Kreutzerova sonáta

19.08.2015

Tak tohle jsme se dvěma spolužáky-kamarády na gymplu měli skoro jako manifest. Možná to znáte - holky (anglicky řečeno) sucks, my jsme skvělí, škoda mužů, z nichž se později (kvůli působení žen, jak jinak?) stává přesně to, čím být nechtěli.

"Ha, ha", říkám dnes pobaveně! Byli jsme to ale banda nihilistických trotlů na procházce! :))

P.S. Knihu bych rád doporučil vaší pozornosti. Trochu depresivní,ano. Přesto stále pozoruhodné dílo. Inu, ruský realismus.

30.04.2015

Smutný příběh muže, jehož hlavní vinou byla soběstřednost. Nevím, co tímto příběhem chtěl všechno říci spisovatel. Řada věcí platí i dnes, řada myšlenek je překvapivě i po mnoha letech novátorských, ale též řada vývodů je tak těžce mimo, že mi běhal mráz po zádech. Vyprávějící muž se v několika svých vývodech opírá o biblické verše. Verše, které jsou, žel, vytržené z kontextu, a tak dopředu ohrožené zneužitím. Což se i stalo. Znovu bych už tuto "depťárnu" nečetl.

04.07.2013

(SPOILER) (Uwaga spoilery!) Tolstého uctívám. Do přečtení Kreutzerovy sonáty bych napsala, že vždycky. Ale tímhle dílem si mě velikán ruského realismu prostě nezískal. Upustila jsem od původního plánu super nízkého počtu hvězdiček a zkusila se nad tím vším znovu zamyslet. Asi to není kniha pro mě. Určitě to není kniha pro mě. Jsem jako ta ženská z vlaku, která o názorech Pozdnyševa prohlašuje, že zamrzly před pár staletími v době, kdy za Ivana IV. vyšel Domostroj. No, co už.

Sonátu jsem četla dohromady s Rodinným štěstím. Větší kontrasty by si člověk představil jen těžko. Rodinné štěstí je romantickým dílkem nezkaženého mladíka, Sonátu psal zahořklý stařec zklamaný životem. Manželství se Sofií v některých chvílích celkem pravděpodobně připomínalo Kreutzerovu sonátu.

S požadavkem střídmosti a čistoty si úplně nerozumím, ale respektuji to. Sice mám někdy chování uřvané feministky, ale zrovna se mi nelíbí, že sám Tolstoj ženě ukázal těsně před svatbou deník se sexuálními zážitky se služebnictvem (tento motiv je kromě Sonáty i v Anně Kareninové), nicméně požaduje striktní abstinenci po všech ostatních. První léta manželství byl stejně vášnivý jako Vronskij, pak mu dle mého kapku hráblo, což vyvrcholilo jeho podivným útěkem z domu. Skoro jako hrdinovi Sonáty, když probodl ženu kinžálem.

Některé myšlenky jsou přitom velice zajímavé. Například ta, že by bylo více košér věnovat peníze do prevence syfilidy než do jejího léčení. Myšlenky o totálním podřízení ženy muži nejsou můj šálek čaje. Sonáta někoho určitě zaujme. Musím se smířit s tím, že nejsem Tolstého ideální hrdinka a nikdy se do jeho pozdních děl nevcítím. Nemám na to. Napadá mě právě teď bůhvíproč Zkrocení zlé ženy. Na světě je spousta typů Bianka-Lucentio, jejichž kurtoazní vztah by se možná velkému spisovateli zalíbil. Ale kruci, já nějak raději ty petrucciovské buřiče. Team Kateřina! Kdo jde se mnou? (3/5)

18.06.2013

Bylo zajímavé číst tuto novelu zároveň s Hesseho Narcisem a Goldmundem a srovnávat tyto dvě díla. V Hesseho knize je prakticky vzdán hold smyslovosti, tělesná láska se románem prolíná jako hlavní červená linie, zatímco Tolstoj se k otázce vášní a sexuálních tužeb staví dost skepticky. De facto viní je, a zřejmě právem, z mnoha špatností, jež hýbou lidstvem.
Teprve po dočtení sonáty čtenáři dojde rafinovanost autora. Pozdnyšev nejprve popisuje svůj pohled na ženy, jaký měl před svojí změnou ve vězení. Vypráví o svém životě, který nežil úplně střídmě a jak toužil po vřelém, horoucím citu v manželství. Ale řeší to jako většina mužů v jeho době, po krátkém dvoření se přichází hned sňatek. Takřka zákonitě dochází k rozčarování a neshodám. když Tolstoj popisuje důvody manželských hádek, musel jsem se občas sám nad sebou zastydět a mnohou situaci poznal - jak jen to dokázal vystihnout!
Dojde ke zločinu ze žárlivosti, tedy z toho nejnižšího pudu, kterého jsou lidé schopni, chorobná žárlivost lidstvo sesazuje z trůnu myslících bytostí. Pozdnyšev v poslední části knihy dospívá k názoru, že vše byla jeho vina, protože se nedokázal zbavit předsudků a neuměl se na ženy dívaj jinak, než jako sexuální objekt. Proto v každém muži vidí soupeře a čím bližší byl jeho ženě, tím se mu zdá nebezpečnější. Dochází k názoru, že pokud tento pohled přetrvá, nikdy nebudou ženy fakticky rovnoprávné - i kdyby provozovaly všechna povolání jako muži. A myslím, že se pan Lev Tolstoj nemýlil a ani po stu letech tomu není jinak.
Tato novela však obsahuje myšlenek mnohem víc...