Krasojezdkyně
Jojo Moyes
V zapadlém koutě Londýna učí bývalý špičkový drezúrní jezdec svou vnučku Sarah tak, jak to sám kdysi dělal v elitní jezdecké škole ve Francii. Když však do jejich života zasáhne katastrofa, čtrnáctileté Sarah nezbyde nic jiného, než aby se životem protloukala sama…
Literatura světová Romány Pro ženy
Vydáno: 2018 , Ikar (ČR)Originální název:
The Horse Dancer, 2009
více info...
Přidat komentář
Nenadchla.. Na začatku jsem se nemohla začíst a pak už mě jen neustále štvala Natasha a pak i Conor.
Škoda. Autorka má lepší díla, ke kterým se ráda vrátím
Knihu jsem precetla snad jednim dechem. Vtahla me od sameho zacatku do sveho deje a je to takova ta spravna oddechovka, jako ostatni knizky od autorky. Kdo ma rad jeji knizky, tak velice doporucuji.
Od Jojo je to podle mého slabší kniha. Spojení nešťastného osudu čtrnáctileté Sarah a právničky Natashy, která řeší zlomové okamžiky svého života. Místy mi lezly na nervy, místy mi jich bylo hrozně líto. Většinu času jsem si říkala "Sakra Sáro, tak to někomu řekni" ušetřila by si spoustu trápení, ale chápu, proč se toho bála.. Nakonec o tom, proč je vždy důležitá komunikace celá kniha je.
Na můj vkus docela přeslazený konec
Jsem ráda, že moc nedávám na recenze. Příběh se mi líbil, pravda rozjezd byl pomalejší, ale pak mě to chytlo. Mít doma Sarah, asi bych taky rostla, ale rozčilovali mě i vlastní děti v pubertě. A Sarah to neměla vůbec lehké. Myslím, že si v rámci možností vedla dobře. Líbilo se mi, že většina postav nebyla vykreslena jen jednoznačně. Nikdo nepůsobil jen jako kladný hrdina, pocity se v postavách mísily, jako v běžném životě.
Chtěla jsem si přečíst něco nenáročného, toto byl dar na nějaké Vánoce, co už dlouho ležel netknutý v knihovně… no tak proč ne?
Kdybych jen trochu dopředu tušila, jak se budu nudit, jak jasný bude konec od první třetiny knihy, jak děsně mě nebaví prostředí kolem koní a jak budu tu náctiletou zpovykanou puberťačku nesnášet, celých víc jak 400 stran, nikdy bych po tomhle nesáhla.
Moyesovou už zas dlouho ne.
Zezačátku jsem měla problém se začíst (chvilku jsem to chtěla i vzdát), ale jsem ráda, že jsem tomu dala šanci. Čekala jsem nějaký klasický romantický příběh, ale mile mě překvapilo, že ve skutečnosti je to daleko psychologictejsi i propracovanější. Sice mi připadal konec celkem neuvěřitelný, ale byl to hezký příběh a stojí za přečtení.
První kniha od této spisovatelky úplně nezklamala, ale zavádějí název knihy mě trochu zmátl.
Čekala jsem úplně něco jiného, ale příběh to byl pěkný.
Pravda, rozjezd dost pomalý, pak to frčelo, pak zase rychlý spád dolů a nahoru.
Upřímně, mě tedy bavila hlavně ta část s Natashou a všechno to dění okolo ní.
Možná by se mi spíš líbil hlavní příběh o právničce s prolínajícím se dějem Sarah. Což se pak na konci dělo. To mě bavilo nejvíc.
Spletitá cesta Sarah, Natashy, Maca a Johna.
Některé úvahy postav mi přišly nelogické a trochu přitažené za vlasy, ale na druhou stranu mi to nevadilo a jen jsem fandila v duchu si přála, aby se to nestalo.
Trochu mi vadily francouzské věty bez dalšího překladu.
Někdy se z kontextu dalo pochopit, co postava říká, někdy jsem přeskakovala.
Francouzský text neumím ani přečíst, natož přeložit.
Oddychovka, která neurazí...
Překvapilo mě množství recenzí, že tato knížka patří k autorčiným nejslabším, za mě naopak jedna z nejhezčích knížek, které jsem od této autorky četla. Citlivě a dojemně podaný příběh, při kterém párkrát slzička ukápla a ačkoli to není žádná červená knihovna, najdete tu lásku na všechny způsoby...lásku, pro kteróu se člověk vzdá vlastní rozjeté kariéry a země, v níž žil (prarodiče Sarah), láska vnučky k dědečkovi, láska ke zvířecímu kamarádovi, láska k jezdectví, láska mezi skoro exmanželi, o které ale dlouho nevědí....A Sarah a jejímu koníkovi snad musí každý fandit od začátku do konce. Velmi pěkný čtenářský zážitek.
Moje první setkání s Jojo Moyes a musím říct, že jsem čekala něco jiného, ale ve finále se mi líbila. Kniha má trochu pomalejší rozjezd, prvních zhruba 100 stran to byla trochu nuda, ale když se osudy Sarah a Natashi protnuly, bylo čtení mnohem zajímavější. Druhou polovinu knihy už jsem vyloženě hltala.
Krasojezdkyně byla přesně tou knihou, jakou jsem v danou chvíli hledala, chtěla jsem odpočívat s trochou romantiky....je to jako vždy čtivé a není to hloupé a přesto vše dobředopadne. Chcete-li, oddechovka pro inteligentní ženy...
Krasojezdkyni jsem stále odkládala, nějak mě nelákala a mezitím přečetla jiné od Jojo. A už vím proč jsem mě nelákala. Trvalo mi skoro 100 stran, než jsem se začetla a i poté mě to nepohltilo tolik, jako ostatní knihy od Jojo. Hádek mezi lidmi je v životě dost, tak proč o tom ještě číst v knize, navíc spousta francouzských slov i vět a nikde žádný překlad...Dočetla jsem jí, protože mě zajímalo, jak to celé dopadne, ale četla jsem rozhodně lépe napsané knihy od autorky. Aspoň pro mě :-)
Prijemna kniha, nelibila se mi tolik jako Nez jsem te poznala, ale dobre se cetla a celkove se mi libilo tema pribehu
Překrásný příběh, který se čte velmi snadno a zároveň si člověk uvědomí, jak důležité je zázemí.
Krásná kniha se silným příběhem. Oddechové čtení s pár slzami na závěr. Tato autorka mě nikdy nezklame.
Jojo Moyseová píše pro mě opravdu čtivě. Koně nejsou sice můj šálek kávy, ale přesto mě celý příběh bavil.Výhrady jsem měla jen k ženským postavám, které mě fakt..štvaly. To ale není vina autorky.
I když je tu hodně komentářů, že to je jedna ze slabších knih Jojo, měla jsem obavu s do ní pustit. Naštěstí se moje obavy nenaplnily. Samozřejmě pomalý rozjezd. 90 stran jsem četla "o ničem". Kniha pro mě začala, když Sarah "ukradla" rybí prsty . Od té doby děj krásně plynul. Po svoji zarputilou lásku ke koním si Sarah prošla útrapami, a její příběh se prolínal v rozpadlém vztahu Natashy a Maca. Moc pěkný a procítěný příběh.
Štítky knihy
koně láska pěstounská péče rozvod romantika právníci náhradní rodinná péče thrillery pro ženy prarodiče a vnoučataAutorovy další knížky
2013 | Než jsem tě poznala |
2013 | Poslední dopis od tvé lásky |
2015 | Dívka, již jsi tu zanechal |
2018 | Sama sebou |
2015 | Stříbrná zátoka |
Tahle knížka byla jedním slovem nádherná. Vzbudila ve mně tolik emocí - u některých pasáží jsem brečela, někdy jsem nadávala na nesmyslné chování hlavních hrdinů anebo jsem se prostě jen usmívala jako sluníčko. Tak či tak to byla jízda.
Autorka je prostě kouzelnice. Každá její kniha vás naprosto vtáhne do příběhu a psychicky vás rozhodí. U této knihy jsem se nemohla dočkat toho vytouženého konce, kdy do sebe všechno zapadlo jako kousek skládačky. Epilog mě zahřál u srdce a dílo jsem dočetla s úsměvem. Usmívám se vlastně ještě teď, když tohle píšu. Nikdy jsem čekala, že mě kniha, která se celá točí kolem koní, bude tolik bavit. Teď už autorka na Le Cadre Noir nalákala i mě.