mínus je, že na celý příběh je vlastně sama. Což na mne někdy působilo poněkud smutně. Chápu, že je Klára hlavní postavou i vypravěčem, ale právě proto by bylo příjemné aby vyčnívala nad ostatní. Přesto byl Poslech naprosto fantastický.
Můj první Ishiguro a rozhodně ne poslední. Přiznám se, že jsem si nebyla jistá, zda mi styl autora sedne. Obavy se ale rozhodně nevyplnily. Spíše naopak.
Příběh viděný očima roboty Kláry byl neskutečně citlivý.
Nejvíc mi vadilo, že o "pozdvihnutých" čili geneticky vylepšených lidech, se vlastně jen mluvilo, ale žádná velká akce s nimi, v které bych je mohla porovnat s obyčejnými lidmi, se nekonala.
Môj 4. vianočný knižný darček, ktorý som si šetrila veľmi dlho. A aj keď som ju rýchlo prečítala (za necelý deň), čoraz dlhšie nad prečítaným premýšľam. Čo robí ľudí ľuďmi? Ako zmapovať ľudskosť, empatiu, či schopnoť pochopiť emócie? Či sa aj robot vyrovná človeku, alebo ho v niečom prekoná? Ako by som zareagovala ja ako mama, a čo všetko by som obetovala pre dieťa?
Klára je mimoriadne vnímavý android, dôkladne pozoruje okolie a analyzuje ho do najmenších podrobností, kým čaká v obchode, pokiaľ si ju niekto vyberie ako spoločníčku dospievajúcemu dieťaťu. Tomu bude potom nablízku ako najbližší priateľ, umelý priateľ, skrátene UP. Jej postrehy sú plné detailov, vidí priestor rozdelený do štvorcov a tieto jednotlivé časti si spája do celistvého obrazu. Tak isto spracúva rozhovory, zachytí aj jemné nuansy v emóciách svojho dieťaťa a jeho okolia, a potom triedi spomienky a rozhoduje sa podľa nich. Jej neskutočná čírosť, obetavosť a miestami až detská naivita je dojímavá. Zamilovala som si ju a veľmi som jej držala palce pri plnení jej sna.
Tento autor mi dokázal opísané situácie vryť do srdca.
Keby som ho stretla, ráčila by som popriať, nech mu Slnko dopraje mimoriadnu láskavosť, lebo si to zaslúži.
A aj keď samotné tempo príbehu je pomalšie, užila som si každú jednu stranu, každý jeden lúč slnka, každý krok a poznanie rodiny mladej Josie, a jej kamaráta a hlavne Kláru. Jej účel, poslanie a sen. Citlivo opisuje aj jej koniec, ktorým dotvára celý príbeh...
Ak by som mala odporučiť niečo podobné, tak siahnite po knižných poviedkových antológiách, napr. Roboti a androidi, Já, robot, skrátka zbierky, kde sú rôznorodé sf poviedky od Aldissa, Asimova, Silverberga, Lema, a pod.. Tiež mi pár myšlienok trochu pripomenulo aj filmy Príbeh hračiek (Toy story), alebo A.I. Artificial Intelligence.
Kazuo Ishiguro je ten typ spisovatele, o kterém vím, že píše velmi dobře a nikdy nejsem zklamaná. Přesto ho nějak moc nevyhledávám, jeho knihy si v knihovně nenechávám a celkově mi k srdci nějak nepřirostl. Nevím, snad mi v jeho díle něco chybí, něco osobnějšího a vřelejšího. Klára a Slunce je také taková, velmi dobrá, ale ne vynikající. Citlivá sci-fi o robotce ve věku lidí, kteří se geneticky vylepšují a roboty mají jako své společníky. Klára je stvoření, které ve vás vyvolá emoce, přestože není jisté, zda jsou její pocity „opravdové“ (a mohou vůbec být, když některé úplně absentují?). Snaha pomáhat nemocné dívce Josie a na druhé straně schopnost tuto dívku napodobovat či ji nahradit, nerozlišování drobných nuancí v pocitech, nemožnost replikovat něčí skutečnou podstatu a srdce. To jsou jen některá témata, která kniha otevírá.
.
Klára a Slunce se četla dobře (přes určitý nudný začátek) a celkově působí melancholickým dojmem. Pasáže ve stodole byly poetické, krásné, člověk úplně cítil životodárnou sílu slunce a viděl paprsky přelévající se v tekuté zlato. Citlivost se kterou Klára poznává svět a ukládá si jej do svého hodnotového systému se něčím podobala mindfulness: pozorné sledování všedních věcí, krása pomíjivých i obyčejných okamžiků. Taková jemná sci-fi, dalo by se říci.
Zase kniha, kde jsem vděčná za neznalost anotace.
Tak vám ji též naložím jen poskrovnu:
Klára je umělá inteligence, velice zamilováníhodná. A ty se za ní celý příběh otáčíš, jako ona za svým Sluncem.
Jsi v době, kdy umělá inteligence postupně začala nahrazovat lidi a mimo jiné roboti, jako Klára, dělají společnost dospívajícím dětem.
Pro mě neskutečně zvláštní kniha, která vrhá lidi do nemilosrdného světla, tím že jsou podrobeni pohledu záštiprosté entity, jako je naše Klára.
Kláře najdeme její dítě, respektive Josie si vybere ji. A zbytek knihy sledujeme, jak si Klára vede.
Doslov pani Dvořákové dokonale vystihuje tuto knihu: “Od robotů si slibujeme buď nemožnost-aby byli lidštější, než my a zároveň nepřestali být roboty. Anebo: aby mezi robotem a člověkem nebyl žádný rozdíl.”
Myslím, že by to byla dokonalá divadelní hra, opravdu. Scéna před divadlem byla tak dokonale dynamická vystihující všechny charaktery.
Jestli chceš vědět, co je to “pozvednutí”, jestli je v této budoucnosti prostor pro lásku a jakou roli v tom všem hraje sakryš to Slunce- jdi do ní.
Příběh opravdu krásný, ale stále mám z představy umělé inteligence nepříjemné šimrání v zátylku a cítím naši zkázu.
Díky covidu se v poslední době dostala do popředí hrozba osamělosti. Kde bych se nadála, že ji najdu i ve scifíčku. Námět "robot-humanoid-společník-pečovatel lidí" není nový, známe ho z literatury i filmů. Ale přesto, že je Klára Ishigurova hlavní hrdinka, příběh zdaleka není jen o umělé inteligenci.
Zaujalo mě, že autor obdařil Kláru vysokou inteligencí a skvělými pozorovacími schopnostmi, ale zároveň i dětskou naivitou. I my považujeme Slunce za životadárnou hvězdu. Klára však, coby robot fungující jen díky solární energii, v něm vidí všemocné "božstvo", které, pokud mu něco obětuje, dokáže učinit zázrak. Také mám dojem, že se tu a tam prohřešila proti druhému zákonu robotiky.
První část knihy, kdy Klára čeká v obchodě, až si ji někdo koupí, se trochu vlekla. Ale jakmile se dostala do rodiny k nemocné Josie, děj dostal spád. A bylo o čem přemýšlet! Rozkastovaná společnost, cílené zásahy do lidské genetiky, nepřítomnost mužů či starých lidí v rodinách. Ale i to, co vidíme již dnes: znečišťování životního prostředí, hlavy všech věčně skloněné k "obdélníku", žebráci na ulicích, pomalý úpadek (rozpad?) společnosti...
Ale ani milovníci romantiky nepřijdou zkrátka. Stačí napovědět, že Josiin přítel se jmenuje Rick (R+J), a že do skvělého překladu vložila Alena Dvořáková i naprosto neanglické/nejaponské "techtle mechtle". :o)
Velmi se mi líbila pasáž, ve které s Klárou rozmlouvá Josiin otec o lidském srdci. O tom, že robot s největší pravděpodobností nikdy nebude moci poznat vše v "místnostech uvnitř místností uvnitř místností". Lépe bych to, že ani vysoce inteligentní humanoid nemůže nikdy zcela dosáhnout lidskosti, nevyjádřila.
Pre mňa sklamanie, jedinečný potenciál , témy ako umelá inteligencia, génové inžinierstvo, vplyv automatizácie na spoločnosť, navyše autor ktorý ma bavil, v kníhkupectve jasná voľba.
Dostal som umelú inteligenciu s kognitívnymi funkciami, bez základných fyzikálnych vedomosti, akoby ani nemala prístup na internet. Ak by autor posadil dej do súčasnosti, a z Kláry urobil poverčivú opatrovateľku z Jamajky, na povahe 90% dialógov by to nebolo poznať. A tento krát ta melanchólia bola čisto britská, chýbal mi tam ten japonský pohľad.
Ako inak, opäť parádička. Ale iné som od Ishigura ani nečakal. Nejedná sa o čisté sci - fi, je toho oveľa viac. Metafora, podobenstvo, filozofická úvaha, každý si v tom môže nájsť to svoje. Klára je paradoxne empatickejšia a vnímavejšia, než mnohí živí. Krásna kniha.
O tom, že Ishiguro umí psát přesvědčil mě i akademii už před lety. U Neopouštěj mě se mi zdálo, že z daného tématu mohl autor vytěžit víc. A Ishiguro jako by mi četl myšlenky vydal Kláru a slunce.
Malý příběh jednoho úpéčka, co se vyrovnává se světem tam venku, za výlohou. Paradoxně je to právě její vnímání světa, které je lidštější než všech zúčastněných lidí. Lehkost, se kterou nás provází autor příběhem kontrastuje s naléhavostí ústřední, leč nevyřčené otázky - co činí člověka člověkem?
Za mě kniha roku. Sorry jako.
Aj keď je román písaný z pohľadu androida Kláry, rozpráva o tom aké hlboké môže byť prežívanie človečieho života, s neustálou prítomnosťou smrti na pozadí. Klára si všíma takú bohatosť výrazov a emócií, až si kladiem otázku, či som dosť ľudský a empatický. Geniálne. Odkedy som na DatabazeKnih, prečítal som 399 kníh, táto bola vyvolená za jubilejnú knihu č. 400. Výborná voľba.
Líbilo se mi to, to i jo. Ale s takovým hype kolem této knihy jsem čekala asi víc.
Řekla bych, že je to výborná sci-fi pro ty, kdo nečtou sci-fi. Pokud jste ale běžně čtenářem či dokonce fanouškem sci-fi, máte už načtených příběhů s tímto tématem víc, takže už v knize nečíhá nic překvapivého.
Za mě se mi s podobným tématem a taky sci-fi nescifi líbilo víc Stroje jako já.
Ale kniha má hlavu a patu, žádná hluchá místa, napsané je to moc pěkně.
Pro mě zase jednou tak trochu projížďka po Mulholland Drivu... Vnímáte příběh a říkáte si, co je vlastně na režisérovi (ať už D. Lynchovi nebo v tomhle případě Ishigurovi) tak nepřehledného. Vyprávění je lineární, srozumitelné, což v knize Klára a Slunce podtrhuje i fakt, že ho zprostředkovává úpéčko, tedy robot, vyvinutý k tomu, aby poskytoval společnost a ochranu teenagerům, na něž nemají jejich rodiče čas. Klářina vnímavost i kulisy, které popisuje, sice do značné míry naznačují, že nový, technicky vybavený svět má i své temné stránky, ale s nimi se všichni aktéři zdají být více méně smíření.
Až po otevření pomyslné Pandořiny skříňky masky padají a jednotliví protagonisté získávají zase nové charakteristiky, v kterých je najednou nejistot ještě víc.
Ishiguro nebere naději, ale ani ji nerozdává. Přes zasazení do odlišného prostředí se atmosféra knížky asi nejvíc blíží jeho románu Neopouštěj mě. I zdejší hrdinové jsou v podstatě odevzdaní, dokonce ale i v situacích, kdy by nutně nemuseli.
Kromě nenapravitelných optimistů, které by mohla rušit stále přítomná pochybnost o správnosti rozhodnutí doprovázená narůstajícím smutkem, doporučuji všem – protože bez ohledu na to, jakou zkušenost máte se sci-fi a fantasy, je tenhle jednoduše odvyprávěný příběh vrstevnatý a silný.
Štítky knihy
roboti anglická literatura umělá inteligence, AI nevyléčitelně nemocní
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Krásna kniha. Ono sa to v podstate len "tvári" ako sci-fi, v skutočnosti sa to zamýšľa nad ľudskosťou, nad dušou a nad potrebou viery. A to navyše až detsky krehkým spôsobom, čo vyplýva z hľadiska rozprávača - mladej robotiky Kláry. Spočiatku som sa bál že to bude niečo na spôsob Black Mirror (nič proti, ale od I. čakám niečo viac), ale našťastie to rýchlo získalo tu zvláštnu Ishigurovu exotickú polo-japonskosť plnú nedopovedanosti, pod povrchom prúdiacich emócií a oslavy všednosti, kedy príroda a fyzický svet získava formu zázraku. Navyše sa to celé nieslo v duchu Mono no aware (sentimentálnej nostalgie), v ktorom Klára i sám Ishiguro nenáhlivo sledujú neustály zánik vecí, vzťahov, spoločnosti. A pritom je to v ústrednom koncepte obety - kedy asi najviac cítiť blízkosť čohosi ako duša - silne západné. Záver je pre Ishigura typický, ale ako vždy, aj teraz ma "zložil" ako zápasník suma.