Krvavý román
Josef Váchal
https://www.databazeknih.cz/img/books/43_/433807/bmid_krvavy-roman-me5-433807.jpg
4
290
290
Josef Váchal předkládá čtenáři v prvé řadě Studii kulturně a literárně historickou, ovšem po svém ji dále rozvíjí. A tak může být jeho dílo vnímáno jako groteskní román, parodie či pocta žánru, výsměch době i autentický povzdych autorův. Předkládáme jej tak, jak ho Josef Váchal vyryl, vytiskl a dřevoryty opatřil v roce 1924.... celý text
Přidat komentář
Vždycky jsem si chtěla nějakej krvavej román přečíst mám dojem, že po téhle knížce už žádný jiný číst nemusím. Moc jsem si to užila
Vcelku zajímavá kniha. Příběh docela dobrý, navíc se hodně prolíná a utíká rychle. Co bych ovšem knize dal za velké mínus, že během posledních několika stran je kniha zaměřena na jednoho člověka a už se čtenář nedozví, jak dopadnou ostatní. Já třeba stále čekal jak dopadne policejní komisař, vlkodlak. Ale asi to byl autorův záměr.
A musím ocenit tiskovou formu knihy, kdy Paseka zachovala historickou reálnost.
A ta stará čeština je taky dobrá, ze začátku trochu krkolomná pro čtení, ale rychle se na ni zvykne.
Váchal chtěl předvést, co je to Krvavý román,a tak co nejvíce motivů z tohoto druhu literatury nacpal do jedné knihy. Setkáme se zde s vraždou, výměnou dětí, nevěrou, falšováním peněz, zkorumpovanou církví, zmrtvýchvstání, nadpřirozenými postavami, kanibalismem, atd. V knize se objevuje spousta postav a dějových linií, autor "skáče" z jedné do druhé, takže je složitější se v tom zorientovat. Pobavil mě konec, kdy nakladatel Paseka nemá peníze na další papír, tak příběh "usekne". Dávám pouze dvě hvězdy, protože to nebyla četba dle mého gusta. :-) Přesto nelze upřít, že Váchalův humor je vskutku originální.
"Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (s. 233)
"Co chlap, to smrad."
"Rodriguez počal kolem sebe zběsile kopati, až se mu podařilo tomu žralokovi vykopnout oko. "Následkem toho se ten žralok kramfleku pustil a zahanbeně odplaval."
Rodriguezovi jde ke cti, že se poté chtěl ještě žralokovi omluvit. Každopádně, tato kniha je opravdu skvost.
Rozkošné. Autor si v Předmluvě k čtenáři krásne definoval vybraný žáner – v tomto prípade „krvavý román“. Vytipoval cieľovú skupinu (spodina ľudstva – ehm, ďakujem, aspoň viem kam patrím). :-) Ctenému čitateľovi so smrteľnou vážnosťou nepokryte vysvetlil, čo môže od krvavého románu očakávať – hnusné vraždy, nechutné intrigy, plno krvi, nehorázne smilnenie, kopy mŕtvol, vzrušujúce dobrodružstvá úplatných a prešibaných jezuitov, ďaleké exotické končiny s ukrytými pokladmi, muky pekelné už na zemi, zase mŕtvoly... žiadne psychologické hĺbanie, naopak, len úroveň nižšia ako najnižšia. Ponúkol prehľad iných diel tohto žánru a nakoniec stvoril vlastný ukážkový počin nazvaný (citujem) Mordýřská katovna aneb Peleš lotrovská v hraběcí kryptě či-li Mátoha a popravenec, t. j. Tajní duchové na pirátské lodi, nebo-li Krvavá nohavice či-li s poctivostí nejdál dojdeš, aleb Klášterní panna a nevěstinec ve Španělích či Žalářní lucerna a tajemní vrahové v pustém mlýně u černého lesa. Mňam, výživná upútavka. :-)
Autentický zážitok je umocnený ponechaním originálnej tlače a pôvodných strašidelných ilustrácií (vo vydaní nakladateľstva Paseka z roku 1990). Ide o jednoduchý a do veľkej miery parodický príbeh, v ktorom vystupuje množstvo postáv (sú pred smrťou aj po smrti a zase pred smrťou – ale nie je v tom žiadna mágia) a kde sa absurdné dejové línie premiešavajú fantasticky uleteným (zámerne nahlúplym) spôsobom. Váchal (zaujímavá a svojská umelecká osobnosť) ironizuje všetko možné, od samého seba cez spiritualizmus či alkoholizmus až po konkrétne ideály svojej doby.
Krvavý román je charakteristický excentrickým dejom – nejdem sa z toho síce zblázniť, ale priznávam, že som sa aj dobre zasmiala a úprimne ma bavila milá brutalita a morbídnosť (mne blízkeho) čierneho humoru. Čo riadok, to perla. :-)
---
Po těchto slovech se shýbnul k mrtvému Kubovi a vyhodil ho vykýřem ve střeše dolů. Jako těžký žok padal Kuba obloukem k zemi z pátého patra. Vlétl do sklepa, kde byly samé mrtvoly.
Když modlitby jezuitů docela nic nepomáhali, dal vyvaliti na palubu veliký kotel a kuchař musel vařiti námořnický grog. Ten grog se vařil asi tak, že na tři vědra čistého líhu přidaly se dvě lžičky rumu, aby ten nápoj nebyl tak silný.
Byla to jeskyně čarokrásná. Po stěnách visely krápníky. Všichni přítomní byli tou krásou mile dojmuti a samotnému hraběti, kterýž co policejní komisar byl vůči všem dojmům hodně otrlý, vyhrkly nadšením nad tou krásou slzy, splývajíce pohnutě a s kapající mu dosud krví z rány na hrdle. Také z těch krápníků ustavičně kapalo. Nebyla to však voda, jak obvykle v podobných jeskyních bývá, leč z krápníků odkapávalo do připravených nádržek nejvýtečnější plzeňské pivo.
Jest na čase, abychom se podívali, co ten blázen a bezprstá milostnice na půdě pathologie dělají.
Takový korsár na jedno máchnutí svou širočinou rozetnul svého protivníka vejpůlí jako hada veskrz na dvě stejné polovice a ještě přibral dvěma jiným ruce i nohy. Šplounající o ty lodě moře bylo těmi osekávanými údy celé zkrvavělé; četné dravé ryby požíraly ty údy hned jak do vody dopadly velmi hltavě a s chutí. Ty ryby měly z toho radost, protože ustavičně vrtěly svými ocasy.
Také ti korsáři utrpěli veliké ztráty; zejména to je hnětlo nejvíce, že ta stříkající z Albatrusu krev jim uhasila na pirátské lodi oheň, na kterém se jim grog vařil.
Na rohu skály objevila se jim černá postava. Před nimi se vztyčoval strašlivý netvor, jak se jim oběma zdálo. Byl to však pouze španělský jezuita. My v něm pátera Jgnáce poznáváme.
---
"Teď již bylo doktorovi jasno, kdo před ním stojí. Pevnou rukou napsal o tom nešťastníkovi, že je mente captus." Neznám knihu, která by se brala méně vážně.
Nic v Krvavém románu není náhoda. Tahle kniha je taková poklona a současně jeden velký žert, co ve skutečnosti míří jen k určité obci, i když to definitivně není to, co bych označil jako těžké čtivo. Váchal si utahuje z žánru, ze sebe, ze všech. Nicméně, jak jsem se nejdřív prokousával první polovinou loni v červnu, nedokázal jsem se do knihy dostat, možná proto, že jsem ji bral zbytečně vážně a snažil se držet příběhu, zatímco on tu vlastně žádný není, resp. to není o něm. V druhé polovině, teď, po půl roce, už jsem se chytal hlavně nadsázky a došlo mi, kam autor směřuje - a to jest největší z důvodů, proč 'Krvavý román' stojí za přečtení, je to dílo nadmíru české a trefné a snaží se působit a znít vznešeně, tak trochu exoticky, zatímco vypráví o laciných mordech a ještě lacinějších hampejznicích. Váchalův záběr, že si knihy dokázal i sám sázet, vázat i vydávat, o něčem vypovídá, vždycky je to známka vyššího zájmu, když kdokoliv (např. filmař) zná kompletně celý proces svého povolání a je schopný ho i sám dělat, zatímco v díle bez ostychu rejpe do všech a rozdává lidová moudra jako "Co chlap, to smrad." nebo "Komu se nelení, len nepěstuje."
Střípky (co jsem si musel poctivě zakládat nebo zapsat poznámkou do papírku, že vám je sem musím napsat):
"Oni sice mívali jednoho takového umělce, příjměním Žloutka, který už měl oči celé potočené, jak jimi k nebesům kroutil a o kterém bylo známo, že se půl hodiny před jídlem modlí (ač to dělal jen proto, aby mu vychladla polívka)..." (str.186)
"Když se tak stalo, zahřměl na ně strašlivým hlasem:
"K modlitbě, padouši!" (str.207)
"Záhy se počaly rojiti z toho podniku ty nejrozmanitější obluzeniny národa českého." (str.211)
"Velice ho zarmucovalo, že tomu žralokovi vykopnul oko." (225/226)
"To, co začal Mistr z té španělštiny vykládati, byla ta samá anekdota, pro kterou už Kain Abela zabil... Ta anekdota byla tak pitomá, že by nad ní se bůh musel v hrobě obrátit, kdyby ji byl slyšel." (233)
"Bylo patrno, že ta vyvrhlice z moře, jest nějaká zpustlice mravní, když tak do sebe dovedla tu lihovinu nalíti."
"Jedině pohled na hvězdnatou oblohu trochu jej povznáší a usmiřuje, neboť poznává, že i doba trvání pomníků, byť i nejtrvanlivějších, jest prdem proti věčnosti."
A poslední kapitola je klenot sám o sobě, mám na mysli ten duševní tělocvik.
Perla české literatury, pozoruhodné dílo samorostlého a extravagantního grafika, dřevorytce a spisovatele Josefa Váchala, sázené rovnou do knihtisku – bez rukopisu! Text doplněný řadou originálních ilustrací (dřevorytů) se skládá z mnoha příběhů bizarních postaviček (z nichž ale každá má šlechtický původ nebo to aspoň předstírá), které vesměs nekončí a nekontrovatelně se proplétají. Čtenář se dostane do vskutku exkluzivních lokalit jako je udírna lidských těl či tropický ostrov, dozví se převratné metody léčby alkoholismu, jakož i rozličné recepty na výrobu námořnického grogu. Do příběhu je hned pomocí trojice postav přimíchána i osoba autora. Je to poučná a nesmírně zábavná literární směs či rovnou „galimatyáš“, jak své dílo nazývá sám Váchal. Čtenář se poučí literární a kulturní studií o fenoménu „krváků“ v první části knihy („Nelze si představiti takového tkalce někde z Hlinska neb v Rudohoří, čtoucího spisy Nerudovy nebo Třebízského. Jak jinak mu hoví takový krváček!“) a velice se pobaví nad neuvěřitelnými dějovými zvraty v druhé části, která se pokouší – parodicky, ale zároveň s citelnou něhou k žánru – vytvořit „ideální typ krvavého románu“. Zkrátka, jste-li literárními labužníky a chcete se dozvědět o rozmanitých špatnostech páchaných jezuity, zednáři, abstinenty, piráty a podobnou verbeží, rozhodně sáhněte po této knize! Nebudete litovat ani minutu.
Váchal byl geniální. Tolik ironie, dějových zvratů, humoru a parodie sebe sama těžko na jednom místě kde najdete. A když už se ve druhé části začne vše hroutit a objeví se Váchal jako trojjedinný hrdina, nepřekvapí vás už nic dalšího. Určitě to není dílo pro každého, nicméně jde o neuvěřitelně svobodné a neobvyklé dílo. Silné.
Ve své době to bylo jistě zajímavé počtení. Mě se při mé nevzdělanosti už trochu ztrácely satyrické souvislosti.
Krvavý román byla asi jedna z nejzvláštnějších knih, které jsem kdy četla. Líbilo se mi, jak si autor s ničím nebere servítky, dokáže být kritický a zároveň si ze všeho umí udělat legraci – i sám ze sebe. Ze začátku mi dělalo problém se orientovat ve všech příbězích, v tolika postavách, ale poté jsem pochopila, že tady ani tak není důležitý děj, jako spíše ztvárnění vražd, absurdnost některých scén a parodičnost, která z každého momentu v knize dýchala.
Poprvé jsem tohle dílo potkal na jedné chalupě v Jizerkách pár let před revolucí a v rámci "společného čtení" se do něho zamiloval. Hned, jak po převratu vyšlo, jsem si ho opatřil. Škoda, že ten film byl taková blbost, ale ono to asi natočit nejde.
Jedna z nejoriginálnějších českých knih, která byla poprvé vydána v roce 1924 v pouhých 17 exeplářích. Kniha se skládá ze dvou částí. Obě části jsou parodiemi na literární žánr, ke kterému se hlásí. První část knihy je Studie kulturně a literárně historická, která se snaží popsat fenomén krvavých románů. V druhé části se autor snažil takovýto ideální krvavý román sám vytvořil. Použil přitom postupy, které zmínil v první části knihy: "rozvláčnost děje, látka roztažená do nemožnosti a nekonečnosti, o kostře takové skladby ani nemluvě, kresba i popis charakterů neúplná a nejasná, mdlost hovorů, gest a obratů, mnohdy časový zmatek a popletení osob, hrdinové nazdařbůh přicházející a libovolně odcházející ze světa, (...) spousta germanismů, atd." str.17. V knize je možné najít autobiografické prvky, mnohé osoby mají své reálné předobrazy, slečna Kocourková je ve skutečnosti družka autora Anna Macková, hrabě Portman je ve skutečnosti sběratel a podporovatel díla J. Váchala, Josef Portman. Vystupuje zde i autorův pes Tarzan. Sám autor je v příběhu knihy zosobněn hned ve třech postavách, v Mistru z Vršovic, v malíři Fragonardovi a ve vydavateli Pasekovi. V závěru knihy se tyto tři osoby sejdou v knihařské dílně a vedou spolu rozhovor, v kterém se odráží více stránek Váchalovy osobnosti. Vedle literárního díla je kniha i unikátním grafickým dílem s množstvím originálních dřevorytů typických pro tvorbu Josefa Váchala.
Zvláštní lehce ironicky temná kniha, místy jsem si nebyl jist, zda jde o parodii a nebo vážně myšlený temný román :-). Každopádně vydání s reprintem rytin má své kouzlo s lehce zvrácenou poetikou souznějící s Klímovým "Utrpením knížete Sternenhocha". Žádný milovník českých literárních podivností by si tuto knihu neměl nechat ujít.
Skutečná perla česky psané literatury. Rvu si vlasy, že jsem si Váchala pořádně přečetl až na prahu třicítky a nikoliv dříve.