Kříž u potoka
Karolina Světlá (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/51_/513309/bmid_kriz-u-potoka-643427249fdd9.jpg
4
570
570
Karolina Světlá (p): Kříž u potoka - vesnický román. 1940, XVI. vydání.
Přidat komentář
Tohle bylo trochu trápení. Chtěla jsem si přečíst českou klasiku, kterou standardně nečtu a ze začátku jsem těžce litovala. Nemohla jsem se začíst do děje a měla jsem trable se staročeštinou. Pak jsem si ale tak od první třetiny knihy zvykla a nachytala jsem sama sebe, že už si ani nemusím přečítat tu samou stránku třikrát, abych pochopila co chtěla spisovatelka vyjádřit. Ve zbývajících dvou třetinách knihy se objevovaly velmi zajímavé, napínavé a čtivé pasáže. Nejvíce se mi líbila část o Józe, do té jsem se hodně začetla. Dávám 3,5 z 5.
Ten pribeh samotny je naivni a mravokarnost z nej trochu trci, ale ti lide v nem, jejich city a prozitky, jsou jako zivi. I pres to, jak je kniha stara, me pri cteni strhla, obcas jsem si vychutnavala popisy prirody, obcas jsem stranky obracela rychle jak u bestselleru. Kdyz clovek prijme, ze je to kniha z jine doby, muze se ji nechat obohatit.
(SPOILER) S knihou jsem se dost trápila a do čtení jsem se musela nutit. Nebylo to kvůli jazyku, kterým je psaná, ten byl naopak asi tím hlavním, co mě zajímalo, ale spíš pro ten naivní příběh. Mnohdy patetické scény mi evokovaly černobílé filmy pro pamětníky a děj se dal lehce odhadovat. Více mě bavila první polovina, kde byly popisovány různé zvyklosti a pověry v různých obdobích roku a vůbec celá atmosféra mlýna - poté, kdy se Evička vdala, už mě bavilo podstatně méně,protože jsem tušila, že dojde na vyplňování prokletí a tak se i stalo. Předvídatelnost děje by mi nevadila, kdyby byl příběh hlubší, ale tohle bylo spíš jen vyprávění hlavní zápletky bez větších detailů - tedy tak, jak se v té době psalo, s tím jsem ale samozřejmě počítala. Čtení nelituji, ale jsem ráda, že je to už za mnou :-)
Jedna z mých nejoblíbenějších knih.
Líbí se mi, jak autorka (K. Světlá) dokáže nádherně popsat danou situaci. Člověk má pocit, že je ve středu všeho dění - hned vidí trpělivou Evičku, jak se vyrovnává se svým údělem, potřeštěnou Józu, Mařičku,...
Dále obdivuji řeč. Starší češtinu mám mnohem raději než tu současnou a knihy psané v ní se mi čtou mnohem lépe. (Obávám se, že jsem jedna z mála...) V tomto případě to platí dvojnásobně.
Kříž u potoka je román Karoliny Světlé z roku 1868 a patří k tzv Ještědským románům. Jako v jiných jsou zde motivem určité morální problémy a otázky. A většinou jsou hrdinkami ženy, mravně a morálně silné, schopné velkých osobních obětí. Kříž u potoka má tuto hrdinku v postavě Evičky, která ovlivněna vyprávěním o nešťastném prokletí rodu Potockých, se snaží se napravit svého sobeckého manžela a kletbu zlomit. Romantický, trochu až pohádkový příběh s odhodláním Evičky, klidně můžeme říci obětí, které je někdy až za hranicí současného chápání světa a lidských povah.
V románu se často situace vyhrocuje tím, že spolu hlavní postavy nekomunikují a svoje jednání, pramenící jenom z vlastních úvah, dojmů a pocitů, nejsou schopny nebo ochotny svému protějšku objasnit. Přesněji řečeno vychází z toho, že cíl jejich jednání je jasný a pochopitelný. Markantní to je právě u Evičky a Štěpána, ale jak se později ukáže i u Ambrože.
Podle mne jsou některé části příliš rozvláčné a zdlouhavé a zdánlivě zpomalují děj. Sama kniha je napsána poněkud archaickou češtinou, která mi z počátku dělala trochu problém, i když právě její začátek - smutek v přírodě po smrti mlynáře, patří k tomu, co Světlá umí - popisy krajiny a její nálady podává velmi barvitě a sugestivně. Nicméně právě proto jsem tomuto stylu češtiny přišel na chuť a některé pasáže, které jsou přes drsný příběh až lyrické, jsem posléze četl pozorně a s chutí. Ostatně, to jazyk, kterým je kniha napsána vyžaduje, chcete-li si četbu užít.
Nemohu si k doložení svého tvrzení odpustit aspoň jednu krátkou ukázku z románu:
-
Tak krásný parný den jako dnešní dávno již se nepousmál na hornatou krajinu. Obilí, stojící na polích hustě jako kožich, v slunci se třpytilo, jakoby po něm jezdily blesky modravé a zelenavé, potoky zticha se loudaly květoucí travinou. V sadech nehnul se ani lupínek, jen tu a tam opršel ze štěpu opožděný květ, zabzučel čmelík či ze vzduchu se zamotal motýlek tak modrý, že se zdál býti práškem z nebe samého. Ale jako zpitý těžkým povětřím hned zas lenivě spadl do náruče některé zamyšlené květiny, která pak ještě dlouho nato se třásla leknutím nad nenadálou neodbytnou návštěvou.
-
Oceňuji román ani ne tak pro jeho děj, jako pro jeho jazyk a speciálně těch pasáží, o kterých se zmiňuji. Chápu, že pro mnoho čtenářů může být nepříliš atraktivní. Je však třeba brát v úvahu, že vznikl před více než 150 lety a myslím, že právem patří do fondu krásné české literatury.
Pěkně napsaný příběh, který vtáhne do děje i po tolika letech.
V mnoha věcech jsme stále, jako lidé, stejní.
Pomlouváme, nikomu nepřejeme nic dobrého a v neposlední řadě role Mařičky? Těch tu běhá:) a hlava se už neholí za k**vení se s ženatým mužem
Evička, ačkoliv to byla velmi citlivá a hodná duše- až naivní, se mi líbila ze všech nejvíc.
Člověk by neměl soudit- to jsem si z díla vzala jako hlavní poučení
Tuto knihu jsme měli na škole jako povinnou četbu. Moje babička uměla mluvit staročeštinou, takže jazyk mi nebyl nijak zvlášť neznámý. Pěkný příběh z vesnického prostředí pod Ještědem.
Nádherný příběh, nádherná čeština. Na těchto příbězích lze vidět, jak lidské problémy jsou v různých obměnách stejné. A poselství, že láska zlo přemáhá, je velmi potřebné v dnešní době.
Kniha napsaná krásnou češtinou. Přestože z dnešního pohledu už jen hodně těžko pochopitelné obětování se Evičky. Já jsem ho však ocenila, tohle se dnes už vůbec nevidí, i když je to svým způsobem škoda.
Kniha má skvělou hlavní hrdinku, úžasnou zápletku a několik velmi dobře propojených dějových linek. Čtyři hvězdičky dávám z toho důvodu, že autorka podle mě úplně nedokáže napsat mužské postavy, které by mě zaujaly (stejný problém mám i u dalších knih Světlé). Tento příběh si zasloužil, abych se do mužských hrdinů zamilovala stejně jako Evička, což se bohužel nestalo.
Příběh je to beze sporu krásný a poutavý a jazyk spolu s vykreslením poměrů a přírody přinesou příjemnou nostalgii po časech, které jsme nezažili, takže četbu jsem si moc užila.
Jenže to poselství celého příběhu na mě jaksi nepůsobilo, jak mělo - a to nejsem přehnaná feministka, jíž by vadila Světlé definice ideální manželky. Naopak uznávám, že někdy je nutné se obětovat "vyššímu dobru", být nesobecký, místo nenávisti upřednostňovat lásku a porozumění a obdivovat ty, jimž se to daří. Ale v tomhle případě si nemůžu pomoct, Štěpán si rozhodně nezasloužil, aby jeho žena několik let tiše trpěla, obětovala svoje štěstí, přehlížela jeho poklesky, kryla fyzické napadení a zakončila vztah s Ambrožem tak, jak zakončila. Zkrátka mi tak Eviččina oběť připadá ve srovnání s dosaženým výsledkem příliš veliká a neodbytně se vkrádá myšlenka, zda to celé mělo smysl.
Ale přečtěte si ten příběh o obětavé Evě sami, možná v něm najdete něco, co Vás osloví, a určitě něco, nad čím se zamyslíte.
Knížku jsem četla v rámci povinné četby před několika lety. Nejprve jsem k ní přistupovala s mírným znechucením, ale nakonec jsem si k ní víceméně našla cestu. Příběh i forma psaní byly pěkné. Při čtení mě rušila pouze staročeština.
Pohádka pro dospělé s krásnou princeznou, která usiluje o překonání rodinné kletby ztělesněným dobrem, aby získala svého prince. Čtivě vylíčené stavy duše jednotlivých postav, napínavé situace a překvapivé reakce. Vztahy mezi lidmi se odehrávaly už tehdy stejně jako dnes, jen scéna byla odlišná. Hvězdičku ubírám pro přílišný patos, postavám a ději ubíral na realističnosti.
Tomuto dílu jsem se vždycky vyhýbala, jako se vyhýbají všichni rozumní kříži u potoka. Stejně tak Světlé a dalším snaživým obrozenkyním. Snad od základky jsem si nesla, že se to nedá číst. Teď jsem se k němu dostala opět díky povinné četbě a vůbec toho nelituju. Je to patos, o tom žádná. Je až neuvěřitelné, kolik hlubokých myšlenek a sociálních ideálů dokázala autorka zakomponovat do jednoho příběhu. Člověk se pobaví nad její naivitou a někdy nad její neuvěřitelnou snahou všechny své ideály jasně prosadit. Je to propaganda, ale má spád, postavy jsou černobílé, ale chytnou za srdce, mě osobně dostal Ambrož. Ze začátku jsem se chvílemi ztrácela kvůli složitější kompozici, ale možná i právě proto se ke knížce ještě někdy vrátím.
Nemůžu si pomoct, ale i přes archaický jazyk, kterým jsou knihy Karolíny Světlé psány, se mi moc líbí a myslím, že je škoda, že pozvolna upadají v zapomenutí. Zvláště Kříž u potoka rozhodně stojí za přečtení,
Karolina Světlá je pro mě českou Emily Brontë a Kříž u potoka mi v mnohém připomíná Wuthering Heights. Je to román plný bouřlivých emocí a vyhrocených situací, s úžasně propracovanou psychologií postav, a to nejen těch hlavních; s neustálými zvraty, milostnými zápletkami a tragickými nedorozuměními. Vše je postaveno především na vztazích mezi Evičkou, Štěpánem a Ambrožem, které jsou značně dynamické a během několika stran se dokážou otočit o 180 stupňů. Pestré vykreslení charakterů jednotlivých postav nám pomáhá jasně pochopit, co kdo cítí, jelikož dialogy tu vůbec nejsou tolik podstatné. Protagonisté usuzují na základě vlastních domněnek z chování ostatních, nikdo se nikdy nezeptá a nikdo nikdy druhému neosvětlí, proč tohle udělal takhle, z čehož vzniká celý koloběh tragických událostí.
Kříž u potoka je brilantním vykreslením ostře vyhroceného chování a cítění lidí, mezi kterými nefunguje komunikace.
Zajímavý děj, nádherně napsaný. Cením si toho, že příběh se na konci uzavírá do kruhu a objevují se paralely se začátkem. Bohužel mě zklamal romantický příběh hlavní hrdinky, ale to je tím, že jsem fandila špatnému nápadníku.
Kniha nebyla špatná, musela jsem u ní hodně přemýšlet, už jen to,jak byla napsána, mi dávalo zabrat,nečetla se tak rychle,ale příběh byl zajímavý.
!!! POZOR !!! možné SPOILERY!!!
baladické..možná až gotické..(svým způsobem mi to připomělo Větrnou hůrku - láska, tragedie, silné osudy....).pozvolný začátek románu - smrt mlynáře z dolanského mlýna, nás uvede do místní komunity a společnosti..od mlynáře se přesuneme k příběhu mlynářky přes ni nenásilně ke schovance Evičce a přes Evičku se dostáváme k hrůzné pověsti o rodovém prokletí....které se Evička plna odhodlání chce pokusit zvrátit. CO myslíte, podaří se jí to ? Autorka si mistrně hrála se slovy (no ano, zpočátku je nutno si zvyknout na archaismy, a větnou konstrukci, ale pak už to jde), barvitě líčila povahy i výzor účastníků příběhu... a dokázala ho teda pěkně zamotat..pravda, po úvodném příběhu o bratrovraždě kvůli ženě člověk zpozorní a číhá, jakmile se kolem Evičky vyskytne několik bratrů...
Každé odhodlání má své hranice a Evička naráží a padá, aby zároveň našla spřízněnou duši (a nejen to) v mrzoutovi Ambrošovi...to jí sice dává silu, ale celkově pomalu ve svém boji klesá na dno duševní i tělesné...a když už se zdá, že to bude opravd u opět tragický konec, Štěpán prozře, uvědomí si, že vlastně jeho dětinský truc a protest rozbíjením rodiny nic neřeší...a koná se skoro happy end...aby to nebylo tak jednoduché, přichází kríza, kterou však manželé společně s obcí zvládnou..dojde však ke konfliktu, rvačce, kde se jako duch zjevuje AMbroš a ve snaze chránit Štěpána a jeho rodinu (a jistě i Evu) po nešťastném úderu umírá... a Eva žije dál,. a na dně srdce ukrývá tajemství...
Mrzelo mě jen, že autorka tak silné Evě nedala více sil, protože po všech těch útrapách z ní zbyla podzimní kytička na hranici přežití...bledá, utrápená, a už neschopna zazářit. Vyčerpala všechny své síly na prolomení kletby...a já bych jí dopřála těch sil ještě jednou tolik na šťastný zbytek života.
pozn. moc hezký komentář mirektrubac - zejména poslední pasáž ! ta o komunikaci - ono to celé bylo nejspíš o tom...ale když vidíme, jak hrdinové vyrůstali, nelze se ničemu divit...počínaje hned Józou - okamžitě po prvním zklamání zatvrdí se nenávistí a zlobou silnější, než byla její láska..zavrhne šanci na spokojený život, šanci na vybudování normální rodiny a jediné, co pro své potomky udělá, je kletba....inspirativní a poučné i v dnešní době.
Autorovy další knížky
| 1981 |  Vesnický román |
| 1988 | Frantina |
| 1976 | Nemodlenec |
| 1998 |  Námluvy |
| 1979 | Černý Petříček |
Když jsem začala číst, trochu jsem se bála jazyka, kterým je kniha psaná. Ale obávala jsem se zbytečně, naopak to tak krásně příběh podtrhlo. První část knihy byla boží, připadala jsem si jako v pohádce Princezna ze mlejna. Příběh byl pro mě velmi čtivý a zajímavý, jistou předvídatelnost děje jsem přešla s tím, že to k tomu tak nějak patří. Chvílemi jsem nechápala Evičku v jejím chování a nesouhlasila s ní. Ale jen takhle asi dokázala Jozu porazit.