Konec civilizace
Aldous Huxley
https://www.databazeknih.cz/img/books/59_/59620/bmid_konec-civilizace-bh1-59620.jpg
4
1709
1709
Huxleyho satirická antiutopie Konec civilizace (1932) je spolu se Zamjatinovou novelou My (1920) a Orwellovým románem 1984 (1949) jednou z prvních vizí budoucnosti, která domýšlí důsledky formujících se diktátorských režimů meziválečné Evropy. K napsání knihy vedly Huxleyho vlastní zkušenosti s Mussoliniho Itálií a zprávy ze Sovětského svazu. Jeho vize budoucnosti se složitě a pevně strukturovanou společností, v níž je geneticky a psychologicky předem určeno postavení každého jedince, je sice velmi hořká a pesimistická, nicméně realita, zosobněná Hitlerem a Stalinem, byla ještě mnohem horší. Jak sám později přiznal: „Diktatura budoucnosti v mé představivosti byla mnohem méně brutální nežli budoucí diktatura výborně popsaná Orwellem." O stálé aktuálnosti této knihy svědčí to, že snahy o naplnění Huxleyho vizí – manipulace jedincem od samého jeho početí především – je možné vysledovat ve výrocích mnoha novodobých „inženýrů lidských duší" – jak u politiků s diktátorskými sklony, tak i u vědců, bádajících v podmínkách demokratických společností.... celý text
Literatura světová Romány Sci-fi
Vydáno: 2011 , MaťaOriginální název:
Brave New World, 1932
více info...
Přidat komentář
Zprvu mi přišlo geniální, chytlavě napsané. Později jakoby chyběla silnější kontinuita, záměr a niť. Chyběl mi přímý tah na branku. Druhá část už trošku vypadává z kolejí. Bohužel tedy nakonec nedávám za 5 a nedávám na úroveň 1984 či Mechanického piana. Tyto dvě knihy mi přišly o stupeň propracovanější. I přesto - moc působivé a určitě hodno přečtení. Dekantované pneumatické alfy. :)
Zajímavý pohled na budoucí lidskou společnosti, jejíž jednotlivé vrstvy jsou předem naprogramovány tak, aby mezi nimi vládl klid a mír.... Postava Divocha do příběhu vnáší individuální pohled volně smýšlejícího jedince neovládaného žádnou propagandou..... Po celou dobu si uchovává vlastní úsudek, svobodně přemýšlí, citlivě vnímá na rozdíl od alf, bet, gam apod. Autor tak dává do kontrastu rozdílnost a jedinečnost každého z nás se stejností předem pečlivě připravených jedinců.Velice oceňuji autorovu trefnou představu o budoucnosti (kniha byla napsána ve 30. letech 20. století, takže některé její pasáže čtenáře přímo zamrazí tím, jak moc blízko byl k pravdě)..Jediné, co bych vytkla, jsou příliš popisné pasáže, které jsou dost nudné a kterých je tam zbytečně moc....... Jinak vřele doporučuji k přečtení.....
Pri čítaní tejto knihy mi miestami naskakovali zimomriavky- kniha napísaná v roku 1932 je nadčasová, vysoko aktuálna v tomto čase. Témou knihy je dokonalé, prepracované ovládanie spoločnosti. Nový jedinci sa nerodia, vznikajú umelým oplodňovaním, prepracovanou tzv. Bokanovskou metódou (z jedného vajíčka je možné vytvoriť až 96 zárodkov - jedinci nižších kast). Spoločnosť je kastovaná- alfa, beta, gama, delta epsilon jedinci. Epsilon jedinci sú určení na ťažkú prácu, su poloidioti, čo sa docielilo počas ich vývinu vo fľaši ( alkoholové médium, ožarovanie X- lúčmi...) najvyššia kasta sú alfa plus jedinci- naj jedinci, vysokí, inteligentní).
Celá spoločnosť je už od narodenia ovládaná heslami- co sa smie a nesmie, akí sú šťastní, ze smú pomáhať spoločnosti, kastovanie, konzumný spôsob života, kult mladosti krásy, vsetko v heslách a jednoduchých veršoch)
Celá pointa je v "šťastnom "živote v okamžitom naplnení potrieb, promiskuite, ktorá je im vtĺkaná od malička- žiadne vzťahy, dlhší vzťah je podozrivý, všetci patria všetkým. Potreby sa plnia hneď, dbá sa aby nikomu nič materiálne nechýbalo, kultom je krása a mladosť...cez heslá sa pestuje odpor k škaredému, chorému, starému. Ludia sú pripravovaní, ze zomrú v šesťdesiatke - v špeciálnych centrách, keď uz nie sú dosť výkonní, keď sa im znižuje libido, keď by mohli začať rozmýšľať ...
Len nebiť sám, dostať hneď, samu- drogu, po ktorej je každý štastný, ktorá vyrieši každý problém. Na tomto pozadí sa rozvíja príbeh- ktorý vlastne nie je až taký dôležitý. Kniha vsak núti sa zamyslieť, nad nami, k čomu speje naša spoločnosť.
Vynikající kniha, napsaná v roce 1932 a tak nadčasová. Měl jsem ji v originále a byla báječná.
Lepší beletrii jsem za poslední dobu nečetla.
Příběh jako takový je dost slabý, ale já vnímám román tak, že příběh v něm není to hlavní. Hlavní je ta představa světového řádu, kde "řád" je to nejdůležitější. Aby řád fungoval, je mu přizpůsobeno úplně všechno - od velikosti populace po "správnou" vědu. Z vize světa, ve kterém je naplánován každý aspekt lidského života, mi běhal mráz po zádech. Nejvíce mě vytáčela všudypřítomná kontrola, ale těch ohavností, které vás v tomto antiutopickém světě budou děsit, je mnohem více.
Zatímco reálné totalitní režimy k ovládání lidí používaly represi a násilí, Huxleyho vize je jiná – lidé se v ní svobody vzdali sami ve jménu svého bezpečí a štěstí. Rodí se v líhních, jsou predestinováni pro život a práci ve složitém kastovním systému, neznají partnerské vztahy, rodinný život, výchovu dětí ani náboženství. Důraz na štěstí ale vytváří povrchní a infantilní společnost. „Jsme dospělí intelektuálně a pokud jde o práci, ale když jde o cit a touhu, jsme jako děti. A proto jsme se včera spolu vyspali – jako děti, místo abychom jako dospělí počkali,“ vystihuje to Bernard v asi nejlepší větě celé novely. Promiskuita, povrchnost, snadno dostupné drogy, kult mládí a zdraví, lpění na vzhledu, přiblblé poučky a život podle příruček – není to povědomé? Z klasických antiutopických děl je Brave New World pro naši postmoderní konzumní současnost nejdůležitější. Vždyť i my jsme nepraktičtí, změkčilí, zhýčkaní – jako koťátka, co si na zahradě hrají s klubíčkem, aniž tuší, že za plotem čenichají hladoví a zuřiví psi. Nevzdáváme se i my své svobody ve jménu pohodlí a bezpečí (když už ne přímo štěstí)? A je to vlastně špatně, oproti světu válek a nemocí...?
Jediné, co mi ta kniha řekla, bylo, že se nic nemá hnát do extrémů. Vskutku „objevné“ poselství. Jinak to byla taková nijak zajímavá skoro slátanina.
Průměrná dystopie. Ve škole nám ji profesor vychvaloval, ale nepřijde mi zas tak výjimečná. Stejně jako 1984 jde o neveselou verzi budoucnosti, která sice není natolik depresivní na první pohled, ale pod povrchem jde o totalitu stejného rázu - zákazy, příkazy atd. Zde je snad jen větší prostor dán samovolnému sklonu lidí zařadit se k ostatním (dejte si somu a běžte se účastnit hromadné soulože!). Zajímavá myšlenka matky a otce jako sprostých slov.
Je jenom otázkou, zda se naše doba začne víc blížit této knize nebo Orwelovu 1984... Doporučuju přečíst i každému, kdo se zajímá o 'pro life' - kniha je poměrně přesvědčivou obhajobou proti eugenice a jakýmkoliv snahám o umělé manipulování s geny a vyytvářením 'superlidí'...
Fantastický, nadčasový text. Trochu mě překvapuje srovnání s Orwellem, mnohem více mi atmosféra "Konce civilizace" připomněla Houellebecqovu "Možnost ostrova" - další ze skvělých antiutopických románů. Ostatně i Huxley určitým způsobem tematizuje ostrov, nikoli jen jako prostor k pobytu, ale jako prostor, v němž už lidé, ačkoli společně, žijí. Byť si to neuvědomují.
"...Pak už si jen přál, ať se divoch otočí tak, aby mohl dostat v záběru zblízka snímek krve na jeho zádech -"
Už ve třicátých letech minulého století Huxley věděl, že člověk se (navzdory vnějším podmínkám) nemění. A že není úplně jednoznačné, kdo z nás je vlastně divoch...
Spíše nežli román se jedná o pojednání o budoucnosti. Orwell se s podobným námětem vypořádal daleko lépe. Dvě hvězdy dávám rozhodně za zajímavé slovní spojení, nápad a ideu. Nikoliv za příběh, který je imho poněkud odbytý.
Chirurgicky mrazivá vize fašistické, nové, udatné společnosti. Genetickou manipulací a vybroušeným vzděláváním odborně pěstovaní lidé jsou finálním naplněním snu sociálního inženýrství (a eugeniky) o řiditelném, předvídatelném a tudíž stabilním státu. Na rozdíl od Orwellova 1984 je zde ukájení pudů za mohutné podpory promiskuity žádoucí, trvalé vztahy však nikoli. Konečně Tisíciletá říše na pořádných základech! Heil..ale co to, fuj! Škoda jen, že se román ke konci pouští do naprosto zbytečného srovnávání s divochem, které nudí a narušuje jinak kompaktní celek díla. I tak 5***** Slabších, ale přece.
Pokud je myšlenka autora původní, je to myšlenka geniální. Jednalo by se potom o předchůdce všelijakých Matrixů a jim podobným. Do knihy se mi ale nepodařilo začíst.
Netradiční nastavení lidské společnosti. Vyspělá společnost se rozmnožuje v množírnách. Pojmy rodina, otec a matka jsou směšné až hanlivé výrazy. Lidé dělají to pro co byli při vývoji embrya predestinovaní. A když je někomu špatně, nebo je v situaci ve které si neví rady, tak si vezme "somu". Zajímavé, rozhodně stojí za přečtení, člověk nepotřebuje tolik fantazie, aby viděl paralely se současnou společností... Na druhou stranu se pořád vtírá myšlenka, zda je nastiňovaná společnost špatně se vším všudy...
Kam až nás zavede naše konzumní společnost?
" ... neodkládej na zítřek zábavu, kterou můžeš mít dnes“ - heslo dneška jako vyšité.
Vzdáme se stejně jako oni své svobody, resp. celého smyslu našeho života, pro zábavu a uspokojení našich choutek? Ten, kdo se odváží samostatně uvažovat a opovrhovat masovému "vymývání mozku" ve formě reklam, módního zboží, všelijaké zábavy, adrenalinových sportů, sexu kam se podíváme, apod. je vyřazen z davu:
"Ty bys nechtěla být svobodná, Lenino?“
„Nevím, co myslíš. Já jsem svobodná. Mám naprostou volnost skvěle se bavit. Každý je teď šťastný.“
Zasmál se. „Ano každý je teď šťastný. Začínáme s tím už u pětiletých dětí. Avšak nechtěla bys být svobodná, abys byla šťastná nějak jinak, Lenino? Například podle svého, nikoliv jako jsou ostatní?“
Neměli bychom zapomínat, že jsme to my, kdo určuje přítomnost (a s ní i naši budoucnost). Je na nás, jakým způsobem štěstí dokážeme vnímat.
Štítky knihy
antiutopie, dystopie, kakotopie alternativní historie zfilmováno 20. století anglická literatura konzumní společnost rozhlasové zpracování přelidnění kritika
Autorovy další knížky
| 2011 |  Konec civilizace |
| 1996 | Brány vnímání |
| 2001 |  Ostrov |
| 1970 | Raněný slepotou |
| 1998 | Šedá eminence |
Najväčšie prekvapenie knihy je určite jej rok vydania. Vyrábanie ľudí cez skúmavky je dnes aktuálna téma (kde o tom v roku 1932 mohli mať len potuchy) a taktiež popísaná spoločnosť, ktorá balansuje na hrane utópie/antiutópie. Ľudia v spoločnosti sú stále šťastní, netrpia chorobami, starobou, majú prácu ktorú milujú, na horšie chvíle je tu soma, nie je žiadna kriminalita, žiadna žiarlivosť a hlavne režim sa nechce nepohodlných ľudí zbavovať (ako napr. v 1984, kde je prudká totalita), ale proste len chce aby boli stále šťastní. Samozrejme niečo pre to museli aj obetovať. A to hlavne pocity, ako lásku, vedu a taktiež aj náboženstvo. Len predestinovaný ľudia si to neuvedomujú a preto nevedia čo stratili. Tu je pre mňa hlavná otázka, či by som chcel svet neobmedzeného šťastia.
Ku knihe, prvá polka je vážne vynikajúca (niekde aj ku 5 hviezdičkám), popísaná predestinácia a myslenie ľudí a spoločnosti ako jedného bola fascinujúca. Ale autor podľa mňa trestuhodne zahodil nápad. Akonáhle sa tam objavuje divoch, ktorý ma reprezentovať starú (našu) spoločnosť a sledovať rozkol medzi oboma, začne sa tam priveľmi citovať (Shakespearea a moc mi to tam nezapadalo) a hlavne veľmi písať o náboženstve, ktoré tam dostalo veľmi veľa priestoru a myšlienka bola len jednoduchá. A posledné strany, kde divoch sa už len samoúčelne sebatrýzni, už kniha balancovala aj okolo hodnotenia odpad, čiže priemer 3*. Škoda potenciálu.