Kreutzerova sonáta
Lev Nikolajevič Tolstoj
https://www.databazeknih.cz/img/books/55_/551454/bmid_kreutzerova-sonata.jpg
4
408
408
Ve světové literatuře je jen málo děl tak slavných jako Tolstého Kreutzerova sonáta. Když v roce 1890 vyšla, způsobila senzaci, která v kulturních dějinách neměla obdoby. Jestliže ji někdo neznal, pak to byl – podle tehdejších zpráv – snad jen negramotný nebo ten, kdo se o literaturu a o vztahy muže a ženy vůbec nezajímal, či kdo žil ve zvlášť zapadlém koutě světa. Podivuhodně smělé a působivé odhalení manželských neladů, jakým tato povídka bezesporu je, nenechalo nikoho lhostejným. Nebylo místa, kde by se o ni nevedly vášnivé spory. Staromilci v Rusku byli pohoršeni až k nepříčetnosti. V jiných zemích bylo zase toto dílo soudně pronásledováno, včetně zemí českých. Boj o Kreutzerovu sonátu trval u nás bezmála dvacet let než se podařilo výnos soudu zrušit. Tolstého "sexuální" novela, jak bychom ji dnes mohli nazvat, je povídkou o kruté žárlivosti, jež bortí manželství, povídkou o hlubokém rozvratu mezi dvěma lidmi, kteří se kdysi hluboce milovali. Ve svých otázkách, které jsou zde představeny v šokující nahotě – po vztahu mezi čistotou a silnou fyzickou vášní, po vztahu muže a ženy - nepřestane být pravděpodobně nikdy aktuální.... celý text
Literatura světová Novely
Vydáno:
2014
,
Tympanum
Originální název:
Крейцерова соната (Krejcerova sonata), 1889
Interpreti: Ladislav Mrkvička
více info...
Přidat komentář
Nedávno jsem četla Tolstého Rodinné štěstí a obě knihy mají kromě tématu - boření iluzí o manželství - společný takový jemně chladný, odmítavý tón a téměř úplnou absenci soucitu (tak mi připadalo, i když v Sonátě je tahle atmosféra přímo vyšponovaná). Až jsem si říkala, že s takovým člověkem bych se nechtěla ve skutečném životě stýkat. Ale možná je to náhoda, uvidíme, jak na mě zapůsobí další jeho díla.
Děj Kreutzerovy sonáty nebyl pro mě vlastně vůbec důležitý, knihu jsem nevnímala ani tak jako studii manželství, jako spíš studii vypravěče. Zůstal mi velmi silný dojem člověka, který hledí na svět přes vlastnoručně zdeformované a zašpiněné čelní sklo - a to se nezmění ani po jeho "mravním obrození", jak to nazývá. Připomnělo mi to nauku o "následcích hříchu", které nemizí upřímnou lítostí a odpuštěním. U následků ve fyzickém světě to vidíme jasně - zabitou ženu ani sebevětší lítost a změna postoje nepřivede k životu. U psychických následků si to možná uvědomujeme méně jasně. Zlo nás poznamenává, dlouhodobé a hluboké zlo nás poznamenává dlouhodobě a hluboce - ale odvrácení od zla nás z tohoto poznamenání automaticky a okamžitě neléčí.
Výsledkem, který lze v individuální i společenské historii sledovat na vlastní oči, je stav jisté kocoviny, předrážděné nesnášenlivosti, který se dostavuje po tom, co jsme zneužili nějakou myšlenku. Díváme se na ni zdeformovaným pohledem, ne-racionálně, ne-čistě. Nevidíme její podstatu, ale ohavnost, kterou jsme z ní za konkrétních okolností udělali, a tento postoj nadále prosazujeme jako objektivní. Podrážděnost vůči levicovým či pravicovým názorům, vůči fyzické síle, vůči technologii, vědě, vzdělání, vůči veselí, vůči interakcím mezi mužem a ženou... všechny tyto věci se čas od času stanou (čistě reakčně) společenským tabu, aniž by byly samy o sobě špatné - a co je horší, aniž by se někdo skutečně zamýšlel nad tím, nakolik jsou samy o sobě špatné. Nedávno jsem kroutila hlavou nad tím, jaké výhrady na Databázi knih vyvolalo pojmenování jedné položky nabídky výrazem "komunita"... jeden příklad za všechny.
Abych se vrátila zpět ke knize - je fascinující sledovat, jak vypravěč nedokáže o sexu smýšlet mimo svou úzkou zkušenost. Krajním sobectvím zformoval své nitro určitým způsobem a svůj pohled považuje za objektivně platný. Že může být tělesná láska výrazem obdarování, nikoli jen mocenským prostředkem a tím, co si jeden od druhého (vzhledem k době vzniku knihy tedy muž od ženy) bere, to... to pro něj neexistuje. Tělesná láska je rovna chtíči, chtíč je špatný a rozvrací životy, on na to přišel, pojďte a slyšte, budete poučeni.
A vůbec si vypravěč plete osobní pohled s realitou, dozvíme se dále, že lékařství je špatné, hygiena je špatná, vlaky lidskou bytost znervózňují, hudba ji dráždí a lidé lžou, když tvrdí, že si ve stavu nepříčetnosti neuvědomují své jednání. Protože pán to přece takhle zažil, tudíž to tak musí zažívat všichni.
Těchto "mravně obrozených" je třeba se bát, protože jak egoističtí a úzcí byli ve zlu, tak egoističtí a úzcí zůstávají v - takzvaném - dobru.
Četl jsem v překladu V. Červinky ve vydání J. Otty z roku 1909. Ten starý překlad kongeniálně souzní s Tolstého myšlenkami. Jazyk překladu sice zastaralý, přesto mu čtenář rozumí. A stejně tak jsou dnes, kdy jsme se v oblasti etiky a vnímání manželství posunuli, prezentované úvahy trochu archaické, přesto je člověk chápe a v některých aspektech s nimi i souhlasí.
Je děsivé jak jednoduše si hlavní hrdina získal mé sympatie. Nadčasový příběh nad kterým budete přemýšlet ještě dlouho po přečtení. Lev krásně pronikl do hloubi duše lidí a já mu za to pěkně děkuji. Je tato kniha prevenci proti žárlivosti? Nevím, ale ten pocit, když zabil a už to nemohl vrátit to byl vrchol, dokonalé.
Z histórie vydania je známe, že súčasníkmi sa máloktoré dielo Tolstého tak chybne a jednostranne chápalo ako práve Kreutzerova sonáta. V Rusku bolo zakázané, ani k nám sa nedostalo bez problémov. Dôvodom je autorova kritika na vtedajšiu situáciu manželstva i rodiny, ktorou vôbec nešetril. Tolstoj však nezavrhol ani manželstvo, ani rodinu a ani lásku. Len nastavil zrkadlo, ako to on má vo zvyku a odkryl masku vzťahov. Príbeh Pozdnyševa rozprávajúceho svoj príbeh, ktorý končí zabitím manželky ukazuje na hlbší problém, vraždu, ktorá nastala už skôr. Pod maskou konvenčnej slušnosti - ako nazýva niektoré manželské vzťahy videl manželstvo ako zväzok dvoch ľudí, ktorí sa navzájom klamú a ziskom pre oboch je len vzájomné obcovanie. Tolstoj nešetril ani hudbu, ktorá má spojenie s názvom knihy (Kreutzer sonáta od Beethovena). V prípade príbehu hlavného hrdinu je hudba prostriedkom vzájomného zvádzania a zaslepovania ľudí. I toto dielo autora je nadčasové, pretože po ňom zostáva otázka: Či nie sú i dnes niektoré vzťahy manželov len vzťahmi s diplomatickým vystupovaním, ktoré ukrývajú dokonalú symbiózu egoizmov?
Kreutzerová sonáta představuje zpověď muže o jeho manželství, ve kterém Tolstoj vykresluje vlastní názory na manželství i na sexuální tématiku. Nejen že autor vložil do příběhu svůj dobový náhled, ale i mistrně rozebírá psychologický stav mysli muže, jehož pohltila žárlivost vůči manželce, čímž jej proměnil v nádherný děj s tragickým koncem. Ačkoliv bylo jednání muže neomluvitelné, i přesto čtenář chápe pohnutky mysli, které jej k tomu vedly. Proto zde sonáta zosobňuje hudbu srdce, jenž trýzní žárlivost.
Těžko hodnotit Kreutzerovu sonátu jako literární dílo. Přestože je poutavě napsána, je to spíše manifest Tolstého názorů na ženy a muže, jejich role, vliv společnosti a výchovy, instituci manželství a sexualitu, včetně jeho dnes lehce zvláštní (až se chce říct zcestné) představy, jaký by byl ideální stav.
Čímž se hodnocení novely stává spíše hodnocením Tolstého postojů. Odpozorované postřehy jsou zajímavé a na některých se toho asi moc nezměnilo, ale nepochybně také zaujaté a ovlivněné jeho osobním manželským příběhem. Být šťastnější, mohli jsme číst jinou knihu...
Klasik Tolstoj mě překvapil sexuální tematikou. Začíná pohlavním zráním chlapce, dále námluvy jako šalebné vábení a následné manželské vystřízlivění. Vidí jednotu lásky a nenávisti a manželství je buď "šťastné" = falešné nebo zmítané vlnami hádek a smyslnosti. Myslím, že novelou chtěl říct, že sexuální pud ukrytý v člověku může být nebezpečná věc. Zřejmě byl sám zaskočen bezmocností lidské racionality bojovat s vlastní přirozeností a rozumem se uchránit před utrpením lásky. Tak to bylo v carském Rusku a tak to je dodnes, ať už se s tím Tolstoj vyrovnává jak chce, podstata problému, který bravurně popsal, je věčná.
Zvláštní novela je nekompromisním a i pro dnešní dobu lehce kontroverzním a zpátečnickým pohledem na manželství. V rámcovém příběhu poukazuje Tolstoj na to, že lidskou zhoubou jsou vášně, které ničí úplně všechno včetně tak posvátného svazku, jakým je manželství. V tomto případě nejde o formu, ale o obsah. Kreutzerova sonáta je psána jednoduše, úsporně a poměrně čtivě, nepouští se do žádných dlouhých souvětí ani přehnaných metafor a symbolů. Jde opravdu hlavně o to, aby zcela jasně bylo znát, jaký autor zastává názor na svazky muže a ženy, jaký by měl být ideál společnosti (k němuž se samozřejmě nikdy nepropracuje) a jak žárlivost a přehnaná paranoia ničí lidské životy. Do určité míry je to pravda, do určité míry je autorův náhled zjednodušený a zásadně pomíjí ty nejdůležitější aspekty manželství (vzájemná důvěra, tolerance a osobní svoboda). Ke knize samotné se toho ale moc napsat nedá, protože bychom museli rozebírat její obsah, který je záměrně třaskavý a provokativní. Formálně vskutku nejde o nic převratného a jde spíše o dílko, v němž ze sebe Tolstoj musel dostat své frustrace ze soužití mužů a žen. Naštěstí se jedná o novelu, což je rozsah, které takto rozvržené téma snese, u románu by hodnocení bylo asi o něco horší. 70 %
Mno. Od tolik vyzdvihovanýho ruskýho klasickýho poloboha jsem čekala nějakou nadčasovou moudrost, ne tohle... Přitom zajímavý to je. Žena je tady totiž vlastně chudinka, celoživotní dítě, který je zkažený tím, jak ho odmalička společnost vychovává - jako sexuální objekt. A co je chlap? Hajzl, kterej to má vidět a vědět - narozdíl od ní, která nemůže nikdy vidět nic - a chovat se k ní s úctou a nesobeckou láskou. Jenže ouha! V zápětí se dozvíme, že láska je právě to svinstvo největší. Protože nesobecká láska neexistuje a láska je de facto zastírací pojem pro chlapskej zvířecí chtíč. Hm. Jakej má bejt teda ideál? Především se milovat jenom za účelem plození dětí a zlikvidovat veškerou vášeň a požitek! Protože ta plodí to největší zlo mezi lidma a působí tak, že jeden druhýho využívá pro vlastní blaho. Všemu nasadila korunu myšlenka, která na mě vybafla bez varování někde uprostřed knihy - lidským údělem není šťastnej život ani zajištění potomstva, nýbrž dosažení jednoty lidí celýho světa. A až toho bude dosaženo, netřeba další potomky a lidstvo může konečně s klidným svědomím podlehnout apokalypse.
Připadá mi, jako by do mě hučel Lenin koncentrovanej do jedný osoby s tím pánem v kápi, kterej chodí po Brně s křížem na zádech a velkým transparentem ´Nezabiješ nenarozené dítě´
Návrat k ruskému klasikovi nemůže zklamat...
V téhle novele se Tolstoj pustil do tématu pro jeho dobu odvážného, zřejmě to pokládal za důležité, a tím se nám uchoval obraz tehdejší společnosti.
Otevírá zde pohled na manželské vztahy a zabývá se morálkou ve spojení muž - žena.
I přesto, že pro dnešní dobu již nejsou jeho názory aktuální, jeho pohled na osobnost ženy, svazek manželský a vztah k dětem za přečtení stojí.
Nedá se říct, že bych souhlasila se všemi myšlenkami, ale nemohu popřít, že i dnes dokážou vyvolat diskuzi a právě to, je důkazem kvalitní literatury.
(audiokniha)
Musím přiznat, že novelu bych si za normálních okolností nikdy dobrovolně nepřečetla. Ale v interpretaci Ladislava Mrkvičky se příběhu prostě nedá odolat... Chvilku sice trvalo, než jsem se do poslechu dokázala plně ponořit a soustředit se na každý jeho detail. Ale potom už nebylo úniku - audioknihu jsem nedokázala odložit a s poslechem počkat až do dalšího dne, musela jsem ji doposlechnout do úplného konce. Tento tragický příběh mne naprosto strhnul a pohltil a přinesl mi výjimečný posluchačský zážitek.
Abolútne pravdy. Otvorené názory, nebojácne, ktoré ani dnešná doba nechce počuť. A to zmietanie emócií pri zločine - perfektne vykreslené, ešte lepšie ako u Dostojevského v Zločine a treste. Tolstoj je proste bravúrnejší.
Tak nějak nevím, jak tuhle knížku ohodnit...Na jednu stranu to bylo relativně poutavé, zajímavě napsané a na svou dobu asi hodně otevřené, ale na stranu druhou to bylo celé nějaké až moc jednoduché a podivně ujeté. Ale je asi fakt, že bych si ji asi přečetla ještě jednou :)
Bylo velmi zajímavé přečíst si Tolstého názor na lásku a manželství. I když se může zdát, že si v některých věcech odporuje a s ne všemi jeho názory souhlasím, tak to pro mě byla velmi poučná kniha. Přečtení doporučuji.
Po dočtení jsem se na knihu a její obsah musela podívat hned z několika úhlů. V prvé řadě mi celý příběh vůbec nesedl. Chvíli jsem se v obsahu "plácala" než jsem byla schopna jej strávit. Celek jako takový byl značně depresivní a hlavně prodchnutý vnitřně rozervanou bytostí, která nenávidí a opovrhuje vším, co je světské. Nejvíce však ženami, jejich pohledem na lásku, majetkem, ale hlavně manželským a rodinným životem, který člověka vysává a činí z něj nemyslící zvíře poháněné pouze živočišnými pudy.
I přesto, že kniha v sobě nese zajímavé myšlenky, nedokázala jsem ji plně docenit. Nikdy se neztotožním s podstatou ženy, která musí být plně podřízena muži, bát se ho a dle Pozdnyševových úvah i se zcela distancovat ať už od zálib, přátel či zábavy. Jejím svatým posláním je rodit děti a starat se o blaho manželovo a zajistit teplo domácího krbu. Toť vše.
V druhé řadě se musíme zamyslet nad tím, kdy byla kniha sepsána. Na tu dobu velmi pobuřující a skandální dílo, které bylo v mnoha zemích zakázáno. Tolstého v té době inspirovaly současné skutečnosti, a některé z nich i dnes zůstávají velmi aktuální.
Hloubka knihy je nadčasová, ale pro mě "prozatím" lehce nestravitelná.
Víceméně z důvodu , že jsem se ocitla v situaci, kdy člověk nemůže usnout a kdy v noci bloumá a přemýšlí o životě, který si jde stejně svojí cestou - ať si já v noci spím nebo nespím - jsem u rodičů opět sáhla do jejich knihovny a pak teprve jsem měla ten správný důvod neusnout a vymáchat si dušičku v ukázkové depresi ze života. Pravda, po čase jsem měla chuť knihu vrátit zpátky do knihovny, ale ve finále jsem ji odvezla k sobě domů, abych ji mohla v klidu dočíst - ale opět se potvrdilo, že to co čtu proto, že to nechápu a snažím se v prohlubování čtení pochopit víc a víc- už prostě nemá cenu dočítat, protože to vede k naprosté "deziluzi "( z mé strany) k autorovi. Na svoji obhajobu před autorem - vaše ostatní díla co jsem pane Tolstý četla mě chytla, ale tady to fakticky, přes veškerou snahu, nejsem schopna pojmout.
Toto byla první kniha, kterou jsem od Tolstoje četl a nebyla to dobrá volba. Děsně mě štvaly ty moralizující kecy o všem možném i nemožném. Nicméně je zde jedna vynikající pasáž, ve které je vylíčeno, jak je hlavní hrdina zmítán a rozerváván vlastními emocemi a díky ní stojí tato útlá kniha za přečtení.
Autorovy další knížky
| 2012 |  Anna Karenina |
| 1969 | Vojna a mír I. |
| 2005 | Vojna a mír |
| 2018 | Kreutzerova sonáta |
| 1959 | Smrt Ivana Iljiče |
Tato novela mě upřímně zmátla. Nejsem si ani v nejmenším jist, co si o ní vlastně myslet.
V první polovině, kdy hlavní… inu, řekněme „protagonista“, filosofoval nad ženami a nad jejich společenským postavením, nebo nad fungování nejen manželství, ale vztahů obecně, jsem byl znechucen. Jeho postoj k ženám byl pro mě odpudivý a naprostá nechápavost komplexnosti pocitů a vztahů, pro mě byl u Tolstého naprosto neuvěřitelná. Říkal jsem si, to snad ani není Tolstoj, ten spisovatel, který tak skvěle chápe psychologii postav!
Nu a potom přišla druhá polovina a vyprávění o zániku dvou životů, ať už tím, či oním způsobem. A to už byl ten správný Tolstoj. Naprosto bravurně popsal uvažování v krajních, vypjatých situacích. Geniálně popsal pocit žárlivosti a oné sžíravé nenávisti, která vlastně nemá příčinu.
Posledních dvacet stran jsem byl tak napjatý, jak se mi to u knih nestává, vžil jsem se do vypravěče a… a byl jsem z něj znechucen.
Na knihy lze pohlížet dvěma způsoby. Buď lze dílo číst bez přihlédnutí k vlivu autora – tedy vnímat dílo jenom jako náhodnou knihu a neovlivňovat ji autorovou osobností. – To je můj způsob, tak se snažím většinou na knihy pohlížet - U Kreutzerovy sonáty to ale není tak úplně možné, protože se jedná o až moc zjevnou manifestaci autorových názorů (hlavně v první polovině) a příběh je odsouván na druhou kolej.
Druhá možnost je snažení se chápat text podle autora a autora si definovat podle textu. To je část, do které se většinou pouštím až po dočtení a snažím se podle ní knihu nehodnotit. Zde to však nejde jinak.
Tuto knihu Tolstoj napsal ještě před svým „zbláznením“, před koncem života a nezdá se mi, že by právě on nebyl schopen pochopit čistou lásku. Je pravda, že Tolstoj mi vždy byl nesympatický, ale tohle si o něm nemyslím. Je vidět, že Tolstoj byl při psaní v plné síle a měl čistou mysl, o to více jsou jeho názory podivné. Člověk se vlastně nemůže divit, že se s ním „feminista“ Masaryk neshodl a pohádal. (Sic feminismus nebyl předmětem sporu.)
P.s.: K posledním třiceti stranám doporučuji pustit si Kreutzerovu sonátu, přidává to na dojmu.