Krysař
Viktor Dyk
Útlá knížka, jejímž jádrem je staroněmecká pověst, je vrcholem autorova prozaického díla, jakousi rekapitulací jeho myšlenek a postulátů. Věčným tématem je zde svár reality s ideálem, kterého je ale třeba se nikdy nevzdat.
Přidat komentář
Pro mě tato kniha představovala povinnost k maturitě, tak možná proto se mi tolik nelíbila, jak kdybych ji četla jen tak.
Krásná a temná, myslím ale, že jako maturitní povinná četba je pro většinu čtenářů náročná a nepochopená.
Někomu se líbit nemusí, ale mě ta kniha, ten příběh, uchvátil. Především ta obratnost jazyka. Sice relativně plytký děj, který toho v sobě však hodně skrývá... a ta atmosféra! Když se krysař vracel zpět k Agnes, nechápala jsem, co se vlastně stalo, ale cítila jsem úzkost s ním...
moc pěkná kniha, dobře se čte a zanechá to v člověku hodně věcí na přemýšlení..
Dlouho jsem se odhodlával knihu číst, i když jsem ji měla jako povinnou literaturu, ale troufám si říct, že se k ní nedostat o moc jsem nepřišla.
Pěkný a dost poutavý příběh. Upřímně jsem nečekala, že se mi bude knížka až tak líbit, ale je to dobře napsané, takže se to hezky četlo. Navíc je to kraťoučké - ideální do povinné četby!
Nejde jen o obsah (byť ani zde někteří nemají jasno - krysař v příběhu děti od rodičů skutečně neodvedl), ale spíše o způsob vyprávění, o atmosféru, výrazové prostředky, které autor používal: krátké úsečné věty, místy ironický podtón, melancholická nálada, která se postupně mění v očekávanou tragédii (podtrženou milostným motivem). Jazyk - místy jistě básnický, místy až poněkud přepjatý - měl umocnit jednoduchý, ovšem působivý příběh. Je na čtenáři, zda Dykův přístup k textu přijme, nebo se omezí na prostinký děj a tragiku osudů. Nakonec zůstávají dva: prosťáček, který touží po štěstí a který díky svému handicapu nikomu nedokázal a neuměl ublížit, a malé dítě jako symbol naděje (opravdu? - nebo to byl Dykův promyšlený tah, jak znejistět čtenáře, protože Sepp se pořádně nedokáže postarat ani sám o sebe). Základem pověsti snad byla událost, která se stala ve středověku, kdy v rámci kolonizace málo obydlených podhorských a horských území odešla část obyvatel Hamelnu pryč do nových domovů. Dost možná jim organizátor celé akce (kolonizátor, tedy "krysař") nasliboval modré z nebe, každopádně je však čekala velmi krutá realita: zalesněné horské nebo podhorské území, divoká zvířata, špatná kamenitá půda, žádné domy, cesty ani pole, vše bylo nutno vybudovat od základu. Cílem obyvatel Hamelnu (tedy těch, co podlehli vábení a odešli) byla zřejmě Drahanská vrchovina a dnes již neexistující ves Hamlíkov (u Ruprechtova na Vyškovsku) nebo možná i samotný Ruprechtov.
Má oblíbená česká kniha, nikoli jen maturitní četba. Magický potemnělý děj je mi velmi sympatický. Postava tajemného Krysaře, který je ale duší romantik a touží se usadit je nadčasová. Klasická zápletka - milostný trojúhelník - Agnes je prostě hloupá, vyvolává dojem, že si s Krysařem jen hraje, ale došel jsem k závěru, že je prostě jen nerozhodná a jak už jsem psal... hloupá (Krysař by si to dítě nechal!!). Kristian je ignorant, nesnáším ho... Sepp je taková epizodní postavička v podtextu, nijak mě neoslovil, ale nakonec se hezky projevilo, že Krysařova píšťala neovlivní jen lidi bez rozumu. Takže nakonec zůstane dítě, které rozum ještě nemá a Sepp, který rozumu už pozbyl (Bože, dej ať tomu dítěti nic neudělá). :D
Dobrá volba do maturitní četby. I když byla knížka docela tenká, tak mě skoro každý den stačilo přečíst jen jednu kapitolu a už jsem byla zničená. Nevím proč. Ale i tak byla kniha hodně zajímavá a nutilo mě to číst dál :)
To, co je na tomto příběhu jedinečné není motiv, ale atmosféra. Celou tuto tenkou knížečku provázel pocit ponurosti a skryté tragédie. Mlha se válela v ulicích a paprsky slunce nikdy nepronikly přes stránky až ke mě. Krysařova hudba byla vždycky tklivá a beznadějná. Viktoru Dykovi se podařilo propašovat hudbu sebou a vložit ji mezi řádky. Zněla mi v hlavě po celou dobu a začne znít vždy, když se o Krysařovi někdo zmíní.
Nikdy jsem toto klasické dílo nečetla, ale naprosto mě uchvátilo. Metafory ve mně stále ještě doznívají.
Doporučil mi ji maturant, i když on sám ji prý nečetl moc s chutí...takže jsme se hned po tom, co jsem ji dočetla o ní pohádali. Mě totiž naopak hned sedla a přečetla jsem ji s přestávkami za pár hodin. Postavu Krysaře jsem si hned zamilovala, Agnes byla skvěle vylíčená osoba snoubící v sobě ženu a dítě, ostatně, všechny postavy v knize měly charakter lehce načrtnutý a dobře čitelný. Tragika závěru knihy byla pro člověka, jenž zná původní příběh snadno odhadnutelná, i přes to ve mě nezanechala smutek, spíš jsem byla ráda, že krysař našel vlastní klid, když následoval tu, která na něj čeká v Sedmihradské zemi. Obrovská je však vina, jenž na něm spočívá, když ve svém zoufalství vzal tolik lidí na smrt...či k vykoupení.
Knihu jsem měla přečtenou za jeden den, a to nejen kvůli nízkému počtu stran. Příběh o Krysaři mám ráda od mala, když jsem jako dítě poslouchala muzikál od Dana Landy. Proto pro mě kniha rozhodně nebyla zklamáním. Kniha rychle ubíhala, jazyk byl lehce čitelný a musela jsem s Krysařem jen soucítit. Celkově jsem si knihu užila a myslím, že je vhodná pro každého, i když se klasice a povinné četbě vyhýbá.
Přiznám se, že jsem se ke Krysařovi dostala až díky Čtenářské výzvě. K maturitě jsem skoro nic nečetla, na vše mi stačily výtahy z internetu :D Z Krysaře jsem byla mile překvapena, dobře se mi četl, děj hezky ubíhal. Plus k tomu ta skvělá ponurá atmosféra díla, přítomnost ďábla, lásky, zklamání, smrti a nakonec naděje.
Krysař mi vždycky zvláštně unikal. Možná jsem na výkladu o něm ve škole chyběl, možná mě mátly ty nečeské reálie, ale nějak pro mě nebyl součástí naší literatury. A do toho ta pubertální radost, že se někdo jmenuje „dick“. :-) (Vojta Dyk byl tehdy ještě neprofláklý.) Nepomohl mi ani Landův muzikál, protože znalost jedné písně, Temného stínu, knížku nenahradila. No, tak jsem si po letech sednul k původnímu textu, ještě jsem se dovzdělal alespoň na Wikipedii a... nic. Stylisticky to na mě působí až otravně. Příběh není ani plnokrevným vyprávěním, ani alegorií, spíš něco mezi tím. Na filozofickou pohádku málo filozofické, málo pohádkové. Nesedlo mi to, přestože potenciál působivosti v tom samozřejmě je. Ale v tomhle náčrtu?! Nemůžu se rozhodnout, jestli je ten příběh překombinovaný nebo podkombinovaný. :-) U závěru by měl člověk lapat po dechu, být uchvácen atmosférou, ne říct jen „hm“. Poetika a trefnost některých vět, občas v komentářích citovaných, nevynahradí plochost celku. Osudový vztah popsán vlastně dost vlažně. Vadí mi nejasnost některých motivů, použitých téměř ad hoc. Proč poutník, proč píšťala, proč rybář, proč Faust, proč propast? Má to všechno vyšší smysl? Nebo se vrší legendy v legendě? Možná už bych se měl odebrat do zemí splněných tužeb... Kde by byl Krysař napsán jinak. Popravdě, bezbřehý obdiv některých zde mi zavání pozérstvím. Závidím všem, kterým to přišlo přímo dokonale moudré a perfektně tajemné.
Štítky knihy
sebevražda zfilmováno pověsti romantismus pomsta tragédie rozhlasové zpracování krysy klasická literatura
Autorovy další knížky
| 1972 |  Krysař |
| 2002 | Milá sedmi loupežníků |
| 2002 |  Devátá vlna |
| 1937 | Zmoudření Dona Quijota |
| 1989 | Vteřiny duše |
Je to složitý, smutný, ale zajímavý příběh. Nečetl se mi však snadno. Je třeba se nad ním zamyslet a i když je děj zajímavý, četla jsem poutavější knihy. Je to hodně složitý text.