Konec
Karl Ove Knausgård
Můj boj / Môj boj série
< 6. díl
Monumentální závěrečný díl hexalogie Můj boj nazvaný příznačně Konec. Karl Ove Knausgard definitivně a nemilosrdně bilancuje a ukazuje nám, jak „nebýt spisovatelem“. Ale aby toho nebylo málo, střední část tohoto svazku tvoří čtyřsetstránkový esej o Adolfu Hitlerovi.
Literatura světová Romány Biografie a memoáry
Vydáno: 2021 , OdeonOriginální název:
Min kamp. Sjette bok, 2011
více info...
Přidat komentář
Propíraná mnohasetstránková esej o Adolfu Hitlerovi se ještě četla dobře, ale uvozující filozoficko-jazykové rozbory byly už nad mé schopnosti a naladění. Zbytek byl klasický Knausgärd, tentokrát reflektující období po vydání prvních dílů románu.
Po lehkém rozčarování z minulého dílu si mne Karl Ove opět získal. Přiznám se, že prostřední část jsem místy přeskakovala - část o Hitlerovi mne ještě bavila, ale některé literárně-filosofické pasáže na mne byly moc. Nepopírám jejich kvalitu, ale byla jsem naladěna na vyprávění, ne odbornou esej. Přesto ale dávám 5 hvězdiček, protože v závěrečném díle si mne Karl Ove získal nejen svou upřímností, ale tentokrát i pokorou. Konečně jsem více pochopila, proč psal, co psal, a že to opravdu nebylo jen z exhibicionistických důvodů.
„Proč mám život takhle uspořádaný? Čeho chci touto neutralitou dosáhnout? Očividně jde o to, maximálně eliminovat odpor, aby dny ubíhaly pokud možno lehce a bez překážek. Jenže proč? Není to totéž, jako bych si přál co nejméně žít? Jako bych říkal životu, nech mě na pokoji, abych mohl... no, ale co? Číst? No jo, doprdele, ale o čem jiném si čtu než o životě? Psát? Totéž. Takže si čtu a píšu o životě. To jediné, co nechci, je ho žít.“
Po dočtení posledního dílu Knausgårdova monstrózního existenciálního antirománu jsem přemýšlel, kam dál lze v literatuře zajít, pokud je vaším cílem proniknout psaním k životu, popsat jej v jeho upachtěnosti, směšnosti a banalitě, nevynechat smích, slzy, krev ani dva kýble hoven, která se snažíte zakopat co nejhlouběji do země (což není metafora, ale jedna ze situací v knize), vyjádřit prázdnotu, nicotnost, nestrukturovanost našeho krátkého, hnusného i nádherného pobytu na zemi. Ale podobnou otázku si lidi možná kladli, když vyšla Paní Bovaryová, Hlad nebo Hledání ztraceného času...
Šestá kniha je stejně jako ty předchozí frustrující (třeba když se autor na čtyřech stech stran zamýšlí nad Hitlerovým Mein Kampfem a asi tuctem dalších témat) i zdrcující, o ničem a úplně o všem. Zrcadlově k prvnímu dílu opět sugestivně, do detailů líčí rozklad člověka, ovšem hlavně psychický, ne fyzický. Nejspíš to ještě pár dnů budu zpracovávat.
Pokud se do těch všech cca 3500 stran textu někdy pustím znovu, pak kvůli úvahám, kterými Knausgård prokládá obnažování svého self (aniž by se ovšem, narozdíl od jiných autorů, domníval, že se polepší samotným přiznáním, jak je špatný), ne kvůli tomu, jak ohromně je to napsané. Jeho autofikce postrádá styl a vkus, ale také pro tu syrovost a neohrabanost máte při čtení (paradoxně) pocit, že svět není jen jazykový konstrukt, složitá soustava znaků, ale že jsou to věci různých tvarů, barev, vůní a chutí, kterými se můžete umazat a které vás mohou i zranit (zvlášť pokud jste Knausgårdovým přítelem nebo příbuzným). Jak píše Jan Němec v doslovu, „propsat se zpátky ke svému životu“.
Knausgårdův boj sice skončil šestým dílem, ale mnou bude rezonovat ještě dlouho. A velmi silně.
Chtěla bych se podělit o svůj názor na celé toto opulentní dílo, ale nejde slovy vyjádřit, jak hluboko mě zasáhlo. S každou další otočenou stránkou jsem cítila lítost, že se čas strávený s tímto románem o něco zkrátil.
Bez přehánění jde o to nejlepší, co (mi) mohla současná literatura nabídnout. Nevím, kdy a jestli budu číst cokoliv, co by se Mému boji vyrovnalo, nebo aspoň přiblížilo.
Děkuji, Karle Ove.
(SPOILER)
Zo začiatku som tento diel považoval za najlepší zo série. Karl trochu skočil v čase a riešil vydanie svojej prvej knihy zo série Môj boj a problémy s tým spojené. Do toho sa občas objavili filozofické pasáže, zväčša literárnej povahy, a celkovo kniha pôsobila veľmi vyzretým dojmom a bolo cítiť, že Karl prešiel od detstva a aj vydania prvej knihy kus cesty.
Síce sa tu toho nedeje nejako veľa a svojim spôsobom sa Karlove dni opakujú, no je to Karl a všetko čo píše je napísané úžasne pútavo, takže čítate a čítate a jednoducho vás to zaujíma.
No po nejakom čase sa filozofické pasáže začali kopiť a predlžovať, pričom Karlov život sa začal strácať, až prišla pasáž nazývaná ako Esej o Hitlerovi.
Kniha má v slovenskom preklade 973 strán, takže keby tejto eseji autor obetoval 100 strán, dalo by sa to nejako prežiť, ale podľa môjho odhadu to bolo strán 450, ak nie aj viac.
V podstate išlo o môj boj na Knausgardov štýl, akurát že s Adolfom Hitlerom ako hlavnou postavou. Uznávam, bolo zaujímavé dozvedieť sa o detstve a živote Hitlera a sledovať paralely medzi jeho a Knausgardovým životom, no nie každého to zaujíma a nie každý chce o takom niečom čítať. Najmä keď si kúpil knihu o niečom a niekom inom. Určite bola chyba aj vo mne, pretože som nečakal taký odklon od témy a najmä taký masívny rozsah tejto odbočky.
Druhá vec, čo mi vadila, že to nebolo iba o Hitlerovi, ale aj o nemcoch, nacizme, Hitlových kamarátoch, dve či tri vety o živote Karla Oveho, ktoré, keď už to malo byť o Hitlerovi, tu nemali čo robiť, ale najmä aj dosť strán venujúcim sa viere a náboženstvu.
Celkovo mi prišla táto časť nesúrodá a úplne sa nehodiaca do celého konceptu knihy. Navyše sa tu stráca Knausgardové čaro, ide tu iba o holé fakty pozbierané z rôznych iných publikácií a pôsobí to umelo a ako niečo, čo by dokázal napísať ktorýkoľvek spisovateľ či novinár.
V záverečnej tretine alebo skôr v druhej polovici skutočnej knihy sa už Karl venuje opäť sebe a svojej rodine.
Opäť je to Knausgard akého čítať chceme a máme radi. Síce opäť skáče hore dole v čase, a podľa mňa trochu chaoticky, ale predsa len je tu jedna téma, ktorá bola opäť zaujímavá a ktorej sa venuje precízne. Neveril som tomu, ale touto knihou dokázal ukončiť celú sériu ako tak zmysluplne, no musím povedať, že po dočítaní knihy vo mne zostalo také prázdno a nie úplne uspokojenie.
Buď mohla mať kniha o tých 400 strán menej, alebo mohol autor využiť tých skoro 1000 strán lepšie.
Mám pocit, ako keby už nemal čo písať, ako keby už zo seba všetko dostal a napriek tomu je ešte veľa toho, čo čitateľom nepovedal a minimálne mohol.
Oceňujem však odvahu písať o Hitlerovi, čím určite mnohých šokoval a jazyk, ktorý bol opäť pútavý.
Táto kniha je však skutočný boj, a to najmä pre čitateľov.
Kým som prečítal túto knihu...
zmontoval som 28 stranový časopis
navarili sme so ženou asi 40 litrov levanduľového sirupu
bol som na spomienkovej slávnosti na počesť Jana Husa
asi 200x som vybuchol a zasa spľasol
nespočetne veľakrát som si v aute vynadal do debilov
v duchu som spísal hádam 1500 strán dialógov a akčných scén, nehovoriac o filozofických úvahách o živote, čiže som na najlepšej ceste začať písať drsnú knihu
zasmial som sa na množstve dobrých i slabších vtipov
nevedel som ani raz zastaviť príval spomienok a útržkov zo svojho života, lebo Knausgard je ako štartér, len čo sa do neho raz pustíte, neviete prestať
pozrel som si niekoľko ďalších rozhovorov s autorom, ale aj s Lindou
vyhľadal som si Tonje
pokúsil som sa vygúgliť niečo o mojom otcovi, ale nepodarilo sa mi to, žil v praveku, v ére pred internetom
prečítal som niekoľko ďalších kníh, lebo čítať Knausgarda na jeden záťah je makačka na bedňu
vypočul som si pár starých ľudí, aby som z ich príbehov spracoval poviedky do spomienkovej knihy
prečítal a zredigoval som ďalších 120 krátkych príbehov, vlastne dejiny celej dediny
a po dočítaní som zasa začal mať pocit, že už nič lepšie čítať nebudem, tak, ako sa mi to stalo pred tridsiatimi rokmi, keď som dočítal Hercovu zpověď
syn mi na to povedal, že sa na to mám vykašľať, že keby som už do konca života nič neprečítal, nič sa nestane, lebo mám načítané na tri životy
a nažité? nažité mám na koľko kníh?
asi to idem spočítať...
ak ste sa do Knausgarda ešte nepustili, začnite Môj boj čítať od začiatku. aj keď vám budú tvrdiť, že sa dá čítať ako šesť samostatných kníh. dá, ale nemá to ten šmak.
prvá vás bude možno trochu nudiť, budete sa cítiť oklamaní, ale každá ďalšia vás presvedčí, že stojí nielen za čítanie, ale aj premýšľanie. o vlastnom živote.
a ešte som zabudol: premiestnil som 2 tony štrku.
je ľahšie knihu napísať alebo prečítať?
Štítky knihy
norská literatura spisovatelé životní příběhy
Autorovy další knížky
2016 | Smrt v rodině |
2017 | Zamilovaný muž |
2017 | Ostrov chlapectví |
2018 | Tanec v temnotách |
2019 | Někdy prostě zaprší |
Dočten celý opus magnum. Téměř 3500 stran na kost ohlodané literatury. Smekám.