Krakatit
Karel Čapek
Čapkův utopický román, jehož název je utvořen od názvu indonéské sopky Krakatoa, vznikal v době hrozby války a upozorňuje na nebezpečí zneužití vědy pro válečné účely a získání nadvlády nad světem.
Přidat komentář
Je to dost těžká četba, ale za přečtení stojí. Určitě je kniha mnohem lepší než film, ale nejspíš se k ní již nevrátím.
Nekdy je proste jen dobre cist i ceskeho autora. nejsme az tak malinky narod.
I když má kniha naprosto jasné poselství, tak je určitě slabší než Čapkova dramata i jiné knihy. Extrémně dlouhé jsou milostné aféry inženýra Prokopa, přece jen by to mohlo být kratší, zejména jeho techtle s princeznou, to je opravdu nudné a dlouhé. Tady myslím autor zabíhá od varování před výbušninou úplně jinam, a poslání románu tak značně oslabuje. Přitom aktivity Prokopa jako holkaře jsou popsány dost slabě.
To píši i přes to, že Karel Čapek je pro mě jeden z největších spisovatelů, který měl dostat Nobelovu cenu. A také by jí dostal, kdyby se Švédové nebáli, že přijdou o kšefty s ocelí s Německem.
Asi v 60% jsem přestal. Tohle je opravdu ztráta času a vůbec netuším, o čem ta kniha doopravdy má být. A už vůbec nechápu anotaci, která sice popisuje nějaký leitmotiv knihy, ve skutečnosti je to ale nejhorší milostný román, co jsem četl.
Moja prvá prečítaná kniha od mr. Čapka, knihu som zhltol za pár dní a bavila ma. Čakal som trošku niečo iné a tie Prokopove preludy ma dosť miatli, no v celku jedna z tých lepších kníh. Najzáživnejšia časť bola asi keď sa pán Prokop nachádzal v Baltinu kde sa z neho stal ozajstný partizán :D. Carson veľmi vydarená a sympatická postava a koniec knihy podľa môjho gusta. :)
Po shlédnutí R.U.R. v malém pražském sklepním divadle byl Krakatit mým druhým setkáním s Čapkoviu tvorbou. Poselství díla je jasné a přímočaré. Stejně důležitou úlohu jako výbušnina však od začátku až do konce hrají i Prokopovy milostné poměry. Právě kvůli nim mi byl hrdina nepříliš sympatický, snad protože mi připomínal mé vlastní záletnické sklony. Kniha jako taková je však až překvapivě příjemně čtivá. Na spádu nicméně ubírají poněkud abstraktní popisy horečnatých vidin a snů Prokopových. Hlavní část, Prokopovo odolávání snaze donutit ho k vyzrazení tajemství Krakatitu, je napínavá i zábavná. Konec mi však připadal trochu uspěchaný, bez potřebných návazností. Doporučit se Krakatit jistě dá, tiše však doufám, že další díla páně Čapkova mě zaujmou více.
Krakatit patří mezi Čapkovi utopické romány dvacátých let, při jehož čtení mám často pocit, že se nad nade mnou, jako nad zrnkem společnosti, vznáší Čapkův obrovský, vztyčený a výhružně se kývající ukazováček. Oproti pozdějším Čapkovým románům Krakatit však nepůsobí až tak bezútěšně a tak za každou Prokopovou peripetií svítí světélko naděje, že se všechno vyjasní, a že vynálezce má stále šanci zpravit vše, co dosud svou emoční prudkostí a vnitřní roztěkaností stihl zprasit.
Předpokládám, že v době psaní Krakatitu Čapek prožíval nějaké vztahově, nebo milostně komplikované období, protože román je poměrně naplněn Prokopovými milostnými a erotickými představami, myšlenkami, sny i patáliemi. A tak vynálezce v rámci relativně subtilního románu stihne hořečnatě vzplanout k druhému pohlaví celkem třikrát. Role ženy je v tomto románu nasměrována k jedinému cíli - zahořet prudkou láskou k Prokopovi, jež sice svým zjevem budí spíše lítost, musí však pravděpodobně emitovat obrovské množství charismatu, protože všem ženám v jeho blízkosti se pod jeho pohledem nebezpečně podlamují kolena. Nevím do jaké míry byl úspěchům u žen vystaven sám autor a zda-li tak čerpal ze zkušeností svého života, nebo si naopak sporé zkušenosti kompenzoval psaním. Na můj vkus však román obsahuje milostného dusna více, než je potřeba.
Silnou stránkou románu je jeho dynamika, schopnost překvapit a sedí mi i ne úplně jednoznačné vyznění konce. Za zmínku určitě stojí také Prokopovy hořečnaté stavy plynule přecházející z nemocí prosáklé reality do rejů zběsilých a obskurních snů, na kterých by si mohli smlsnou nejenom fanoušci Freuda a jeho psychoanalýzy. V každém případě musím uznat, že s panem Čapkem jsem se zatím nikdy zásadně nenudil.
Ze začátku těžko čitelné. Hlavní téma je rozhodně nadčasové a zajímavé. Brzy se však pomalu vytrácí. Místo toho knížka nepochopitelně zabředává do červené knihovny a horko těžko se z ní v banálním závěru vymaňuje. Všechny postavy jsou nesmyslně protivné, afektované a divadelně přehrávající. Obzvláště ty něžného pohlaví. Vcelku zklamání. I když věřím, že jsem zřejmě nepochopil všechny vrstvy knihy.
Při vší úctě k autorovi, tohle by mělo zůstat jako zmínka pod čarou v čítance, v dnešní době je to už fakt jen pro fajnšmekry. Měl jsem to zahodit během halucinogenního začátku (horší start knihy už jsem dlouho neviděl), samotný gró Krakatitu ale není v protiválečný agitce jak jsem čekal ale v mileneckých eskapádách hlavního hrdiny. Inu proč ne, to by to ale nesmělo bejt napsaný takhle oslizlym a polouchylnym stylem. Postavy přehrávaj jak na divadle, chvíli jako že jo, chvíli jako že ne, u toho dělaj rozmáchlý gesta, kdy chtěj níčit svět, mlátěj hlavou do zdi a pak se zase na sebe vrhaj a "drtí si rty o zuby" (jsem sám komu nepřijde ani trochu přitažlivý?). Prokop skáče na každou, která se kolem něj mihne, pokaždý to bere vskutku osudově, jen aby o dvě strany dál už stejným způsobem prahl po jiný, celkový "poučení" z příběhu je nebetyčně banální i na předválečný období. Ne všechno co nese jméno Čapek by se mělo zvelebovat, oproti takovejm mlokům nebo kapesním povídkám je to brak!
Na knížku jsem byla natěšená a když jsem ji jednoho dne objevila v antikvariátu, hned jsem ji koupila. Po přečtení jsem zjistila, že mi za to nestála. Nevím, jestli byl divnej Čapek nebo doba, ve který žil. Ale chování všech dam v knížce bylo k nevydržení... Podivně se k nim choval i Prokop, ale to by se dalo "svést" na výstřednost vědce. Knížka mě někdy od půlky nebavila a k dočtení jsem se nutila.
Až na nečekaně zamotaný konec jsem spokojený. Hlavní postava vědce Prokopa mi byla velmi sympatická, sdílím jeho názory týkající se zneužívání technického pokroku a vědy k válečným účelům a k získání moci nad ostatními.
no nevím, čekala jsem toho od pana Čapka víc... jinak nevím, proč se kniha jmenuje Krakatit, když je to víc než o krakatitu o honičce za ženskými... s takovými mloky se to vůbec nedá srovnávat...
Knihu jsem vnímala jako zvláštní směs děje, který se tak nějak podivně a halabala kupil. Občas jsem se nad nějakou dílčí myšlenkou pozastavila, některé z nich byly zajímavé, a hlavní myšlenka je silná. Po diskuzi s jinými čtenáři jsem došla k závěru, že sdělení autora ke mně došlo, ale problémem je ta forma, která pro mě byla zjevně ne snadno uchopitelná.
Žádný zvláštní čtenářský zážitek jsem si z toho prostě neodnesla, přitom Čapkovy povídky a hry mám docela ráda.
S Krakatitem to je jak na houpačce. Chvílemi je skvělý a stránky mizí samy a chvílemi je nudný a každá stránka se vleče. Hlavní hrdina Prokop snad trpí roztříštěnou osobností, jinak si neumím vysvětlit jeho velké změny chování počas knihy (jednou je to naprostý dement, pak tvrdý chlápek co se nebojí ničeho pak to je věčný panic a pak bum prásk lamač dívčích srdcí). Celkově je však Krakatit i přes to že je dost nevyrovnaným románem, celkem fajn jednorázové počteníčko. 60%
"Napínavý příběh o vynálezu zkázy" - tak tohle jsem o této knize často slýchal. Po přečtení mohu říkat "Nudný příběh o muži, který se honí za každou sukní". První třetina knihy mě opravdu zaujala. Skvělý nápad, úžasný popis Prokopova blouznění... Bohužel s každou další stránkou se z toho začal stávat zpackaný milostný román a úžasný vynález Krakatit začal ustupovat do pozadí. Od strany, kdy se začala objevovat princezna, byla pro mě kniha utrpením, které vyústilo v absurdní děj po opuštění vojenského komplexu v Balltinu.
Krakatit zaujal svým nápadem (předzvěst atomové bomby) a poselstvím, které nám Čapek prostřednictvím této knihy sděluje.
Jako mnozí tady jsem čekala, že kniha bude spíš o hrozbě války, zneužití obrovské síly krakatitu kvůli ovládnutí světa, ale většinu času se příběh zabývá vztahy Ing. Prokopa s Anči, princeznou a v závěru jakousi bezejmennou ochotnou .... je to spíš zbrklý, vášnivý příběh plný výbušné energie. Scéna, kdy Prokop po zjištění, že je na zámku zavřený, ničí zběsile, co mu přijde pod ruku, vystihuje v podstatě celý román.
________________
".... Nebylo v tobě čisto. Člověk ... má víc myslit nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený."
"Dědečku, to dělal krakatit."
"Cože?"
"Já ... jsem udělal vynález - z toho -"
"Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám ze sebe."
Jak už je u Čapka zvykem, kniha popisuje v podstatě vše, co je na člověku špatné. To, co člověku mělo sloužit, ulehčit práci, technická revoluce, nové objevy, to najednou začalo sloužit jiným účelům - válečným. To, co mělo pomáhat, ničilo. A o nic jiného nejde ani v Krakatitu. I ten totiž ničil
Když nad tím tak přemýšlím, tak je to vlastně Bílá nemoc s láskou na pozadí a navíc v próze (a trochu v opačném gardu je tu lék x krakatit). Ale proč by taky ne, obě dvě knihy jsou bez pochyby kvalitní, u Krakatitu jsem se kolikrát i zasmál, jen v mém hodnocení dávám víc hvězd knihám, které bych si spíš přečetl znovu.
Pro mě těžké hodnotit...chvílemi dost ,,schíza", hlavně tedy konec- ten jsem vůbec nepochopila, takže vlastně nevím, jak to dopadlo(zbláznil se? další horečky? sen?...). Ale přesto jsem knihu přečetla jedním dechem. Navíc ta hluboká myšlenka láska x válka nutí k zamyšlení. Ještě jedna věc je z příběhu zřejmá- géniové to nemají v životě jednoduché.
Štítky knihy
zfilmováno 20. století česká literatura rozhlasové zpracování Karel Čapek, 1890-1938 utopické romány české romány sci-fi romány
Autorovy další knížky
| 1948 |  Bílá nemoc |
| 2004 | R.U.R. |
| 2017 | Válka s Mloky |
| 2009 | Dášeňka čili Život štěněte |
| 2004 | Matka |
Nutili nám ve škole jako povinnou četbu; ale Čapek mě vždy nadchnul!!