Kočičí host
Takaši Hiraide
https://www.databazeknih.cz/img/books/29_/296542/bmid_kocici-host-FLe-296542.jpg
4
483
483
Citlivý a mimořádně krásný příběh o pomíjivosti života a o tom, jaké to je prožívat ho po svém. Manželé po třicítce bydlí v malém pronajatém domku v klidné části Tokia, on je redaktor, ona korektorka, pracují z domu a prožívají klidný život. Jednoho dne si chlapec od sousedů osvojí toulavé koťátko. Kočka dostane jméno Čibi, což znamená „maličká“, a brzy začne objevovat sousední zahrady. Tak se stane, že jednou zabloudí i na zahrádku manželského páru. Další den přijde znovu a nakonec se odváží vstoupit do domku. Manžele tento tajemný host fascinuje. Čibi je svobodný duch, chladná a zářivá jako paprsek světla. Bydlí u nich a nebydlí. Patří jim a nepatři. Manželé jí kupují dobroty, pozorují její dovádění v zahradě a rádi si o ní povídají. Život jako by pro ně byl najednou příslibem něčeho víc — dny jsou jasnější a barevnější. Příběh překypuje drobnými radostmi a okamžiky ohromující poetičnosti, a pak se něco stane…... celý text
Literatura světová Romány
Vydáno: 2016 , HostOriginální název:
Neko no kjaku / 猫の客, 2001
více info...
Přidat komentář
Tuto knížku jsem kdysi našla v jedné nádražní knihovně – a zasáhla mě natolik, že jsem si ji ponechala a přinesla místo ní několik jiných knih. Příběh je jednoduchý, dalo by se říct každodenní – ale právě v tom tkví jeho kouzlo. Drobné události na nás mají často větší vliv, než si myslíme. A pokud do našeho života náhle vstoupí zvíře, zejména pak kočka, platí to dvojnásob. A co teprve když nás opustí... Manželé z našeho příběhu už nikdy nebudou takoví jako v době, než poznali Čibi...
Poklidná kniha, děj plyne pomalu a vyrovnaně. Na mě nejspíše až moc klidná. Možná ji více ocením, až si ji přečtu zase po letech. Vyzařuje z ní harmonie a krása, bohužel zatím mnou příliš neoceněná..
Kniha Kočičí host je krásným počtením. I když to bude znít zvláštně, není to dávno, co jsem ji četla a již si z ní nepamatuji úplný obsah.
Nicméně pocity, které jsem z ní čerpala při čtení a které zanechala i po přečtení, jsou ve mně stále a vím, že se k přečtení knihy určitě znovu vrátím.
Oceňuji jednoduchost příběhu, přese kterou kniha dokázala stále velice silně zapůsobit.
Kočičí host je moc příjemné čtení, i když by mohlo být optimističtější, ale takový je život. Konec mě taky neuspokojil, protože je otevřený a to já nerada. Kdyby to byla literární fikce, moc spokojená bych asi nebyla, ale toto jsou autentické záznamy z běžného života a přesně tomu kniha odpovídá. Takže kdo čeká akci, promyšlený příběh, bude nejspíš zklamaný. Tohle je spíš náladové čtení, postrádá dramatické zápletky a překvapivé pointy. Autor začne vyprávět příhodu, vy čekáte, co z toho vzejde - a ono v podstatě nic. Je to takové obyčejné. A to je hezké. Připomínalo mi to haiku, kde jde především o navození nějaké situace, výjev, obraz. Podle doslovu jde o japonský zpovědní žánr šišósecu, což je výstižné, knížka je dost odlišná od tradiční evropské/americké literatury. Je tu skvěle navozená atmosféra a vy se stáváte takřka spolubydlícím jedné tiché manželské dvojice. Zajímavé je i nahlédnutí do života v Japonsku. Milovníky koček, kteří čekají, že kočka bude hrát prim a knížka je plná vtipných příběhů s ní, musím vyvést z omylu. Kočka je sice důležitá, ale v první řadě je to o lidech. Pokud snesete klidné čtení, určitě tuhle knížku zkuste. Hezká je i grafická úprava a až na jednu výjimku tu nejsou žádné chyby (a že poslední dobou jsou knihy co se týče chyb docela horor).
Kdybych to měla k něčemu přirovnat, tak by to byly asi ty krátké novely od Murakamiho, ve kterých se toho moc neděje a jediný, co je na nich plus, je pocit, který ve vás vyvolávají. Jinak postrádají jakoukoli pointu či závěr. Kočičí host se mi zdál ale o něco lepší.
Příběh japonských manželů odehrávající se během devadesátých let, na konci éry Šówa, kdy v Japonsku následkem smrti císaře došlo k mnoha změnám. Ty jsou zde však popisovány jen velmi slabě na pozadí, aby politika nerušila samotný příběh. O co se tedy jedná. Bezdětný japonský pár začne navštěvovat toulavá kočka Čibi, kterou si přivlastnil kluk odnaproti. Čibi se ale ráda toulá po okolních zahradách a tak se postupně stává i členem domácnosti manželů. Čibi je však, ostatně jako každá kočka, v prvé řadě svobodná, a tak se jen tak ochočit nedá. Patří jim, ale zároveň nepatří.
Příběh je jednoduchý. Žádná složitá zápletka, spíš zde jde o vyjádření pocitů, dojmů a jakéhosi hlubšího smyslu. Někdy až zbytečně dlouhé popisy scén a okolí, ale i tak mě kniha bavila a přečetla jsem jí během dvou dnů. Na konci knihy na vás dýchnou prvky magického realismu a možná vás i trochu zamrazí.
3/5 z toho důvodu, že ve mně knížka nezanechala nic hlubšího a ani jsem na ní po dočtení nijak zvlášť nemyslela. A ono "wow" se po konci taky bohužel nedostavilo. Celkem fajn oddechové čtení, víc od toho ale bohužel nečekejte.
Já si myslím, že je to skvělá kniha a výborně napsaná. Plyne moc přejemně, ale mně úplně nesedla. Kočky mě nijak neoslovují a japonské problémy taky ne. I tak se to ale četlo dobře.
Jemné a dojemné, ale nijak výrazné a upřímně nechápu, proč byla kniha tak nadšeně přijímána....
Kniha na první pohled zdánlivě o ničem, bez velkých zvratů, tragédií, strhujících scén. Zaujala mě ovšem právě proto, je příjemné přečíst si příběh sestávající se z maličkostí, které prožívá každý z nás, a které jsou často v životě to nejdůležitější a nejkrásnější.
Dojemný příběh, který nepřekypuje vtipem, jako spíš postřehy a dojmy. Zanechá však v člověku značnou dávku melancholie. Někdy člověka příjemně překvapí knížka, od níž by to nečekal.
příjemné čtení... děj poklidně plyne... také ve mně zanechala kniha pocit melancholie... jen mě trochu zarazilo, že na obálce je černá kočka, zatímco hlavní kočičí hrdinka vůbec černá není... ale budiž, budu ji tedy vnímat spíš jako černý stín hlavní hrdinky :)
Život není vždy plný jen napětí, klíčových událostí a strhujícího děje. Skládá se ze spousty drobných epizod a prožitků, které by možná zůstaly zcela zapomenuty, kdyby se je někdo nerozhodl převyprávět.
Stejný je i kočičí host – toto nenápadné, téměř impresionistické, vyprávění jemně plyne a připomíná nám, jak je důležité radovat se z každého dne a všech našich příběhů, i když k naší smůle zrovna neřešíme složité vraždy, nezachraňujeme svět, nehoníme upíry, nezabíjíme draky…
Knihu jsem dostala jako dárek, jinak bych po ní sama nesáhla. Je to milý příběh, spíše novela než román, psaný japonsky nedějovým stylem, s důrazem kladeným na popis zahrady a všedních věcí života jednoho obyčejného manželského páru. Za příběhem lidí a jedné kočky cítím hlubší smysl, snad vyjádření prchavosti života nebo jen přijmutí svého osudu a neplánovaných věcí/osob/zvířat, které do života nečekaně vstoupí, protože nikdy nevíte, jak moc vás obohatí a určí další cestu... a možná si to jenom namlouvám a tohle je jednoduchý příběh jedné kočky ze sousedství, jednoho starého domu a krásné zarostlé zahrady.
Každopádně to byly příjemně relaxační chvilky strávené jejím čtením.
Taková jednohubka, na které se nešetřilo papírem... Ale jako příběh pro milovníky koček to nebylo špatné. Taky se mi líbil popis japonského bydlení a zahrady. I když krátké, výstižné.
Zvláštní kniha, krásná a zároveň "o ničem". Podle mě je hodně japonská a to nemusí člověku sednout. Američané by z toho vytáhli milión emocí, vyvrcholilo by to nějakou dojímavou scénou, ale ta kniha byla jako život, trochu japonsky odtažitá, slušná ale přesto mě konec dojal.
Nádherná ,poetická, něžná milá kratinká knížka o 155 stranách ještě kratší o to že každou z 29 kapitol předchází 1,5 prázdné stránky. Škoda že tak plýtvám v hodnocení pěti hvězdičkami , ráda bych dala mnohem víc. Aspoň zařazuji mezi doporučené i nezapomenutelné .Čekala jsem hodně dlouho než na ni v knihovně narazím a vyplatilo se. Až potkám v létě u vody vážku, vzpomenu si na tu modrou která v japonské zahradě políbila proud vody z hadice a odlétající pokřivené srdíčko vážek.Opět chválím nakladatelství HOST - skvělé....
Krásné, něžné, k zamyšlení. Důkaz toho, že dobrá kniha vůbec nemusí mít dnes tolik vyzdvihovaný "spád" a "napínavý děj". Já se nemohla odtrhnout, ačkoli tu vlastně není žádná "zápletka", knížku tvoří střípky ze života manželského páru, který miluje pronajatý domek se zahradou a sousedovic kočku, ale dozví se, že svůj domov budou muset opustit. Je to vlastně takové loučení s milovaným místem i bytostí. Učí brát život tak, jak přichází, těšit se z přítomné chvíle. Též se mi líbily poeticky popsané úplně obyčejné detaily jako hra slunce a stínu na zdi. Nevím, jestli je to knížka pro každého, mně se ale moc líbila. Je hezké číst pro změnu opravdu o NĚČEM, ne jen snůšku povrchností.
Kočičí host
Zajímavý styl psaní, takový esejovitý. V doslovu to vlastně je napsané. Nad čím ale poněkud žasnu, jak mezi sousedy může vzniknout rivalita O KOČKU. Osobně miluju zvířata, ale kočky jsou OSOBNOSTI, která si chodí kam chcou a kdy chcou a samy si vybírají, s kým budou trávit čas, pokud to nejsou "byťačky" :-) Žárlit na to, že "naše kočka šla k sousedům" a nemluvit s nimi, to se může snad stát jen v Japonsku :-))