Kouzelný vrch
Thomas Mann
https://www.databazeknih.cz/img/books/10_/1012/bmid_kouzelny-vrch-vt8-1012.jpg
4
236
236
Román z roku 1924 odehrávající se ve švýcarském plicním sanatoriu, v němž se v slovních soubojích protagonistů uskutečňuje světonázorová diskuse o zániku staré společnosti a současně probíhá i morální a duchovní příprava na lepší budoucnost.
Literatura světová Romány
Přidat komentář
Čarovná hora, kde prochází mladý hrdina iniciací, mne uchvátila tak na 4,8 - ale nebuďme jako obyvatelé sanatoria, aby nás zajímaly desetinky. Volné plynutí příběhu Hanse Castorpa, kde vlastní příběh nemusí být tolik důležitý, diskuse, postoje, pravidelný čas (který časem není), to všechno čtenáře pomalu vede stránkami, kde se pomalu seznámí s mnoha osudy a mnoha myšlenkami... A mnoho set stránek dopředu začíná čtenář tušit, že i toto je Mannova "kniha zániku", že celý vývoj bude velmi surově okolnostmi přerván. Za sebe musím říci, že rozhodně věnovaného času nelituji, oblíbila jsem si tuhle knihu a nebude na škodu si ji za několik let vzít do ruky zas...
Ten krásný a svěží jazyk a styl. Slovní přestřelky cynika Naphty a humanisty Settembriniho, soupeřící o duši mladého Hanse, kterého ale nakonec stejně víc přitahuje pohled kyrgyzských očí Klaudie Chauchatové. Večery proležené v horizontální poloze s náčiním Celsiovým mezi zuby a filozofováním o plynutí času. Pach smrti a dezinfekce sanatoria i vůně květin švýcarských hor. A ta všudypřítomná jemňoučka ironie... Nezapomenutelné.
Mannův Kouzelný vrch bývá často považován za jedno z vrcholných děl světové literatury. A tak jsem si po dočtení zkusil své pocity porovnat s dojmy, které ve mně vyvolala jiná kánonická díla. A musím říct, že mně vždy něco chybělo. Ne že by Kouzelný vrch nebylo zajímavé čtení - to vůbec ne (třeba zápletka mezi Hansem a Klaudií byla skvělá - ta mě u čtení držela). Ale nebyl jsem okouzlen jazykem jako u Sto roků samoty, ani košatostí děje jako u Mistra a Markétky. Nebál jsem se o Hanse tak, jako jsem se bál o Raskolnikova (a Soňu). A už vůbec jsem neměl pocit, že by Mann dokázal popsat moje nejhlubší obavy, jak se to povedlo v Procesu nebo v Srdci temnoty.
A přitom to začalo nadějně: Hans se stane sirotkem v rodině, jejímž středobodem je křtitelnice. Symbol, kterému každý rozumí. Přichází do prostředí, kde nic z toho, co dosud poznal, nepoužije. Další jasný symbol. Až jsem si říkal, proč tam všichni hledají nějaké složité vrstvy, když je to tak jednoduché. Jenže pak se začaly věci komplikovat, otázek přibývalo a mnohé neměly (pro mě) jasné odpovědi. Je sanatorium modelem světa? Nebo modelem vnitřního světa Hanse? Nebo obojí? Je Hansova nemoc něco, co si přinesl z vnějška? Onemocněl až v sanatoriu? A je vůbec Hans doopravdy nemocný? Není to jen nějaký Behrensův trik?
Zkrátka jsem měl pocit, jako bych byl nějaká postava z pohádky, která bojuje s drakem - jednu hlavu/otázku setnu a nové tři vyrostou.
Ale to by nevadilo - jsem zvyklý na to, číst knihy, kterým přesně nerozumím. Tady mně vadilo, že je román těmi různými významy až přetížen. A že je ta struktura taková příliš artistní, možná příliš dokonalá. A ty dlouhé promluvy Settembriniho a dalších? No já to tedy přiznám, občas jsem se u nich nudil.
Možná je problém v tom, že mám rád příběhy, které se ke svým východiskům dopracovávají „zdola“, přes konkrétní situace a zápletky, přes osudy konkrétních lidí. Od Thomase Manna jsem už jednu knihu četl (Smrt v Benátkách) a moc se mi líbila. Kouzelný vrch přímý zásah nebyl. Ani do hlavy, ani do srdce.
Nemám pochyb, že se jedná o jednu z nejzajímavějších a nejlepších knih, jaké jsem kdy četl, o mistrovské dílo světové literatury, které je kvalitou srovnatelné s giganty jako Bratři Karamazovi. O čem to však celé bylo? V knize je vzájemně propleteno taková spousta různých tématických vláken, že se zdá nemožné vypíchnout je jedno. Pro někoho to může být meditace o podstatě času, života a smrti, pro jiného "zdlouhavá nuda o tuberacích a smrti", pro dalšího alegorie Evropy před první světovou válkou, nebo Bildungsroman nebo parodie na Bildungsroman. Více ke svým dojmům z knihy jsem si poznamenal do blogu
https://www.databazeknih.cz/blog/ocarovan-carovnou-horou-8566
Kniha je nádherná, lépe nelze okomentovat, než jak již udělali předchozí s plným počtem hvězdiček.
Od této knihy jsem si hodně sliboval a měl jsem o ní svojí představu, která se vyplnila tak na 80 %. Většinou to nedělám, ale musím se vyjádřit ke dvěma postavám. Madam Chauchatová byla zpodobněna tak, jako bych ji důvěrně znal již mnoho let, zatímco takový jezuita, od kterého jsem hodně očekával byl napsán tak bezbarvě, že jsem takovou postavu už dlouho nepotkal. V příběhu bylo pár, opravdu jen pár hlušších míst, ale celkově měl děj spád a rozhodně nenudil. Knihu mohu doporučit, i když se k ní sám nejspíše už nevrátím.
Velmi těžké dílo. Doslova! Nemohu říci, že jsem se v některých fázích textu neztrácel, přesto to stálo za to. Některé pasáže božské jiné nudné, jako celek však obdivuhodné. Každopádně asi to není určeno dnešnímu většinovému čtenáři, a to ne kvůli rozsahu stran, ale rozsahu myšlenkových pochodů, bez studu se přiznám, že jsem leckde nestíhal.
Obdivuhodné dílo, román, na který po přečtení už nikdy nezapomenete. Příběh léčby a zrání Hanse Castorpa. Má nádhernou atmosféru a hlavně zcela zjevné poselství o tom, že i když se člověk na prahu své dospělosti jeví jako nezajímavý až plochý, vlivem času a nejrůznějších okolností může vyzrát v laskavou a plnohodnotnou osobnost.
Tahle kniha chce svůj čas a naladění čtenáře na svoji notu, ale čtenářský zážitek je mimořádný.
Ani se mi nechce přiznávat, co mě přivedlo na tuto knížku, ale ano - byl to trošku nemravný dialog studentek ve filmu Účastníci zájezdu. Ne že bych knihu neznala už dřív, ale tady byl ten podmět to zkusit. Neříkám,, že se k tomu nevrátím, ale moje čtení to tak úplně nebylo. Jsem spíš na přímější děj, trochu akce a tohle... Nicméně jsem to dočetla a nemůžu říct, že to nestálo za nic. Už jsem podobné žánry četla a číst budu dál. Jen nevím jestli ještě Manna :-)
Strávila jsem s Hansem Castorpem asi 20 dni a prožívala s ním, v jakémsi ne-čase, jeho vnitřní proměnu a zrání. Na začátku jsem měla strach z velkého objemu knihy i z filozofických diskusí, ale to všechno bylo rychle zapomenuto a i ve chvílích, kdy jsem nečetla, jsem v duchu na Hanse Castorpa myslela, a právě na ty rozhovory o světonázoru, o čase, na jeho tzv. „panování“ i na jeho lásku. Obdivuji, jak Thomas Mann, dokázal čtenáře vtáhnout do myšlenek hrdiny, do jeho prožitků a nabídnout mu, aby ten příběh se svou postavou vlastně prožil. Vyprávění o lyžařské túře, nebo Castorpův zážitek z prvního seznámení s rentgenovým snímkem a hrdinovo prožívání hudby nebo jeho obdiv k přírodě jsou pro mě opravdu nezapomenutelným zážitkem.
Ne, prostě jsem nebyla schopná knihu dočíst. Dala jsem tomu skoro 200 stran. V té knize se absolutně nic neděje. Rozhovory a debaty nad subjektivními tématy jsou strašně nudné. Písmenk utíkala a já jsem nevnímala text. Chtěla jsem tento druh literatury zkusit, ale není to můj šálek čaje.
Nezapomenutelný zážitek. Jen vyžaduje trochu víc času, ale to už tak bývá u věcí, co za něco stojí.
Má nejoblíbenější kniha od Thomase Manna. Velice poklidné, pomalé tempo vyprávění, čtenář je vtahován pozvolna, o to důkladněji. Jak někdo napsal přede mnou, kniha dělá se čtenářem to, co prožívá sám hlavní hrdina. Roste s ním.
Přítomnost skorem nekonečného času, řekl bych velice typickým, právě před vypuknutím první světové války, vykresluje tehdejší dějiné flegma a je jakýmsi bonbonkem celé knihy, i když možná právě v něm lze spatřovat hlavní myšlenku příběhu. Za mě jednoznačně 5.
Kouzelný vrch se nečte lehko,autor se od čtenáře často vzdaluje do jemu vlastních míst. Je to poctivá kniha,kterou si člověk zapamatuje, i kdyby jen proto,že si s knihou pobude nějaký ten čas. Nemohu však říct, že by mi zde Mann nešel někde na nervy, ovšem to je poplátné právě tomu času. Dlouho se rozmýšlím pustit se do ní znovu, ale zatím váhám a jak to tak vypadá, možná to bude váhání navěky, i když mám dojem, že by to mnohé věci osvětlilo a a klikiháky by se staly čitelnými. Pro mě to byla zajímavá kniha,podmanivá, a já vím je to hloupé přirovnání,ale kniha vydatná. Seriózní. Za to vše 5/5, ovšem kdybych měla minout tu serióznost díla, možná bych šla s hvězdičkou dolů, ovšem to jsou jenom takové nesmyslné úvahy o ničem, protože knihy hodnocení nepotřebují a nad každou opanuje jedině subjektivita. Osobně mu jsem za rozměr knížky vděčná, protože pro to co zvolil musel nasadit právě takové tempo.
Výborný úvod a pak... stránku od stránky lepší a lepší! "Zapomenutí" hrdinové, cyklický čas, putování na hranici mezi bděním a sněním, úvahy o duchu a těle, o životě a smrti...Na tuhle knížku nelze zapomenout.
Podle mne jedna z nejlepších knih jaká byla napsána.Paradoxně mi k Mannovi dostal mnohem, mnohem Mladší autor Haruki Murakami a jeho Norské dřevo které taktéž vřele doporučuji
Nevím, co to do těch Teutonů pokaždé vjelo, ale Der Zauberberg je přesně takový, jako skoro všechny německé romány před rokem cca 1960: nesnesitelně mudrlantský, absurdně patetický a sebestředný; každá dobrá věc je tu pohřbena pod tunami profesorských figur a směšného předvádění vlastního intelektu a důstojnosti (připomíná to trochu Milánka Kunderovic) - je to takové ztělesnění němectví a jeho náhledu na svět optikou before Áda: Německo coby kulturní kolos, vůdce civilizace a humanismu. To vše psáno dnes již těžko snesitelným tónem a jazykem, je to román-artefakt zaniklého světa a myšlení.
Štítky knihy
německá literatura Švýcarsko čas tuberkulóza sanatorium, ozdravovna filozofické romány středoevropská literatura německé rományAutorovy další knížky
| 1975 |  Kouzelný vrch |
| 1980 | Buddenbrookovi |
| 1973 |  Smrt v Benátkách |
| 1956 | Mario a kouzelník |
| 1961 | Doktor Faustus |
Panoramat idejního života evropské společnosti na prahu první světové války. Postavy nejsou lidi, ale názory, duševní hnuti, myšlenky německé společnosti na přelomu století. Snažte se román číst jako příběh ideji a jejích interakce, ne jako příběh skutečných lidí.
Dalším klíčovým tématem je čas.
Kouzelný vrch je jako labužnické kouření Maria Mancini. Dobře si ji vychutnejte :)