Krvavé jahody
Jiří S. Kupka (p)
https://www.databazeknih.cz/img/books/16_/162634/bmid_krvave-jahody-wUA-162634.png
4
1414
1414
Krutý osud mladé Češky, která prožila osmnáct let ponižování a teroru v sovětských gulazích.
Přidat komentář
Opravdu hodne silny pribeh pani Very a jeji sestry. Je neskutecne, co vsechno dokaze clovek prezit, v jakych podminkach, silou vule, chuti zit, vlivem i stesti samozrejme v tomto pripade. Je silene, ze se tohle delo nebo stale deje, ceho je lidska rasa schopna. Takovych knizek neni nikdy dost!
Kéž by takovéhle knihy byly jen fikcí, a spadaly do kategorie fantasy. Ale bohužel.
Krvavé jahody byly jen jednou z dalších děsivých výpovědí člověka, který vše zakusil na vlastní kůži. Svědectví ženy, která se stala jednou z obětí Stalinských čistek.
Ač dávno po skončení nacistického běsnění, po osvobození koncentračních táborů. Člověku stydne krev v žilách, když čtete o zvěrstvech, které byly páchány pod rouškou míru na území Sovětského svazu. Diktátor Stalin, si opravdu ani v nejmenším nezavdal s Hitlerem. Nevím který z těch dvou, byl větší zrůda.
Příběh sester Mělkinových, se zdá opravdu až těžko k uvěření. Kdo by dokázal tohle vydržet, a přežít ty nekonečné roky takové hrůzy? To snad ani není v lidských silách...
Nebudu přemýšlet, kolik věcí je v knize pravdivých, a kde už se vypravěč nechal unést. Protože tyhle věci se skutečně děly. Existovaly. A možná ještě horší, než je zde vylíčeno. A je potřeba o nich mluvit. Nezapomenout. Neupozadit je před hrůzami válečného pekla v Osvětimi a dalších táborech smrti. Byla válka. Ale tohle? To se dělo už dávno po ní. V dobách míru a opěvovaného komunismu.
Je to strhující a diskuze o tom, jestli je to pravdivý příběh nebo ne, mě nezajímají.
Je to strhující a diskuze o tom, jestli je to pravdivý příběh nebo ne, mě nezajímají.
Velmi mě zklamalo, když vyšlo najevo, že si to paní zřejmě vše vybájila. :-(
Strašné, těžko se mi četla....tedy takhle, výborna kniha s bolavým tématem. A konec..kočka se stočeným ocáskem..tak ten mě už rozbrečel. O koncentráku se píše často, ale gulag? Úplně stejné a hlavně po válce. Strašný zrůdy v Rusku. Chtěla jsem napsat strašný zvířata, pak jsem se úplně lekla, co že jim to chci přisoudit. Tahle kniha ve mě zůstane. Doporučuji a také do škol, jako povinnou četbu místo některých nesmyslů.
Je jedno zda je příběh pravdivý nebo ne - ale ta doba je vystižena perfektně !! Doporučuji !!
Takze, ohledne knihy se vyrojila pomerne silna kritika ohledne autenticnosti... Je pomerne absurni hledat pisemne doklady o nekom, kdo vlastne nemel oficialne existovat. Kde vezi pravda, vi asi jen 1-2 lide.... Ale ruku na srdce, kdo se rad prokousava moderni historii, tak vi, ceho tahle chaska byla a vlastne stale je schopna a to me zavadi do taboru te strany, ktera veri autenticnosti a nebo jeji vysokou miru a tez verim, ze je mozne, ze ne vse bylo dobre pojmenovane treba i proto, ze neco jako rozhled u mlade slecny v dobe valky svetove a posvetove asi zrejme ani nemohl nabrat nejakych zavratnych vysin.
K hodnoceni dila samotneho - Kniha je ctiva, misty nechutna (zalezi na citlivosti a empatie ctenare) a nekdy za par let se k ni rad znova vratim.
Nebudu posuzovat autentičnost je to velmi varující,co všechno se dělo.Poslouchala jsem audiokniha namluvenou paní Maciuchovou - silný zážitek.
(SPOILER) Kdyby se kniha netvářila autenticky a paní Věra Sosnarová nejezdila na přednášky do základních a středních škol, kde si její knihu kupovaly a nadšeně nechávaly podepisovat děti, asi bych nebyla tak přísná v hodnocení. Ale tohle se prostě nedělá! Cesta do pekla je dlážděna dobrými úmysly. A tyto úmysly ukázat na zrůdnost stalinských lágrů prostě nejsou obhajitelné.
Skutečný příběh o krutém světě, kterou jsem přečetla na jeden zátah. Celou dobu jsem vrtěla hlavou, jak je možné, že se takové hrůzné věci děly. O nacistických koncentračních táborech i ruských gulazích už něco málo načteného mám, ale o takových věcech jako že Sovětský svaz vedl seznamy občanů, kteří za občanské války emigrovali do Čech a v květnu 1945 po osvobození rudou armádou je skrze agenty vyhledával a rovnou posílal na Sibiř. Obdivuji paní Sosnarovou za hodně věcí, za odvahu žít den za dnem i když to vzdala její matka, která prodělala tyfus a různá zranění neslučitelná s tvrdou dennodenní prací. Po tom všem nepřestávala věřit a to je úžasné. Díky bohu, že to dobře dopadlo nehledě na to, že tolik let o tom všem musela mlčet. Kniha je napsaná jednoduše a jak jsem během čtení uvažovala proč právě název "Krvavé jahody" tak právě kvůli téhle scéně na ni nikdy nezapomenu. Knihu doporučuji.
Teď pominu styl psaní a nějaké chybky. I to, že některé části jsou dle mého smyšlené. Jde o sílu a poslání příběhu, obojí je nevyčíslitelné. Paní Sosnarová se sestrou zažily něco, o čem si my, současníci, nechceme ani nechat zdát. A přesto to vydržely celých osmnáct let. Mám slzy na krajíčku, když pomyslím na některé ze scén z knihy - takhle se zacházelo s dětmi? Na tohle zvěrstvo neexistuje potřebný trest. Čím jsem starší, tím víc mi to jitří nervy a srdce.
Skvěle napsaný příběh. Pokud za účelem vzniku stálo rozhodnutí podat co nejvýstižnější svědectví o hrůzách, páchaných na nevinných lidech v pracovních táborech v Rusku, a touha tyto vzpomínky předat dál jako svědectví, tak se záměr zcela zdařil.
Nechci hodnotit etickou otázku, zda žena, jíž se celé vyprávění týká, měla či neměla nárok na odškodnění - jde jen o zbytečné slovíčkaření, co je ještě gulag a co už ne... Důležitější je podle mne hodnota onoho svědectví - a soudím, že většinu z toho by si nevycucal z prstu ani ten nejlepší spisovatel na světě.
Hlavní hrdinka odjíždí jako dívka - a vrací se jako zralá žena, zocelená všemi traumaty, jež si musela zažít. Žena, které patří pouze její jméno. Je až s podivem, že vůbec dokázala - spolu s mladší sestrou - přežít. Ocitáme se ve zcela absurdním světě, kde neplatí žádná pravidla - možná jen jedno: přežij, pokud můžeš. Mnohdy se mi ruce svíraly v pěst a některé pasáže textu jsem skutečně musela nějakou chvíli rozdýchávat. Přitom autor nechce šokovat - chce jen čtivou formou převyprávět osud jednoho člověka. Zajímavý je už název - metafora krvavých jahod jako symbol masakru a vyvraždění.
Autor umí s textem pracovat, ví, jak udržet napětí a čtenářovu pozornost. Kniha je dělená na čtyři části: Cestou křížovou, Peklo, Očistec, Doma. Kapitoly jsou pojaty jako drobné epizody, většinou vyprávěny zpětně - začínají v té nejvypjatější chvíli a až postupně se dozvídáme, co k ní vedlo a jak vše skončilo.
Románu nelze upřít silnou výpovědní hodnotu. Mnohokrát mě při čtení napadlo, na jakém paradoxu stojí jakýsi "poválečný hospodářský zázrak" kdysi tolik oslavovaného Ruska. Už asi nikdy se nedozvíme přesné množství bezejmenných odsouzenců, kteří mu byli obětováni.
Přesto všechno román nepůsobí tragicky: jako nit se jím táhne naděje. Naděje, která obě sestry drží nad hladinou: touha vrátit se zase do Čech. A toto přání se jim nakonec splní...
PS: poslouchala jsem jako audioknihu v bravurním podání Hany Maciuchové.
Nebudu hodnotit zda se tento životní příběh skutečně stal a zda to bylo účelně smyšlené.
Je to kniha z doby, která nesmí být nikdy zapomenuta, stejně jako období holocaustu.
Kniha je čtivá, je to smutný příběh plný beznaděje a zoufalství, přežívání v nelidských podmínkách.
Pro nás, kteří jsme zvyklí si pustit vodu z kohoutku a napít se, kdykoliv chceme, ... pro nás těžko představitelné.
Asi nemá smysl řešit zda se jim to všechno skutečně stalo nebo ne. To je o svědomí paní Věry. Nicméně věřím tomu, že mnoho ne-li všechno popsáno se skutečně stalo/děje pořád a ne jen paní Věře.
Knížku hodnotím pěti hvězdičky, jedná se o poutavý příběh. Ostatní nemá asi smysl hodnotit.
Příšerně příšerně smutný příběh. Chvílema jsem dokonce brečela. Nejsem na to moc pyšná, ale osud dvou sester je dechberoucí, autentický a velmi těžký. Začetla jsem se a nebýt toho, že jsem si musela dávat emocionální pauzy, přečetla jsem celou knihu bez dechu.
Smutný osud jednej ženy, ktorá chcela žiť pokojným životom, ale nebolo jej to dopriate...
Byl by to skvělý a silný příběh, který bych vždycky a všude rád doporučoval, nicméně vzhledem k okolnostem hodnotím tak, jak hodnotím. Nikdo paní Sosnarové neupírá, že taky v životě nejspíš neměla na růžích ustláno, ale pro to co udělala, žádná ospraveditelná omluva není. Kdyby příběh od samého počátku uváděla coby beletristickou fikci (případně fikci s autobiografickými prvky), neřekl bych ani fň... ale vycucat si z prstu srdceryvnou story, okořenit ji haldou emocí a ukradenými prožitky opravdových obětí tyranie, a ještě si s touhle komedií jezdit po republice, dělat besedy a bez mrknutí sledovat, jak se posluchači dojímají, pláčou a otřásají se hrůzou... pro tento typ chování a lidské povahy mě napadá jen jedno jediné pojmenování: hyenismus.
Knihu jsem si chtěl přečíst a jsem vlastně rád, že jsem tu možnost měl - ale hned po dočtení putovala knížka do místní knihoboudy, neb doma ji určitě mít nepotřebuji, a ani nechci.
Štítky knihy
gulagy ženy 20. století Československo komunismus Sibiř zločiny komunismu 2. pol. 20. stoletíAutorovy další knížky
| 2009 |  Krvavé jahody |
| 2003 | Balkánský sud prachu |
| 1980 |  Rukojmí z Bella Vista |
| 2014 | Válečná nevěsta |
| 2003 | Hry velkých chlapců |
Romány i faktografií z období 2. světové války a poté už člověk začíná být pomalu zahlcen. Kupkův příběh Věry Sosnarové (Mělkinové) z Brna však tentokrát nemluví o násilných odsunech německé menšiny z Československa. Věru ještě jako dítě i s její mladší sestrou a matkou odvlekli Sověti z Československa s koncem 2. světové války z právě osvobozené země do země Sovětů, odkud pocházela její matka. Znetvořená komunistická morálka totiž odsuzovala a trestala děti za "zločiny" svých rodičů a zbavovala je nejen lidství, ale i občanství a práva na normální život. Je to neskutečný životní příběh mladé ženy, který odhaluje ponižující a brutální sovětské (chce se říct nacistické) praktiky v trestních táborech. A aby toho nebylo dost, vytoužený návrat domů po mnoha letech ji zlodějskými a estébáckými praktikami a výhrůžkami návratem zpět do sovětských gulagů "zpříjemnili" ještě českoslovenští komunisté. Potud zaznamenaný autentický příběh.
Jiří Kupka je nesporně erudovaným spisovatelem. Nespokojenost a vcelku oprávněné dohady však vzbuzují Kupkovy cesty do zahraničí v době tuhého režimu, nebo jeho podíl na politické a kulturní komunistické propagandě. V uměleckých kruzích ale takových postav najdeme celou řadu a všichni se dodnes těší respektu a neutuchajícímu zájmu veřejnosti a fanoušků, což není vyjádřením podpory, ale konstatování. Nemyslím si proto, že bych měla v hodnocení této knihy nějak zvlášť reflektovat Kupkův vztah ke komunistickému establishmentu. Zvlášť, když popisy a chování všech zúčastněných v knize jsou naprosto uvěřitelné a nezaznamenala jsem v ní ani žádný jiný skrytý podtext. Možná vyjma Kupkovy snahy o vlastní rehabilitaci. Další otazníky se zvedají nad autentičností příběhu a věrohodností výpovědi samotné Sosnarové, která má dnes již 90 let, neb ji zpochybnili historici studující totalitní režimy. Ať už popsaný příběh prožila sama Sosnarová nebo jiná postava (o sovětských gulazích se lze dočíst v dalších knihách), Krvavé jahody nabízí nejen informovaný vhled do systému a praktik sovětských pracovních táborů, ale i strhující čtení.