Kouzelný vrch

17.02.2021

Každý řádek píšu s tím, že může být můj poslední (a čtenáři prominou, že trochu přeháním). Můj čas vyprší. Jenže co je to vlastně můj čas? Existuje vůbec čas, když se můj čas vnitřní a čas vnější tak stěží postižitelně jen někdy protínají? A konečně - jsem schopen se času dotknout - zachytit jej či popsat? - Téma času se prolíná jak výšivka románem Thomase Manna Kouzelný vrch (1924). Ačkoli: "(náš příběh)...za vysoký stupeň své minulosti nevděčí vlastně času, což je výrok, kterým mimoděk upozorňujeme na závažnou a podivnou obojakost tohoto tajemného elementu." To píše Thomas Mann hned v úvodu. Tou minulostí je čas před první světovou válkou; čas, který definitivně pominul; čas, kdy byl čas na filosofii; čas, kdy bylo možno ještě z času vystoupit a hledět na něj jako na projíždějící parní vlak... Vystoupit z času třeba vystoupáním do hor ke krátkému ozdravnému pobytu v sanatoriu v alpském Berghofu, kam přichází hlavní postava románu Hans Castorp. Do Alp přijíždí Castorp původně na tři týdny, ale jeho pobyt v léčebně se nakonec prodlouží na celých sedm let - a vlastně by mohl trvat až do - - - Castorpovy smrti. Ale jeho příběh nekončí nijak, Mann jej po osmi stovkách stránek textu nakrátko vrhá do válečné vřavy a opouští jej, aby mu popřál: "Měj se - žiješ-li, nebo přežiješ-li. Vyhlídky nemáš valné. (...) Dobrodružství ducha a těla, která umocnila tvou prostotu, dala ti přežít duchem, co tělem sotva přežiješ." Průměrný, ničím nevynikající Hans Castorp je dr. Watsonem Kouzelného vrchu: přichází oděn do románu, aby jako svědek, posluchač a neobratný milovník provedl čtenáře filosofií, požárem lásky, přehlídkou poznatků z biologie, hraničním zážitkem (výše v horách, kam se Castorp neuváženě vydá na lyžích a málem zemře ve sněhové vánici), ale také empatií k spolutrpícím, nebo groteskou, kdy Castor dostává teploměr a s náruživou posedlostí neustále měří svou teplotu, aby dokázal, že je opravdu nemocen. - Původně jsem chtěl napsat, že ony osnovní Mannovy úvahy o čase jsou v Kouzelném času jaksi jalové, ale nenapíšu tu. Protože jsem knížku dočetl, věnoval jsem jí čas a nechci ten čas vrátit zpět. Spíš se mi zdá, že od počátku zdůrazňované téma času se nějak z románu autorovi vytratilo, až docela zmizelo a bylo nahrazeno tématy jinými, přesvědčivějšími - ale možná to byl záměr, čas zmizel, když zmizely úvahy o něm - a tyto úvahy se uzavřely tím, když Castorp v závěru opouští sanatorium a prudkým střihem se ocitá ve šrapnely ostřelovaném zákopu první války. Snad chtěl Mann dostat do jednoho románu všechno a snad se mu to podařilo. To je možná určitý nedostatek románu. Musím říct, že prvních 400 stránek jsem při čtení nebyl přesvědčen, že se Kouzelný vrch dá bez nudy učíst. Ale... vydržet, překonat ten šedivý čas! - Dvě z jisker z první části: "... strávil celý týden, čekaje na návrat té chvíle před sedmi dny; a čekat znamená předbíhat, nepociťovat čas a přítomnost jako dar, nýbrž jako překážku, popírat a ničit její vlastní hodnotu, v duchu ji přeskočit." A o několik stránek dále: "Co je tedy život? (...) Je to jsoucno čehosi, co vlastně nemůže existovat, a co v tomto zkříženém horečnatém procesu rozkladu a obnovy v slastně-bolestně-přesné tísni na bodu bytí pouze balancuje. Není hmotný a není to duch. Je to něco mezi tím, jen nesený hmotou, jako duha na vodopádu." - První vrchol románu pro mne přichází ve chvíli, kdy se Castorp účastní s přítelem Settembrinim filosofické diskuse s geniálním cynikem jezuitou Naphtou. Tam tuhne krev v žilách. "Dualismus dobra a zla, onoho a tohoto světa , ducha a moci musí být, má-li tato říše (boží stá) přijít, na čas zrušen a přejít v jediný princip, který spojí askesi a moc. A tady je to, čemu říkám nutnost teroru." dí Naphta. Jeho fascinující, jakýmsi podmanivým zlem přitahující osoba se postará ještě jednou, před závěrem, o naprostý hrot románu Kouzelný vrch. Ten však nebudu čtenáři vyzrazovat. - Ke skvělým částem románu patří kapitola Sníh, která líčí již zmíněný boj Castorpa s horskou vánicí, kdy se v poblouznění dotýká
hranic svého bytí, kdy už je blízek protnout závoj svého času. Ale ještě se vrací zpět.

30.09.2020

Kouzelný vrch jsem dočetla do konce, ale četla jsem jej velmi dlouho. Román vnímám jako skládanku tvořenou popisem života v sanatoriu, dobovými trendy (gramofon, focení, lyžování, počátky psychoanalýzy, spiritistické seance, hermetismus, svobodní zednáři...), milostným vztahem, osobnostním přerodem a dozráváním, všudypřítomným stínem smrti, to vše prošpikováno neotřelými až bizarními vtipnými postřehy a křišťálově čistým vzduchem. U části celkem četných filozofických debat jsem se dost nudila, jiné mi však leccos osvětlily. Přemýšlela jsem o tom, zda autorovým záměrem nebyla potřeba provést čtenářům pod rouškou dějové a citové linie jakousi celkovou osvětu.

12.08.2020

Klasiku čítam fakt rada, toto je ale pre mňa maximálne nestráviteľná kniha, ktorá nie je na tom tak zle, aby sa nedala prečítať celá, pravda, ale už asi len pre vyvolených. Ja som to vzdala pri druhej časti, strana 150 a preskočila Hansov "čas" v priestore zhruba tristo strán. Aj tak som na tom dobre, len tak tak som prečítala celý prvý diel, za to si zaslúžim cenu čitateľa:D Množstvo kníh je písaných rozprávacím štýlom ako táto, no zväčša je to dynamický dej a obsahovo nielen o filozofii a teóriách... Asi by som siahla na inú knihu od autora.

Prvních tři stran se číst dá a dokonce s radostí - děj plyne, úvahy se postupně rozšiřují až najednou koukám, že sice čtu, ale myšlenky mám jinde. Takže odkládám na dobu neurčitou - asi až nebudu roztěkaná matka a dovedu se zase soustředit na klasiku.

19.06.2020

Bůh ví, že mám ráda klasiku. Ruskou. A asi u ní zůstanu.
Tohle na mě bylo moc, nechápu, kde se ve mně vzala ta vůle to dočíst.
Hans Castorp mě štval. A bylo mi jedno, co s ním bude. Vleklo se to! Jasně, mělo to světlý momenty, ale prostě mě to nevzalo.

24.02.2020

Kniha na čtení s čistou hlavou.Náročný vypravěčský styl z prostředí plícního sanatoria.Místy se děj docela vleče.Více,méně jak samotný život v sanatoriu.Jsem rád,že jsem si ji přečetl.

13.01.2020

Pět hvězd mně, že jsem to dala. Na některé pasáže mi chybělo vzdělání a intelekt. Potřebovala bych to číst s někým, kdo mi k tomu bude poskytovat komentář. Určitě jsem o hodně přišla. Ale i tak dobrý. A už nikdy víc:)
Vnímala jsem Kouzelný vrch jako výpověď o tom, že život plyne dál, ačkoli nemá objektivně žádnou perspektivu, dokud máme duši v těle, stačí sebemenší podněty k tomu, aby se náš život naplnil.

27.10.2019

Existuje nepochybně více možností, jak na "monument" Kouzelný vrch nahlížet, více metafor, které lze zde nalézt. Čas a pohyb jako protiklady věčnosti a nekonečna, jako život a smrt ... Metamorfóza jedince na přechodu do dospělosti, sváření se rozdílných přístupů k životu v něm (zosobněných jednotlivými hosty plicního sanatoria) ... to jsou jen ty nejčitelnější z nich.
Zajímavá dynamika, která v první části románu svými detailními opisy těch nejobyčejnějších rituálů a prožitků Hanse Castorpa takřka hodinu po hodině, umožní čtenáři dokonale se naladit do líného, neustále opakujícího se životního tempa pacienta léčebny, v druhé části románu spíše jen skáče po nejvýraznějších událostech ubíhajících let v sanatoriu. Abstraktní filozofické "disputace" se proplétají s téměř impresionistickými okamžiky i s lehounce ironickým nadhledem.
Náročné (a chvílemi i trochu akademicky nudné) čtení, určené spíše čtenářům, kteří preferují komplexnost, neuspěchanou propracovanost a myšlenkovou bohatost klasické literatury.

16.09.2019

První díl mě bavil o dost více, druhý díl a samé filozofování a zdlouhavé dialogy jsem už přeskakovala, přiznám se, že na tohle veledílo nemám. Ale klobouk dolů autorovi, bezpochyby.

28.07.2019

Nádherná knížka. Jedna z mých nej už od gymplu, od té doby jsem to četla ještě několikrát. Takhle propracované postavy se hned tak někde nevidí. A všechny jsou kladné, všimli jste si? Záporák je v téhle knize hen nemoc (a válka).

18.05.2019

Náročná kniha, ktorá si vyžaduje neustálu pozornosť čitateľa. Skutočne je dejovo skromná, ale čo sa týka filozofických myšlienok, povedal by som, že je nadmieru bohatá. Síce mi už občas to filozofovanie pripadalo ako zbytočné mudrovanie, ale zaujímavých myšlienok sa v nej nájde neúrekom. Dej je celkom zaujímavý, aj keď možno by som uvítal keby bol trochu viac zamotaný alebo niečim obzvláštnený. Taktiež mi kniha predovšetkým na začiatku do nejakej tretiny pripadala námetom trochu ako Prekliaty ostrov od Dennisa Lehana, prípadne poviedka Edgara Allana Poa: The System of Doctor Tarr and Professor Fether. Predpokladal som a zároveň som sa obával, či nepôjde touto cestou. Úvahy o čase a hudbe mi zasa pripomínali Hesseho Hru so sklenými perlami. Každopádne je Čarovná hora unikátne dielo, chce čas a odhodlanie prelúskať sa ňou, ale myslím, že výsledok stojí za to.

08.05.2019

Nijak mě to nezasáhlo. Možná jsem na těžký filozofický romány prostě jenom moc mladá. Půl knihy bych povyházela, desítkám stran chyběl nejen děj, ale bohužel i jakejkoli filozoficko-morálně-politickej obsah, zahrnovaly jen popis všedního života a aktuálních pocitů... který ale byly pořád stejný. Přes to všechno, zvláštní atmosféra z románu ve mně zůstala, asi satisfakce za to, jaký nadlidský úsilí jsem často musela tvořit, abych ji neodložila. Tohle desetiměsíční sebemučení mi teď bude vlastně chybět...

04.02.2019

Hlavním tématem je čas. To, že je to hlavní téma, ale odráží se to i v náhlých změnách tempa knihy je geniální.
Dalšími tématy jsou změna/stálost, smrt, víra v Boha - tedy základní filosofická témata historie, kterým se nelze vyhnout.

Pro mě bylo nakonec asi nejvíc téma smrti v plicním sanatoriu - jak se lékaři musí stále tvářit pozitivně a jak si lidé zařídí všechno tak, aby nezešíleli. Chvíle, kdy se hlavní hrdina a doktor střetnou v nevysloveném rozsudku smrti u jedné z hlavních postav je zdrcující.
Kniha mi i po měsíci pořád leze do myšlenek a já se těším, až ji budu číst za deset, dvacet, třicet let (pokud budu žít) a budu ji prožívat jinak, protože nakonec banální pravda - čím víc budu mít odžito a odpřemýšleno, tím víc tady získám.

P.S. Nejvíc jsem se těšil na dogmatického jezuitu a dostal málem komunistu:-) Ale i tak je ta dvojice "protivníků" to, co jsem si nejvíc užíval

17.01.2019

Vyřízeno.

11.12.2018

Nic pro milovníky akčních knih plných děje, tahle knížka je přesný opak - vyžaduje trpělivého čtenáře, kterému není líto vynaložit na její čtení spoustu času a také nemalé duševní úsilí. Málokomu se podaří napsat takovou bichli s takovým minimem děje a přitom nenudit, jako se to povedlo v téhle knize Thomasi Mannovi. Dějovou stránku bych shrnul asi jako boj rozumu, víry, lásky, života, nemoci a smrti o tvárnou duši Hanse Castorpa. Vydavatelé tohoto vydání na předsázce zdůrazňují kromě hlavního hrdiny hlavně postavy dvou "učitelů" Settembriniho a Naphty a jejich filozofické disputace (z mého pohledu zosobňující první dva zmíněné principy), mně se ale nejvíce líbily pasáže s Klavdijí, Peeperkornem či Behrensem. Po posledním odjezdu Klavdije už pro mne knížka jaksi ztratila kouzlo - ten konec mi připadal trochu vyčpělý.
PS: Jak tak nad tím přemýšlím, ten konec tam vlastně sedí - ukazuje, že jakmile boj o hrdinovu duši skončil, přestal ho ten zvláštní snový a pasivní ne-život bavit a konečně se vrátil do opravdového světa.
PPS: Překlad je výborný, ale splést si smradlavou hadovku s výtečným a voňavým smržem, to jsem překladateli dlouho nemohl odpustit :-) .

Štýl Thomasa Manna mi vôbec nesadol, absolútne sa stotožňujem s komentárom Montezumu. Druhý diel som ani nezačala čítať, nemyslím si, že by som o niečo prichádzala. A to bol začiatok taký sľubný!

29.08.2018

Náhoda tomu chtěla, že jsem se na Čarovnou horu vydal ve stejné srpnové týdny jako tehdy Hans Castorp. Společně s ním jsem vystoupal "tam nahoru", kde se zvyklosti Nížiny rychle rozplývají pod všestranným účinkem vysokohorského vzduchu, který umí nemoc vyléčit i ji probudit. Záludně se při tom vkrádá na jazyk výraz paradox, před nímž ovšem pan Settembrini tak vytrvale burcuje na poplach.

Ve shodě s Hansem Castorpem jsem shledal aklimatizaci náročnou pro jedince neuvyklého pobytu v takových výšinách. Jak v těch alpských, tak v těch, které jsou tolik cizí dobrému panu Fergemu. Ale čas působí mocně, stejně jako podmanivý tvar venkovního lehátka, hřejivost přikrývek z velbloudí srsti a neutuchající kolotoč bohatého stolování provázeného pravidelným třísknutím dveří. Dobrákem Joachimem odhalená ležená ihned dobyla předních příček mého žebříčku zálib; předsevzal jsem si jí ve volných chvílích napříště více věnovat i ve svém civilním životě.

Odpusťte, že se spíše zaobírám zážitky veskrze přízemními a opomíjím vše vznešené a duchovní, jemuž pobyt ve společnosti ctěných pánů Settembriniho, Naphty, dvorního rady Behrense a mynheera Peeperkorna návštěvníka vystavuje. Leč za oněch pár srpnových týdnů, nejmenší to berghofské časoměrné jednotky, jsem stihl načerpat pouhé hrsti. Pak vypršela vyměřená doba a na rozdíl od Hanse Castorpa jsem nenašel odvahu setrvat déle. Podlehl jsem povinnosti, a s otočením posledního listu se smutně vydal na zpáteční cestu do Nížiny. Ale nepochybuji, že je mi souzeno se zase vrátit zpět "tam nahoru", na Čarovnou horu. Jako mnohým ostatním, kteří na čas odjíždějí, jen aby se později vrátili.

Dopodrobna se věnovat zážitkům z Čarovné hory je zbytečné. Mann je skvělý vypravěč, jemuž čtenář rád promine orientální laxnost při nakládání s časem. Odměny jsou totiž hojné, byť pro úplné vychutnání jeden pobyt zřejmě nepostačí. Co však musím speciálně ocenit, je Mannova myšlenka odít rozhovor mezi madame Chauchatovou a naším dítkem života klopotným do francouzštiny – elegantní forma toho, co dnes barbarsky cpeme do závorek s nápisem "Spoiler Alert". Geniální tah. Snad jen ten, kdo je vzdělanec a vládne cizí řečí, má smůlu, ale dobře mu tak! Celkový dojem, jak by řekl mynheer, naprosto, vyřízeno!

Poznámka závěrem. Pět hvězdiček neprozradí vše, pročež dodávám: kvůli Čarovné hoře mi nebylo zatěžko vláčet s sebou objemný svazek vydání z r. 2016 každý den po cestě do práce a zpět. Záda protestovala, duše se radovala.

25.06.2018

Thomas Mann je jeden z mých oblíbených spisovatelů. Toto je prostě skvělý román (i nebo hlavně) pro náročnějšího čtenáře. Kniha ke které se opakovaně vracím a vždy si to užiju.

19.06.2018

Kouzelný vrch - kouzelné čtení. Zdá se, že z dob dávno minulých, kdy věta byla větou a ne sdělení na 160 znaků. Kdy vyprávění teklo souvisle a ne jako voda skákající přes vyčnívající kameny podobající se filmovému střihu. Přesto neuvěřitelně aktuální.
Zejména, když si člověk uvědomí, že autorovi byl v naší republice udělen ve třicátých letech minulého století azyl.