Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1703
1703
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Úvodní verše songu s názvem „Soma“ od newyorské kapely The Strokes z jejich debutového alba Is This It? (2001) mi teprve po 20 letech konečně dávají smysl: „Soma is what they would take when / Hard times opened their eyes.“ Zdá se, že v angloamerickém světe je Brave New World klasika. Byť je to nepochybně dobrá literatura, přece jenom jsou postavy spíše kulisou a hlavní hrdina se v půlce jaksi vytrácí... Nechce se ale uvěřit, že Aldous Huxley v roce 1931 de facto předpověděl totalitní systémy a přišel s tak brilantní nadčasovou dystopickou vizí moderní/konzumní/třídní/řízené společnosti to celé s Freudovskými a náboženskými podtóny. Z toho všeho nezbytně mrazí i dnešnímu čtenáři z daleké budoucnosti, a chce se dodat jen „Ó, Forde!“
Já to tušila, já věděla, proč jsem se téhle knížce tak dlouho vyhýbala, přestože mám dystopie docela v oblibě. Huxleyho odosobněný, místy silně rozdrobený styl mě příliš nechytil. To mi však nebránilo v pozorném poznávání světa, kde má každý určené své místo a pevně dané mantinely ještě předtím, než je vůbec stvořen (nikoliv zrozen). Opravdu mě mrazilo z metod, jakými byli obyvatelé od miminek po dospělost vedeni k naprosté spokojenosti se svými životy. Vymývání mozků a drogy štěstí… brrr! Vůbec nejhorší je, že tyto způsoby pro leckteré současné sociální inženýry a progresivní dobrosery zřejmě nepředstavují varování, nýbrž návod. Jejich boj, snad zdravý rozum zvítězí.
Zkrat v zájmu u mě nastal, když se na scéně objevil Divoch. Už tak nevýrazná dějová nitka byla přetržena na úkor filozoficko-teologických debat s nadužíváním Shakespearových her. Nepřevratné mudrování o svobodě, citech, umění i Bohu mi dalo jen málo a nebavilo skoro vůbec.
Beru v úvahu stáří díla, ve své době bylo jistě přelomové, bohužel mi neposkytlo postavy ke ztotožnění, zápletku k prožívání, ani žádné nové myšlenky.
Ráda bych dala čtyři hvězdy za ten odpudivě spokojený svět konzumu, ovšem rozčilující chování a jednání všech zúčastněných ve spojení s (dle mého názoru) nezáživnými dialogy v poslední třetině mi nedovolí překročit hranici 70%. O fous, ale ne. K tomuto dílu se totiž nebudu vracet - neupírám mu kvality, prostě není úplně pro mě.
Ó Forde, to je báječný nový svět! Lidé mají vše předem nalinkované, jsou bezstarostní a šťastní ... Tak proč konec civilizace? Přečtěte si! DOPORUČUJI.
Lidé často pronáší: “I Orwell by se divil” přičemž Huxleyho vize je nám na západě bližší. Orwell měl větší literární talent, a tak je průchod jeho literární vizí i přes tíhu obsahu příjemnější. Ač Huxleyho předestřenou vizi považuji v současné době za zajímavější, protože nastiňuje humanitní regres, kterého by západ mohl dosáhnout, kdyby zapomněl na své ideály a ještě více se oddal výkonu a slastem, tak jsem si ji toliko neužíval číst, jelikož Huxley nebyl dost dobrým spisovatelem:
Hned zpočátku se střídají časoprostorové linky děje po odstavcích - Snad by pomohl vypravěč, který by napomáhal k plynulejším přechodům mezi linkami se společnými tematickými plochy, dokud by jedna linka nevypointovala druhou a naopak. - To se ale neděje, a tak je to poněkud matoucí a nepříjemné. Krom toho věty po celou dobu trochu drhnou, páč sloh není tak ladný.
Literární neduhy však vynahrazuje podmětnost obsahu.
Lidé se nerodí, nýbrž jsou eugeneticky šlechtění do náležitých společenských kast, v nichž budou dle svého předefinovaného charakteru a inteligence nejšťastnější (viz. Dělníci jsou predestinovány s nižším IQ a s odporem k přírodě, protože láska k přírodě neni žádoucí) . Takto bude každé jedinec v mechanismu společnosti odvádět svůj díl práce dobře a celá společnost je tak udržovaná v naprosté stabilitě. Nasnadě je však ptát se - ale za jakou cenu?
Věřím, že každý jedinec má potenciál přispívat celku a při správné systémové podpoře a apelu na humanitní vzdělání bychom snad mohli napravit systémové chyby z nichž vyrůstají devianti, kteří celku škodí. Takový systém je stabilní jen relativně, avšak stále je to lepší, než vize, kterou nám předestřel Huxley, kde umění není žádoucí, protože vnáší do duše člověka duševní rozsah, jenž by byl rozvracel stabilitu civilizace postavenou na nesvobodě. Pravda a krása je nahrazena pohodlím a štěstím. Jedinci nemají právo býti nespokojení. Jedinec není “někdo”.
Jedinec je infantilní jednorozměrný hňup, plytké osobnosti, kterou mu zformovalo okolí a on žije na volnoběh ve své nízkosti, udržujíc se šťastný dávkami somy a ušetřujíc se čehokoliv, co by ho vyvádělo z “rovnováhy”. Rovnováhy, která je slabostí, ale za cenu všeho toho, co lze považovat za dobré a lidské. Vždyť člověka definuje to, nakolik je schopen překračovat vlastní stín.
Konec civilizace po 1237. Tak jen pár poznámek:
„Ale proč je to zakázáno?“ ptal se divoch.
Inspektor pokrčil rameny: „Protože to je staré; to je hlavní důvod. Tady nám staré věci nejsou na nic.“
„I když jsou krásné?“
„Zejména když jsou krásné. Krása je přitažlivá a my nechceme, aby lidé byli přitahováni starými věcmi. Chceme, aby měli rádi věci nové.“
(Jak současné!)
Komentář:
"Myslím, že skutečná příčina neštěstí, vší dnešní komercionalizace a takzvaného rozvoje tkví ve ztrátě smyslu pro starobylé. Ztráta starobylého znamená ztrátu vědomí bezčasého v přítomnosti pokaždé, když je pokácen starý strom, když je srovnána se zemí nějaká pamětihodnost." (R. Aitken - Vlna zenu)
„Ford Pán sám velmi přispěl k tomu, že se důraz přesunul z pravdy a krásy na pohodlí a štěstí. Takový přesun si vyžádala hromadná výroba. Všeobecné štěstí udržuje kola v neustálém chodu, což pravda a krása nedokáže.“
(Zaměňte krásu za lásku a jste doma!)
Skvělá definice filozofa: „Člověk, jenž sní o tom, co je mezi nebem a zemí.“
Co je filozofie: „Člověk věří určitým věcem, protože byl predestinován, aby v ně věřil. Hledání špatných důvodů pro to, čemu člověk věří z jiných špatných důvodů – to je filozofie.“
A ještě k Shakespearovi: jako spojnice věků je W.S. použit i v knize V jedné osobě (John Irving).
Konec civilizace jsem četl z vydání v roce 1970 s opravdu prastarými citacemi z jeho her. Už u Irvinga si někteří čtenáři stěžovali na nezáživnost Shakespearových děl. Tyhle ukázky v Konci civilizace by asi vůbec nedali…
Nadčasové, zajímavé a to především pro myšlenku budoucnosti. 1984 to nepřekonalo a styl psaní mě moc nebavil ale mělo to své
V Orwellowom 1984 bola spoločnosť nedokonalá v nedostatku.
V Prekrásnom novom svete - je spoločnosť dokonalá a v prebytku.
Zaujímavé, že oboch príbehoch to dopadlo rovnako.
Nepomôže ani SOMA :D
A MUST READ
ODPORÚČAM !!!
neuvěřitelně nadčasový román v roce 1932 neexitovalo umělé oplodnění, genové manipulace. Za pozornost stojí doslov od Miroslava Holuba
'Překrásný nový svět' (Konec civilizace? PLESK! Au, moje čelo). Definitivně jsem se na to dokázal napojit lépe, než třeba na Orwellovo '1984', Bradburyho '451-F' nebo Zamjatinovy 'My'. Už počáteční kontrola "líhně", která je, dle mě, současně vrcholem knihy, nastaví laťku očekávání dost vysoko. Ale pak, jak je u žánru zvykem, to sklouzne dolů, k příkladům, k takovému tomu filozofování a tím to pro mě osobně začne ztrácet sex appeal. Ale určitě to člověka trkne v mnoha věcech, chování mocenských skupin světa prosazující maximální využití lidí, odpoutání od kultury (krátkozraký, nevzdělaný pohled, ale chápu, že peníze a moc pro psychopaty vládnoucích vrstev jsou až na prvním místě). Jestliže jste znudění zábavou... lupněte si somu. Promiskuita. Každej s každým. Přemýšlím nad náboženskou morálkou, hmm. Kontrola lidí, kteří jsou chování tak, aby věřili, že práce je smyslem života. Je to blízko, jdeme tím směrem. Jak jsem se o tom onehdá bavil, tyhle knihy nejsou ani tolik vize, jako spíš návod těm nahoře. A hlavně nemyslet! Zvláštní, tohle nám tvrdila už češtinářka na střední. Ale na druhou stranu, někdy je třeba nemyslet... a jednat.
Ale jo, dám 5 hvězd a to i přesto, že jsem se do knihy moc nezačetla. Námět je však geniální a Huxley si s ním krásně vyhrál. Myslím, že přečtení určitě neuškodí:)
(SPOILER)
Myšlenky dobré, jen ten děj je vlastně krátký a primitivní. A těch pár kverulantů se odstraní (a nebo se odstraní sami) a jede se dál :-).
Zajímalo by mě, jak se na knihu dívají třeba takoví Japonci. Pro ty už stovky let platí, že jedinec musí ustoupit potřebám všech, nedivil bych se, kdyby pro ně nebyla představa společnosti nastíněné v knize tak odpudivá jako nám individualistickým Evropanům. Obyčejný rolník v Tokugawském šogunátu vlastně byl taková gamma mínus, samuraj by byl tak beta a daimjó alfa. Predestinace byla dána tím, kde se člověk narodil, protože přecházet mezi třídami nebylo možné (trestem za porušení byla smrt klidně pro celou vesnici). A jak byla ta společnost stabilní - zakonzervovaná, nevyvíjející se, ale bylo to nejdelší několikasetleté období míru v dějinách Japonska. Nebýt vnějších vlivů, tak věřím, že by ten šogunát mohl fungovat krásně dodnes. Takže evidentně by taková (anti)utopistická společnost mohla reálně fungovat.
Poslouchal jsem audioknihu a speciálně třetí kapitola byla strašlivě otravná. Větve příběhu se střídaly skoro po větách a pokaždé zazněl opravdu protivný zvuk. Za to určitě palec dolů (ale ne hvězdička, není to chyba knihy jako takové).
Dlouho jsem se na tuto knížku chystala, mám ji za klasiku, kterou je třeba přečíst. A nezklamala. Relativizace vztahů, ztráta soukromí, uměle vytvářený kastovní systém, genetické inženýrství, kolektivní extáze a všudypřítomná droga navozující štěstí. V této kombinaci to fungovalo, stejně jako vzpoura „odlišného“ jedince proti systému. Je zajímavé, jak velký význam autor přikládá vlivu prostředí - ani po mnoha generacích zdokonalování a stále propracovanějším genetickém inženýrství, vlastně stačí jeho produkt nechat vyrůst v jiném světě. Chápu to jako záchvěv naděje, že člověk zůstává člověkem a přirozenost si cestu najde, i když jak to s ní dopadne....?
Velice zvláštní. Těžké, ale zajímavé čtení. Chvílemi jsem měl pocit, že by to možná chtělo lepšího redaktora, který by autora trochu usměrňoval v lepším zápisu toku jeho myšlenek. Těch je tady totiž spousta, autor je na čtenáře chrlí v tak vědeckém jazyce, jak je to jen možné. Když k tomu připočtu v jistých místech trochu nelogičnost děje (např. co na jedné straně režim dovolí a co kontroluje někdy nepůsobí úplně rozumně) a jednání postav, přiznám se - trošku jsem rezignoval a bral jsem to raději jen jako sled epizod - v tu chvíli jsem začal lépe vnímat to, před čím Huxley varuje a druhá polovina knihy tak pro mě byla mnohem lepší než ta první.
Člověk se úplně neubrání srovnání s dalšími dvěma klasiky - 451 Fahrenheita a 1984 - které taky popisují odlidštěnou totalitu a snahu se z ní vymanit. To, v čem Huxley Bradburyho i Orwella překonává, je rozhodně datum napsání knihy - ještě před druhou světovou válkou, před řáděním Hitlera a následným řáděním komunismu. Literárně nejvýš řadím Fahrenheita a brutalitou a fatalismem Orwella, Huxley pak vede v neuvěřitelném množství nápadů, jak se dá vůbec "vyrobit" člověk, aby ten režim "v klidu" fungoval.
Takže závěrem - doporučuji, ale připravte se na opravdu náročnou četbu.
Myslím, že nic nepopisuje dnešní svět výstižněji. Požitky, požitky... Žádné hluboké city ani trápení. Všechno je dokonale naprogramované, ,, všichni jsou teď šťastní''. Ne lidství, ale pseudolidství. A pseudoláska a pseudoštěstí. A kontrast s tím, jak to má člověk přirozeně v sobě v podobě Johna, který hledá víc, smysl toho všeho, Boha...
Pořád o té knize přemýšlím... A asi ještě dlouho budu.
„Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré, a chci hřích.“ „Zkrátka,“ pravil Mustafa Mond, „požadujete právo být nešťastný.“ „Tak tedy ano,“ pravil divoch vzdorně, „požaduji právo být nešťastný.“
Jeden z velké dystopické trojky (Huxley, Orwell, Bradbury) – v porovnání s Fahrenheitem působí z dnešního pohledu méně nadčasově, v porovnání s 1984 zase pokulhává storytelling. Konec civilizace není ani tak příběh jako spíš soubor (převážně dobově podmíněných) myšlenek – celý „děj“ de facto pouze čeká, až bude shrnut v závěrečné Johnově rozpravě s inspektorem.
Oceňuju hlavně některé filozofické momenty. Huxleyho představa internalizované totality z dnešního pohledu obstává mnohem lépe než Orwellův Velký Bratr, a absence „absolutního štěstí“ jako nutná podmínka pro rozvoj lidství je něco, co je dokonce s postupem let stále aktuálnější.
"Chci raději být sám sebou," pravil, "sám sebou a protivným. A ne někým jiným, ať už je jak chce roztomilý."
Huxley vykreslil svět, který funguje. Civilizaci, která nezná bolest, strach ze smrti, vášeň, lásku, stáří ani bídu. A je to děsivé. Podle mě nejhorší na tom všem byla skutečnost, že lidem (spíš takovým stínům lidí, protože bez strachu, bolesti a lásky snad ani lidi nejsme, ne?) se tento způsob bytí zdá šťastný, protože jsou v podstatě takto naprogramovaní. Nepoznali nic jiného a ani nikdy nepoznají.
Silný moment pro mne nastal, když se zástupci této ohavně "dokonalé civilizace" setkávají s "divochy". Protože kdo je ten necivilizovaný? Ten, co prožívá svou bolest a činí rozhodnutí sám za sebe, nebo ten kdo se řídí svým programem a na každé nepohodlí konzumuje pilulku? Výborný kontrast vytvářely do textu vložené citace ze Shakespeara čteného "divochem" oproti jednoduchým propagačním veršíkům "vyspělé" společnosti.
I přes opravdu dobře vykreslené prostředí a mnoho námětů k přemýšlení jsem měla chvílemi problém se začíst, hlavně v první polovině knihy. Především kvůli nepřítomnosti hlavního hrdiny a vlastně i absenci nějakého většího děje.
Není to román v klasickém stylu. Huxley prostě popisuje z pohledu různých postav opravdu šílený svět. O to šílenější, že mnoho věcí tam popsaných je a funguje i v našem světě, jenom ne v tak masivním měřítku. Jak moc se od té společnosti vlastně lišíme? Výborné, doporučuji!
"Ano, každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastna i nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?"
"Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré a chci hřích."
Velmi dobrá kniha. Zpočátku děsivá - opravdu by mne zajímala technická realizace stanice - později se však překlápí do poněkud klasického a klišoidního srovnání civilizace s jiným myšlením. Konec se dal čekat. Přesto nádherná kniha, ze které mrazí. Nastavuje děsivé zrcadlo, přesto je čitelná a úžasná.
Zpracování brilantní, ale příběh děsivý. Pro mě mrazivý, dystopický román nebo spíš horor. S tak děsivým pohledem do budoucnosti jsem se ještě v žádné knize nesetkala, nebo přinejmenším jsem nebyla celých 200 stran v depresi, jako tady.
str. 179
"Proto jsme zavedli povinnou léčbu N.P.V.
N.P.V?
Náhražka prudké vášně. Pravidelně každý měsíc. Celý organismus se proplaví adrenalinem. Je to dokonalý fyziologický ekvivalent strachu a zbabělosti. Všechny tonické účinky, jako když se vraždí Desdemona nebo když je vražděna Othellem- bez jakéhokoliv nepohodlí.
Ale já mám nepohodlí rád.
My ne, pravil inspektor, my máme raději pohodlné věci.
Ale já nechci pohodlí. Chci Boha, chci poezii, chci skutečné nebezpečí, chci svobodu, chci to, co je dobré a chci hřích.
Zkrátka, pravil Mustafa Mond, požadujete právo být nešťastný. Nemluvě už o právu na stáří, ošklivost a impotenci, o právu na syfilis a rakovinu, o právu na hlad, o právu na vši, o právu na život v ustavičných obavách před zítřkem, o právu dostat tyfus, o právu být mučen nevýslovnými bolestmi všeho druhu.
Dlouho bylo ticho.
Všechna tato práva požaduji, pravil konečně divoch.
Mustafa Mond pokrčil ramena. Ať vám slouží, pravil."
"Dějiny jsou humbuk"
Konec civilizace jsem četla kdysi dávno a v hlavě mi zůstal jenom název a temné pocity. A autor, pochopitelně. Přišel čas si tuto utopicko-postapokalyptickou civilizaci psanou v roce 1932 připomenout, řekla jsem si. Huxley přímo, bez příkras a bez oklik popisuje kýžený stav civilizace v roce XY, do kterého zasadil svůj příběh. Idea skvělá. Predestinace. Vymývání mozků. Konec přirozeného vývoje a chaosu. Přirozená nerovnost - hloupý-chytrý, bohatý-chudý, zdravý-nemocný, štěstí-neštěstí, život-smrt... je dovedena do monstrózní dokonalosti. Inspirativní ovšem dílo zůstává až do dnešních časů, podobně jako v případě Orwella či Bradburryho.
Konec civilizace je vlastně quasi zbeletrizované filozofické pojednání o absolutním štěstí, po kterém stačí jen sáhnout a dát si kolik dávek třeba. Není nutná střídmost, cudnost, sebezapření ani víra. To vše totiž vytváří nestabilitu, a to je konec civilizace. Houxley také krásně popsal příčinu absence hrdinů ve společnostech žijících v míru. K tomu bych jen dodala, že kde válka v té naší civilizaci není, tam si vytváříme pseudoválku. Protože hrdinou chce být mnohý z nás. V opozici k obdivovatelům nového světa, jejichž tábor se léta pomalu ale jistě rozrůstá.
"Otrávil jsem se civilizací"
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Pokud někde funguje umělé společenstvo a vyvrhel, toužíme se v něm najít. Věříme, že bychom to byli my, kdo skončí jako Helmholtz. Ale ruku na srdce, nespí v nás spíše Bernard?:)
"Tak tedy ano," pravil Divoch vzdorně, "požaduji právo být nešťastný."