Kříž u potoka
Karolina Světlá (p)
Vesnický román z Podještědí, jehož dramatickou inspiraci tvoří místní pověst o bratrovraždě a rodovém prokletí, přecházejícím z pokolení na pokolení. Ušlechtilým rozhodnutím provdat se do neštěstím stíhané rodiny a postavit se tak nepříznivému osudu, uskutečňuje mladá vesnická dívka svou touhu dát svému životu hlubší smysl. Dokáže tato prostá, ale morálně silná žena odpustit manželovi jeho nevěru i hrubost a za těžkých životních okolností stát pevně při něm?... celý text
Přidat komentář
Krásná kniha, napsaná poněkud archaickou češtinou, která však příběhu podle mého názoru dodává na půvabu. Knihu jsem četla kdysi dávno, v mládí, a nyní jsem si ji zopakovala. A zase mne okouzlila. Určitě se nebude líbit každému, ale mne si získala a pokud jste aspoň trochu romanticky založení, zkuste jí dát šanci a přečtěte si ji.
Nádherný příběh. Přečetla jsem ho za jediný den a mísilo se ve mně tolik emocí, že jsem to u knihy dlouho nezažila.
Opravdu bychom se měli vážit pokladů, které v české literatuře máme a mám radost z toho, že na mě čeká ještě mnoho takových skvostů.
Nepamatuji si, že by se mi kdy v minulosti nějaká kniha četla tak obtížně, jako tahle. Jazyk, jakým je napsána, se mi dlouho nedařilo pochopit. Každý řádek jsem musela číst zcela soustředěná, abych si z děje vše pamatovala.
Už ale chápu, jakým skvostem je tahle kniha pro českou literaturu. Vyprávěný příběh není nejjednodušší na pochopení i vzhledem k již zmíněnému jazyku, ale je barvitý a zajímavý. Nehledě na to, že mnohé pasáže jsou spíše lyrického rázu, možná i proto pro me bylo obtížnější číst a chápat souvislý děj.
I tak ale knihu hodnotím jak nejlépe můžu a jistě se k ní ještě někdy vrátím.
Kříž u potoka jsem viděla nejdříve jako divadelní hru, která se mi moc líbila. Knihu jsem si na základě toho přečetla. Stále mě bude překvapovat aktuálnost některych autorů, ke kterým Karolína Světlá neodmyslitelně patří.
„Nezdobíť ženu jiného než k muži poslušnost a poníženost; kteráž má manžela nejraději a nejlépe mu slouží, ta nejpřednější mezi ženami, a nikoli ta, ježto nejvíce přeříkala kalendářů.“
Byl jsem hodně překvapen tím, jak je tahle kniha vlastně moderní. Když jsem si odmyslel zastaralý jazyk a reálie vesnického života v c.k. mocnářství, tak se mi před očima objevila dost aktuální situace. Velice povědomá. Muž, který nedokáže unést, že jeho žena je chytřejší než on a k pocitu dominance se chce dopracovat necitlivostí a agresivitou. Žena, která si myslí, že když se tiše obětuje, tak si toho muž nakonec všimne a ocení to. Nefunguje to, nemůže, tehdy ani teď.
Ze školy si pamatuji, že je Karolína Světlá patřila k realistům – a Wikipedia mi to potvrzuje. To mi přijde zajímavé, nechci přepisovat učebnice a mluvit do řemesla literárním znalcům, ale neměl jsem pocit, že by Kříž u potoka zobrazoval věci realisticky. Ani v ději, ani v charakteristice postav.
Ale to není kritika knihy, ani trochu. Symbolické, typizované postavy s ostře vyhrocenými povahovými rysy naopak umožňovali rozehrát působivé situace. Především střety a konflikty jsou mimořádně emotivní a vtahující, doslova dechberoucí – a to nejen u hlavních hrdinů, paní Světlá si dala záležet i na vedlejších postavách, například Mářinka je napsána vážně skvěle a nijak si nezadá ani s premiantem všech zlých našeptavačů – Shakespearovým Jagem.
Z mého pohledu je román nejvíc o komunikaci, lépe řečeno o její nefunkčnosti a absenci. Je to vidět hlavně na Evičce a Ambrožovi – oba se postaví ke světu čelem, ve velmi silných, nesobecky pojímaných (ale i pyšných) gestech. Tragika jejich příběhů je v tom, že to nenese plody. A nenese to plody proto, že svoji snahu nereflektují. Nevedou dialog. Názory svých partnerů se snaží odvodit z jejich chování (a neptají se, jestli jim rozumí správně), u svých postojů předpokládají, že je jejich partneři správně pochopí (a neujistí se, že tomu tak skutečně je). Mluví na sebe (občas), ale nemluví spolu. Zdá se mi to děsivé a zdá se mi, že je v tom varování i pro dnešní čtenáře. Postavy z Kříže se mohou vymluvit na svoji dobu (ve smyslu, že tehdy nebylo zvykem mluvit o tomhle nebo tamtom), my v 21. století už pro sebe polehčující okolnosti nenajdeme tak snadno.
Když jsem knihu našla v Bibliobusu, tak jsem si vzpomněla na svá maturitní léta. Ze zvědavosti jsem si knihu půjčila. Byla jsem mile překvapena, že je to vlastně velmi krásný příběh.
Jedna z nejkrásnějších klasik, jaké jsem kdy četla. Mravní ponaučení, které jsem nacházela na každé stránce, je - alespoň pro mě - pobídka k čistšímu a nesobečtějšímu životu. Karolina Světlá dělá čest svému jménu, z jejího spisovatelského stylu a obratů přímo dýchá láska k naší zemi, k moudrosti, všemu ryzímu a ideálnímu. Příběh je to hluboký, osudový, střídající blaženost s beznadějí, stále ve mě rezonuje, jak mě konec, který užuž vypadal šťastně, rozplakal. Vlastně to není jedna z nejkrásnějších klasik, ale románů vůbec, jaké jsem kdy četla.
Knížka se mi nelíbila, jediný důvod proč jsem ji přečetla rychle, byl dobrý styl psaní autorky.
Téma vesnice, lásky, přírody mám moc ráda.
Říkám si vždycky, jak asi tak žili - jen pro práci - žádná zábava a přece byli spokojení a šťastní.
Občas si nějakou podobnou knihu půjčím a přesunu se o 120 let dozadu a užívám si to.
Není to úplně typické letní čtení. A na zastaralý jazyk jsem si musela chvíli zvykat. Ale překvapilo mě, že mě zápletka docela chytla. Jen to rozuzlení si Světlá dle mého hodně ulehčila. Asi už jí to nebavilo psát a po rozvláčném líčení všeho bylo najednou po pár stránkách hotovo.
Kniha se mi líbila.
Citáty z knihy, který se mi líbil:
Každému dal bůh oči, ale ne každý vidí, každému sluch, ale ne každý doslýchá, každému srdce, ale ne každý cítí.
"Co stromu vláha, to duši mé čtení. Čtouc přemýšlím s tím, kdož knihu sepsal, co myslil pěkného, to si pamatuji, a kdykoli mezi týdnem při práci na to si vzpomenu, vždy se zaraduju, i jde mi vše pak ještě jednou tak rychle od ruky."
Kříž u potoka mi dal pri čítaní poriadne zabrať, lebo táto kniha je napísaná starodávnou češtinou s množstvom zastaraných výrazov.
Rodová kliatba s následným obetovaním sa múdrej, láskavej a vernej ženy pre jej zrušenie, chytí za srdce asi väčšinu čitateľov.
Dnes toto dielo už môžeme považovať za rozprávku, kde dobro zvíťazi nad čiernou mágiou, lebo si neviem predstaviť súčasnú ženu, aby sa dokázala takto obetovať. Pravdupovediac neviem si to predstaviť ani v dobe, do ktorej bol príbeh postavený...
Kniha, ktorá sa pre mňa stala poriadnou výzvou.
K tomu není co dodat. Byl to natolik strhující příběh, že jsem měla husí kůži. Evičku si nešlo nezamilovat, a proto jsem s ní prožívala její zamilovanost, problémy i slzení, ačkoliv jsem seděla třeba zrovna v knihovně. Světlá opravdu dokáže popsat všechno tak, aby se to člověku dostalo pod kůži a opravdu ho to vnitřně zasáhlo - a to i po sto padesáti letech.
Ze začátku mi dělal problém styl psaní. Po pár stránkách už mi to nepřišlo a pak jsem si některé odstavce četl i dvakrát či třikrát. Ne snad proto, že bych neporozuměl, ale protože jsem byl fascinován. Jak krásně může být popsána taková banalita, jako je domek na kopci:
"Bylo mu dlouho vzhůru stoupati po strmé skále, než se dostal na malou planinu o skálu ještě vyšší se opírající, na jejížto pokraji stála Ambrožova chýše, přístupna všem větrům. Malý, pečlivě upravený sádek, jehožto svěžím trávníkem pospíchal stříbrojasný potůček, za ní se rozkládal a na jejím prahu seděl Ambrož, temným pohledem zíraje do zapadlého slunce krvavé stopy, hasnoucí v mlhách večerních, z údolí k němu v sterých podobách se valících."
Tuto knížku jsem četla kdysi dávno, protože mi ji tenkrát doporučila maminka. Tak jsem si ji přečetla znovu a znovu mě chytlo, jak je kniha lidsky a poutavě napsaná, určitě budete hlavní hrdince držet palce, příběh vás pohltí. Také někomu chvilku trvá, než si zvykne na dnes již nepoužívaný styl psaní, ale určitě knihu doporučuji. Je vlastně škoda, že se k našim klasikům moc často nevracíme a v tom má Čtenářská výzva velké plus.
Po této knize jsem sáhla opět díky čtenářské výzvě, již jsem ji četla, to je hodně dávno a řekla bych ,že se mi tentokrát příběh Evičky z Dolanského mlýna líbil víc ,než tenkrát. Byla to oblíbená kniha mojí maminky , která byla také velkou čtenářkou . Paní Světlá nám krásně vykreslila příběh Evičky, která svou láskou a trpělivostí zlomí kletbu nad rodem Potockých. Pěkné příjemné čtení .
Čtivý román, od kterého jsem se nemohla odtrhnout, protože jsem byla zvědavá, jak to celé dopadne!
Velmi mile překvapena a doporučuji.
Autorovy další knížky
1981 | Vesnický román |
1988 | Frantina |
1976 | Nemodlenec |
1998 | Námluvy |
1979 | Černý Petříček |
!!! POZOR !!! možné SPOILERY!!!
baladické..možná až gotické..(svým způsobem mi to připomělo Větrnou hůrku - láska, tragedie, silné osudy....).pozvolný začátek románu - smrt mlynáře z dolanského mlýna, nás uvede do místní komunity a společnosti..od mlynáře se přesuneme k příběhu mlynářky přes ni nenásilně ke schovance Evičce a přes Evičku se dostáváme k hrůzné pověsti o rodovém prokletí....které se Evička plna odhodlání chce pokusit zvrátit. CO myslíte, podaří se jí to ? Autorka si mistrně hrála se slovy (no ano, zpočátku je nutno si zvyknout na archaismy, a větnou konstrukci, ale pak už to jde), barvitě líčila povahy i výzor účastníků příběhu... a dokázala ho teda pěkně zamotat..pravda, po úvodném příběhu o bratrovraždě kvůli ženě člověk zpozorní a číhá, jakmile se kolem Evičky vyskytne několik bratrů...
Každé odhodlání má své hranice a Evička naráží a padá, aby zároveň našla spřízněnou duši (a nejen to) v mrzoutovi Ambrošovi...to jí sice dává silu, ale celkově pomalu ve svém boji klesá na dno duševní i tělesné...a když už se zdá, že to bude opravd u opět tragický konec, Štěpán prozře, uvědomí si, že vlastně jeho dětinský truc a protest rozbíjením rodiny nic neřeší...a koná se skoro happy end...aby to nebylo tak jednoduché, přichází kríza, kterou však manželé společně s obcí zvládnou..dojde však ke konfliktu, rvačce, kde se jako duch zjevuje AMbroš a ve snaze chránit Štěpána a jeho rodinu (a jistě i Evu) po nešťastném úderu umírá... a Eva žije dál,. a na dně srdce ukrývá tajemství...
Mrzelo mě jen, že autorka tak silné Evě nedala více sil, protože po všech těch útrapách z ní zbyla podzimní kytička na hranici přežití...bledá, utrápená, a už neschopna zazářit. Vyčerpala všechny své síly na prolomení kletby...a já bych jí dopřála těch sil ještě jednou tolik na šťastný zbytek života.
pozn. moc hezký komentář mirektrubac - zejména poslední pasáž ! ta o komunikaci - ono to celé bylo nejspíš o tom...ale když vidíme, jak hrdinové vyrůstali, nelze se ničemu divit...počínaje hned Józou - okamžitě po prvním zklamání zatvrdí se nenávistí a zlobou silnější, než byla její láska..zavrhne šanci na spokojený život, šanci na vybudování normální rodiny a jediné, co pro své potomky udělá, je kletba....inspirativní a poučné i v dnešní době.