Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
https://www.databazeknih.cz/img/books/49_/499586/bmid_klara-a-slunce-yJb-499586.jpg
4
527
527
Román je zpovědí vyřazené robotky jménem Klára, nadané pokročilou umělou inteligencí i pozoruhodnými pozorovacími schopnostmi. Klářiným úkolem je starat se o dospívající dítě, které si ji v obchodě vybralo, podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Klára ovšem coby výjimečný robot dostává výjimečný úkol – starat se o dítě vážně nemocné, na jehož nemoc není lék. V příběhu vyprávěném jazykem poznamenaným zvláštnostmi v Klářině vnímání a vyjadřování skutečnosti potvrzuje Ishiguro opět své literární mistrovství. Díky rafinovanosti, s níž Ishiguro vtahuje čtenáře do Klářiny snahy pochopit, jak vlastně lidi fungují, přesahuje román meze pouhé společenské kritiky, satiry či alegorie. Podobně jako dřívější Ishigurova próza Neopouštěj mě patří sice i jeho nový román do žánru sci-fi, daleko víc však připomíná tu tragikomickou, tu melancholickou pohádku. Pohádku o lidském světě odkázaném na nelidské Slunce, v jehož proměnlivém světle se dospělí nejednou jeví dětinštější než děti a roboti lidštější než lidé. 1x CD MP3... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno:
2022
,
Argo
Originální název:
Klara and the Sun, 2021
více info...
Přidat komentář
Tento citlivý příběh dotýkající se otázky budoucnosti lidstva v podání robotky Kláry mě okouzlil jak svým námětem, tak i způsobem vyprávění, v němž se autorovy japonské kořeny nezapřou. Ačkoli jsem byla z počátku na vážkách z toho, jak moc je Klára na robotku -až lidsky- vnímavá, později mi došlo, že přesně to bylo záměrem autora, tedy poukázat na paradox lidskosti stroje a naopak chladnosti člověka. A přece jenom, jak je v knize hned několikrát řečeno, přesně v tom se výjimečná Klára od ostatních úpéček odlišuje. Kniha jako taková má z počátku pomalejší tempo, v druhé polovině však nabere spád a to, co se předtím zdálo podivné či nelogické, do sebe najednou krásně zapadne.
Bylo zajímavé číst knihu vyprávěnou v první osobě odosobnělou robotickou osobou. Tak nějak jsem si uvědomovala tu nemožnost stroje vcítit se do opravdových citů, emocí a nálad člověka jako takového. Zpočátku mě to hodně bavilo, postupně to na mě bylo celkem dlouhé a stále opakující a na konci jsem si uvědomila ten záměr... Perfektně to zapadlo do takového života neživota. Hra na něco co nelze obsáhnout byla dovršena takovým nic neříkajícím plynutím, v němž jde být do nekonečna a nic to nebude znamenat. Takové to použil jsem, využil jsem a zahodil... Smutné to vlastně bylo!!!
Nejdřív mě Klára nudila. Ona sama i její příběh. Ale ve druhé polovině všechno vygradovalo, náznaky začaly dávat smysl a etický rozměr knížky z (možná blízké) budoucnosti nabral na síle. Skvěle napsané, další rozměr tomu dala i vynikající audio verze.
Musím se přiznat , že mě to nebavilo, i když nápad byl zajímavý , pojetí bylo velmi podivné. Pro mě rozhodně ne. Nejlepší byl asi doslov.
Klára mě totálně znudila... líčí, zcela roboticky, svou existenci v obchodě a následně v rodině, která ji koupila - je to taková mozaika běžných věcí a konfliktů, za kterou jaksi něco bublá. Věřím, že minimálně část informací časem vytvoří komplexnější obraz, ale mám problém s pohledem robotky, která nic netuší o světě a snaží se pochopit jeho zákonitosti. Jazyk Kláry je přitom značně mechanický, v přímé řeči používá zásadně třetí osobu a její chování je prostě zvláštní, někdy se zasekne, jindy pronáší zdánlivě citově zabarvené poznámky, ale prostě jí to nevěřím. Možná tohle na tom čtenáře okouzluje - robot, který necítí a přesto jakoby cítí? Netuším, mě prostě Klára nesedla.
Když jsem se s vypětím sl dodrápala do půlky knihy, rozhodla jsem si přečíst nějaké recenze a dospěla jsem k názoru, že tato kniha není pro mne.
Já jsem si dlouho myslela, že Klara and the Sun bude něco jako film Her, takže jsem si Klaru automaticky představovala jako hot ženu. Po pár desítkách stránek mi došlo, že jsem se pomýlila nejen v žánru, ale i v samotné představě Klary. Klara není krásná sofistikovaná robotka, ale přitroublý přisluhovač pro teenagery. Ukázalo se, že já velmi špatně nesu přitroublé AI. Proč Klara vůbec nechápe, jak funguje svět? Jak má pak pomáhat lidem? Proč jsou lidé, kteří s ní sdílí svět /a tudíž musí znát její (ne)schopnosti/, ochotní jí asistovat v jejich random nesmyslných nápadech? A všeobecně - jakou pomatenou dystopii beze smyslu v této knize lidé žijí? Toto a další nezodpovězené otázky jsou tím, co ve mně po této knize zůstane.
Nikdy jsem ještě nečetla knihu na podobné téma. Svět je zde popsán z pohledu Kláry, která je robotka. Zajímavě zpracované.
Tohle jsem tedy opravdu nečekal. Ke knize jsem se dostal úplnou náhodou, když jsem hledal knihy od Murakamiho a prodavačka mi doporučila tohle. No, je to úplně něco jiného...
Každopádně příběh velmi poutavý. Postupně se příběh Kláry z prodejny rozvíjí až do neskutečného dramatu, kdy se čtenář postupně dozvídá až hrůzné postapokaliptické jevy nedaleké budoucnosti.
Výborně vykreslené a vystavené drama.
Tohle byla lahůdka přesně pro mne! Nevím, proč mě tak fascinuje umělá inteligence, roboti, androidi a klony, kolik už jsem na toto téma přečetla knížek! Vždycky je v těchto námětech tajemství a zároveň vyjádření, v čem spočívá lidství.
Moc se mi to líbilo. A výborný doslov. Hlavně pro čtenáře, kteří tu v komentářích naznačují, že to či ono nepochopili. Autor je právem držitel Nobelovy ceny za literaturu.
(SPOILER)
Ishiguro umí nastolit atmosféru a nedovysvětlenost dílčích pravidel, kterými se svět budoucnosti řídí, nevnímám jako pohoršující okolnost.
Nejzajímavější byl pro mě aspekt toho, jak se u Kláry vyvine princip víry. Stejně jako u člověka přichází z nedokonalého pochopení fungování světa. Za mě je to stěžejní myšlenka téhle knihy, na kterou budu ještě dlouho myslet.
*posloucháno jako audiokniha*
Mám z Kláry a Slunce poněkud rozporuplné pocity. Na jednu stranu obdivuji řemeslnou stránku věci, kde fakta prosvítají mezi řádky a zdánlivě nevýznamné příhody mají následně zásadní následky. Na stranu druhou jsem tuto stopáží krátkou audioknihu poslouchala asi měsíc. Začátek mě zaujal, konec bavil, ale prostřední třetina se neuvěřitelně táhla a nudila mě. Chápu morální otázky, které měla kniha nastolit, ale přílišná Klářina naivita a neinformovanost mi připadá málo uvěřitelná. Přiznávám, že jsem od díla nobelisty čekala trochu víc. Bezesporu musím ale pochválit zpracování audiopodoby. Nejen skvělou interpretku, ale i ruchy a doprovodné zvuky, které dodaly textu další rozměr.
Kdo bude hledat sci-fi román s antiutopieckým příběhem, bude zklamán. Ten kdo bude hledat knihu plnou emocí, kde figuruje UI bude nadšen.
První beletrie, co jsem přečetla anglicky a zpětně hodnotím, že mi nějaké pointy asi sem tam proklouzly - ale pochytila jsem dost na to, aby ve mně Klára a Slunce zanechala velkou stopu. Zvláštní, melancholický příběh o člověku, lidství a přístupech k životu očima robotky, která se svět lidí uměle učí, aby mohla sloužit jako kamarádka těžce nemocné dívce. Spousta střetů, spousta podnětů k zamyšlení. Doporučuji k přečtení i čtenářům, co jinak sci-fi nevyhledávají, což je i můj případ. Na sci-fi je tam toho spousta (v budoucnosti možná až moc) reálného.
(SPOILER) Nemohu sdílet nadšení. Spíš by mne zajímal ten dystopický svět, kde jsou někteří patrně operativně "povyšováni", jiní lidé "nahrazování", žijí pak v ozbrojených komunitách, na světě jsou stále stroje bez filtru pevných částic a na skládce roboti bez vymazané paměti... roboti s myslí pětiletého byť laskavého dítěte, kteří přesvědčí svéprávnou osobu k poškození cizího majetku ;-)
Ishigurovy romány jsou podivně "hluché", jako bych se díval na film bez hudebního podkresu: z Kláry a Slunce jsem trochu zklamán, Klára je spíše interaktivní robotická hračka pro děti na solární pohon než UI (několikrát se v textu zmiňuje vysavač, asi se myslí taková ta malá věc ve tvaru disku na kolečkách, co jezdí sama po bytě);
podobně jako v románu Neopouštěj mě i v tomto vyprávění nalézám spoustu nelogičností až pitomostí, ač je vyvažuje vysoká míra nedořečenosti (co je podstatou povýšení privilegovaných? v čem spočívá, že se jejich proměna nepovede?);
pozoruhodný je popis způsobu vnímání Kláry/UI a hodně dobrý je závěrečný etický apel (jak "umírá" solární robot?), ovšem chybí tu samotný proces učení (není logické, aby UI měla o světě tak zkreslené, resp. jednostranně vyhraněné představy); linka naznačující dokonalou imitaci lidského vědomí umělou inteligencí a jejich vložení do jakéhosi biorobotického těla bohužel vyšumí doztracena, škoda
Uplne mne to pohltilo. Pribeh, styl vypraveni, postavy, realie I to, ze se dej nevysvetluje polopaticky, ale postupne se odkryvaji ruzne pohledy na vec.
Já jsem si dlouho myslela, že Klára a slunce bude něco jako film Her, takže jsem si Klaru automaticky představovala jako atraktivní ženu. Po pár desítkách stránek mi došlo, že jsem se pomýlila nejen v žánru, ale i v samotné představě Klary. Klara není krásná sofistikovaná robotka, ale přitroublý přisluhovač pro teenagery. Ukázalo se, že já velmi špatně nesu přitroublé AI. Proč Klara vůbec nechápe, jak funguje svět? Jak má pak pomáhat lidem? Proč jsou lidé, kteří s ní sdílí svět /a tudíž musí znát její (ne)schopnosti/, ochotní jí asistovat v jejich random nesmyslných nápadech? A všeobecně - jakou pomatenou dystopii beze smyslu v této knize lidé žijí? Toto a další nezodpovědné otázky jsou tím, co ve mně po této knize zůstane.
(SPOILER)
Knihy Kazuo Ishigura na mě mají zvláštní vliv (tato je moje čtvrtá). Nepropadám nadšení, ale po přečtení jsem - jak to říct… rozhozená?
Po četbě se mi knižní příběh dál převaloval v hlavě a nešlo ho z ní vyhnat. A tak to mám se všemi knihami autora. Nejednoznačné, spousty věcí skrytých, nejasných, dvojznačných, spousty věcí musíme domýšlet… a přemýšlet.
Milovníci „pravé“ sci-fi budou možná zklamaní, viz některé komentáře. Pochybuji, že by kdy v budoucnu roboti byli něco jako Klára… Umělý přítel pro osamělé teenegery, vzhledem možná velmi, velmi podobný člověku, ochotný poskytnout kdykoliv laskavost, pomáhající, soucítící, myslící, obávající se, a přesto tak jinaký, že by ho člověk mohl bez mrknutí oka a výčitek svědomí převážet v kufru auta nebo postavit mezi domácí spotřebiče do komory pod schody, a vše by bylo OK. Úpéčko, které má tak zvláštní, skoro dětské představy o fungování světa…
A opět, jako vždy, přehlídka zvláštních mezilidských vztahů, jejichž skutečná podstata je ale skryta mezi řádky v běžné konverzaci. Zvláštní depresivní budoucnost, kde tzv. pozdvižení znamená úspěch, kariéru, ale i riziko.
Dlouho budu mít asi v hlavě ten konec ve sběrném dvoře. Anebo obraz Kláry, obětavě se prodírající vysokou trávou cestou do stodoly na obzoru, kam v její představě Slunce, ten úžasný objekt poskytující výživu a laskavosti, chodí spát.
Vyzdvihuji výborný překlad Aleny Dvořákové.
Štítky knihy
roboti anglická literatura umělá inteligence, AI nevyléčitelně nemocní
Autorovy další knížky
| 2018 |  Neopouštěj mě |
| 2017 | Pohřbený obr |
| 2010 | Soumrak dne |
| 2022 | Klára a Slunce |
| 2019 | Vybledlá krajina s kopci |
Knížka, která se musí číst pomalu. Ono to tedy ani rychle moc nejde. Text, ve kterém jako na japonských obrazech záleží na detailu. Úvahy robotky Kláry provokují otázky do jaké míry je, i přes omezení ve své konstrukci a vnímání, lidská, a nakolik my svou lidskost ztrácíme. O potřebě mýtu v životě, objevování transcendence.
Vlastní příběh plyne velmi zvolna, v okamžiku, kdy hrozí nuda přijde překvapivý posun.
Mistrovské dílo.
Za zmínku stojí i doslov překladatelky, která zasazuje knihu do kontextu ostatních podobných děl.