Kniha posledního soudu
Connie Willis
https://www.databazeknih.cz/img/books/11_/117878/bmid_kniha-posledniho-soudu-h5z-117878.jpg
4
187
187
Román patří bez přehánění mezi nejvýznamnější žánrové práce dvacátého století. Studentka historie je na své cestě do minulosti omylem poslána do doby morových ran roku 1348. Zatímco se dívka snaží přežít, aniž by se sama mohla vrátit do budoucnosti, profesor Dunworthy musí bojovat s rychle se šířící smrtelnou epidemií chřipky i s tupou byrokracií, aby měl vůbec šanci svou žákyni zachránit. Obě časové linie i přes propast času prozrazují, jak je lidská povaha navzdory civilizačnímu pokroku v podstatě stále stejná. Kromě řady domácích cen v USA se knize dostalo rovněž národních ocenění pro nejlepší žánrový román Německa, Španělska a Itálie.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2012 , TritonOriginální název:
Doomsday Book, 1992
více info...
Přidat komentář
Mám ráda sci-fi a historické romány i cestování časem. V tomto případě to ale knížce v mých očích spíš uškodilo, protože jsem četla mnohem vydařenější. Knížka není úplně špatná, nápad je skvělý, a třeba i popis "politikaření" něterých výzkumníků z Oxfordu v blízké budoucnosti taky, jenže taky je to nevyužitá příležitost. Některé motivy a příběhy by stály za rozvedení či dotažení, něco se zbytečně natahuje a opakuje. To, že jsem to četla v době "covidové" je náhoda.
Opravdu zajímavý námět knihy. Autorčin styl psaní mi neskutečně vyhovoval. Kniha je napsaná trochu těžším stylem, proto její čtení trvá déle ale určitě to knize neubírá na její kvalitě. Jediné co bych chtěla vytknout je částečná rozvláčnost, přičemž bych ocenila, kdyby kniha měla o dvě stě stran méně. Obálka je dle mého názoru těžce nezajímavá a troufám si říci, že mezi ostatními knihami lehce zapadne a tím pádem se nedostane k mnoha čtenářům. Od autorky si určitě chci přečíst další knihy.
Tak tohle vůbec nebylo špatné.
Hlavně tedy "středověká" linie příběhu a příchod morové nákazy. Bylo to přesvědčivé, realistické, žádná hra na středověkou romantiku ale špína, krev a slzy. Za tuhle část bych klidně dal pět hvězd.
Ale i když jde vlastně o scifi z blízké budoucnosti a cestování časem, kupodivu právě ta scifi linka mi až tak nesedla. Tam jsem tomu až tak nevěřil. A a co se týká cest časem a potíží s byrokracií, je tu o hodně lepší Vzestup a pád agentury DODO Neala Stephensona.
Přes tyhle výhrady stojí Kniha posledního soudu za přečtení, středověké pasáže jsou vážně "apokalyptické", jak by řekl Colin.
Musím dát za pravdu ostatním, stačilo by tak 200 stran. Příběh mohl být lépe uchopený a více rozvinutý, více děje, závěr byl také takový rychle ukončený.
Být to o 150 stránek kratší, tak bych dal i tu pátou. Oxford byl málokdy zajímavější než ve 14. století.
Kniha, po přečtení které máte tak niterný pocit úzkosti z obsahu, ale přitom jste tak unášeni tím jak "úžasný" to byl čtenářský zážitek, že se to ve vás pere. Zlatý fond sci-fi literatury!
Tak takhle dlouhou knižní předehru, aby člověk pohledal! Asi víc čtenářům podle níže uvedených komentářů trvalo, než se pročetli zdlouhavým děním na začátku. Ale po dočtení musím uznat, že i to mělo své kouzlo. Z dění v Oxfordu blízké budoucnosti mi sice hodně vadilo, že se v podstatě pořád jen někdo někam přesouval, diskutoval o tom, že někde je problém, upadal do bezvědomí a znovu se probouzel, aby znovu absolvoval kolečko, po kterém znovu zjistí, že "někde je problém". Myslím, že autorka tyhle části vůbec neměla tolik natahovat, protože každý důvtipnější čtenář by záhy začal přemítat, kde by ten problém mohl být, aniž by k tomu autorka tolikrát vybízela. Bohužel pro všechny našince - ta hlavní apokalyptická pointa je, jak už tu v komentářích mnohokrát zaznělo, vyzrazená v anotaci knihy. Takže pokud jste anotaci nečetli, dělejte, že neexistuje a pustťe se do čtení. Pokud vás baví cestování v čase, případně vás zajímá, jak se žilo ve středověku, je to knížka přesně pro vás.
Dění ve středověké vesnici jsem oproti dění z blízké budoucnosti hltala jedním dechem. Ne kvůli tomu, že by autorka v téhle části použila akčnější spád nebo děj, v podstatě velká část knihy je opravdu o životě na středověké vesničce, o vztazích mezi tamějšími lidmi, přesto to celé mělo svoje kouzlo. Středověk vylíčený tak, až mi před očima běhaly obrazy. A to u knížek obdivuji - pokud tohle dokážou, je jedno, jak pomalu se děj posouvá. Ale abych byla spravedlivá, tak posledních 150 stran je opravdu dějově nadupaných, takže si přijdou na své i ti, kteří chtějí trochu akčnější příběh...
Tak to bylo apokalyptický! Jsem šťastná, že nežiju ve středověku. Opravdu moc.
Velmi zajímavý příběh o historickém putování a o době morové rány v Anglii. Zajímavé byly také prostupy současné Anglie. I když by se kniha dala trochu zkrátit, nikde nepostrádala na ději.
Posledních 150 stran je naprosto bezkonkurenčních - syrový popis hrůzy, temná atmosféra. Prostě cesta do minulosti, jakou by nikdo nechtěl zažít, na *****. Problém je těch předchozích víc než 350 stran - příběh mne dlouho nějak nedokázal vtáhnout a těžko jsem se začítala, vlastně ani nevím proč. A připojuji se k předkomentátorům - vyzradit hlavní pointu knihy v anotaci na zadním přebalu (nemluvě o tom, že ve vydání, které jsem četla, je právě v klíčovém datu tisková chyba), to je, promiňte, idiocie nejhoršího druhu.
Zajimave reflexe viry v minulosti i v budoucnosti. Nerekla bych zdlouhavy, spis dukladny a promysleny popis nuznych podminek stredoveku ctenare postupne vyvadi z pohodove bubliny, v ktere zijeme tady a ted.
Jinak mi lezou knihy a filmy s tematikou pandemii na nervy, tady ne.
Míšo, diky za tip!
Kniha má 550 stran. Dle mého skromného odhadu je z nich 400 zbytečných. Hrdinové si tam neustále opakují, že potřebují s někým mluvit a na něco se ho zeptat. Když už se k němu dostanou, stejně se ho z různých důvodů nezeptají a tak si další tři kapitoly říkají, jak s ním zase potřebují mluvit. Nejprve mě to samozřejmě štvalo, ale pak už jsme se tomu smál.
V polovině jsem už přeskakoval celé odstavce a půlstrany, aniž bych ztratil přehled o ději. Vydržel jsem jen kvůli pointě, jestli ta to nakonec celé nějakým zázrakem nezachrání. No, nezachránila. I když musím říct, že poslední kapitoly se konečně daly aspoň číst.
Knihy, kde se cestuje časem, mě baví a pokud je to do středověku, tak si v tom přímo libuji :-).
V knize jsou dvě dějové linie a zápletka je jednoduchá. Oxfordská univerzita posílá studentku Kivrin do roku 1320, shodou nešťastných náhod ji umístí do roku 1348, kdy naplno propuká morová epidemie. Tato dějová linie je podle mě velmi dobře napsaná. Kivrin sice dlouho trvá než zjistí, ve kterém je roce, ale mezitím autorka celkem reálně popsala každodenní život ve středověku. Působivě pak vykreslila hrůzu, kterou kolem sebe šíří nemoc, beznadějný boj, který s ní hlavní hrdinka svádí, její strach o životy lidí, které si už oblíbila a zároveň její obavy, že už se nevrátí domů.
Dějová linie, která mezitím probíhá v Oxfordu, je slabší. Také tu bojují s nemocí a to se záhadnou chřipkovou epidemií, ale chvílemi to na mě spíš působilo jako jakýsi marný boj s byrokracií.
Celkově jsem spokojená, kniha se příjemně četla a já si ji užila. Hodnotila bych na 90 %, zaokrouhlím nahoru, takových knih zas tak moc není.
Chvíli mi trvalo než jsem se do knihy začetla, pak už to bylo fajn. Mnohem víc se mi líbila časová línie středověku, ta současná byla o dost slabší a rozvláčnější. Za hodně nešťastnou však považuji skutečnost, že pointu, kterou spisovatelka tajila téměř 360 stran, autor anotace sdělil hned v úvodu. I když možná můžeme být rádi, že nám stejně otevřeně nesdělil i závěr knihy.
Autor/ka anotace "Knihy posledního soudu" by si zasloužil/a rákoskou přes prsty a zavěsit za uši do průvanu. Connie Willisová vytrvale mlží, maximálně sem-tam něco naznačí, karty odhalí až na stránce 361, ale anotace už druhou větou vpálí čtenáři přímo do ksichtu, co se vlastně na cestě do středověku zvrhlo. Místo sílícího podezření a postupného objevování pravdy mi tak hlavou běželo: "Tak už to konečně vybal, ženská!"
První polovina románu skutečně vyžadovala notnou dávku trpělivosti, pro mě byla úmorně rozvláčná. Nevyčítám smysl pro detail, ovšem jako dost otravný vnímám spisovatelčin (zlo)zvyk zdůraznit momentální problémy hrdinů přinejmenším 3x až 5x v každé kapitole. Zatímco středověká linie hned od počátku šlape a drhne jen místy, peripetie z budoucnosti (která se odehrává za několik desítek let, nicméně nápadně připomíná 80. léta minulého století) mě nebavily a přivítala bych jejich výrazné zkrácení, upozadění. V podstatě pořád někdo někoho marně sháněl, přesvědčoval, osočoval a prudil. Kontrast k životu ve 14. století, chápu, přesto nuda (s výjimkou svižnější poslední třetiny).
Mnohem intenzivněji jsem si vychutnala poznávání středověku, ani tady si však neodpustím trochu brblání. Třeba nad logikou shozu, aniž by se řešily zanechané stopy; dále jsem nepochopila Kivrinin strach a předsudky na základě něčího nevábného vzhledu - od statečné průzkumnice z pokrokové doby bych čekala osvícenější postoj; plus pár dalších drobností. Psychika postav mi přišla relativně plytká a díky tomu jsem postrádala silnější emocionální dopad. Při sugestivním popisu utrpení a bezmoci jsem přirozeně posmutněla, ale slza mi neukápla, přitom potenciál byl na kvanta promáčených kapesníků.
Veškeré výtky bohatě vyvažuje schopnost autorky vtáhnout čtenáře do daného prostředí. Nepotřebovala k tomu žádnou akci, vystačila si s naprosto všedně působícími situacemi a pravděpodobným stylem života v dávných dobách. Významný je samotný myšlenkový přínos: tohle je jedna z těch Knih, co člověka donutí více si vážit toho, co má a považuje za samozřejmost.
Jak shrnout své dojmy z románu? Jsem moc ráda, že jsem "Knihu posledního soudu" přečetla... a že ji mám konečně za sebou. Linii z "budoucnosti" kydnu tři velmi upachtěné hvězdičky, živě vylíčenému středověku se pětkrát uctivě pokloním.
Želbohu, totální nuda s jedním výborným momentem ve vykopávkách kolem středověkého kostela. Dobrá i když nesčetněkrát použitá myšlenka je naprosto zmařena popisným vyprávěním kde akce postav nemají nijakou hlubší myšlenku, nebo smysl. Devadesát devět procent knížky je chození od ničeho k ničemu a děj se naprosto nikam neposouvá. Tahle záležitost je výborný nápad na povídku. První kapitola, některá uprostřed pro umocnění děje a na závěr ta poslední. Aby měl příběh hlavu, patu. Zbytek je vata a knížka mě bohužel připomněla Rokli šeré smrti. Stejný případ. Nechápu jak autorka ...o psu nemluvě, jenž byl svěžím románem s prvkem sci-fi a jenž mě pobavil převelice, dokáže svá díla takto nechutně roztahovat a prznit. Další knížku od paní Willis už číst v žádném případě nebudu. Její kultovní dílo Doomsday Book mě dostal a dokonale odradil. Škoda. Čekal jsem malinko víc podle místních komentářů a recenzí. Tímto knížku nabízím na bazaru a doma ji nechci. Nestojí za to...
Aha, tak si ji holt nechám. Když vidím ty ceny na bazaru tak to asi nemá smysl nabízet.
Čtivé a napínavé sci-fi na téma cestování v čase, které zvolna graduje až do téměř akčního závěru. Příběh ve dvou časových liniích, kdy ta z lehce vzdálené budoucnosti (připomínající ovšem spíše minulost) může trochu iritovat nekonečným protahováním, než jedna z hlavních postav dospěje k pochopení toho, co je čtenáři už dávno známo - a nebo ji lze brát jako celkem zábavnou satiru byrokracie a chaosu, který díky nepředvídatelné okolnosti vykolejí zajeté fungování oxfordského prostředí. Středověká linie se rozjíždí zvolna, nejprve čtenáře nechá seznámit se s prostředím a lidmi, kam se cestovatelka časem dostala, navázat k nim vztah, aby v posledních kapitolách celkem brutálně beznadějně, ale uvěřitelně nechala prožít si čtenáře dnes abstraktně vzdálenou historii černé smrti.
Vzhledem k tomu, že jsem knihu začal číst během posledního semestru školy, to samozřejmě vyšlo na delší lokte. Nicméně mohu říct, že příběh se ve mě držel i přes dlouhé pauzy ve čtení - má skutečně sílu! Dlouho se mi nestalo, že bych při knize tak moc fandil hlavním postavám, ať jim to vyjde, jako u této knihy. Po přečtení pár úvodních stran jsem sice správně předpověděl, jak kniha skončí. Závěrem jsem tedy šokován nebyl. Nicméně děj samotný je krásný i odporný zároveň (to je plus). Do této knihy se snadno začte, i když chvíli trvá, než si člověk přivykne na časové skoky v kapitolách a biblické předčítání paní Gaddsonové. Popis středověku v surové realitě (i když taky těžko říct...) je dokonalý. Pět hvězd!
Štítky knihy
Anglie mor středověk cestování časem 14. století Hugo (literární cena) Nebula (literární cena) Locus Poll Award (ocenění)Autorovy další knížky
| 2012 |  Kniha posledního soudu |
| 2017 |  Slyším tě všude |
| 2012 | ...o psu nemluvě |
| 2003 | I když půjdu roklí šeré smrti |
| 2013 | Vnitřní záležitosti |
Velmi příjemné překvapení, tady není co řešit a kniha putuje do poličky mých nejoblíbenějších sci fi. Navíc cestování časem, moje oblíbené téma. Knížka je neskutečně čtivá, a přestože autorka píše poněkud rozvláčným stylem, tady to prostě funguje na jedničku. Moc se mi líbila dějová linka ze (skoro) současnosti, navíc téma pandemie je samozřejmě velmi aktuální . Celkem vizionářský počin. Měla autorka v roce 1992 vidění?
No a samozřejmě středověká linie příběhu, ta vyvolává mrazení v zádech. A nádherně popsané charaktery postav, které si musíte okamžitě zamilovat, všichni ti lidé ze středověku i ti současní, vlastně úplně stejní.
Už dlouho se mi nestalo abych tak rychle otáčel stránky, jen abych se dozvěděl jak příběh dopadne.
Hluboce lidský a smutný příběh o lidech, kteří dokáží být dobří a obětovat se pro jiné, ať už žijí v jakékoliv době. Vlastně velmi povzbuzující čtení.
"Každý musí setrvat u svého zvonu", jak by řekl pan Dunworthy.