Kruhy pod očima: Deníky, eseje 1950–1993

09.05.2024

Škoda, že pan Věroslav Mertl už není mezi námi. Strašně rád bych mu stisknul obě ruce. Potkal jsem ho tady skrze jeho deníkové záznamy, které si vedl od roku 1952 do roku 1993, v nichž se jednou zcela změnil režim, jednou došlo k velkému uvolnění a dvakrát se přiškrtilo, co se dalo. A on, zůstav věrný své křesťanské (lidské i autorsko-spisovatelské) pozici, sám pro sebe zaznamenával myšlenky a komentoval – tu dění v literatuře, tu dojmy z „umírání“ venkova, tu krásu přírody, tu zhůvěřilost a absurdnost oslav výročí osvobození Rudou armádou na českobudějovickém náměstí, na kterém bydlel…a je to tedy kronika našich životů, jsou to hlubinné sondy do podstaty českého národa a jeho osudu.
Hlubinnost je tu ohromující a já jsem zasažen. Pronikavost myšlenek, postřehů, formulací, neodolatelná krása jazyka – člověk přečte dva zápisy a musí se zamýšlet, vést s Mertlem dialog, třeba i polemizovat, nebo zkoušet se vzpamatovat z úžasu, že je možné takto výstižně něco pojmenovat. Ačkoliv tady v Databáziknih není zatím jediný záznam, a já tak činím prvovýstup, DOPORUČUJI vším, co mám! Zážitek téměř iniciační, srovnatelný se Zábranovými Deníky či eseji Milana Šimečky (pokud jde zejména o pojmenování bezčasí normalizace).
U Mertla je jedinečná kombinace pokory, jemnocitu, obrazovosti, pronikavosti a myšlenkové kompaktnosti. Dokáže se dotýkat zcela obyčejných věcí, pojmenovávat je lapidárně, stejně jako psát o zcela nevyslovitelných jevech v nás i kolem nás.
Ze zápisků vyplývá, jak těžce se vyrovnával s všeprostupujícím socialistickým marasmem. A i když si dokázal najít své radosti (všechny se nějak týkaly transcendentna), a choval neustále naději, že se to jednou změní, utápěl se v permanentních pochybách o sobě. Eskalovalo to, když nepodepsal Chartu 77. „Události kolem Charty mě natolik zneklidňují, až se sama sebe děsím, přesněji svého ducha, který v rozhodné chvíli selhal a třepetá se úzkostí jak suchý list na větvi staré švestky. Co zachraňuji svým mlčením?“ To je řekl bych příznačné i pro jeho pozici v literatuře, protože přeci nelze říci, že nepodepsáním Charty byl nestatečný nebo zbabělý. Ne všichni mohli (a měli) být disidenty, někdo musel hájit i tzv. středovou pozici (mezi oficiální a paralelní kulturou), což je jedno z velkých Mertlových témat. Byl vlastně oficiálně vydávaný spisovatel (díky příslušnosti k Čs. straně lidové, kde pracoval jako tajemník), ale přesto jen okrajově a regionálně, a zároveň vnášel do literatury křesťanský pohled na svět, doteky neuchopitelna a stal se přímým pokračovatelem Jana Čepa. V roce 1979 píše: „Středová pozice se přes všechny současné obtíže a nástrahy snaží uhájit svou existenci mezi oběma krajnostmi, na něž si v Čechách tak potrpíme, což je úkol velice složitý, snadno napadnutelný, nicméně neméně zajímavý, protože jde o tvorbu hodnot, posuzovaných z obou protikladných ramen většinou s nesmírnou podezíravostí a nelibostí. Ti oficiální jí závidí její nadhled, a z něho pramenící vědomí určité integrity, to dole ji zase podezírají tu z dvojakosti, tu z nerozhodnosti a nedostatku rigorismu.“ Jako představitele v ní vidí uprostřed 70. let skladatele (Eben, Kopelent, Klusák), spisovatele (Körner, Suchý, Seifert, Holan, Skácel, Mucha), režiséry (Schorm, Zeman, Vláčil, Chytilová), herce (Tomášová, Lukavský, Vyskočil) nebo malíře (Zrzavý, Šerých), ale určitě sebe, jakkoliv to takto naplno neřekne. To podle mne je skvělá společnost a myslím, že do ní patří právem. Zůstat ve středu, tak jak v něm stabilně stál Mertl, byť jako „osamělý běžec“, je podle mne druh hrdinství.
Celkově jsou zápisky prodchnuté smutkem, a rozjasní se až na konci – i když se vztyčeným prstem. Je neuvěřitelné, jak pregnantně už v roce 1990 odhaduje: „Morální krize, která začíná zasahovat nejširší vrstvy, vytváří zcela nový druh napětí, z něhož si lidé budou hledat ventil buď v demonstracích, stávkách nebo v nové vlně rezignace,“ nebo v roce 1992 „Bude ještě dlouho trvat, než pochopíme smysl svobody“ A jako by mluvil o dnešku (také 1992) a nabádá k pevnosti: „Vzdorovat zlu ve svobodě je mnohem obtížnější než v totalitě, kde zlo bylo inaugurované na zcela viditelný trůn moci. Teď má však všechno stejnou šanci – dobro i zlo, takže vzdorující křik spravedlivých zaniká v křiku všech. Je jediné východisko: stát pevně uprostřed všednodennosti a konečně dělat, co dělat musíme a můžeme, a to je vše.“
Zkrátka už dlouho jsem se nesetkal s tak intenzivní knihou, která by mne svojí autenticitou až ochromila a zacloumala mnou. Nedalo mi to a celých 13 hustě popsaných stran Mertlových myšlenek jsem si musel vlastnoručně přepsat, a děkovat, že jsem se s ním alespoň takto na dálku mohl potkat. V zápisu z 10. 11. 1988 píše: „Psaní? Nic jiného než poselství v láhvi vržené do moře. Objeví je někdo?“ A já přes břeh času odpovídám: „Mistře, hlásím, že jsem Vaši láhev vylovil a už jen kvůli mně to mělo smysl psát! Díky za všechno!“