Krakatit

Vynález, který se katem svému stvořiteli stal. Buď paralyzována myšlenka, buď setnuta ruka, buď polita tekutým železem hruď nepovolané osoby, která zmocnit se chtěla „patentu“ Ing. Prokopa. Vyplenit zem, strach a paniku vyvolat, lidstvo do války zahnat, k bídě přivést, ve zkáze utopit svět. Varovně příkladný překlad snu a nemocí ochromené pravdy. Mír ať není omráčen, ať neomdlévá v horečkách, ať v bdělém stavu zachován zůstává po generace.

Jak mám Karla Čapka rád jako spisovatele, Krakatit patří mezi má nejméně oblíbená díla. A nic na tom nemění výborná stylistika a jazyková obratnost. Inženýr Prokop je totiž na můj vkus tak strašně nevyrovnanou postavou, že sledovat jeho peripetie napříč Evropou, mě ve finále nebavilo v literární, filmové ani komiksové podobě. Jednou je to zmatkář, podruhé drsňák, poté světák, později intelektuál. S tím souvisejí samozřejmě jeho milostné avantýry, kdy mu sličné děvy padají do rozevřené náruče, aniž by bylo jasné, čím je přiměl přijít o rozum. Podobně roztříštěná je i zápletka, která nějak začne, jinak pokračuje a ještě jinak skončí, jako by si autor teprve v průběhu psaní rozmýšlel, co vlastně chce psát. Množství zajímavých motivů tak zcela vyšumí a jádro příběhu se začne formovat až v poslední třetině vyprávění. To se pak ztrácí ve víru hrdinovy fantazie, tvůrčí metafory a ztroskotancova blouznění. Pro mě typický příklad toho, když poselství příběhu zvítězí nad dramatickou koncepcí.

Přestože je Čapkův styl velmi čtivý, blouznění a podivné sny protagonisty Prokopa byly velmi rozvleklé a dle mého názoru zbytečně tříštily už i tak podivně koncipovaný děj. Protagonista je navíc velmi emočně přelétavý a točí se jako nevyzpytatelná planeta po orbitu každé ženy objevující se v románu. Četla jsem knihu k maturitě, například R.U.R. se mi moc líbilo, ale tohle bylo utrpení. Člověk by dle názvu čekal, že bude dílo pojednávat hlavně o novém vynálezu, ale spíše se jednalo hlavně o podivné románky hlavního hrdiny. Dočetla jsem to, ale zanechalo to ve mě opravdu podivné pocity (obzvlášť na konci!). Když Čapka, tak rozhodně něco jiného.

Zajímavý Čapkův román. Z jedné strany se to trochu sci-fi - inženýr Prokop vynalezne novou ničivou výbušninu krakatit a z druhé strany je to naopak příliš realistické, když lidé, kteří na tom chtějí zbohatnout ukradnou Prokopovi vzorec krakatitu a snaží se ho prodat a vyrábět podle něho víc krakatitu a prodávat ho. Čapek vlastně popsal výbušninu, jejíž účinnost je rovna atomové bombě. Rozdíl je jen v tom, že atomová bomba je výplodem fyzika a krakatit chemie.

Nesmírně mě potěšil komentář Jaccka, protože já tu knihu chápu taky jinak, než jak je nám servírována (a tak trochu tenhle dojem vytváří i vynikající film s K. Hogerem v hlavní roli). Osobně si totiž myslím, že Čapek má k Bulgakovovi mnohem blíž, než jsme schopni si uvědomit a přiznat a Jacckovo označení románu Krakatit jako díla magického realismu naprosto sedí. Nakonec, kdykoliv čtu Mistra a Markétku, tak část týkající se ukřižování Ježíše - Ha Nocriho je jako kdyby to byl jeden z mistrovských Čapkových Apokryfů. Nejde o krakatit, jde skutečně o Prokopovo chování a pokud už něco varuje před nebezpečnými vynálezy, je to buď Továrna na absolutno nebo i samozřejmě R.U.R.. A lékař a jeho dcera jsou pro mě symbolem toho, co je v životě nejdůležitější - klid, pohoda a ten Čapkem oprávněně oslavovaný běžný život. Ne sláva, ne moc, ne vášeň a láska, tedy vesměs nekontrolovatelné emoce - ale spokojenost, vyrovnanost, tolikrát omílaný a leckterými zprofanovaný dobrý vztah k lidem a užitečnost.

Krakatit je vlastně taková zajímavá a nevyzpytatelná látka, a to mluvím o knize a nikoliv samotné třaskavině. Prokop je ve svém nitru zvíře (jako každý muž) a tak je jeho konání od začátku do konce ovlivněno hlavně ženami. Případná záchrana světa je tak čistě v rukou jeho záchvěvů vášně, což je vlastně silně realistické a knize to dodává šťávu. Nebýt zběsilého, snového a dalšího blouznění (ty pasáže považuji za značně nudné) a nevýrazného konce, řadila by se kniha mezi mé velmi oblíbené, ne-li nejoblíbenější. I s několika málo prohřešky se však Čapek opět trefil do mého vkusu a v mnoha chvílích jsou postavy z knihy uvěřitelné až je Vám z jejich chování stydno.

Přes všechny drobné výhrady považuju tuhle knihu za jednu z nejlepších Čapkových prací. Velice působivé a hlavně nadčasové čtení.

V knize se střídaly pasáže, kdy se četlo skoro samo a pak čáásti, kde se děj vlekl a čtenář se musel nutit prokousat se. Jiné Čapkovy knihy mám radši, toto bylo dost zmatečné.

Nebudu lhát, česká literární tvorba mě opravdu nebaví a nezajímá. Vždy mi přišlo, že až moc tlačí na pilu a snaží se být za každou cenu zajímavá. A tak jsem ke Krakatitu přistupoval skepticky a předem se obrnil trpělivostí. Jaké bylo moje překvapení, že jde o opravdu kvalitní a zábavnou četbu. Ano, obsahuje několik hluchých míst, která by potřebovala lehce zrychlit, ale tento fakt připisuji hlavně době vzniku.

Co jsme se učili na gymplu, tak jsem čekal něco jinýho. Máte pravdu, bylo to hodně o Prokopových milostných pletkách. Ale mě osobně to nějak ani nevadilo. Kniha byla čtivá, zajímavá, sem tam i komické situace (hlavně zběsilý Prokop mlátící vše kolem).

Hlavním tématem knihy nebyl vynález krakatiku, třaskavé výbušniny, jak jsem se před otevřením knihy mylně domnívala, ale milostné románky hlavního hrdiny. I když jeho srdce bylo pro jedinou, na každém místě, kde se ocitnul, se do nějaké místní ženy zamiloval. Byla jsem z téhle knihy zklamaná.

Další z knih mého dlouhého seznamu a tak až synova volba povinné četby mě postrčila k přečtení románu. Přestože vím, že Čapkova dramata patří k národní povinnosti a jejich poselství jsou všeobecně známá. A tak jsem dlouho zápasila se spousty milostných zápletek hlavního hrdiny a místy se ztrácela v realitě a blouznění. Významy skryté mezi řádky mě unikaly, ale zneužití vědy proti lidstvu jsem objevila i když jsem o ní dopředu věděla. Asi to nebude chyba Čapkova a tak dál bude patřit k mým oblíbeným a snad další jeho dílo mě opět osloví.

Poutavý a pěkně vykreslený příběh hlavního hrdiny Prokopa, který i přes prozrazení a zneužití jeho velkého objevu prožije při honbě za zastavením katastrofy chvíle, které jsou pro něj nezapomenutelné.

Na rozdíl od jiných Čapkových děl jsem se musel do čtení Krakatitu vyloženě nutit. Člověk už od školních let ví, o čem tato kniha je, ale samotná četba mě celkem nudila ne příliš zajímavě podaným příběhem.

Kniha je hezky napsaná, s velmi rozmanitou češtinu. Nicméně příběh není tak pestrý jak jsem původně čekal. Na to že tě mělo spíše působit jako totální asociál, se v této knize zamilovat snad do všech ženských postav co tam byli. Konec knihy nebyl to je příliš jasný. Z mého pohledu spíše slabší průměr.

"Prokop na ně udělal ohromný dojem tím, že dokázal vypít neuvěřitelné množství vína a kořalek aniž by spadl pod stůl."

Jedna z mých milovaných knih. Jedna z těch, které mě přivedly ke sci-fi. Napadá mě, že je čas si ji zase po letech přečíst :).

Mám ráda Čapkův styl psaní a vypravování, takže jsem z knihy nebyla nijak zklamaná. Co mě však překvapilo, byl děj knihy. Než jsem si knihu přečetla, myslela jsem, že to bude laděné více do sci-fi žánru a příběh bude více "výbušný". Proto mě velmi překvapily příběhy o lásce. Na knize mi trochu vadilo, že Prokop nebyl nikde dobrovolně, tudíž se těžko odhadovalo, jaké je ve skutečnosti povahy.
Celkově se mi však kniha líbila a opravdu bylo nad čím přemýšlet...:)

Hlavní postavou je inženýr Prokop, který objeví třaskavinu, která by mohla zničit celý svět. Třaskavina je však odcizena a Prokop prochází různým prostředím, ve které potkává lidi, kteří se chtějí zmocnit třaskaviny za každou cenu. Prokop se seznamuje s několika ženami, ke kterým pociťuje lásku. Jeho city jsou nestálé, poněvadž když se vzdálí od jedné ženy, navazuje vztah s jinou ženou a na tu předchozí zapomíná. Kvůli lásce by byl ochoten předat třaskavinu jiným lidem. Tyto Prokopovy vlastnosti bych viděl jako negativní. Závěr knihy je téměř pohádkový, neboť se potkává se staříkem, který mu ukazuje cestu, jakou by se měl vydat. Humanistickou myšlenkou je dělat malé věci "dobré lidem".

Upřímně jsem si myslel, když jsem začínal číst tuto knihu, že se více poveze na vlně sci-fi, neočekával jsem takový děj v této knize. Kniha byla náročnější na četbu, nad některými popisy jsem se musel více zamyslet, je to kniha u které se musí více přemýšlet. V knize se nachází také romantické linka, humorné okamžiky (např. když se Prokop snaží utéct z opevnění, kde je zadržován nebo když se zjistil skutečný původ princezny - tatarská pýcha aj.). Tyto události mi připadaly legrační. Zajímavé byly také popisy snů, které působily na mě hrůzostrašně.

Myslím si, že kniha stojí za přečtení, nicméně čtenář musí číst pomaleji a pozorněji, aby dokázal vstřebat všechny myšlenky, které se v knize nacházejí.

Oceňuji na tomto vydání knihy, že byla vytištěna velkými písmeny, dobře se četla.

Citáty z knihy, které mne oslovily:

Člověk nemá být šťastný; to ho změkčuje, víte? Pak se mu zdá všechno ostatní zbytečné, malé... a nesmyslné. Nejvíc... nejvíc udělá člověk ze zoufalství. Ze stesku, ze samoty, z ohlušování.

Lidem jsi ublížil. S rozumem bys to nedělal, musí být rozum; a člověk musí myslet, k čemu je každá věc. Třeba... můžeš stovku zapálit, nebo zaplatit, co jsi dlužen; když zapálíš, je to jako větší na pohled, ale... Stejně to máš se ženskými..

Člověk... má víc myslet nežli cítit. A ty jsi se hrnul do všeho jako střelený.

Kdyby to nebylo v tobě, nebylo by to v tvém vynálezu. Všecko dělá člověk sám za sebe.