Kreutzerova sonáta
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/48_/484506/bmid_kreutzerova-sonata-oXM-484506.jpg
4
403
403
Příběh, v němž v kritickém okamžiku sehraje úlohu Beethovenova Kreutzerova sonáta, je pojat jako děsivá analýza lásky a manželství, jako tragický rozvrat mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Tolstého „sexuální novela“, jak bychom ji mohli nazvat, je dodnes dílo vyhledávané a čtenářsky přitažlivé. Když v roce 1890 vyšla, způsobila senzaci, která v kulturních dějinách neměla obdoby. Jestliže ji někdo neznal, pak byl - podle tehdejších zpráv - snad jen negramotný nebo ten, kdo se o literaturu a o vztahy muže a ženy vůbec nezajímal, či kdo žil ve zvlášť zapadlém koutě světa. Podivuhodně smělé a působivé odhalení manželských neshod, jakým tato povídka bezesporu je, nenechalo nikoho lhostejným. Nebylo místa, kde by se o ní nevedly vášnivé spory. Staromilci v Rusku byli pohoršeni až k nepříčetnosti. V jiných zemích bylo zase toto dílo soudně pronásledováno, včetně zemí českých. Je to povídka o kruté žárlivosti, jež bortí manželství, o hlubokém rozvratu mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Ve svých otázkách, které jsou zde představeny v šokující nahotě nepřestane být pravděpodobně nikdy aktuální.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno: 2022 , 1400Originální název:
Крейцерова соната (Krejcerova sonata), 1889
více info...
Přidat komentář
Můj čtenářský dojem je nevalný. Myslím, že kniha už patří literární historii. Ve své době způsobila poprask, dnes už asi mnoho čtenářů nezaujme.
Nadčasová studie psychologie patologické žárlivosti. Tolstoj umí v čtenáři vzbudit emoce a vyzývá ho k diskusi o morálních otázkách platných v každé době.
Myslím, že táto novela z roku 1889 nesie so sebou mnoho odkazov na feminizmus a genderové ideológie, ako muži poskytujú ženám vzdelanie, rieši spoločenské postavenie žien, či fungovanie manželstva. Postava ultrakonzervatívneho obchodníka na úvod ma nasrala svojimi myšlienkami, ako sa ženy majú podriadiť mužovi, báť sa ho, dištancovať sa od svojich záľub, priateľov a zábavy. Jej poslaním má byť rodiť deti, starať sa o manžela a zaistiť teplo domáceho krbu. Avšak v druhej časti sa Tolstoj prihovára autobiograficky cez Pozdnyševa. Psychologická sonda pocitov spolužitia dvoch ľudí, ktorí spolu sú ani nevedia prečo a myslia si, že deti im pomôžu zachrániť vzťah, pričom upadli do ešte väčšej vzťahovej priepasti. Vzťah muža, ktorý kvôli žiarlivosti, sklamaniam, očakávaniam, hnevu a všeobecnému smútku zabije svoju ženu počas hrania Kreutzerovej sonáty.
Ač jsem nějakou tu klasiku na střední četla, Tolstoj mě minul. Měla jsem před ním respekt a zdálo se mi, že je to prostě moc těžké čtení. Teď, o pět let později, se ke klasice znova vracím a chci ji víc prozkoumat. Jak se říká: klasika je něco, co chce mít každý přečtené, ale nikomu se do ní nechce. Přesycenost všemi novinkami mne nakonec dovedla zpět a první karta padla na Tolstého a jeho Kreutzerovu sonátu, o které si ani nevybavuju, že bych se někdy učila, což je škoda. Jde o malou knížečku, pro některé záležitost na hodinku a jedno posezení u kávy. Ale tolik myšlenek, co je ukrytých v těch 140 stranách... Nečekala jsem, že mě to tolik pohltí! Doslova jsem hltala každé slovo, jak moc čtivé to bylo. Vracela jsem se a četla některé pasáže znovu a snažila si vrýt každou větu do paměti. Příběh je to vlastně jednoduchý s až primitivním dějem, ale s tolika úžasnými myšlenkami! Je tu popsané manželství dvou lidí, jejich vztah, jeho vývoj. Láska, touha, žárlivost, vztek... Je tu toho spousta, nad čím člověk při čtení i po dočtení musí přemýšlet.
Ruská klasika mě jako studentku minula, což bych ráda změnila, ale i tak mám respekt, proto jsem si vybrala tuhle útlou knížku s vysokým hodnocením a popravdě jsem nečekala, že se mi bude líbit. Vlastně jsem ani netušila, co mám očekávat, protože anotaci jsem si nepřečetla. Takový psychologický rozbor vztahů mezi oběma pohlavími jsem rozhodně nečekala a místy jsem byla dost překvapená. Konec byl pro mě hodně překvapivý, ale v tehdejší době nejspíš asi normální.
O Tolstého dílech jsem se samozřejmě učila ve škole v literatuře, Kreutzerova sonáta je ale myslím první věc, kterou jsem od něj skutečně přečetla. A jsem překvapená, jak moc mě to nadchlo. Útlá knížka, ve které je ale naprosto vše, od začátku vyprávění vás to chytne a už nepustí, krásně se to čte (myslím, že to bude i dobrým překladem), je to takový obyčejný neobyčejný dobový příběh, ale zároveň i psychologická analýza lásky, žárlivosti, vztahu mezi muži a ženami, vzájemných očekávání a zklamání. Mnohokrát si u toho říkáte, jak jednoduše se dá vyjádřit slovem něco, o čem jste si mysleli, že je to složité; jak pravdivé, i když možná místy kruté je to, co autor říká; jak přesně a výstižně dokáže shrnout něco, nad čím jste už přemýšleli, aniž jste si to možná plně uvědomovali... Taková love story s přesahem, protože vás donutí přemýšlet nad spoustou nejen vztahových záležitostí. Vřele doporučuji!
Text je prakticky celý tvořen vyprávěním muže, jenž byl odsouzen za plánovanou vraždu své manželky a který se vmísí do hovoru svých spolucestujících ve vlaku, když diskutují o povaze a smyslu tělesné lásky mezi mužem a ženou. Je to závažný text, protože nechává takřka všechny otázky bez odpovědí: vrah ze žárlivosti se nehájí, jen vysvětluje, co ho dovedlo k tomu, že vraždil. "Každý okamžik jsem věděl, co dělám. Nemohu říci, že bych byl věděl předem, co budu dělat. Ale v tom okamžiku, kdy jsem něco dělal, a snad i o něco dříve, jsem věděl, co dělám, snad proto, aby bylo možno dát se na pokání, abych si mohl říci, že jsem se mohl zastavit. Věděl jsem, že bodám pod žebra a že kinžál vnikne. Věděl jsem v té chvíli, kdy jsem to dělal, že dělám něco hrozného, něco takového, co jsem ještě nikdy nedělal a co bude mít hrozné následky. Ale to vědomí se mihlo jako blesk a hned za ním následoval čin. Čin se mi vtiskl do vědomí neobyčejně jasně. Cítil jsem a pamatuji se, jak se na okamžik postavila na odpor šněrovačka a ještě cosi, a jak se potom nůž pohroužil do měkkého. Uchopila kinžal rukama, pořezala se, ale marně. Dlouho potom ve vězení, když už se ve mně vykonal mravní převrat, myslil jsem na tu chvíli, vzpomínal, nač mohl a vybavoval si představy. Vzpomínám si na okamžik, pouze na okamžik těsně před činem, na strašné vědomí toho, že vraždím, že jsem zavraždil ženu, bezbrannou ženou, svou ženu. Pomatuji se na hrůzu toho vědomí, a proto soudím a dokonce si nejasně vzpomínám, že jsem kinžal ihned vytáhl, jakmile jsem jej zabodl, abych napravil svůj čin a zastavil. Okamžik jsem stál nepohnutě, očekávaje, co bude, je-li ještě možné věc napravit.
Žena vyskočila na nohy a zvolala: "Chůvo, on mě zabil." Chůva uslyšela hluk a vešla do dveří. Já jsem ještě stál v očekávání a v pochybách. Ale v tom pod její šněrovačkou vytryskla krev. Teprve tehdy jsem pochopil, že už to nelze napravit a hned jsme poznal, že ani není třeba, že to právě já chci a musel jsem to též udělat." Povídka není o vině a trestu, je výhradně o pohnutkách a psychologickém vývoji, které k činu vedly, přičemž dění nahlížíme pouze z pohledu vraha o jehož motivaci máme pochyby - Kreutzerova sonáta je ovšem současně implicitní obžalobou instituce manželství pro forma, zatracením sexuálního vztahu, jehož cílem není zplození potomstva. To je ovšem věčné a ani dnes samozřejmě neoddiskutované a nevyřešené téma, na němž stojí pilíře nejen křesťanského náboženství. Potud vlastní text Kreutzerovy sonáty. Na něj však navazuje nesnesitelný Tolstého pozdní doslov k povídce, kde už autor doříkává v pěti víceméně direktivních punktech, jak je správné žít - rozuměj podle Tolstého/Kristova zákona: v mravní čistotě a to i v manželství, souložit pouze, chceme-li se množit. Je to poměrně nechutné citově-náboženské inženýrství. Ženy se nesmí podbízet mužům, a muži nesmí pomyslet na jiné ženy, ale ani na svou vlastní ženu pouze z tělesné žádostivosti. Samozřejmě je to zdánlivě krásný ideál platonického ráje, ale tady se Tolstoj myslím velmi rozešel s animálním instinktem, který mohl pozorováním přírody vniknout do jeho rozumu. Bez tohoto závěrečného ideologického paskvilu je ovšem Kreutzerova sonáta velmi dobrým textem.
Kniha od které jsem čekal víc. Nevadí. Svůj sexuální pud jsme zabalili do krásných a romantických slov, jako je láska, milovat, manželství, láskyplný vztah, harmonie vztahu, dožít se spolu zlaté, nebo diamantové svatby. Po 40 létech manželství již vím, že je to hlavně umění, nebo náhoda najít si partnera, který je povahově ve shodě. Zjednodušeně opak toho co Tolstoj popisuje v Pozdnyševovi. Chyby jsou na obou stranách. Žena by mněla vždy bránit svoje děti a jejich životní prostor. Muž, chce-li nutně odejít, má si vzít svůj kartáček na zuby a vypadnout. Na závěr této knihy je nutno si přehrát Beethovenovu Kreautzerovu sonátu. To je opravdový hudební zážitek. Její osud a dedikace francouzskému houslistovi Rodolphe Kreutzerovi je hodně podobný Tolstého Pozdnyševovi. Možná, to byl i jeho záměr, který vyšel.
Za sonátu dávám Beethovenovi *****.
Ach tí Rusi. To je proste niečo úplne iné. Hlbina. Tak ako ma dostal Lermontov s jeho Hrdinom našich čias, Dostojevskij s Karamazovcami, tak majstrovské dielo veľkého pútnika L.N. Tolstého sa nedá už vôbec obísť. V anotáciách k tomuto textu sa možno dočítať niečo o tom, že to je sexuálne založené dielo, skrátka, že tam je nejako veľa "pohlavnej lásky"... Nie. Podľa mňa je to veľmi, ale fakt dosť hlboká dilema muža, cestujúceho vlakom a rozprávajúceho, čo sa mu stalo a čo urobil. Je to ako encyklopédia psychológie a pohľad za oponu našej mysle, kde sa dostávame doslova a do písmena do skladiska mysle, pivnice, pričuchávame, privoniavame k zápachom, túžbam, šialenostiam, polopravdám a pokriveným názorom... Aby... no čo - Aby? No aby sme nakoniec zistili, že všetko je márnosť. Že len ten, kto vykoná niečo nešťastne je sám nešťastný a že len odpustiť sa už dá. Aby sme mali stále na pamäti, že len láska je a všetko čo sa od nej vzdiali usychá ako vyvrátený strom. Viete, na pár riadkoch napísať niečo o tomto diele je ťažké. Pokiaľ by som si ho prečítal aj päť krát, stále tam nájdem veľa vecí k zamysleniu. Začínam Vás čítať a verím, že Vás raz aj obsiahnem pán Tolstoj. Stará duša..
skvěle napsané, nic nechybí, nic nepřebývá, nejen o žárlivosti, která trápí oba až do úplného konce....
Po letech jsem se vratil k Tolstému. V minulosti jsem četl knihu ANNA KARENINOVÁ a VZKŘÍŠENÍ. Obě knihy se mi líbily.
Kreutzerova sonáta je novela, kterou jsem přečetl na jedno posezení. Knihu jsem přečetl jedním dechem. Kniha se mi líbila, knihu hodnotím na 100 %. Příběh je vyprávěn retrospektivně. Hlavní postavou je POZDNYŠEV, který jednomu cestujícímu ve vlaku vypráví svůj příběh, jak se seznámil se svou ženou, o jejich manželství, dětech.. Závěr nabere nečekané obrátky.. Pozdnyšev vyjadřuje názory na vztahy mezi mužem a ženou a celkově na manželství..
Citáty z knihy, které mne oslovily:
Když člověk nemiluje, nelze ho k tomu donutit.
Tvrdit, že celý život lze milovat jednu nebo jednoho, je stejné jako říkat, že jediná svíce vydrží hořet celý život.
Manželé musí k nemravnosti vnitřně dospět, aby z ní měli rozkoš.
Když nemáme žádný cíl, když žijeme jenom proto, abychom žili, tak není proč žít.
Pohlavní vášeň, ať už v jakékoli situaci znamená zlo, strašlivé zlo, se kterým je třeba bojovat, a ne je podněcovat jako u nás.
Zamilovanost se vyčerpala ukojením smyslnosti a ukázalo se, jaký je mezi námi doopravdy vztah.
Spása i trest totiž spočívají v tom, že člověk, který žije nepatřičně, bývá zaslepený, a proto ubohost svého postavení nevnímá.
Mám radši Tolstojova delší díla, ale ani tohle nebylo špatné. Přišlo mi zajímavé, že knihu protkává pár postřehů, které se zdají být předvojem genderových studií / feminismu (diskuse o tom, že jsou to muži, kdo poskytují ženám vzdělání, a to je tedy dosti určující). Naopak něco mi přišlo naprosto mimo, a už nevím, co to bylo.
V knize byl skvěle popsaný nešťastný vztah a k tomu zajímavé psychologické postřehy o lidech obecně:
"Namluvte člověku, že věci jako třeba vodka, tabák nebo opium jsou pro něj nezbytné, a skutečně pro něj začnou být nepostradatelné."
"Ve městě může člověk prožít sto let, aniž zjistí, že už dávno umřel a shnil. Nemá čas se zaobírat sám sebou, pořád je zaneprázdněný."
Opravdu skvělé. Četla jsem po Anně Karenině a dost jsem si spravila náladu. Tohle nebylo ani trochu rozvleklé, naopak - co věta, to perla. Opravdu jsem si to užila. Vůbec jsem nevěděla, co čekat a byla jsem opravdu mile překvapená.
Moje prvé stretnutie s týmto Ruským velikánom(ak nerátam esej Královstvo Božie vo vás).Kniha hneď v úvode vťiahla do deja a doslova ma fascinovala svojou nadčasovosťou.A presne taká táto kniha je.Nadčasová,písana jasne...zatína do živého.Aký teda sme?My ľudia.. muži a ženy.K dokonalosti chýba už len silnejšia gradácia a vyvrcholenie.Ale inak spokojnosť.
Čteno po druhé a s úplně jinými pocity než tehdy kdysi v rozpuku mládí. Vlastní zkušenosti a klopýtání holt přinášejí i nová pochopení.
Ve své době sice Tolstoj řešil poněkud jiné okolnosti, ale základní problém zůstává a jistě zůstane k potýkání všem mužům a ženám navždy.
Musím dodat, že na rozdíl od mnoha jiných doslovů shledal jsem napadnutým i doslov (k vydání, které mám ve své knihovně - z r. 1967) a který napsal Pavel Nešpor. Obvykle tyto doslovy neoplývají myšlenkami a nestojí za věnovaný čas.
„V tom je spása i kletba člověka, že žije-li nesprávně, může se zaslepovat, aby neviděl ubohost své situace.“
Tolstého vynikající dílo o manželství, emancipaci, smilstvu a dalších závažných tématech. Naprosto bravurně napsané a musím dodat, že ač se jedná o mé první setkání s tvorbou Tolstého, rozhodně nesmím v časech příštích dopustit, aby bylo poslední. Tolstého každý zná, ale číst ho, Vám potvrdí, že jeho sláva je mu přičítána právem.
Čtu autorské knihy, nikoli knihy o autorech. O životě a názorech Tolstého si matně vybavuji jen vyprávění o něm v Hovorech s TGM, o jeho rozporuplnosti a jistém pozérství. Jen díky existenci audioknihy ve skvělé(!) interpretaci Ladislava Mrkvičky jsem se odhodlal poznat tohoto klasika.
Také se cítím zmaten, jak si toto dílo vyložit? Zpočátku jsem si říkal, že to snad autor nemůže myslet vážně. Ale nyní, po dočtení do konce, v té novele vidím mistrovství a podivuhodnou rafinovanost. Přece nikdo nemůže myslet vážně, že by se Tolstoj ztotožňoval s výroky ultrakonzervativního obchodníka z úvodu knihy a následně i s hlavním vypravěčem. A i kdyby, sám v detailech předvádí jejich směšnost a zatemněnou mysl. Do hrdiny Pozdnyševa se lze vcítit, lepší studii žárlivého patriarchy jsem dosud nečetl, ale rozhodně neprobouzí soucit (s mužskými hrdiny). Despota je vylíčen jako despota. A že takoví hlásají ideály, nereálné modely života? Vždyť tak se to děje i dnes! Možná se Tolstoj v proslovech hrdinů přece jen snažil prodat své extrémní názory, jurodivý pohled na svět, ale vylíčil je s takovou znalostí psychologie a dávkou sebeironie, že je nelze považovat za návodné. Od závěru, líčení hrdinova transu jsem se nemohl odtrhnout. Geniální, až autora podezřívám, že to samé musel spáchat a prožít ve skutečnosti.
Tato novela mě upřímně zmátla. Nejsem si ani v nejmenším jist, co si o ní vlastně myslet.
V první polovině, kdy hlavní… inu, řekněme „protagonista“, filosofoval nad ženami a nad jejich společenským postavením, nebo nad fungování nejen manželství, ale vztahů obecně, jsem byl znechucen. Jeho postoj k ženám byl pro mě odpudivý a naprostá nechápavost komplexnosti pocitů a vztahů, pro mě byl u Tolstého naprosto neuvěřitelná. Říkal jsem si, to snad ani není Tolstoj, ten spisovatel, který tak skvěle chápe psychologii postav!
Nu a potom přišla druhá polovina a vyprávění o zániku dvou životů, ať už tím, či oním způsobem. A to už byl ten správný Tolstoj. Naprosto bravurně popsal uvažování v krajních, vypjatých situacích. Geniálně popsal pocit žárlivosti a oné sžíravé nenávisti, která vlastně nemá příčinu.
Posledních dvacet stran jsem byl tak napjatý, jak se mi to u knih nestává, vžil jsem se do vypravěče a… a byl jsem z něj znechucen.
Na knihy lze pohlížet dvěma způsoby. Buď lze dílo číst bez přihlédnutí k vlivu autora – tedy vnímat dílo jenom jako náhodnou knihu a neovlivňovat ji autorovou osobností. – To je můj způsob, tak se snažím většinou na knihy pohlížet - U Kreutzerovy sonáty to ale není tak úplně možné, protože se jedná o až moc zjevnou manifestaci autorových názorů (hlavně v první polovině) a příběh je odsouván na druhou kolej.
Druhá možnost je snažení se chápat text podle autora a autora si definovat podle textu. To je část, do které se většinou pouštím až po dočtení a snažím se podle ní knihu nehodnotit. Zde to však nejde jinak.
Tuto knihu Tolstoj napsal ještě před svým „zbláznením“, před koncem života a nezdá se mi, že by právě on nebyl schopen pochopit čistou lásku. Je pravda, že Tolstoj mi vždy byl nesympatický, ale tohle si o něm nemyslím. Je vidět, že Tolstoj byl při psaní v plné síle a měl čistou mysl, o to více jsou jeho názory podivné. Člověk se vlastně nemůže divit, že se s ním „feminista“ Masaryk neshodl a pohádal. (Sic feminismus nebyl předmětem sporu.)
P.s.: K posledním třiceti stranám doporučuji pustit si Kreutzerovu sonátu, přidává to na dojmu.
Štítky knihy
nevěra ruská literatura nenávist žárlivost rozhlasové zpracování
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Vynikající, malá velká psychologická kniha (podobně jako Smrt Ivana Iljiče). Zde Tolstoj bravurně vylíčil nenápadného Pozdnyševa od „nedobrovolného“ pozbytí panictví a z toho vyplývající celoživotní přístup k sexualitě a ženám, jeho manželství, hádky, žárlivost a zoufalství, které vyústilo v čin. Tolstoj tohle umí hodně dobře, rozumí lidské povaze, vtáhne vás to děje a vy chtě nechtě Pozdnyševa pochopíte. (Nemohla jsem se zbavit myšlenek na vynikající film Válka Roseových.) Občas mne při čtení překvapila bryčka nebo koňské spřežení, načež jsem si uvědomila, že to není současná novela, ale že byla napsána v roce 1889. Což mluví samo za sebe.
Tolstého Kreutzerovu sonátu mohu doporučit ke čtení a Beethovenovu Kreutzerovu sonátu k poslechu :)
---
„Byli jsme k sobě připoutáni řetězem jako dva trestanci, kteří se vzájemně nenávidí, ztrpčují si navzájem život a snaží se to nevidět.“
---
„Začali jsme žít ve městě. Ve městě se nešťastným lidem žije lehčeji. Ve městě člověk může prožít sto let, aniž zjistí, že už dávno umřel a shnil. Nemá čas se zaobírat sám sebou, pořád je zaneprázdněný.“
---
„Od prvního okamžiku, kdy se jeho pohled setkal s pohledem mé ženy, jsem postřehl, že zvíře, které v nich obou číhalo, se nehledě na všechna společenská pravidla zeptalo: ‚Smím?‘ a to druhé odpovědělo ‚Ó ano, zajisté.‘ “