Kniha o Baltimorských
Joël Dicker
https://www.databazeknih.cz/img/books/32_/327156/mid_kniha-o-baltimorskych.jpg
5
384
384
Kniha o Baltimorských je třetím románem švýcarského, francouzsky píšícího autora Joëla Dickera. Na rozdíl od jeho předchozího bestselleru Pravda o případu Harryho Queberta nemá detektivní zápletku, ač napětí v něm rozhodně nechybí. Děj této rodinné ságy nazíráme opět pohledem mladého úspěšného spisovatele Marcuse Goldmana, který se tentokrát vrací do dob a krajin svého dětství, aby se vyznal z obdivu a lásky k těm, kterým říká Baltimorští – tedy ke druhé větvi rodiny Goldmanů, svému strýci, tetě a bratrancům. Byly to osobnosti pro běh jeho života zcela určující: byli bohatí, úspěšní, krásní, laskaví – a zdánlivě naprosto a neochvějně šťastní. Prostřednictvím vzpomínek a reminiscencí z dětství a dospívání, objevování zasutých rodinných tajemství a vlastní rekonstrukce toho, co mu bylo zamlčováno, Marcus zkoumá důvody a osudové náhody, které přes období dostatku a harmonie nakonec vedly k rozkladu, pádu a tragédii. Je to kniha vyrovnávání se s velkou ztrátou i s rolí věčně chudého příbuzného, ale i román o ztrácené a nalézané lásce a o cestě k sobě samému.... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2017 , ArgoOriginální název:
Le Livre des Baltimore, 2015
více info...
Přidat komentář
Příběh kluků Goldmanovic mě rozdrtil. Už teď, pár hodin po dočtení, mi Hillel, Woody a Marcus chybí. Mám pocit, jako by to byla moje rodina. To zachycení nádherných dětských let, kdy máme životy před sebou a sníme o velkých věcech, abychom na prahu dospělosti zjistili, že ne všechny se nám splní, bylo dokonalé. Stejně tak fantazijní představy, které si mnohdy vytváříme, nejen, o našich blízkých.
"Proč píšu? Protože knihy jsou silnější než život. Jsou tou nejkrásnější odplatou. Jsou to strážci nepřekonatelných hradeb našeho ducha, nedobytné pevnosti naší paměti."
S knížkou jsem strávila pár příjemných večerů, příběh se četl skoro sám a ač mě běžně pasáže o dětství/dospívání hrdinů příliš nebaví,tady jsem četla se zaujetím. Autor zdárně střídal současnost s minulostí a zdařile udržoval mou pozornost, příběh napsal tak plasticky,až se mi odehrával před očima. Přímo volá po filmovém zpracování. Ono tajemné Drama mě dostalo...jedinou výhradu mám k obálce, slečna na ní příliš neodpovídá popisu Goldmanovic femme fatale. Každopádně autor mě zaujal a určitě si ráda přečtu jeho další knihy.
Díky výzvě jsem našla tuto knihu. Úžasný příběh rodiny Goldmanových. Vzestupy, pády, láska, žárlivost, nenávist, bolest .... a spousta dalšího. Ať se u Goldmanových stalo cokoliv, zaujmou hluboké city, které k sobě chovají. Na konci knihy poslední žijící Goldman rod opět spojil, vše bylo odpuštěno a napraveno. Rozhodně doporučuji, nemohla jsem se odtrhnout.
Až na ty gramatické chyby, které měly být práce korektora....ale chyby jsou v Argackych knihách už delší smutnou samozřejmost. Jinak ale velmi čtivý roman, v němž snadno najdete i něco o svých omylech, snech, jejich rozpadu, a že plati, že je plno povolánych, ale jen málo vyvolaných.
Opětovně skvělý příběh švýcarského autora. Ačkoliv nemá detektivní zápletku, čte se jedním dechem - příběh rodiny, přátelství, lásky, snů a okouzlení a zároveň drsné pravdy pod povrchem.
Vsadím se, že si taky myslíte, že máte svobodnou vůli. Že jste pány svého času. Že to vy rozhodujete o tom, jak budete pracovat nebo trávit volný čas. Že to vy jste ten, kdo rozhodne o tom, kdy žít svůj život.
Jenomže pak přijde Kniha. Dejme tomu ta o Baltimorských. A veškerá vaše svobodná vůle žít svůj život se stránku za stránkou pozvolna rozpouští, až vám nezbyde nic než oceán vzpomínek, ve kterém se společně s Marcusem snažíte neutopit.
Dicker je vynikající vypravěč, který dokáže mistrovsky pracovat s napětím od samotného začátku až do konce příběhu. Vy o osudu rodiny Goldmanových nečtete, vy ho prožíváte spolu s nimi. A proto ho nemůžete odložit, dokud se nedozvíte, jak to vlastně s Dramatem bylo. Jak může nevyřčené a nepochopené ovlivnit život člověka, potažmo celé rodiny.
Kniha o Baltimorských je výpovědí přeživšího. A v té výpovědi najdete všechno - idealizaci, nedorozumění, ztráty, nálezy, lásku.
Navzdory své tragice nese jedno důležité poselství: Osudoví lidé se vám do života dřív nebo později vrací. Ale je vlastně jen na vás (a té vaší zpropadené svobodné vůli), jestli se vrátí ve skutečnosti, ve vzpomínkách, nebo jen na papíře.
Tak je nezmeškejte.
Keď som knihu čítala, napadlo ma, že fíha, knihu musel písať nejaký starec a až pri hodnotení som prišla na to, že autor sa narodil v roku 1985- v tom prípade veľká poklona a teším sa na jeho ďalšie knihy.
Postavy miestami trošku príliš idealizované (aj keď na konci sa dozvieme aj iné skutočnosti) a niekedy sú konverzácie až príliš statické (preto odčítavam jeden bod od plného hodnotenia). Ale, kniha prudko čitateľná, vzťahové drámy v rodine, to všetko tam bolo. Takže, hodnotím pozitívne.
Opet trefa do cerneho. Uz jsem od Dickera cetla knihu Pravda o pripadu Harryho Queberta, ktera se mi libila hodne, tak jsem se rozhodla precist si i tuto - a opet me svym stylem vypraveni dostal. Nektere momenty knihy se mohou zdat tezko uveritelne (napr. to co udelal strycek Saul), ale kupodivu mi to vubec nevadilo. Na rozdil od HW, kdy byl Marcus Goldman jen okrajovym vypravecem, se mu tady (a cele jeho rodine) dostaneme vic pod kuzi. Kniha o Baltimorskych byl pro me pribehem o lasce - ne jenom o te milenecke - ale o nasi potrebe byt v zivote milovan a obdivovan. Pribehem o tom, jak muzeme nekoho na jedne strane milovat a zaroven ho svym zpusobem nenavidet. Pribehem o tom, co mohou zdanlive mala nedorozumeneni a nevyrcene veci s nasimi zivoty napachat. Pro me opet navykovka a vubec mi nevadilo, ze je kniha "americka", i kdyz jinak takove knihy nemam moc rada. Par poznamek na okraj (po precteni nekterych komentaru) - ano taky mi trochu pripadalo jako by se kniha odehravala driv nez uvadi data - celkova atmosfera detstvi mi prisla "starsiho data". "Markusika" bych opravdu neresila - za to autor asi opravdu nemuze. Markusova matka si u me trochu napravila reputaci - po HQ jsem ji mela zafixovanou jako hloupou a protivnou osobu.
"Sovy nejsou tím, čím se zdají být." To mě při čtení téhle knihy napadalo nejčastěji. Jak nedorozumění a domněnky můžou převrátit život naruby... Autor umí krásně udržovat napětí jemnými náznaky. Nevadilo mi ani střídání několika časových rovin, protože vždy dokáže čtenáře nenásilně uvést zpět do situace, a tak nedochází ke zmatkům. Už jsem četla "Pravdu o případu HQ" a tohle byla druhá kniha autora a znovu jsem si ji moc užívala. Oceňuji civilní způsob psaní, který přesto neztrácí něhu, smutek i jistou poetičnost. Doporučuji.
Tak tohle byla paráda. Přečetla jsem jedním dechem a ještě teď ve mně děj doznívá... nerušily mě ani časové posuny, postupně se vše uspořádalo a zapadlo do celkového obrazu jako puzzle. A to, co bylo bílé se změnilo na černé a pak na šedivé. Fantastické zvraty, které nečekáte, vysvětlení, která na vše vrhají úplně jiné světlo. Paráda. Knihu o Baltimorských si prostě musíte přečíst.
Joël Dicker mě nakonec dostal. Kniha o Baltimorských je krásná a smutná. Od začátku víme, že to nedopadne dobře, od začátku víme jak asi, ale nevíme proč. Takže sledovat zářivé mládí tří bratranců Goldmanových je na jednu stranu hřejivé, ale na druhou stranu i tísnivě melancholické. Dicker píše výborně, všechny postavy jsou parádně vykreslené a já si v průběhu četby místy rvala vlasy nad jejich počínáním, což je známka toho, že mi na nich díky autorovi začalo skutečně záležet. Některé věci mě trochu zarážely - například Duke - to už byla příliš veliká náhoda. A potom to, čím stýček Saul rozzlobil tetu Anitu - to mi přišlo z jeho strany tak absurdní, že třebaže jsem pochopila jeho motivaci, nepochopila jsem monstrozitu jeho reakce. To je ale tak jediné, co knize dokážu vytknout, je báječná. Vzájemná nepochopení, tajemství, růžové brýle, touha být někým jiným - to všechno jsou věci, které jsou srozumitelné a blízké všem, dokážeme se do nich vžít, ohlédnutí za dospíváním a tehdejším vnímáním reality je vždy hořkosladké. A Joël Dicker mě nakonec dostal :)
Chtěla jsem být z Baltimorských, patřit do Goldmanovic party. Naprosto jsem chápala Marcusovo okouzlení a záviděla mu tak silné přátelství, tolik štěstí. O to větší na mě padal smutek, když se tohle všechno rozpadalo. Stačilo trochu nedorozumění, nepochopení, trochu nevyřčeného a najednou je všechno pryč. Je to velmi opravdová knížka, která si chválu určitě zaslouží.
I když se drama o rodinných vazbách, které jsou labilní stejně jako finanční trhy, dost vleče, Joël Dicker mě nutil číst dál a dál, až odtajnil Drama, k němuž kniha od počátku směřuje. V závěru je sice příběh trochu překombinovaný a postavy s přibývajícím věkem ztrácejí sympatie, 420 stran přečtených za týden však mluví za vše.
Když jsem tuto knihu uviděla v knihovně, zaujala mě obálka a název. Dýchala na mě z nich nostalgie ze ztracených dobrých časů a obdiv k někomu, koho jsme ztratili. Přesně o tom byla kniha. Po dlouhé době, kdy jsem četla věci jen lehce nadprůměrné, mě tako kniha nadchla. Už od prvních stránek jsem věděla, že toto je jiný level. Neprvoplánová retrospektiva, která má svůj účel. Minulost odhalujeme spolu s tím, jak je hlavní hrdina psychicky připraven ji odhalit a vyrovnat se s ní. Skvěle propracované postavy. Goldmanovic parta, kterou si není možné nezamilovat; strýček Saul, který, ač hrdinou obdivován, má svá slabá, ale pečlivě utajovaná místa; mytická teta Anita, ale i Marcusovi rodiče. Ti mě zvlášť překvapili. Vlastně to byl detail, ale od začátku jsem vnímala ten paradox. Žijí na nižší materiální úrovni než Baltimorští, ale svého syna k nim pravidelně a bez viditelné žárlivosti či zášti poutští. Přitom ale rivalitu cítí. Měli můj obdiv za to, že synovi dopřejí, po čem jeho srdce touží, a necítí se přitom zrazeni. Všemi milovaný a Marcusem obdivovaný strýček Saul právě tuhle jedinou věc nedokázal a to ho nakonec stálo nejen syny, ale i manželství a jeho pohádkový život. Právě tato svobodomylsná velkorysost Montclairských dokázala, že ten, který se v dětství cítil jako outsider, jako jediný dokázal uskutečnit svůj sen. S nikým se nepoměřoval, nesoupeřil a přežil. K tomu nám autor předkládá řadu otázek. Je možné, aby sourozenci necítili sourozeneckou rivalitu? Jak může manželství přežít odchod dětí z rodného domu? Může se dítě opuštěné svými rodiči vyrovnat s traumaty z dětství? Opravdovou třešničkou na dortu byl jazyk. Kultivovaný, nevykalkulovaný, přirozeně plynoucí. Skvělé čtení. Už teď mi chybíte, Goldmani!
Tak jsem asi jedna z mála, která nesdílí všeobecné nadšení a bohužel čas mě v tom utvrdil. Baltimorští ve mně zanechali jen úzkou stopu. Nicméně musím přiznat, že vzhledem k věku je Joel Dicker skvělý vypravěč.
Upozorňuji, že, komentář může obsahovat spojlery.
Znáte ten pocit, když se na něco strašně těšíte a potom to dostanete, jste nadšení a postupem času nadšení jaksi vyprchá. Vše, co je tu napsáno, je pravda - čtivý román, "módní střídání časových rovin", detailní vykreslení charakterů hrdinů. Ale chybí tam to něco, co by v tak silném příběhu mělo čtenáře chytit za srdce. Dětství je na mě moc rozvláčné, idealizaci rozumím (sama jsem kdysi chtěla maminku vyměnit za šik tetu). Čekání na "drama" mě neobyčejně iritovalo - už jen ten překlad - věřím, že ve francouzštině to zní uchu lahodně, v češtině "stalo se před Dramatem" mi naopak trhalo uši a pomalu už jsem ani neměla chuť čekat na den D. Něžné oslovování je běžné, ale Markusík už byl na mě trochu moc a happy end v podání smíření se hlavního hrdiny s minulostí a vykročení s milující a milovanou ženou po boku do budoucnosti, pro mě tuto knihu zařadilo téměř do červené knihovny. Bohužel, má očekávání nebyla splněna, ale neházím flintu do žita, zkusím ještě Pravdu o případu Harryho Queberta.
Na Knihu o Baltimorských jsem narazil v podstatě náhodou a rozhodně toho nelituji. Kniha je napsaná velmi čtivě, takže jednotlivé stránky doslova ubíhají před očima. V některých pasážích může sice příběh působit lehce idealizovaným způsobem, avšak jedná se o pasáže ve kterých Marcus popisuje své dětství u Batimorských a do příběhu tak zcela logicky patří.
To co bych však na této knize vyzdvihl, je zejména způsob jakým autor strukturuje informace. Příběh je vyprávěn retrospektivním způsobem s tím, že jednotlivé časové úseky z minulosti jsou navíc uspořádany nelineárně. To může působit trochu zmateně, ale na druhou stranu v tom podle mého názoru spočívá síla tohoto příběhu. Vše se totiž dozvídáte z pohledu hlavní postavy Marcuse Goldmana, tak jak se je dozvídal on sám. Postupně se tak před vámi odkrývá příběh, který vás asi nepřekvapí nějakou závratnou sofistokovaností, ale spíše tím, jaké banální události a rozhodnutí vedly k závěrečné tragédii.
Shnutí: velmi čtivě napsané rodiné drama, které viniká především neotřelou sturkturou příběhu. Dávám plný počet hvězd, protože tuto knihu si jednoho dne opět rád přečtu.
Velmi čtivá kniha, zvláštním stylem napsaná - přeskakování období, ve kterém jsem se ztrácela. Ale nakonec našla a knížku si užila.
Autor mě zaujal už předchozí knihou Pravda o případu Harryho Queberta - a Baltimorské pokládám za viditelně pokročilejší. Opouští detektivní a thrillerová schémata a snaží se blížit víc společenskému nebo psychologickému románu. Úrovně těch nejlepších angloamerických představitelů tohoto žánru sice ještě zdaleka nedosahuje, ale čtenáře si umí získat díky svému vypravěčskému stylu. Kdo se obává, že nějaké rodinné vzpomínky budou nudné čtení a pobrekávání nad ztraceným dětstvím, ten se bát nemusí, román si umí udržet napětí a rodinná historie odhalí i nejedno překvapení. Netvrdím, že kniha člověku změní pohled na svět anebo že to bude nezapomenutelný zážitek, ale za slušné čtení ji považuji a o autora se nepochybně budu zajímat i dál.
Štítky knihy
přátelství bohatství USA (Spojené státy americké) rodinné vztahy spisovatelé švýcarská literatura ságy přátelství z dětství
Autorovy další knížky
| 2013 |  Pravda o případu Harryho Queberta |
| 2017 | Kniha o Baltimorských |
| 2020 |  Zmizení Stephanie Mailerové |
Jsou příběhy, které se vám dostanou pod kůži už po přečtení prvních stran a po celou dobu neradi vidíte, že se blíží konec. Nevěřila jsem, že dnes knihu dočtu, ale nešla odložit. Dickerovi se podařilo výborně vykreslit hlavní postavy a já na Hillera, Alexandru, Woodyho a Marcuse dlouho nezapomenu. Jejich veliké přátelství z dětství prošlo hodně zkouškami a jejich sliby věčné věrnosti se často hroutily, protože se nesnesly s dospělými, kteří se z nich stávali.
"Kdysi hájili slabší, vybudovali zahradnickou firmu, snili o fotbale a o věčném přátelství. Právě to pojilo Goldmanovic partu: byli jsme snílci první kategorie. To tím jsme byli tak jedineční. Teď už ale z nás tří hnal sen kupředu jen mne. Ten můj dávný a původní sen. Proč jsem se chtěl stát slavným spisovatelem, a ne prostě jen spisovatelem? Kvůli Baltimorským. Byli to moje vzory a stali se z nich moji rivalové. Toužil jsem je předstihnout."
Rodinná sága o velikém přátelství, žárlivosti na úspěch, o lásce, nesobeckosti, dospívání, o vyrovnávání se s velikou ztrátou a o osudových náhodách se mně zapsala do srdce. Určitě si ji přečtu ještě jednou, abych si ji náležitě vychutnala. Doporučuji.